close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time of dying 2.

17. listopadu 2008 v 22:41 | Cecily |  Time of dying
Nevěřili jste, že v tom budu pokračovat? No, já taky ne. XD


Mikey's point of view:

Gerard už zase klepal na dveře mého pokoje. To mi nemůže dát pokoj? Nechápe, že chci být prostě sám? Ne. Byl prostě neodbytný.
"Mikey! Mikey, otevři, prosím tě…"
Neochotně jsem se zvedl a šel odemknout. Neotevřel jsem a znovu jsem si lehl zpátky na postel. Gerard vešel do pokoje a sedl si k nohám mojí postele. "Mikey… ty nepřijdeš na večeři? Vždyť jsi celý den nic nejedl!"
"Nemám hlad," řekl jsem stručně. Neměl jsem náladu se s ním vybavovat.
"Musíš něco jíst," přesvědčoval mě.
Otočil jsem hlavu (ne že bych se na něj za celou tu dobu jedenkrát podíval), abych dal najevo, že mě otravuje.
"Jak myslíš," pokrčil rameny. "Přinesu ti to do pokoje."
Když se vrátil, nesl v ruce talíř se špagetami. "Jez, nebo ti to vystydne." Položil je na stolek vedle postele a odešel. Podíval jsem se na dveře, které za sebou zavřel.
Zničehonic jsem cítil, jak se mi do očí derou slzy. Sakra, ale já nechci brečet! Prudce jsem sebou hodil a rukou jsem přitom zčásti úmyslně a zčásti náhodou shodil talíř. Roztříštil se o spodek skříně a špagety se válely všude po podlaze.
Otočil jsem se ke dveřím, když jsem za nimi slyšel rychlé kroky - to už se otevřely a vešel Gerard. Bál jsem se, že mi vynadá. Sedl jsem si na postel a schoval obličej do dlaní. Nechtěl jsem plakat. Znovu. Ale nešlo to..
"Mikey," ucítil jsem na rameni bratrovu ruku. Cítil jsem, jak si vedle mě sedá. Položil mi ruku kolem ramen. "Mikey," zopakoval moje jméno, "no tak. To nic."
Jako by se ve mně cosi zlomilo. Nepokrytě jsem se rozplakal, a Gerard mě k sobě přitiskl. Hladil mě po vlasech a držel v náručí. "Mikey… šššt."
V tu chvíli jsem si přál, aby mě nikdy nepustil.

Gerard's point of view:

Druhý den po soudním líčení jsem mohl zůstat s Mikeym doma. Nevěděl jsem, jak dlouho u něj budu moct zůstat, ale vzal jsem si v práci neplacené volno. Měl jsem o Mikeyho opravdu strach. Sotva jedl, nevycházel z domu a skoro nemluvil. Nevěděl jsem, jak mu mám pomoct. Nevěděl jsem, jestli vůbec sám zvládnu mu pomoct.
Měl bych si s ním promluvit, ale jak? Večer jsem mu přinesl jídlo. Rozházel ho po místnosti - ať už schválně, nebo neúmyslně. Co mám dělat, když dělám všechno, co umím, ale pořád to nestačí, a není nikdo, kdo by mi poradil?
Zůstal jsem s ním celý večer, zkoušel jsem mu promluvit do duše.
"Mikey… já vím, že je to teď pro tebe těžký. My oba to teď máme těžký. Ale něco ti řeknu - nikdy nezapomeň, že já tu vždycky budu pro tebe, abych ti pomohl."
"A kde jsi byl předtím?" vyhrkl najednou a nenávistně se ode mě odtáhl. Nechápavě jsem sledoval jeho uslzený vyčítavý pohled.
"Mikey…"
"Kdes byl, když jsem tě potřeboval předtím? Odešel jsi, a teď se vrátíš a hraješ si na hrdinu!"
Vyschlo mi v krku. Tolik mi toho neřekl od toho dne, co naši zemřeli. Ale nic z toho, co mi řekl, tolik nebolelo. Jako tohle. Nemyslel jsem si, že to bere takhle - ale má pravdu. Myslím, že ho znám, ale to se mýlím.
"Mikey, já si přece nikdy nechtěl hrát na hrdinu."
"Tak proč jsi odešel?"
"Musel jsem!"
"A teď odejdeš taky?"
"Jak to myslíš?"
"Odejdeš ode mě?" zeptal se Mikey důrazně.
Hleděl jsem mu do očí a nevěděl, co říct. "Ne, Mikey. Zůstanu s tebou."
"Ale práci máš jinde."
"Mikey… tohle teď neřeš! To všechno se ještě uvidí," zkoušel jsem ho uklidnit. Ale dosáhl jsem přesného opaku.
Mikey odvrátil hlavu a zavrtěl jí. "Ne… já… prosím tě, můžeš odejít? Chci být sám."
Neměl jsem se k odchodu. "Ale-´´
"Prosím," zopakoval Mikey.
Zvedl jsem se. "Tak… já budu spát na gauči. Kdybys něco potřeboval, budu tam."
Pomalu jsem odešel a opatrně za sebou zavřel dveře.

