Tak, je to tu zas... Ani nevím, proč mě to tak baví.
A musím se vám svěřit.
Předevčírem jsem napsala hlavní zápletku druhé řady. Ano, mám už druhou řadu, tak ani nemyslete, že to jen tak skončí. Psala jsem to ručně a těch 15 stránek velkého sešitu, posaného bleším písmem, nepřijde v nivěe! To nedopustím, abyste věděli!
Tak, to je všechno.
Jo, a mohl by mi někdo poradit, jak se píšou všechny římské číslice?!:D

Protože se odpoledne krátilo a blížil se večer, musel jsem si začít dělat starosti s tím, co bude dál. Musel jsem někdy jet domu, ale nemohl jsem tady Sam nechat samotnou. To v žádném případě. Nakonec jsem se rozhodl, že až Sam nebude v místnosti, zavolám Kevinovi a něco společně vymyslíme.
Myslím, že by nějak zakamufloval moji nepřítomnost doma a pomohl mi. Bylo mi docela jedno, jaký problém si udělám u rodičů. Mnohem horší by bylo, kdybych tu Sam nechal. To by mohlo dopadnout hodně… hodně špatně. Sam zoufale plakala už nějakou tu hodinu a neudělala přitom nic jiného, než že vykouřila dalších milion cigaret. Nechal jsem ji, i když mi vadilo, že jí po tom bude špatně. Vzal jsem jí i láhev, ze které se opět chtěla napít, ale ovladač už jsem nedostal. Pořád jsme koukali na videa, kde byla Sam a, jak už jsem zjistil, Lucy. Evidentně spolu točily nějakou 'televizi' o jejich životě a životě kolem. Bylo to točeno přibližně v týdenních intervalech, po dobu asi jednoho roku, co jsem zatím viděl. Někdy to byla krátká, jindy docela dlouhá videa. Na některých se holky třeba jen smály a vyprávěly nesouvislé věty, na jiných řešily dost vážné problémy a na některých bylo jen… ticho. Sam ani jedno z videí nepřetočila, u některých plakala víc, u některých skoro vůbec. Jednou se dokonce začala smát. Ale pořád mlčela. Neřekla ani jedno slovo. Ani jedno jediné.
"Dnes je… Ehm, kolikátého je?"zeptala se Sam v televizi a podívala se na osobu za kamerou. Stály venku, kde už byla tma. Foukal vítr, ale Sam nebyla oblečená nijak teple, asi bylo ještě dobrá počasí.
"Nevim!"ozvalo se nerudně a Sam pokrčila rameny.
"To je jedno."řekla a pohodila vlasy. "Takže, Lucy a já jsme se rozhodly, že zabijeme moje rodiče!"řekla zvesela Sam. Lucy se vyloupla zpoza kamery a chytila ji tak, aby byly vidět obě dívky.
"Přesně!"souhlasila a obě se zářivě usmály. "Nezabijeme je ale nějakým obyčejným způsobem!"
"Nezastřelíme,"řekla Sam.
"Neotrávíme,"
"Nepodpálíme dům pod nohama,"
"Ani nenařízneme trubičky s brzdovou kapalinou autě,"zamyslela se Lucy.
"A tak."zakončila Sam a mávla rukou. Nevím, proč. "My se rozhodly, že dnes… nevím-kolikátého… v den, kdy jedu s mou odpornou třídou na školní výlet, mi-"začala Sam a Lucy se k ní potom přidala: "OBARVÍME VLASY!"
"Přesně tak. A jelikož jsou teprve čtyři ráno, stihne to ráno k autobusu a šokuje tak ostatní!"zasála se Lucy a plácly si. Musel jsem se usmát. Tohle bude tak ve druhém ročníku, někdy na konci září. Pamatuju si to jako dnes, protože ten školní výlet nejde zapomenout. Byla tam celá naše třída a naše, teď už bývalá, učitelka tam z nás dostala hysterický záchvat. Strašně jsme ji zlobili a Sam byla nejspíš strůjcem té strašné intriky, co tu nebohou ženu dostala do blázince. Sam, co se mnou ležela na pohovce, přestala plakat. Zřejmě se taky usmívala.
"Tak, a vyrážíme!"zavelela Sam, ale o dvou krocích se zarazila. "A kam to vlastně vyrážíme?"podívala se do kamery a pak byl střih.
"Takže… Jsme u Lucy doma. Barvíme vlasy a já mám pocit, že mi upadne hlava."říkala Sam, co měla na hlavě červenou barvu a vlasy měla připláclé k hlavě.
"Ale neupadne… Sam se jenom bojí o své vlásky, protože jí hlavinka teď tak trochu… svědí."řekla Lucy a vyplázla na Sam jazyk. Seděla na zemi a v rukou držela nějaký velký papír, zřejmě návod k použití. "Jsi alergická na tady tu chemickou značku?"zvedla po chvilce hlavu Lucy a zašklebila se na Sam.
"Jestli je to chemická značka roztoče…"pokrčila rameny Sam a drhla si u zrcadla čelo, na které jí asi kápla barva.
"Tak nejsi…"rozhodla Lucy. "To je asi normální… mně to prvně taky svědilo… Myslím."zamyslela se Lucy.
"Ty sis prvně hlavu barvila ve školce!"vyjela na ni Sam, Lucy se zatvářila vzpurně.
"V osmé třídě!"opravila ji a kamera zase vypnula.
"Dnes je… Ehm, kolikátého je?"zeptala se Sam v televizi a podívala se na osobu za kamerou. Stály venku, kde už byla tma. Foukal vítr, ale Sam nebyla oblečená nijak teple, asi bylo ještě dobrá počasí.
"Nevim!"ozvalo se nerudně a Sam pokrčila rameny.
"To je jedno."řekla a pohodila vlasy. "Takže, Lucy a já jsme se rozhodly, že zabijeme moje rodiče!"řekla zvesela Sam. Lucy se vyloupla zpoza kamery a chytila ji tak, aby byly vidět obě dívky.
"Přesně!"souhlasila a obě se zářivě usmály. "Nezabijeme je ale nějakým obyčejným způsobem!"
"Nezastřelíme,"řekla Sam.
"Neotrávíme,"
"Nepodpálíme dům pod nohama,"
"Ani nenařízneme trubičky s brzdovou kapalinou autě,"zamyslela se Lucy.
"A tak."zakončila Sam a mávla rukou. Nevím, proč. "My se rozhodly, že dnes… nevím-kolikátého… v den, kdy jedu s mou odpornou třídou na školní výlet, mi-"začala Sam a Lucy se k ní potom přidala: "OBARVÍME VLASY!"
"Přesně tak. A jelikož jsou teprve čtyři ráno, stihne to ráno k autobusu a šokuje tak ostatní!"zasála se Lucy a plácly si. Musel jsem se usmát. Tohle bude tak ve druhém ročníku, někdy na konci září. Pamatuju si to jako dnes, protože ten školní výlet nejde zapomenout. Byla tam celá naše třída a naše, teď už bývalá, učitelka tam z nás dostala hysterický záchvat. Strašně jsme ji zlobili a Sam byla nejspíš strůjcem té strašné intriky, co tu nebohou ženu dostala do blázince. Sam, co se mnou ležela na pohovce, přestala plakat. Zřejmě se taky usmívala.
"Tak, a vyrážíme!"zavelela Sam, ale o dvou krocích se zarazila. "A kam to vlastně vyrážíme?"podívala se do kamery a pak byl střih.
"Takže… Jsme u Lucy doma. Barvíme vlasy a já mám pocit, že mi upadne hlava."říkala Sam, co měla na hlavě červenou barvu a vlasy měla připláclé k hlavě.
"Ale neupadne… Sam se jenom bojí o své vlásky, protože jí hlavinka teď tak trochu… svědí."řekla Lucy a vyplázla na Sam jazyk. Seděla na zemi a v rukou držela nějaký velký papír, zřejmě návod k použití. "Jsi alergická na tady tu chemickou značku?"zvedla po chvilce hlavu Lucy a zašklebila se na Sam.
"Jestli je to chemická značka roztoče…"pokrčila rameny Sam a drhla si u zrcadla čelo, na které jí asi kápla barva.
"Tak nejsi…"rozhodla Lucy. "To je asi normální… mně to prvně taky svědilo… Myslím."zamyslela se Lucy.
"Ty sis prvně hlavu barvila ve školce!"vyjela na ni Sam, Lucy se zatvářila vzpurně.
"V osmé třídě!"opravila ji a kamera zase vypnula.
"Panebože!"ozval se smích a objevil se nový záběr. Sam zase stála před zrcadlem, tentokrát měla vlasy suché a, opravdu povedeně, vlasy zářivě rudé. Vypadala jako semafor.
"To je… mazec!"zasmála se Lucy a přeběhla k Sam, která mlčky zírala do zrcadla.
"Panebože…"pronesla vysokým hláskem a zakryla si ústa rukou. "To je… moje smrt."
"Ale není! Sluší ti to, fakt ti to sluší. Hele, a ty tvoje vlasy předtím nebyly nic moc."pokoušela se ji uklidnil Lucy, ale schytala akorát šťouchanec do žeber.
"No, jsem zvědavá, co na to řeknou naši… prokrista pána. Kolik je?"zeptala se a hledala hodiny. Lucy se koukla na mobil.
"Bude šest."řekla a Sam se usmála.
"Oh, za půl hodiny vstávám!"zasmála se a Lucy se k ní přidala. "Takže… uvidíme reakce mých spolužáků."promluvila do kamery a tvářila se zoufale. Usmál jsem se. Vážně jí to slušelo. A sluší doteď. Kamery zase vypnula a po střihu se objevilo pár domů, kolem kterých Sam porcházela.
"Jedeme…"řekla Lucy a Sam se usmála.
