Tento díl, a stejně jako zbytek povídky, bych chtěla věnovat Cecily, protože jedině ona to chápe.
Ach, to je krásné!
Miluji tě:-*

Ani nevím, co dávali za film. Celou dobu jsem strávil díváním se na Sam, která se evidentně bavila, a přemýšlením nad tím, jestli ji mám políbit teď, potom nebo raději vůbec. Došel jsem k závěru, že je lepší pozdě nežli později a odložil jsem to. Naštěstí, Sam to vyřešila za mě, a ve chvíli, kdy film končil, se ke mně přitiskla a políbila mě sama. Upřímně a dlouze. Potěšila mě už jen tím, že jsme před odcházejícími lidmi vypadali jako prvý… zamilovaný pár. Trochu jsem se zachvěl při pomyšlení myšlence na slovo 'zamilovaný'. V duchu jsem se usmál.
Možná… jsem cítil něco jako zamilovanost. Každopádně, se Sam, a to nejen v tenhle okamžik, mi bylo moc dobře. Cítil jsem se, jako bych mohl dělat cokoliv, kdybych ji u toho mohl držet za ruku. Mohl bych k tomu přičíst i to zvláštní chvění kolem žaludku, kdykoliv jsem na ni jen pomyslel. Nikdy předtím jsem nic takového necítil. Tedy, aspoň ne v takové míře. Byl jsem šťastný. Ano, byl jsem zamilovaný.
Z kina jsme odešli jako poslední, protože jsem musel vyvrátit Sam její nápad, že se schováme pod sedačky a počkáme na další film. Přesvědčil jsem ji argumentem, že dnes už nic nehrají. Chvíli jsme jen tak posedávali na lavičce před kinem a bavili se o filmu. Oba nás to dovedlo ke zjištění, že jsme si z něj moc neodnesli, tak jsme raději změnili téma. Bavili jsme se o hudbě a já Sam řekl i to, že s Nickem a Kevinem chceme nahrát desku.
"Páni!"hvízdla Sam a usmála se. "Tak to je super! Co hrajete?"zajímala se.
"No… pop rock… To ale asi není nic pro tebe."zasmál jsem se.
"To asi ne,"souhlasila. "Ale to neznamená, že to není dobrá hudba."
"Ještě jsi to ani neslyšela!"
"Jednou snad uslyším, ne?"zvedla obočí a já kývl. Vzpomněl jsem si na 'Frankie' z bytu. Musel jsem se usmát. Nikdy mě nenapadlo pojmenovat kytaru.
"Ty hraješ na kytaru, že?"nadhodil jsem. Sam se usmála.
"Marně se o to pokouším."zasmála se Sam.
"Tak strašný to nebude…"povzbudil jsem ji. Zakroutila hlavou.
"Asi ne… Taky byly pokusy o skupinu, nebo tak něco. S Lucy jsme dokonce…"zarazila se. "Měly i koncert."dodala šeptem a sklonila hlavu. Nechápal jsem její náhlou změnu nálady. Tvářila se nesmírně smutně a rameny se jí lehce třásla.
"Em… Lucy?"zeptal jsem se jemně. Sam se narovnala a slabě se usmála.
"Ta… Říkala jsem ti o ní když… V autě. Ona…"mluvila pomalu a já ji to ani nenechal doříct. Nechtěl jsem, aby se trápila.
"Jo, chápu."přerušil jsem ji a dal jí ruku kolem ramen. Přitulila se ke mně a položila mi hlavu na rameno.
"Víš, já… Nejsem z kamene nebo tak něco. Ona… odešla teprve nedávno a ty si možná myslíš, že ani nebrečím, nebo tak něco. Ale… Ono to přijde. Musím si to jenom pořádně připustit."vysvětlovala překotně, ale já ji chápal. Sice jsem si dokázal jen stěží představit, co teď prožívá, ale když je člověk smutný nebo zničený, má své způsoby, jak se s tím vyrovnat. "A ona chtěla, abych byla šťastná. Za každou cenou. Jsem šťastná."řekla. Přitiskl jsem ji k sobě ještě blíž a políbil ji do vlasů.
"Já to chápu."šeptl jsem a nechal ticho, aby trochu zapůsobilo a uklidnilo všechno, co se ještě nestalo.
"Páni!"hvízdla Sam a usmála se. "Tak to je super! Co hrajete?"zajímala se.
"No… pop rock… To ale asi není nic pro tebe."zasmál jsem se.
"To asi ne,"souhlasila. "Ale to neznamená, že to není dobrá hudba."
"Ještě jsi to ani neslyšela!"
"Jednou snad uslyším, ne?"zvedla obočí a já kývl. Vzpomněl jsem si na 'Frankie' z bytu. Musel jsem se usmát. Nikdy mě nenapadlo pojmenovat kytaru.
"Ty hraješ na kytaru, že?"nadhodil jsem. Sam se usmála.
"Marně se o to pokouším."zasmála se Sam.
"Tak strašný to nebude…"povzbudil jsem ji. Zakroutila hlavou.
"Asi ne… Taky byly pokusy o skupinu, nebo tak něco. S Lucy jsme dokonce…"zarazila se. "Měly i koncert."dodala šeptem a sklonila hlavu. Nechápal jsem její náhlou změnu nálady. Tvářila se nesmírně smutně a rameny se jí lehce třásla.
"Em… Lucy?"zeptal jsem se jemně. Sam se narovnala a slabě se usmála.
"Ta… Říkala jsem ti o ní když… V autě. Ona…"mluvila pomalu a já ji to ani nenechal doříct. Nechtěl jsem, aby se trápila.
"Jo, chápu."přerušil jsem ji a dal jí ruku kolem ramen. Přitulila se ke mně a položila mi hlavu na rameno.
"Víš, já… Nejsem z kamene nebo tak něco. Ona… odešla teprve nedávno a ty si možná myslíš, že ani nebrečím, nebo tak něco. Ale… Ono to přijde. Musím si to jenom pořádně připustit."vysvětlovala překotně, ale já ji chápal. Sice jsem si dokázal jen stěží představit, co teď prožívá, ale když je člověk smutný nebo zničený, má své způsoby, jak se s tím vyrovnat. "A ona chtěla, abych byla šťastná. Za každou cenou. Jsem šťastná."řekla. Přitiskl jsem ji k sobě ještě blíž a políbil ji do vlasů.
"Já to chápu."šeptl jsem a nechal ticho, aby trochu zapůsobilo a uklidnilo všechno, co se ještě nestalo.
Se Sam jsem strávil celé odpoledne a rozloučili jsme se až když se začalo stmívat. Doprovodil jsem ji až ke dveřím bytu a rozloučili jsme se polibkem. Moc se mi nechtělo od Sam odcházet, nejradši bych s ní byl… pořád. Loučili jsme se vážně dlouho, ale nakonec jsem se překonal a odešel. Celou cestu domů, a doma také, jsem se zabýval myšlenkou na dnešek a na toho, s kým jsem ho strávil. Byl jsem šťastný. Hodně.
K večeru jsme s Nickem a Kevinem zkoušeli nějaké písničky, které měl Nick ještě někde schované. Uměl vážně dobře psát texty, trochu mě to dopalovalo, mně to nikdy moc nešlo. Ale co, třeba se to taky někdy povede. Rád bych napsal třeba něco pro Sam. Ikdyž nevím, jestli by se jí to líbilo. Nevypadá jako moc romantický typ. Třeba se mýlím, někdy to vyzkouším. Zpívání mě dnes abnormálně bavilo, dal jsem do toho vážně hodně. I kluci se divili.
"Ale Sam na něj má dobrý vliv. Asi jí pošlu děkovný dopis."zasmáli se Nick s Kevinem, když vedli rozmluvu, jako bych tam ani nebyl. Odkašlal jsem si, ale příliš pozdě. Táta, co celou dobu seděl v rohu a poslouchal, zbystřil.
"Kdo je Sam?"zeptal se a já si poklepal na čelo a koukal jsem na Nicka.
"A-le, nikdo,"řekl Kevin a snažil se situaci zachránit tím, že začal hrát na kytaru.
"Kevine!"okřikl ho táta a Kev ihned přestal. "Kdo je Sam, Joe? Nějaká tvoje… ehm… přítelkyně?"
"No… Sam je moje… Přítelkyně tak docela ne."pokrčil jsem rameny a hrál si s kabelem mikrofonu.
"Ale Sam na něj má dobrý vliv. Asi jí pošlu děkovný dopis."zasmáli se Nick s Kevinem, když vedli rozmluvu, jako bych tam ani nebyl. Odkašlal jsem si, ale příliš pozdě. Táta, co celou dobu seděl v rohu a poslouchal, zbystřil.
"Kdo je Sam?"zeptal se a já si poklepal na čelo a koukal jsem na Nicka.
"A-le, nikdo,"řekl Kevin a snažil se situaci zachránit tím, že začal hrát na kytaru.
"Kevine!"okřikl ho táta a Kev ihned přestal. "Kdo je Sam, Joe? Nějaká tvoje… ehm… přítelkyně?"
"No… Sam je moje… Přítelkyně tak docela ne."pokrčil jsem rameny a hrál si s kabelem mikrofonu.
"Tak docela ne?"dorážel táta a já zase pokrčil rameny.
"Ještě jsme se o tom spolu nebavili."přiznal jsem. Táta něco mrzoutsky zabručel. Podíval jsem se na něj. Seděl na židli, ruce měl založené na prsou a spaloval mě podezíravým pohledem.
"Ještě jsme se o tom spolu nebavili."přiznal jsem. Táta něco mrzoutsky zabručel. Podíval jsem se na něj. Seděl na židli, ruce měl založené na prsou a spaloval mě podezíravým pohledem.
"Odkud se znáte?"
"Chodíme spolu do třídy."
"Aha… A myslíte to spolu… vážně?"ptal se táta dál. Netrpělivě jsem si odfrkl.
"Nemám tušení, ještě spolu ani nechodíme, třeba z toho ani nic nebude!"
"Chtěl bych ji poznat."pronesl táta, jakoby mě neslyšel.
"Proč jako?"utrhl jsem se na něj naštvaně. Táta po mně střelil varovným pohledem a já se pokoušel uklidnit.
"Když spolu chodíte, měl bych poznat, co je to za dívku."nevěřícně jsem na něj zíral.
"Ale my spolu nechodíme!"zkoušel jsem vysvětlit, ale táta se zvedl.
"Už jsem řekl."skončil debatu a odešel. Chvíli jsem stál, sledoval, jak se pomalu zavírají dveře, a snažil se zachovat klid. Slyšel jsem Nickovo tiché 'Promiň', ale odbyl jsem to mávnutím rukou. Celý tenhle rozhovor mi zkazil náladu, tak jsem se bez jakéhokoliv dalšího slova sebral a odešel na zahradu, kde jsem si sedl pod strom. Bylo to příjemné, stinné a tiché místo. Občas jsem tu za teplých dnů sedával a občas i spal. Nikdy jsem nebyl na přírodu, a tak, ale tady se mi vážně moc líbilo. Dalo se tu přemýšlet. Chvíli jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil si vyčistit hlavu od všech myšlenek. Bylo to ale naprosto marné. Hlavou se mi míhaly naštvané otázky. Proč mě táta takhle sleduje, kontroluje a kdesi, cosi. Nejsme ve středověku! A navíc, nejsem holka, aby můj papá kontroloval všechny a všechno, s kým se setkám. Jakoby se bál, že mě Sam někde… Bože, co to je za hlouposti? V dnešním světě je přeci všechno jinak, než to bylo za dob tátova mládí. Všechno, co dřív mělo nějakou… posvátnou symbolickou hodnotu, je teď bezcenné. Všechno chodí trochu odlišněji, rychleji a žádná víra nemůžu zabránit lidskému chování, touze a… chtíči. Táta ze všeho dělá katastrofu a všechno zveličuje. Ani já sám pořádně nevím, jestli to se Sam myslím natolik vážně, že bych ji měl vzít na rodinnou večeři. Mám ji rád, moc rád. Dokonce cítím jakousi… zamilovanost, ale tohle se přeci nenosí. Dnes se vztah nebere tolik jako závazek. To až třeba… kdybychom si koupili psa, byt, vzali se. i kdybychom spolu chodili, jsme na všechny tyto formality mladí a… a ona je tak nezávislá. Pořádně nevím, jak s ní mluvit o obyčejných věcech, natož o něčem vážném. Pořádně se neznáme a to je asi ten největší problém. Nevím, kdo je Samantha Beckettová. Nevím nic o jejím životě, o její povaze, o její minulosti. Znám jen tu dívku, co se obléká do tmavých barev a její svět má ty stejné. Nevím, čeho se mám bát.