Mikey's point of view:

Lehl jsem si na postel a přemýšlel. Sledoval jsem rozházené špagety a střepy od talíře. Nechápu, proč jsem Gerarda vyhodil. Ale přesto… věděl jsem, že odejde, že mě znovu nechá samotného. Odjede za svojí prací a… co vlastně bude se mnou?
Přemýšlel jsem dlouho do noci a nemohl usnout. Naproti tomu jsem se ráno vzbudil poměrně brzy. Když jsem přišel do kuchyně, u stolu seděl Gerard - pil kafe a kouřil. Všiml si mě a otočil se. "Dobré ráno," pozdravil mě nervózně.
"Ahoj," opětoval jsem jeho pozdrav.
"Připravil jsem ti snídani," ukázal na talíř s topinkami.
"Díky," zamumlal jsem a sedl si. Zakousl jsem se do topinky a pořád se mu vyhýbal pohledem.
"Měli bychom si promluvit," ozval se po chvíli Gerard a típl nedopalek do popelníku.
Mlčel jsem a poslouchal. Jen letmo jsem o něj zavadil pohledem.
"K tomu včerejšímu rozhovoru," začal Gerard. Odložil jsem nakousnutou topinku a pohledem hypnotizoval desku stolu. "Mikey, chci, abys věděl, že neodjedu. Buď si tady najdu novou práci, anebo se odstěhuješ se mnou do New Yorku. Ale zůstanu s tebou. Rozumíš mi?"
Pořád jsem sledoval stůl.
"Mikey. Podívej se na mě."
Zvedl jsem k němu oči.
"Tak co?" zopakoval otázku.
"Hm," přikývl jsem. Na nic víc jsem se nevzmohl.
Lehce se na mě usmál. "Tak fajn." Zvedl se a začal sklízet ze stolu. Nenápadně jsem kolem něj proklouzl a znovu se zavřel u sebe v pokoji.

Gerard's point of view:

Ujistil jsem Mikeyho, že se nemusí bát, že se stěhovat nebudu. Musel jsem ho uklidnit, vyříkat si to s ním důrazně face-to-face - ale nevím, jaký to mělo účinek. Jestli mi uvěřil. Přál jsem si, abych do něho víc viděl. Snad kdybych vedle něj vyrůstal celou tu dobu, znal bych ho líp. Ale co se stalo, stalo se a nejde to změnit.
Každopádně - teď pro mě bylo důležité být Mikeymu nablízku, a ne mu vynahradit ty ztracené roky. Protože - i když jsem s ním možná nebyl tak, jak bychom on i já chtěli - ho znám natolik dobře, abych věděl, že pro něj teď nic není v pořádku. I když se tváří, že je.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sweetsky sweetsky | 18. listopadu 2008 v 19:10 | Reagovat

krása prostě krása!!!

2 Anett Anett | Web | 18. listopadu 2008 v 20:04 | Reagovat

Páni musela jsem si znovu přečíst první díl abych si osvěžila o čem že to je. A jako doufám, že v tom budeš pokračovat. Ale zase je pěkné vidět, že nejsem sama v tom, když dávám jedno pokráčko během půl (i více) roku....

3 Nathalie Nathalie | Web | 18. listopadu 2008 v 21:51 | Reagovat

No, takže ...

já nevím, co napsat! Bylo to úchvatné pokračování. Už tím prvním dílem jsi si dala laťku strašně vysoko a hrozně moc mě potěšilo, že se té úrovně taky držíš. Prostě WOW! Jako název neřeším -> název + story = docílení určitého vztahu k tomuhle příběhu XD

Tak ... nó ... já nevím ... ono díl tohoto kalibru potřebuje patřičný komentář, ale já to prostě neumím - pěkně okomentovat. Ale myslím si, že ti doplo, jak moc se mi tenhle příběh líbí <3

Doufám, že bude brzy další a další a další díl XD

4 Nathalie Nathalie | Web | 18. listopadu 2008 v 21:52 | Reagovat

Tleskám <333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama