Ha, slečny. Tady je další.

Zavřel jsem se do pokoje a stoupl si proti oknu. Zíral jsem dolů na trávník a přemítal si, o čem táta mluvil. Mám už svou vlastní hlavu, nenechám nikoho, aby mi diktoval, co mám a co nemám dělat. Přesvědčení. Víra, ve které mě rodiče vychovali, mi nikdy nebyla tak protivná jako teď.
Pokud vím, Kevinovi taky nikdo nediktoval, s kým má chodit a s kým se má rozejít. A už vůbec mu nikdo neříkal, s kým má spát. A možná právě proto to teď dělají mně. Kevin měl vždycky svou hlavu a nebral si, co mu rodiče říkají. Ale vždycky se mu povedlo to nějak zatlouct. Kevin je dobrý lhář. Vsadím se, že rodiče o něm nevědí ani z poloviny tolik, kolik si myslí. Třeba bych měl začít taky lhát. Třeba by to pomohlo mému štěstí se Sam, třeba by všechno bylo v pořádku. Bráchovi to taky vždycky prošlo, tak proč ne mně. A když to Sam všechno řeknu, určitě mě pochopí. Myslím, že mě pochopí.
Vzal jsem mobil a vyťukal nějakou zmatenou SMS. Psal jsem v ní, jak jsem se pohádal s tátou, kvůli večeři, na kterou má Sam přijít. Přišla mi ještě zmatenější odpověď. Nerozluštil jsem ze zprávy kloudnou větu, tak jsem raději Samantě zavolal.
"Já? Na večeři? K vám??"ozvalo se ihned po tom, co telefon začal vyzvánět.
"Zachovej klid."pokusil jsem se ji uchlácholit, ale mělo to spíš opačný účinek. "Nějak to vyřešíme!"usmál jsem se. Sam ale nesouhlasila.
"Já problémy neřeším, utíkám před nimi!"zvolala a já slyšel, jak na její straně něco těžkého spadlo na měkkou podložku. Asi si sedla.
"Tak před tímhle prostě neutečeš! Mysli na to, že to bude jen jednou a pak nám táta dá pokoj. Budeš hold muset zahrát…"zarazil jsem se. Nejspíš jsem řekl právě to, co jsem říct neměl. Na druhém konci bylo chvíli ticho.
"…Slušnou holku."dokončila pak za mě Sam. Honem jsem musel vymyslet, jak se z toho vykecat.
"Ale ne, to ne! To jsem nechtěl říct."vypravil jsem ze sebe překotně, ale Samantha se jen hořce zasmála.
"Ale chtěl, to je jedno. Jo, zahraju ti slušnou holku, ale za výsledky ti neručím."řekla a z jejích hlasu nebyla poznat jediná emoce. Mluvila naprosto klidně a vyrovnaně, bylo mi líto, že jsem ji takhle urazil… dotkl se jí. To je jedno, co jsem udělal, mrzelo mě to.
"Omlouvám se."šeptl jsem.
"Nemusíš, je to pravda. Pokusím se tě nezklamat."řekla pak stejně tiše, možná už trochu míň naštvaně. Oddechl jsem si.
"Věřím ti,"usmál jsem se. "Takže ti večeře nevadí?"ptal jsem se ještě, abych se ujistil, že už není naštvaná.
"Ne, vůbec."odpověděla. Usmál jsem se.
"Tak já ti zítra řeknu, kdy to bude, ano? Nejspíš o víkendu, takže... jestli máš volno…"
"Jo, sice jsem v příštích padesáti víkendech měla v plánu skákat padákem, abych si zlomila i druhou nohu, ale kvůli tobě jeden z nich vynechám."zasmála se a já se přidal. Někdo zaklepal na dveře.
"Dobře, tak… zítra,"loučil jsem se.
"Ahoj."
"Jo, chceš, abych pro tebe přijel?"vzpomněl jsem si ještě.
"To bys udělal?"zeptala se poněkud překvapeně. Musel jsem se usmát.
"S ohromnou radostí."pověděl jsem popravdě a Sam tedy souhlasila. Rozloučili jsme se a já zavěsil. Ještě chvilku jsem počkal, zaklepání se ozvalo znovu. "Dále…"řekl jsem nerudně a posadil se na postel. Do pokoje vešel Kevin a tvářil se nadmíru ustaraně.
"Čau,"pozdravil opatrně, asi si myslel, že ještě trucuju. Kývl jsem mu na pozdrav a čekal, co z něj vypadne. Mlčel. Tiše si přitáhl židli přímo proti mně, posadil se na ni a vpil se mi pohledem do očí. Znervózňovalo mě to,
"Co?"zeptal jsem se nevrle po dalších dvaceti vteřinách hrobového ticha.
"Slyšel jsem, jak jste se s tátou pohádali."oznámil celkem zbytečně.
"A kdo ne?!"odsekl jsem a zadíval se z okna.
"Víš, měl by sis rozmyslet, co uděláš."řekl Kev a zněl tak trochu… provinile. Nezvykle u něj. Vždycky jsem znal jen toho pohodového kluka, co si s ničím nedělal hlavu a problémy se ho netýkaly. Tohle bylo zvláštní.
"Pozdě, už jsem volal Sam."pokrčil jsem rameny, protože jsem prve nepochopil, o čem mluví. Kevin se zasmál.
"Ale tohle je jedno."zakroutil hlavou. "Víš, jestli se rozhodneš, že budeš dělat to, co jsem dělal já, nebudeš už v noci klidně spát."varoval mě. Pořád jsem to nechápal. Nikdy jsem si nevšiml, že by v noci nespal. Vypadal vždycky tak vyrovnaně, když rodičům lhával o tom, kde a s kým byl a co dělal. Nezdálo se, že by mu to činilo nějaké velké obtíže.
"Byl jsi vždycky tak v pohodě,"řekl jsem a Kev se usmál.
"Jo, byl. Ale potom… když se mě naši ptali, co jsem dělal a já jim lhal, nebyl to problém. Ten nastal potom. Měl jsem výčitky, rodičů si vážím jako nikoho, obdivuju je. A to, co jsem dělal bylo jako… zrada nebo tak. Jenže, když jsem s tím jednou začal, nemohl jsem jen tak skončit, sednout si a říct jim pravdu. Tohle… veze se to se mnou už roky, a já bych ti jen chtěl říct, že to za to nestojí."odmlčel se. Nadechoval jsem se, že mu odpovím, aby si ty své rady nechal, že už mám dost toho všeho omezování a poučování, ale zarazil mě mávnutím ruky. "Vím, že člověk by se měl poučit z vlastních chyb. Ale když tady máš ty moje, vystavené a pěkně viditelné, měl by ses poučit z nich. Nechci, abys dopadl jako já."řekl a mně najednou došla slova. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem jenom zíral na Kevina, který sledoval nějakého vrabce na stromě.
"Ale já chci žít!"vyplivl jsem nakonec a Kevin se otočil.
"Žij, ale ukaž to i ostatním."pronesl a zvedl se k odchodu. Když měl už ruku na klice, zastavil jsem ho.
"Já jim ale nemůžu říkat všechno, co… dělám."
"Nikdo taky neříká, aby věděli všechno."mrkl na mě a odešel. Musel jsem se usmát. Jo, asi má pravdu.
"Já? Na večeři? K vám??"ozvalo se ihned po tom, co telefon začal vyzvánět.
"Zachovej klid."pokusil jsem se ji uchlácholit, ale mělo to spíš opačný účinek. "Nějak to vyřešíme!"usmál jsem se. Sam ale nesouhlasila.
"Já problémy neřeším, utíkám před nimi!"zvolala a já slyšel, jak na její straně něco těžkého spadlo na měkkou podložku. Asi si sedla.
"Tak před tímhle prostě neutečeš! Mysli na to, že to bude jen jednou a pak nám táta dá pokoj. Budeš hold muset zahrát…"zarazil jsem se. Nejspíš jsem řekl právě to, co jsem říct neměl. Na druhém konci bylo chvíli ticho.
"…Slušnou holku."dokončila pak za mě Sam. Honem jsem musel vymyslet, jak se z toho vykecat.
"Ale ne, to ne! To jsem nechtěl říct."vypravil jsem ze sebe překotně, ale Samantha se jen hořce zasmála.
"Ale chtěl, to je jedno. Jo, zahraju ti slušnou holku, ale za výsledky ti neručím."řekla a z jejích hlasu nebyla poznat jediná emoce. Mluvila naprosto klidně a vyrovnaně, bylo mi líto, že jsem ji takhle urazil… dotkl se jí. To je jedno, co jsem udělal, mrzelo mě to.
"Omlouvám se."šeptl jsem.
"Nemusíš, je to pravda. Pokusím se tě nezklamat."řekla pak stejně tiše, možná už trochu míň naštvaně. Oddechl jsem si.
"Věřím ti,"usmál jsem se. "Takže ti večeře nevadí?"ptal jsem se ještě, abych se ujistil, že už není naštvaná.
"Ne, vůbec."odpověděla. Usmál jsem se.
"Tak já ti zítra řeknu, kdy to bude, ano? Nejspíš o víkendu, takže... jestli máš volno…"
"Jo, sice jsem v příštích padesáti víkendech měla v plánu skákat padákem, abych si zlomila i druhou nohu, ale kvůli tobě jeden z nich vynechám."zasmála se a já se přidal. Někdo zaklepal na dveře.
"Dobře, tak… zítra,"loučil jsem se.
"Ahoj."
"Jo, chceš, abych pro tebe přijel?"vzpomněl jsem si ještě.
"To bys udělal?"zeptala se poněkud překvapeně. Musel jsem se usmát.
"S ohromnou radostí."pověděl jsem popravdě a Sam tedy souhlasila. Rozloučili jsme se a já zavěsil. Ještě chvilku jsem počkal, zaklepání se ozvalo znovu. "Dále…"řekl jsem nerudně a posadil se na postel. Do pokoje vešel Kevin a tvářil se nadmíru ustaraně.
"Čau,"pozdravil opatrně, asi si myslel, že ještě trucuju. Kývl jsem mu na pozdrav a čekal, co z něj vypadne. Mlčel. Tiše si přitáhl židli přímo proti mně, posadil se na ni a vpil se mi pohledem do očí. Znervózňovalo mě to,
"Co?"zeptal jsem se nevrle po dalších dvaceti vteřinách hrobového ticha.
"Slyšel jsem, jak jste se s tátou pohádali."oznámil celkem zbytečně.
"A kdo ne?!"odsekl jsem a zadíval se z okna.
"Víš, měl by sis rozmyslet, co uděláš."řekl Kev a zněl tak trochu… provinile. Nezvykle u něj. Vždycky jsem znal jen toho pohodového kluka, co si s ničím nedělal hlavu a problémy se ho netýkaly. Tohle bylo zvláštní.
"Pozdě, už jsem volal Sam."pokrčil jsem rameny, protože jsem prve nepochopil, o čem mluví. Kevin se zasmál.
"Ale tohle je jedno."zakroutil hlavou. "Víš, jestli se rozhodneš, že budeš dělat to, co jsem dělal já, nebudeš už v noci klidně spát."varoval mě. Pořád jsem to nechápal. Nikdy jsem si nevšiml, že by v noci nespal. Vypadal vždycky tak vyrovnaně, když rodičům lhával o tom, kde a s kým byl a co dělal. Nezdálo se, že by mu to činilo nějaké velké obtíže.
"Byl jsi vždycky tak v pohodě,"řekl jsem a Kev se usmál.
"Jo, byl. Ale potom… když se mě naši ptali, co jsem dělal a já jim lhal, nebyl to problém. Ten nastal potom. Měl jsem výčitky, rodičů si vážím jako nikoho, obdivuju je. A to, co jsem dělal bylo jako… zrada nebo tak. Jenže, když jsem s tím jednou začal, nemohl jsem jen tak skončit, sednout si a říct jim pravdu. Tohle… veze se to se mnou už roky, a já bych ti jen chtěl říct, že to za to nestojí."odmlčel se. Nadechoval jsem se, že mu odpovím, aby si ty své rady nechal, že už mám dost toho všeho omezování a poučování, ale zarazil mě mávnutím ruky. "Vím, že člověk by se měl poučit z vlastních chyb. Ale když tady máš ty moje, vystavené a pěkně viditelné, měl by ses poučit z nich. Nechci, abys dopadl jako já."řekl a mně najednou došla slova. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem jenom zíral na Kevina, který sledoval nějakého vrabce na stromě.
"Ale já chci žít!"vyplivl jsem nakonec a Kevin se otočil.
"Žij, ale ukaž to i ostatním."pronesl a zvedl se k odchodu. Když měl už ruku na klice, zastavil jsem ho.
"Já jim ale nemůžu říkat všechno, co… dělám."
"Nikdo taky neříká, aby věděli všechno."mrkl na mě a odešel. Musel jsem se usmát. Jo, asi má pravdu.
Ráno jsem se probudil se strašným bolením hlavy. Netušil jsem, co se mnou je, a ani jsem to nechtěl řešit. Vstal jsem, oblékl se, dal si kafe a přemýšlel, proč mi najednou tak chutná. Ani jsem si raději neuvědomoval, že ta jeho hořkosladká chuť připomíná chvíli, ve které jsem se nacházel. Pocity a myšlenky se ve mně míhaly nadzvukovou rychlostí a já nevěděl, kterou mám chytit dřív. Možná mi to bylo i jedno. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla Sam. Poprvé půjdeme do školy společně, jako my dva, ne každý zvlášť. Myslím, že pro ty, co se to ještě nedoslechli, to bude docela legrace. I pro mě byl náš vztah, ještě před několika týdny, naprosto nepředstavitelný. Jsme každý jiný, nehodíme se k sobě. A i přesto jsme spolu. Kdo ví, možná to i vydrží. Nechtěl jsem malovat čerta na zeď, vlastní myšlenky mě děsily, ale má to nějaký smysl? Náš vztah. Když pocházíme každý z jiného světa, můžeme je spojit a vytvořit si nějaký… vlastní? Máme šanci přežít, když už na začátku všechno bojuje proti nám?
Sam jsem vyzvedl dvacet minut před začátkem školy, vždycky chodila trochu dřív. Nasedl do auta a dělala, jakoby se včera nic nestalo. Působila dojmem, že na to, co jsem řekl, úplně zapomněla. Možná je tedy pravda, co mi o sobě prozradila, ať už úmyslně nebo ne. Možná se opravdu problémům vyhýbá a nechce je řešit. Ale, proč by mi o sobě lhala, že? Rozhodl jsem se tedy, že na to také nebudu upozorňovat a zapojil jsem se do rozhovoru na téma: Co se vlastně bude dít.
Uhodl jsem to, když jsem říkal, že všichni naši spolužáci budou, rádoby nenápadně, postávat na školním dvoře a něco důležitého řešit s lidmi z jiných tříd. Evidentně je hodně zajímalo, jestli je to, co se o mě a Sam povídalo, vůbec pravda. Musel jsem zadržovat smích, když jsme přijeli na parkoviště, kde už čekala Madison a vyhlížela moje auto. Nejdřív si Sam asi nevšimla, protože jsem vystupoval a ona se ke mně nahrnula.
"Ahoj, slyšela jsem, že ty a-"zarazil jsem ji.
"Moment,"řekl jsem slušně, obešel auto a pomohl Sam vystoupil. Když se vysoukala ven, odměnila mě za pomoc malou pusou. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Madison zkameněla. Pak jsem se na ni usmál. "Co potřebuješ?"zeptal jsem se mile a Sam se také usmála.
"Oh, no… Slyšela jsem, že vy dva jste… Uhm… Spolu."ukázala na mě a na Sam trochu rozpačitě. Oba jsme kývli. "Jo, vždycky jsem věděla, že se dáte dohromady… To vaše… Pošťuchování tomu přímo nasvědčovalo."řekla vítězoslavně a založila ruce v bok. Sam se sladce usmála.
"A my věděli, že to víš,"řekla přehnaně milým, strojeným tónem. Madison znejistěla.
"Vážně?"podivila se.
"Jistě. Protože ty víš vždycky všechno nejlíp."zapitvořila se Sam a čekala, co Madison odpoví. Ta jen chvíli nevěřícně zírala s pootevřenými ústy, ale pak obrátila pohled na mě. Asi čekala, že se jí zastanu.
"Ouu, mně do toho nepleťte."zvedl jsem ruce, na znamení bezbrannosti. "Já jí nemůžu odporovat, mohlo by se mi to vymstít."dodal jsem pak a ukázal na Sam. Ona přikývla.
"Naplácám ti."zasmála se a Madison protočila oči a odešla.
"To bys vážně udělala?"zeptal jsem se naoko vyděšeně. Sam přimhouřila oči.
"Ano."odpověděla hlubokým hlasem. Ještě chvilku jsme postávali u auta, kde Sam musela dodržet ranní rituál se svou cigaretou. Stoupl jsem si kousek dál, abych jí naznačil, že mi to vadí, ale moc ji to nezajímalo. Z parkoviště jsme odešli těsně před zvoněním, kdy se všichni ostatní už trousili do tříd, aby stihli hodinu a nikdo si nás tak moc nevšímal. Zvědavým pohledům jsme se ale nevyhnuli. Sam z toho měla docela legraci, ale mně to moc příjemné nebylo. Všechny ty oči, co se na nás zvědavě upíraly, mnohdy si i lidé něco šeptali. Cítil jsem se jako nějaké zvíře v kleci. Bylo mi úzko a svíral se mi žaludek. Nebylo mi to příjemné.
"Tobě to nevadí?"zeptal jsem se Samanthy, když jsme vcházeli do třídy. Zatvářila se nechápavě.
"Co?"
"To, jak se všichni… dívají."šeptl jsem, aby to nikdo neslyšel. Sam se zasmála.
"Už jsem si zvykla. Ale teď mám jako bonus závist všech holek, kterým se líbíš. Většinou na mě lidi koukali se značným… hm… odporem."řekla Sam jakoby nic. Divil jsem se, že to bere takhle. I když, je pravda, že ona byla středem pozornosti dost často, co si pamatuji. Ale já ne. Nebylo nic lehkého si zvyknout na to, že když vejdete do třídy, všichni ztichnou. Jako to bylo právě teď. "Zachovej klid, ono je o přejde."mrkla na mě ještě Sam, než se odebrala do své lavice a sedla si ke Kristě. Nebrala vůbec ohled na to, jak ji všichni pozorují a dala se se svou spolusedící ihned do nějakého zapáleného rozhovoru, týkajícího se školy. Já se také posadil vedle Jimmyho, ale rozhodně mi nebylo do řeči.
"Ahoj?"zkusil to na mě a já sebou trhl.
"Čau,"pozdravil jsem nepřítomně, ještě trochu mimo z toho nepříjemného pocitu nahoty, který mě přepadl, když jsem šel chodbou. Jimmy se mě snažil nějak odreagovat, tak jsme se bavili o hudbě. Moc jsem se nesoustředil, což se také projevilo na tom, že jsem dostal že zkoušení z angličtiny nedostatečnou. Bezva.
"Ahoj, slyšela jsem, že ty a-"zarazil jsem ji.
"Moment,"řekl jsem slušně, obešel auto a pomohl Sam vystoupil. Když se vysoukala ven, odměnila mě za pomoc malou pusou. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Madison zkameněla. Pak jsem se na ni usmál. "Co potřebuješ?"zeptal jsem se mile a Sam se také usmála.
"Oh, no… Slyšela jsem, že vy dva jste… Uhm… Spolu."ukázala na mě a na Sam trochu rozpačitě. Oba jsme kývli. "Jo, vždycky jsem věděla, že se dáte dohromady… To vaše… Pošťuchování tomu přímo nasvědčovalo."řekla vítězoslavně a založila ruce v bok. Sam se sladce usmála.
"A my věděli, že to víš,"řekla přehnaně milým, strojeným tónem. Madison znejistěla.
"Vážně?"podivila se.
"Jistě. Protože ty víš vždycky všechno nejlíp."zapitvořila se Sam a čekala, co Madison odpoví. Ta jen chvíli nevěřícně zírala s pootevřenými ústy, ale pak obrátila pohled na mě. Asi čekala, že se jí zastanu.
"Ouu, mně do toho nepleťte."zvedl jsem ruce, na znamení bezbrannosti. "Já jí nemůžu odporovat, mohlo by se mi to vymstít."dodal jsem pak a ukázal na Sam. Ona přikývla.
"Naplácám ti."zasmála se a Madison protočila oči a odešla.
"To bys vážně udělala?"zeptal jsem se naoko vyděšeně. Sam přimhouřila oči.
"Ano."odpověděla hlubokým hlasem. Ještě chvilku jsme postávali u auta, kde Sam musela dodržet ranní rituál se svou cigaretou. Stoupl jsem si kousek dál, abych jí naznačil, že mi to vadí, ale moc ji to nezajímalo. Z parkoviště jsme odešli těsně před zvoněním, kdy se všichni ostatní už trousili do tříd, aby stihli hodinu a nikdo si nás tak moc nevšímal. Zvědavým pohledům jsme se ale nevyhnuli. Sam z toho měla docela legraci, ale mně to moc příjemné nebylo. Všechny ty oči, co se na nás zvědavě upíraly, mnohdy si i lidé něco šeptali. Cítil jsem se jako nějaké zvíře v kleci. Bylo mi úzko a svíral se mi žaludek. Nebylo mi to příjemné.
"Tobě to nevadí?"zeptal jsem se Samanthy, když jsme vcházeli do třídy. Zatvářila se nechápavě.
"Co?"
"To, jak se všichni… dívají."šeptl jsem, aby to nikdo neslyšel. Sam se zasmála.
"Už jsem si zvykla. Ale teď mám jako bonus závist všech holek, kterým se líbíš. Většinou na mě lidi koukali se značným… hm… odporem."řekla Sam jakoby nic. Divil jsem se, že to bere takhle. I když, je pravda, že ona byla středem pozornosti dost často, co si pamatuji. Ale já ne. Nebylo nic lehkého si zvyknout na to, že když vejdete do třídy, všichni ztichnou. Jako to bylo právě teď. "Zachovej klid, ono je o přejde."mrkla na mě ještě Sam, než se odebrala do své lavice a sedla si ke Kristě. Nebrala vůbec ohled na to, jak ji všichni pozorují a dala se se svou spolusedící ihned do nějakého zapáleného rozhovoru, týkajícího se školy. Já se také posadil vedle Jimmyho, ale rozhodně mi nebylo do řeči.
"Ahoj?"zkusil to na mě a já sebou trhl.
"Čau,"pozdravil jsem nepřítomně, ještě trochu mimo z toho nepříjemného pocitu nahoty, který mě přepadl, když jsem šel chodbou. Jimmy se mě snažil nějak odreagovat, tak jsme se bavili o hudbě. Moc jsem se nesoustředil, což se také projevilo na tom, že jsem dostal že zkoušení z angličtiny nedostatečnou. Bezva.
Na konci vyučování, když už všichni bezpečně věděli, že se Sam chodím, ze mě ten nepříjemný pocit konečně opadl. I když jsem se někdy po třetí hodině cítil, že vybouchnu. Musel jsem nějak zakročit. Nebylo mi příjemné, jak na mě všichni zírali, tak jsem Sam vytáhl na chodbu a začal jsem ji líbat, aby všichni měli jasno. Ne, že by jí to vadilo, tak jsme to začali provozovat každou přestávku. Byla to tak trochu hra. Během dne ale Samantě nálada trochu poklesla. Bylo to zvláštní.
"Co se děje?"ptal jsem se, když jsme jeli k ní domů.