"Chodíme spolu do třídy."
"Aha… A myslíte to spolu… vážně?"ptal se táta dál. Netrpělivě jsem si odfrkl.
"Nemám tušení, ještě spolu ani nechodíme, třeba z toho ani nic nebude!"
"Chtěl bych ji poznat."pronesl táta, jakoby mě neslyšel.
"Proč jako?"utrhl jsem se na něj naštvaně. Táta po mně střelil varovným pohledem a já se pokoušel uklidnit.
"Když spolu chodíte, měl bych poznat, co je to za dívku."nevěřícně jsem na něj zíral.
"Ale my spolu nechodíme!"zkoušel jsem vysvětlit, ale táta se zvedl.
"Už jsem řekl."skončil debatu a odešel. Chvíli jsem stál, sledoval, jak se pomalu zavírají dveře, a snažil se zachovat klid. Slyšel jsem Nickovo tiché 'Promiň', ale odbyl jsem to mávnutím rukou. Celý tenhle rozhovor mi zkazil náladu, tak jsem se bez jakéhokoliv dalšího slova sebral a odešel na zahradu, kde jsem si sedl pod strom. Bylo to příjemné, stinné a tiché místo. Občas jsem tu za teplých dnů sedával a občas i spal. Nikdy jsem nebyl na přírodu, a tak, ale tady se mi vážně moc líbilo. Dalo se tu přemýšlet. Chvíli jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil si vyčistit hlavu od všech myšlenek. Bylo to ale naprosto marné. Hlavou se mi míhaly naštvané otázky. Proč mě táta takhle sleduje, kontroluje a kdesi, cosi. Nejsme ve středověku! A navíc, nejsem holka, aby můj papá kontroloval všechny a všechno, s kým se setkám. Jakoby se bál, že mě Sam někde… Bože, co to je za hlouposti? V dnešním světě je přeci všechno jinak, než to bylo za dob tátova mládí. Všechno, co dřív mělo nějakou… posvátnou symbolickou hodnotu, je teď bezcenné. Všechno chodí trochu odlišněji, rychleji a žádná víra nemůžu zabránit lidskému chování, touze a… chtíči. Táta ze všeho dělá katastrofu a všechno zveličuje. Ani já sám pořádně nevím, jestli to se Sam myslím natolik vážně, že bych ji měl vzít na rodinnou večeři. Mám ji rád, moc rád. Dokonce cítím jakousi… zamilovanost, ale tohle se přeci nenosí. Dnes se vztah nebere tolik jako závazek. To až třeba… kdybychom si koupili psa, byt, vzali se. i kdybychom spolu chodili, jsme na všechny tyto formality mladí a… a ona je tak nezávislá. Pořádně nevím, jak s ní mluvit o obyčejných věcech, natož o něčem vážném. Pořádně se neznáme a to je asi ten největší problém. Nevím, kdo je Samantha Beckettová. Nevím nic o jejím životě, o její povaze, o její minulosti. Znám jen tu dívku, co se obléká do tmavých barev a její svět má ty stejné. Nevím, čeho se mám bát.
Seděl jsem venku ještě dost dlouho, domu mě dohnaly až tmavé mraky, co pluly po obloze a neslibovaly nic jiného, než pořádnou bouřku. Posadil jsem se vedle Nicka, co, jako obvykle, sledoval nějaký hudební pořad v televizi a tiše si u toho zpíval písničku, co zrovna hrála. Chvíli jsem bezduše civěl na obrazovku, když mi v kapse zazvonil mobil. Nevím, proč ho nosím u sebe i doma. Podíval jsem se na displej, volala Sam. Usmál jsem se a vzal to. Pozdravila mě rozesmátým hlasem.
"Ahoj,"oplatil jsem jí pozdrav. "Jak se máš?"
"Skvěle, co ty?"
"Teď už taky."usmál jsem se a úplně zapomněl na myšlenky, co se mi doteď honily hlavou. Sam začala s něčím o počasí, nakonec z ní vypadlo, že je doma sama a bojí se bouřky.
