
Každý jsme úplně jiný. A někdy mě to děsí.
Někdy mám pocit, že když se naše cesty zkřížily, nebyl to osud, ale náhoda. Měli jsme jít každý dál svou cestou a čekat, co se stane. Jenomže naše cesty se propletly.
Jsi pro mě opravdu to, čemu se říká životní láska? Ty, Frankie Iero? Jsi ten, kdo mi má být věrný nadosmrti a stát při mně v dobrém i zlém?
Někdy opravdu balancuju nad hlubokou propastí svojí největší životní chyby. Připadám si, jako bych už se nemohl vrátit, jako by všechno už bylo marné - prostě musím vykročit. Snad se dostanu přes tu rozvrácenou lávku, možná ne. Ale ten pocit mě děsí.
Nevím, jak ty, ale já si v hlavě často přehrávám naše rozhovory. Ty krásné, i ty nepříjemné. Jsou pro mě tak živé, jako by se odehrály včera, třebaže někdy je to už pár měsíců.
…
"Gerarde, pojď se mnou ven! Jdeme s klukama do baru!"
"Frankie… promiň, já dneska nemám chuť."
"Jak to myslíš, nemám chuť? Pojď, bude sranda!"
"Ale já prostě nechci… bolí mě hlava."
"Kristepane… neser mě a zvedni zadek! Slyšíš?!"
"Prostě NE! Je mi špatně!"
"Tak fajn, jak myslíš." Posměšně si odfrkneš a hlasitě zabouchneš dveře.
…
Ale takhle dopadají všechny naše rozhovory. Kdybych měl sestavit tabulku našich vlastností a zájmů, byli bychom každý úplně jinde. Úplně. Jednou jsem si zkoušel představit, jak by nás popsal nějaký třetí člověk, který by s námi býval.
…
Frankie Iero: extrovertní, hlučný, veselý, rád chodí mezi lidi, baví se chozením na koncerty a do barů, je arogantní, sebevědomý a nespolehlivý.
Gerard Way: vnímavý, citlivý, introvertní, tichý, má rád samotu nebo pár blízkých přátel kolem sebe, nesmělý, má rád umění a přírodu.
…
Existují lidi, kteří by se od sebe ještě víc lišili?
Přesto jsou chvíle, které jsou jenom naše a všechno ostatní jde stranou. A ty mě uklidňují.
"Frankie?"
"Hmm?"
"Promiň… že jsem tam s tebou nešel."
"To je v pohodě. Vím, že ti bylo špatně, chápu to." A usměješ se na mě okouzlujícím úsměvem.
Jenomže někdy mám pocit, že tyhle chvíle jsou jenom v posteli po sexu. Jen tehdy umíš být chápavý a projevovat mi lásku.
"To nemyslíš vážně! Jaktože zase nejdeš? Víš, že je tam vždycky zábava!"
"Zábava pro tebe, ale pro mě je to utrpení! Já prostě nepovažuju za zábavu pendlovat s partou punkerů v jednu v noci po barech! Já takový nejsem!"
"Tak dobře, jak chceš, já teda du sám!"
"Prosim! Šťastnou cestu!"
Ale když naše hádky trvají už dlouho, znovu se ocitnu nad tou propastí. Zároveň mám ale pocit, že už to dál nesnesu, že už ti zase musím ustoupit. Znovu tě ztrácím a znovu dělám všechno proto, aby se to nestalo. V té době mi přijde, že na vině jsem já, že už je znovu řada na mně, abych se podřídil tobě a tvým zájmům. Přemýšlím, že je to i dobře, když mě vytáhneš z mojí šnečí ulity do světa.
"Takže nakonec jsi rád, že jsi se mnou šel, viď?" zeptáš se mě s rukou kolem mých ramen, když sedíme na gauči - doma u jednoho z tvých kámošů.
Nic neřeknu, jen se na tebe usměju a pohled se mi stočí k lahvi vodky, kterou držíš v druhé ruce. Všimneš si toho a strčíš mi láhev do ruky. Já jí zvednu k ústům a na chvíli cítím, že mám hrdlo v jednom ohni. Ty se zasměješ a vrátíš se ke kámošům do středu dění.
"Co ty tady tak osamoceně sedíš?" osloví mě kdosi a já sebou trhnu. V tu chvíli jsem se soustředil jen na tebe - tvou siluetu uprostřed místnosti, tvůj hlasitý smích a blbosti, které jste dělali. Ani jsem nevnímal, že piju, než byla polovina láhve prázdná.
Možná to byla daň, možná vysvobození - kdo ví. Já jen vím, že jsem si ani nestačil všimnout, jak a proč se to celé seběhlo. Vnímal jsem jen výkřiky typu "Drž ho!" a bolest, kterou mi způsobovali oni nebo já sám, když jsem se bránil.
…
Tehdy to byl osudový večer, na který jsme neměli chodit. O několik dnů později v nemocnici jsem se dozvěděl, jak to všechno bylo - až o pár týdnů potom jsem si to vybavil.
První, na co se pamatuju, je, že jsem v posteli a s rukou v sádře otevřel oči a za oknem viděl jakousi rozmazanou záři, která rychle zmizela.
Ti, co zmlátili mě, potom dořídili i tebe, když jsi mi chtěl pomoct. Kdo ví, jak dlouho jsi ležel zamčený na záchodě, pobodaný a zvracející do klozetu. Později mi to všechno řekli. Řekli mi, jak jsi uvolněnou kachličkou vyryl na zeď dvě slova: moje vina.
Vydávajíc se vstříc dalším osudům, stojím teď na skále a pozoruji bouřící vlny moře pod sebou. Sem, na své oblíbené místo, jsem vyjel několik měsíců po tvojí smrti.
Vítr mi divoce čechrá vlasy a vzdouvá mojí bundu jako plachty na lodi. Z tmavě modré oblohy nade mnou se snáší drobné kapičky deště, když k ní vzhlédnu.
Nejdřív jsem si nevšiml zlatavého záblesku na obloze, ale po pár vteřinách jsem si uvědomil, kde už jsem ho viděl. Tehdy v nemocnici, když jsem se poprvé probudil.
Teď mi přijde, jako bych usínal. Vzpomínám si na pověru, že když padá hvězda, člověk si má něco přát. Já už v nic nedoufal, ale možná právě proto jsem zašeptal: "Přeju si, abys věděl, že ti odpouštím."
Někdy se přání splní - někdy ne.








už zase špatný konce...to je hrozný....
ale jen sedim a zírám...fakt dobrý...a...prostě skvělý :) a smutný