"Nic."řekla tiše a neupřímně se na mě usmála. Nenechal jsem se jen tak odbýt, tak jsem na ni naléhal, dokud to nevyklopila. "Lucy má zítra pohřeb."řekla prostě, mlčel jsem. Chtěla ještě něco dodat. "A já nevím, jestli tam jít."
"Myslím, že bys měla."řekl jsem upřímně a ona pokrčila rameny. "Proč taky ne? Byla tvoje nejlepší kamarádka, ne? Chtěla by, abys tam byla."řekl jsem prostě a Sam přikývla.
"Jenže já nevím. Cítím se tak… strašně. Já… ani jsem pro ni pořádně nebrečela. Ona si zaslouží mnohem víc slz, než… Cítím se jako bych ji zradila."řekla a z jejího hlasu byl poznat smutek. Odvrátila hlavu, abych jí neviděl do tváře.
"Nemyslím, že bych chtěla, aby ses pro ni trápila."řekl jsem s nadějí, že to nějak pomůže. Sam nereagovala. Mlčeli jsme celý zbytek cesty. Rozloučili jsme se u vchodu do jejího bytu. I když mě Sam zvala, abych šel dál, poznal jsem, že chce být sama, tak jsem odmítl. Stejně se budu muset učit, protože mě zítra učitel vyvolá na opravu té špatné známky. Ještě jsem Sam řekl, že kdyby cokoliv potřebovala, ať zavolá a odjel jsem s nepříjemným pocitem, že nic nevím.
"Co se děje?"ptal jsem se, když jsme jeli k ní domů.
"Nic."řekla tiše a neupřímně se na mě usmála. Nenechal jsem se jen tak odbýt, tak jsem na ni naléhal, dokud to nevyklopila. "Lucy má zítra pohřeb."řekla prostě, mlčel jsem. Chtěla ještě něco dodat. "A já nevím, jestli tam jít."
"Myslím, že bys měla."řekl jsem upřímně a ona pokrčila rameny. "Proč taky ne? Byla tvoje nejlepší kamarádka, ne? Chtěla by, abys tam byla."řekl jsem prostě a Sam přikývla.
"Jenže já nevím. Cítím se tak… strašně. Já… ani jsem pro ni pořádně nebrečela. Ona si zaslouží mnohem víc slz, než… Cítím se jako bych ji zradila."řekla a z jejího hlasu byl poznat smutek. Odvrátila hlavu, abych jí neviděl do tváře.
"Nemyslím, že bych chtěla, aby ses pro ni trápila."řekl jsem s nadějí, že to nějak pomůže. Sam nereagovala. Mlčeli jsme celý zbytek cesty. Rozloučili jsme se u vchodu do jejího bytu. I když mě Sam zvala, abych šel dál, poznal jsem, že chce být sama, tak jsem odmítl. Stejně se budu muset učit, protože mě zítra učitel vyvolá na opravu té špatné známky. Ještě jsem Sam řekl, že kdyby cokoliv potřebovala, ať zavolá a odjel jsem s nepříjemným pocitem, že nic nevím.