"Tohle nedopadne dobře!"zakončila svůj proslov o tom, co všechno se jí může stát, kdyby náhodou vypnuli proud.
"Chceš, abych přijel?"zeptal jsem se naoko unaveně. Z telefonu se ozvalo zakňučení.
"Myslíš, že bys mohl?"zeptala se vysokým hlasem, zasmál jsem se.
"Rád."
"Ahoj,"oplatil jsem jí pozdrav. "Jak se máš?"
"Skvěle, co ty?"
"Teď už taky."usmál jsem se a úplně zapomněl na myšlenky, co se mi doteď honily hlavou. Sam začala s něčím o počasí, nakonec z ní vypadlo, že je doma sama a bojí se bouřky.
"Tohle nedopadne dobře!"zakončila svůj proslov o tom, co všechno se jí může stát, kdyby náhodou vypnuli proud.
"Chceš, abych přijel?"zeptal jsem se naoko unaveně. Z telefonu se ozvalo zakňučení.
"Myslíš, že bys mohl?"zeptala se vysokým hlasem, zasmál jsem se.
"Rád."
Mámě jsem řekl, že jedu pryč a že nevím, kdy se vrátím. Možná až zítra. Máma se sice pokoušela vytáhnout ze mě, kam jedu, ale mám pocit, že jí to Nick stejně vyzvoní, tak jsem ji mohl aspoň trochu poškádlit. Nasedl jsem do auta a během chvíle byl u Sam.
"Ahoj,"otevřela dveře s úsměvem a na přivítanou mě políbila. Vešel jsem dál a odložil bundu. Venku se dost ochladilo, když začalo pršet. Sam mě navigovala do obýváku, kde tentokrát bylo uklizeno. Vodní dýmka ležela na stolku u televize a na zemi nebylo nic, co by tam nepatřilo.
"Kde máš spolubydlící?"zeptal jsem se a rozhlédl se kolem.
"Ale, jela na týden na školní výlet."zakroutila Sam hlavou. "Nechápu, jak to mohla udělat, když věděla, že bude takhle hnusně."zasmála se. Zjevně to nemyslela vážně. Zasmál jsem se taky. "Odjela před hodinou a já už tady umírám strachy."pokrčila nakonec rameny. "Dáš si něco? Čaj? Vodu? Kafe?"nabízela, viděl jsem, že na kuchyňském stole leží hrnek, ze kterého stoupají malé obláčky páry, tak jsem si řekl o čaj. Sam na jedné noze doskákala k lince a začala ho připravovat.
"A jak ses měla ty čtyři hodiny, co jsme se neviděli?"zeptal jsem se a Sam se zasmála.
"Fajn, musela jsem uklidit a pohádat se s Helenou o tričko. Byl to náročný čas. Ty to takhle počítáš?!"
"Jistě, čekal jsem, až se začneš bát a zavoláš."
"To je od tebe milé."usmála se na mě a podala mi hrnek. Doskákala k sedačce a svalila se na ni, sedl jsem si hned vedle. Sam koukala před sebe. "Co budeme dělat?"zeptala se a bezpochyby uhodila hřebíček na hlavičku. Pokrčil jsem rameny.
"Film?"navrhl jsem a Sam kývla.
"Fajn! Udělám k tomu popcorn."řekla a vstala. Tedy, v rámci možností vstala.
"Ahoj,"otevřela dveře s úsměvem a na přivítanou mě políbila. Vešel jsem dál a odložil bundu. Venku se dost ochladilo, když začalo pršet. Sam mě navigovala do obýváku, kde tentokrát bylo uklizeno. Vodní dýmka ležela na stolku u televize a na zemi nebylo nic, co by tam nepatřilo.
"Kde máš spolubydlící?"zeptal jsem se a rozhlédl se kolem.
"Ale, jela na týden na školní výlet."zakroutila Sam hlavou. "Nechápu, jak to mohla udělat, když věděla, že bude takhle hnusně."zasmála se. Zjevně to nemyslela vážně. Zasmál jsem se taky. "Odjela před hodinou a já už tady umírám strachy."pokrčila nakonec rameny. "Dáš si něco? Čaj? Vodu? Kafe?"nabízela, viděl jsem, že na kuchyňském stole leží hrnek, ze kterého stoupají malé obláčky páry, tak jsem si řekl o čaj. Sam na jedné noze doskákala k lince a začala ho připravovat.
