Struhadlo.. :D
" Franku, prosim tě jestli tam jsi, tak mi ten telefon zvedni… No nic, nevim kolik sem těch vzkazů už nahrál, možná sem ti to teda už řikal… je mi to vážně moc líto. Miluju tě. Prosim zavolej mi. Ahoj"
Gerard s povzdechem položí telefon a opatrně se postaví.
Musí jít něco dělat nebo se zblázní. Pokaždé když zavře oči vidí Frankův vyděšený pohled. Není si jist, ale viděl tam víc než jen strach. V jeho očích byl vidět odpor až nenávist. Proti tomu co je. Proti jeho části s kterou nemůže nic dělat.
Slyšel jak někdo jde po chodníku, i jako člověk má hodně dobré smysli.
Otevřel dveře s nadějí že v nich bude stát Frank. Překvapením mu spadla čelist.
" Ahoj, Gee"
Stál před ním jeho bratr Mikey a smál se jemu překvapení.
"Pojď dál," ustoupil Gerard ode dveří, aby Mikey mohl projít. Trochu nevěřícně ho sledoval. Vždyť Mikey ho nenavštívil od té doby, co spolu byli před rokem na oslavě tátových narozenin. Nevídali se často, a Mikey rozhodně nechodil Gerarda pravidelně navštěvovat.
Přesto Gee nezapomněl na slušné vychování. "Dáš si něco?" nabídl Mikeymu, ale ten zavrtěl hlavou. "Tak… se posaď."
Mikey se nervózně zabořil do pohovky.
"Co … co jsi chtěl?" začal opatrně Gerard a měřil si bratra. Neviděl ho dlouho. Ne sice tak moc, ale přesto… pro něj to bylo dlouho. Když každý měsíc bojujete jako o život, přijde vám, že čas utíká pomalu.
"Byl u mě Frank," odpověděl prostě Mikey. Nepokračoval.
Gerardovo srdce vynechalo několik úderů. "A… co ti chtěl?" zeptal se zvědavě, ale zároveň s obavami.
"Mám ti vyřídit, že… že je zklamaný. Ne proto, co jsi -´´ vyslovil to s jistým třesem v hlase, ale ne s odporem. "-, ale proto, že… jsi mu to neřekl. Vyčetl to i mně. Zdál se mi docela mimo.. a taky… řekl, že ten společný byt odřekne. Myslím, že… že s tebou už nechce chodit. Promiň."
Gerard se naštvaně zvedl. "A proč mi to neřekne sám, co? Nemá na to odvahu - já to věděl! Jak jsem si vůbec mohl myslet…?!"
"Myslet co?" zeptal se Mikey a vstal také. "Nemůžeš to Frankovi vyčítat, vždyť jsi mu lhal!"
"A co ty? Ty jsi to věděl hned odzačátku, a přesto ses na mě vykašlal!" naštvaně na něj zakřičel Gerard.
"A co jsem měl dělat? Byl jsem dítě, rodiče mi prostě oznámili, že musím pryč! Nedali mi na výběr!" bránil se ostře Mikey.
"Ale prosím tě!" odfrkl si Gerard. "Kdybys o to opravdu stál, mohl ses potom ke mně vrátit… ale ty jsi radši zůstal v pohodlíčku a pohodičce!"
"Samozřejmě, takže teď je to všechno ještě moje vina! To snad nemyslíš vážně, Gerarde! Jak jsem měl vědět, žes o mě vůbec stál? Nikdy jsi to nedal najevo! U tebe je problém, že člověk nikdy neví, co si myslíš a co chceš!"
"A u tebe je zase problém, že ty nevíš, co chceš! Jestli ses přišel hádat, tak rovnou vypadni!"
Mikey se otočil a rychle odcházel.
"Jen běž!" křikl za ním Gerard. "Na mě se vůbec neohlížej! Dál se styď za to, že máš bráchu vlkodlaka!"
Gerard se sesunul na zem a vztekle kopl do kredence.
Ale dveře nějak nepráskly. Gerard v tichosti ležel na podlaze kuchyně. Pomalu se nadzdvihl a otevřel příborník. Vyndal z něj struhadlo. Začal přemýšlet. Jak moc by se vlastně všem ulevilo, kdyby tu nebyl? Není on ta příčina všeho neštěstí ostatních?
Pomalu přiložil struhadlo k ruce. Cítil jeho drsný povrch na pulzující tepně a žilách. Přitlačil víc a pohnul jím směrem k zápěstí. Překvapením vykřikl, ale nepustil ho. Zděšeně sledoval, jak se z ran na jeho ruce vynořuje krev. Vtom za sebou uslyšel výkřik. "Gerarde!"
Mikey se k němu vrhl a vytrhl mu struhadlo z ruky. Klekl si k němu. "Proboha, brácho, co to děláš?!" chytl ho za zraněnou ruku.
Gerardovi vytryskly slzy. "Promiň… já… někdy na mě tak všechno dolehne…"
"Gee, no tak," řekl jemně Mikey a objal ho. Ale to Gerarda neuklidnilo. Naopak. Rozplakal se ještě víc. Tak dlouho nebyl v Mikeyho objetí! A nikdy od něj neslyšel oslovení "Gee". Držel se ho dlouho a nechtěl se pustit.
Byl Mikeymu vděčný. V tuhle chvíli šlo všechno stranou. Všechna křivda i veškeré pocity bolesti. Krvácející ruka. Všechno bylo tak nedůležité - nezáleželo na tom. Gerard jen potřeboval utěšit v krizi a Mikey tu zrovna byl.
Trvalo dlouho, než se Gerard uklidnil a vyprostil se z jeho objetí. "Pojď, zavážu ti to." Mikey Gerardovi pomohl na nohy a omyl mu ránu ve dřezu. Potom šel do lékárny pro obvaz, vrátil se k Gerardovi a začal mu ošetřovat ruku. Mlčeli.
"Mikey?" ozval se nakonec Gerard.
"Hm?" zabručel bratr a vrátil zbytek obvazu do krabičky.
"Díky."
"Nemáš zač."
Znovu se setkali pohledem a na tváři každého z nich se na okamžik objevil lehký úsměv. "Jsi… jsi v pohodě?" zeptal se Mikey.
"Jo, jasně… můžeš klidně jít."
Ale Mikey se k odchodu neměl. Zůstal s Gerardem, a ten proti tomu neprotestoval. Možná potřeboval společnost. Jakoukoli. Aby mohl na chvíli zapomenout na Franka a opřít se o jiné rameno.. i kdyby to mělo být rameno napůl ztraceného bratra.








Hustýýý, struhadlo