Druhý den ráno, po další hádce s tátou, jsem neměl vůbec náladu jít do školy, ale musel jsem. Když všichni zpozorovali, že Sam není ve škole, zahrnuli mě sériemi výslechů o tom, jak jsme se vlastně dali dohromady. Nic určitého jsem jim neřekl. Tedy, kromě Jimmyho, u toho jsem si byl jistý, že to nikomu neřekne. Madison na mě byla celý den extrémně hnusná, ale mně to bylo jedno. Během dopoledne jsem se držel, abych netelefonoval Sam, protože jsem věděl, že je ten pohřeb, ale když mi to nezvedla ani v půl třetí, uznal jsem, že se něco děje. Byl jsem hrozně nervózní, tak jsem z angličtiny dostal stejnou známku, ale bylo mi to jedno ještě víc, než včera. Rozhodl jsem se, že hned po škole dojedu za Sam a okouknu, co se stalo. Měl jsem takový nepříjemný pocit. Počítal jsem sekundy, co chyběly do posledního zvonění. Když se konečně ozvalo, nečekal jsem ani na odchod učitele a odjel dřív, než se všichni ostatní vůbec stihli vypakovat ze školy. Nevěděl jsem, co je Sam schopná udělat, když je… smutná. Nebo tak. Rozhodně jsem myslel na to nejhorší, kdo by také nemyslel. Ale netušil jsem, jestli by toho byla schopná. Zaparkoval jsem před domem a se značnou nervozitou vběhl do bytového domu. Schody jsem bral po třech, a bylo mi jedno, že jsem se skoro udusil. Ve druhém patře jsem se zastavil u dveří do jejího bytu. Rázem mě polil ledový pot. Zkameněl jsem, když jsem uviděl, že jsou dveře pootevřené. S divoce bušícím srdcem jsem do nich ještě trochu strčil a vešel. Okamžitě mě do nosu uhodil odporný pach cigaretového kouře. Slyšel jsem hrát televizi, ze které se ozýval nějaký smích. Tiše jsem došel do obýváku, Sam tam seděla na zemi, tváře mokré od slz. V jedné ruce držela cigaretu a ve druhé ovladač. Na zemi před ní se válely prázdné krabičky od modrých L&M a poloprázdná láhev… vodky. Co jiného. Byl to neuvěřitelně bolestivý obrázek.
"Oh Bože, Sammy…"hlesl jsem a klekl si k ní. Překvapeně se na mě podívala.
"A-ahoj…"vydala ze sebe s námahou a snažila se setřít si slzy. Vzal jsem ji z ruky ovladač a cigaretu, kterou jsem uhasil. Sam na mě pořád jen smutně zírala a nebyla schopná slova. Objal jsem ji a ona se nechala. Plakala.
"Oh Bože, Sammy…"hlesl jsem a klekl si k ní. Překvapeně se na mě podívala.
"A-ahoj…"vydala ze sebe s námahou a snažila se setřít si slzy. Vzal jsem ji z ruky ovladač a cigaretu, kterou jsem uhasil. Sam na mě pořád jen smutně zírala a nebyla schopná slova. Objal jsem ji a ona se nechala. Plakala.
Ani ne za deset minut se odtáhla a pokusila se zvednout. Moc jí to nešlo, už jen kvůli alkoholu, co nejspíš vypila. Beze slov jsem jí pomohl a pak ji usadil na sedačku. Nebyla opilá, to ne, ale byla mimo sebe. Zírala na obrazovku a já si teprve teď všiml, co na ní je. Bylo to domácí video. Byla na něm Sam a ještě nějaká dívka. Měla černé, obarvené, vlasy, velké modré oči a tmavé oblečení. Vesele se něčemu smály a bez dechu si něco sdělovaly. Válely se smíchy. Sam tam vypadala tak spokojeně. Nebylo to moc čerstvé video, Sam ještě neměla červené vlasy, byla menší, o něco baculatější. Odhadem byly někde v prvním ročníku střední. Neposlouchal jsem, co říkaly. Těkal jsem očima ze Sam v televizi na Sam vedle mě. Byla každá jiná. Až chvilku na to jsem si uvědomil, že nemůžu dýchat, zvedl jsem se a otevřel okno, čerstvý vzduch mě okamžitě osvěžil a já konečně mohl přemýšlet. V kuchyňské skříňce jsem našel sklenici a nalil do ní vodu, donesl jsem ji Sam. Okamžitě ji vypila, možná si myslela, že je to nějaký alkohol, dost zklamaně se na prázdnou sklenici podívala a pak ji upustila na zem. Nerozbila se. Nechal jsem ji být. Posadil jsem se k Sam, objal ji kolem ramen a přitáhl si ji blíž. Opřela se o mě a nechala slzy, aby ji volně stékaly po obličeji. Byla tak smutná. Pohodlněji jsme si sedli a pak už jen mlčky zírali na puštěné video. Bylo mi Sam líto. Možná je teď ta pravá chvíle pro truchlení, pro slzy a smutek. Teď, když už je to všechno jedno.








<333