"A jak ses měla ty čtyři hodiny, co jsme se neviděli?"zeptal jsem se a Sam se zasmála.
"Fajn, musela jsem uklidit a pohádat se s Helenou o tričko. Byl to náročný čas. Ty to takhle počítáš?!"
"Jistě, čekal jsem, až se začneš bát a zavoláš."
"To je od tebe milé."usmála se na mě a podala mi hrnek. Doskákala k sedačce a svalila se na ni, sedl jsem si hned vedle. Sam koukala před sebe. "Co budeme dělat?"zeptala se a bezpochyby uhodila hřebíček na hlavičku. Pokrčil jsem rameny.
"Film?"navrhl jsem a Sam kývla.
"Fajn! Udělám k tomu popcorn."řekla a vstala. Tedy, v rámci možností vstala.
"Počkej, pomůžu ti."šel jsem rychle za ní.
"To je v pohodě…"
"Ne, běž najít film, já to udělám."řekl jsem neústupně a došel k mikrovlnce.
"Hm… Jak myslíš!"vyplázla na mě jazyk a odskákala k poličce s filmy. Dal jsem popcorn do trouby a čekal, až bude hotový. Sam mezitím zapnula televizi a připojila se ke mně, aby mi pomohla najít mísu. Když bylo hotovo, posadili jsme se na sedačku a zadívali se do filmu. Parapety oken bičovaly těžké provazce deště a stromy lomcoval vítr. V dálce se ozvalo slabé hřmění.
"Tohle bude dlouhá noc."řekl jsem tiše a objal Sam kolem ramen. Přivinula se ke mně a položila mi hlavu na hrudník.
"Jsem ráda, že jsi tady."řekla a já se usmál.
"Já taky."
"To je v pohodě…"
"Ne, běž najít film, já to udělám."řekl jsem neústupně a došel k mikrovlnce.
"Hm… Jak myslíš!"vyplázla na mě jazyk a odskákala k poličce s filmy. Dal jsem popcorn do trouby a čekal, až bude hotový. Sam mezitím zapnula televizi a připojila se ke mně, aby mi pomohla najít mísu. Když bylo hotovo, posadili jsme se na sedačku a zadívali se do filmu. Parapety oken bičovaly těžké provazce deště a stromy lomcoval vítr. V dálce se ozvalo slabé hřmění.
"Tohle bude dlouhá noc."řekl jsem tiše a objal Sam kolem ramen. Přivinula se ke mně a položila mi hlavu na hrudník.
"Jsem ráda, že jsi tady."řekla a já se usmál.
"Já taky."
Usnuli jsme poměrně brzo a ráno se probudili na pohovce, úplně rozlámaní, ve stejné poloze, jako jsme usnuli. Sam ještě spala, když jsem otevřel oči do ranního slunce. Počasí se dokonale vyjasnilo a nebylo ani poznat, že byl v noci takový nečas. Necítil jsem žádnou část svého těla, tak mi ani nevadilo ještě chvíli ležet a pozorovat Sam, jak v klidu oddechuje. Neviděl jsem jí do tváře, což mě dost mrzelo, chtěl jsem ji vidět, tak jsem se trochu zavrtěl. To jsem neměl dělat, trochu se ošila a pak zvedla hlavu, rozespale na mě zírala a usmívala se. Musel jsem ji políbit. Rozhodně neprotestovala, tak se to trochu protáhlo. Odtáhli jsme se od sebe a pokusili se vstát. Bylo to zcela marné, tak jsme to museli zkoušet ještě pár minut. Nakonec se nám to podařilo. Zašli jsme si na snídani do kavárny v centru. Tedy, musel jsem Sam donutit k tomu, aby po ránu takhle někam šla. Cestou jsme potkali Jimmyho a ještě pár známých. Docela na nás zírali, museli jsme dělat, jakože je nevidíme. Sam chtěla dělat, jakože je nevidíme, přišlo jí to legrační, tak jsme se rychle posadili ke stolu a objednali si.
"Co myslíš, kolik lidí už ví, že jsme tady spolu?"zeptala se s úsměvem Sam a napila se kávy. Pokrčil jsem rameny.
"Tak… půlka školy? Ne, touhle dobou už celá."zasmál jsem se. Chvíli jsme na sebe zírali a mlčeli, než jsem se odhodlal. "A tobě… vadí, že nás spolu viděli?"zeptal jsem se opatrně. Sam se trochu zarazila, ale snažila se to nějak zamaskovat. Nevěděl jsem, jak se teď cítit. Z plic se mi vytratil všechen vzduch a já měl pocit, že másto něj dýchám jen vodu. Byl najednou tak těžký, ucpal mi hrdlo a nedovolil sebemenší nádech. Bylo mi na zvracení z té podivně nepříjemné nervozity, když jsem nevěděl, co mě může a nemůže čekat. Dost jsem se bál, že se Sam odpovědi vyhne, odpoví tak, jak nechci nebo začne vymýšlet chybé výmluvy a dělat, že jsem se na nic neptal. Mohl jsem jen doufat, že...
"Ne, právě naopak."usmála se nakonec a já si oddechl. Možná byla slyšet rána kamene, co mi spadl ze srdce. Dobře. Už jsem věděl, co chci. Teď, když mi Sam řekla to, co řekla, jsem věděl, co jsem cítil. Konečně jsem pochopil, že jsem se asi vážně, doopravdy a nesmírně, zamiloval. Teď je všechno v pořádku. Konečně můžu říct, že jsem šťastný. Naprosto šťastný. Neschopen slova jsem se jen naplno usmál a vzal Sam za ruku.
"Co myslíš, kolik lidí už ví, že jsme tady spolu?"zeptala se s úsměvem Sam a napila se kávy. Pokrčil jsem rameny.
"Tak… půlka školy? Ne, touhle dobou už celá."zasmál jsem se. Chvíli jsme na sebe zírali a mlčeli, než jsem se odhodlal. "A tobě… vadí, že nás spolu viděli?"zeptal jsem se opatrně. Sam se trochu zarazila, ale snažila se to nějak zamaskovat. Nevěděl jsem, jak se teď cítit. Z plic se mi vytratil všechen vzduch a já měl pocit, že másto něj dýchám jen vodu. Byl najednou tak těžký, ucpal mi hrdlo a nedovolil sebemenší nádech. Bylo mi na zvracení z té podivně nepříjemné nervozity, když jsem nevěděl, co mě může a nemůže čekat. Dost jsem se bál, že se Sam odpovědi vyhne, odpoví tak, jak nechci nebo začne vymýšlet chybé výmluvy a dělat, že jsem se na nic neptal. Mohl jsem jen doufat, že...
"Ne, právě naopak."usmála se nakonec a já si oddechl. Možná byla slyšet rána kamene, co mi spadl ze srdce. Dobře. Už jsem věděl, co chci. Teď, když mi Sam řekla to, co řekla, jsem věděl, co jsem cítil. Konečně jsem pochopil, že jsem se asi vážně, doopravdy a nesmírně, zamiloval. Teď je všechno v pořádku. Konečně můžu říct, že jsem šťastný. Naprosto šťastný. Neschopen slova jsem se jen naplno usmál a vzal Sam za ruku.
Neděli jsme také strávili skoro clou spolu. Jen jsme posedávali v parku a jedli zmrzlinu, povídali si a snažili se poznat jeden druhého. Bylo to zajímavé, byl jsem neuvěřitelně šťastný, že jsme teď se Sam 'oficiálně', ale zároveň jsem se i trochu bál toho, co mě čeká. Ale nakonec, poznávání je na vztahu to nejlepší, nebo ne? Sam vypadal neuvěřitelně šťastně. Dost ji mrzelo, když jsme se museli rozloučit a ona se vracela do prázdného bytu.
"A nemůžeš tu zůstat?"ptala se a nasadila 'psí oči'. Zakroutil jsem hlavou. "Zítra nepůjdeme do školy. Postavíme tady zeď! Nebo utečeme do Jersey a nikdo nás nikdy nenajde."zkoušela a objala mě.
"My jsme v Jersey,"upozornil jsem ji a ona se na mě naštvaně podívala.
"Zatraceně,"odfrkla si. "Mně nikdy nic nevyjde!"
"To není pravda!"ohradil jsem se dotčeně a jí svitlo.
"Oh, promiň,"usmála se a políbila mě.
"Dobře..."usmál jsem se pak a ještě nás čekalo loučení. Dlouhé loučení.
"A nemůžeš tu zůstat?"ptala se a nasadila 'psí oči'. Zakroutil jsem hlavou. "Zítra nepůjdeme do školy. Postavíme tady zeď! Nebo utečeme do Jersey a nikdo nás nikdy nenajde."zkoušela a objala mě.
"My jsme v Jersey,"upozornil jsem ji a ona se na mě naštvaně podívala.
"Zatraceně,"odfrkla si. "Mně nikdy nic nevyjde!"
"To není pravda!"ohradil jsem se dotčeně a jí svitlo.
"Oh, promiň,"usmála se a políbila mě.
"Dobře..."usmál jsem se pak a ještě nás čekalo loučení. Dlouhé loučení.
Doma na mě čekali rodiče s výslechem, a tak jsem musel kápnout božskou. Nick, co jako vždy poslouchal za dvěřmi, hlasitě zařval "Jo!" a běžel za Kevinem. Mám dojem, že se vsadili. Ale to mi bylo jedno. Táta na mě hrubě dorážel, ať mu o Sam povím něco víc, když spolu tedy 'chodíme'. Už to slovo zdůrazňoval s určitou nechutí. Ale jak jsem mu měl odpovědět, když jsem sám netušil, v čem vlastně plavu. Máma se to všechno snažila zachránit. Uklidňovala tátovy výpady, zkoušela zkrotit i mně, ale nakonec to nepomohlo. S tátou jsme se hrozně pohádali.
"Chci vědět, s kým se taháš!"zařval na mě táta a praštil pěstí do stolu. Byl jsem zrovna na odchodu, ale tohle bylo znamení, že nikam chodit nemám.
"S nikým se netahám!! Normálně spolu chodíme, jako každý v našem věku!!"odsekl jsem.
"Najednou chceš být jako každý ve vašem věku?! Co je to za holku??"
"Je to moje spolužačka!! Už několikrát jsi ji viděl! Tak nevím, co ti vadí!"křičel jsem a pomalu mi docházela trpělivost.
"Chci vědět, co je zač! Chci vědět, estli by tě nnutila dělat něco, co je proti tvému přesvědčení!"
"Mému přesvědčení?! Spíš tvému!"zařval jsem dost hladitě a táta se zarazil. "A navíc, nikdo mě nikdy nedonutil k něčemu, co by bylo ptori mé vůli!"dodal jsem ještě a odešel. Slyšel jsem, jak máma tátovi něco povídá, ale bylo mi to jedno. Naštvaně jsem dusal do svého pokoje. Cestou jsem potkal Kevina, co všechno poslouchal z povzdálí. Dost vyděšeně a překvapeně na mě zíral, nic však neřekl. Nejspíš odhadl, že teď není ta nejlepší chvíle.
"Chci vědět, s kým se taháš!"zařval na mě táta a praštil pěstí do stolu. Byl jsem zrovna na odchodu, ale tohle bylo znamení, že nikam chodit nemám.
"S nikým se netahám!! Normálně spolu chodíme, jako každý v našem věku!!"odsekl jsem.
"Najednou chceš být jako každý ve vašem věku?! Co je to za holku??"
"Je to moje spolužačka!! Už několikrát jsi ji viděl! Tak nevím, co ti vadí!"křičel jsem a pomalu mi docházela trpělivost.
"Chci vědět, co je zač! Chci vědět, estli by tě nnutila dělat něco, co je proti tvému přesvědčení!"
"Mému přesvědčení?! Spíš tvému!"zařval jsem dost hladitě a táta se zarazil. "A navíc, nikdo mě nikdy nedonutil k něčemu, co by bylo ptori mé vůli!"dodal jsem ještě a odešel. Slyšel jsem, jak máma tátovi něco povídá, ale bylo mi to jedno. Naštvaně jsem dusal do svého pokoje. Cestou jsem potkal Kevina, co všechno poslouchal z povzdálí. Dost vyděšeně a překvapeně na mě zíral, nic však neřekl. Nejspíš odhadl, že teď není ta nejlepší chvíle.








Pěkně.