"Tak… Jdeme na určené místo srazu s autobusem. Bude to vážně sranda."řekla sarkasticky Sam a zapálila si cigaretu.
"Tak nám prozraď, jak dlouho už kouříš!"řekla Lucy a Sam vyvalila oči. Lucy se zasmála.
"Panebože… A jak se jmenuje domovníkova babička vědět necheš?"
"Vy nemáte domovníka…"připomněla Lucy, Sam protočila oči.
"Právě."
"Tak jak dlouho?"naléhala Lucy a Sam se zamyslela.
"Uhm… od čtrnácti. Proboha…"zasmála se a Lucy koukla do kamery.
"Koukněte na to…"řekla pohoršeně a zakroutila hlavou. "Tomu se říká doba. Tak mladá a už tak vyhulená!"zasmála se. Chvíli ještě šly a rozebíraly kouření. Sam se zavrtěla a podívala se na mě. Usmál jsem se a políbil ji na čelo. Na tvářích měla uschlé slzy, ale i přes ně mi úsměv oplatila.
"To je Lucy."šeptla chraplavým hlasem a znovu se rozplakala. Sevřel jsem ji v náručí ještě víc. Oba jsme pak svou pozornost zaměřila zpátky na obrazovku. Holky se blížily k chumlu dalších lidí. Poznal jsem všechny spolužáky. A sebe. Musel jsem se zasmát, vypadal jsem příšerně. To ostatně všichni. Byli ještě mladí a mnohdy si ani nebyli podobní.
"Tak, jsme na místě, teď se připrav na všechny ty vykulené oči."zasmála se Sam. "Ne, počkej, řeknu, kdo všechno tam je."
"Ok, můžu si vybrat?"zeptala se Lucy jako dítě, které stojí před obchodem s hračkami. Sam se zasmál a kývla. "Táák… třeba ta bloncka!"ukázala Lucy na Madison a Sam se zašklebila do kamery.
"Oh, to je Madison a je to… Bloncka. Každá třída jednu má. Myslí si, že je nejlepší na světě a nikdo jí tu představu nebere. Nemělo by to cenu."vysvětlila stručně Sam a Lucy se zasmála.
"Vypadá na to."souhlasila Lucy.
"Ten vedle ní je Chris. Hraje fotbal. Taková Barbie a Ken, podle mého. Jenže ona o něj nemá zájem. Líbí se jí Joe."ukázala Sam na mě a protočila oči.
"Není teplej?"optala se Lucy. Sam pokrčila rameny.
"Ani by mě to nepřekvapilo. Zpívá."řekla a posměšně si odfrkla.
"Cože?"zasmála se Lucy a vypadalo to, že se chce smát ještě mnohem víc.
"Jo, zpívá. Hele, řeknu ti, jemu jednou budou u nohou ležet mraky holek. Založí boyband a bude otravovat lidi z rádií."řekla Sam se značnou nechutí a s pozdviženým obočím se na mě podívala.
"Asi ho máš hodně ráda, co?"zeptala se posměšně Lucy a stále zadržovala smích.
"Jo, jednou se vezmem."řekla Sam ironicky a zakroutila hlavou. "Tak dál…" Dál už jsem ji nevnímal. Tedy, tu Sam na obrazovce. Moje, živá, Sam se teď smála. Vážně se upřímně smála. Díval jsem se na ni a neubránil se úsměvu.
"Co je tady k smíchu?"zeptal jsem se. Sam se, s velkými obtížemi, zvedla.
"Asi mám věštecké schopnosti."řekla a políbila mě.
"Myslíš, že mi budou u nohou ležet mraky holek?"zeptal jsem se a schválně vynechal tu část, kde se zmiňovala o naší 'svatbě'.
"Jedna určitě…"řeka, zavrávorala a dopadla přímo na zadek. Nemohl jsem se udržet a propukl v hysterický smích. Oba jsme se chvíli smáli, než jsem pomohl Sam na nohy, aby mohla dojít do koupelny. Nechal jsem video běžet a vytočil Kevinovo číslo. Chvíli to vyzvánělo, než mi udýchaný Kevin štěkl do telefonu: "CO?"
"Promiň, že ruším!"vyjel jsem naštvaně, nemusí být hned tak hrubý.
"Kde ksakru vězíš? Rodiče odjíždí a ty nejsi doma. Táta zuří a teď to schytal Nick. Koukej přijet a zachránit to!"vychrlil na mě a já se nestačil divit. Snažil jsem si vybavit, co se děje, že rodiče někam odjíždí, ale nic mi na mysl nepřišlo.
"Kam jedou?"zeptal jsem se Kevina a on naštvaně zavyl.
"Jedou na dovolenou, víme to už asi měsíc!"křikl na mě, musel jsem si dát telefon dál od ucha.
"Sakra."ulevil jsem si a konečně se mi rozsvítilo. Dovolená. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme rodiče přemlouvali, abychom na ni nemuseli jet s nimi a řekli jsme jim, že si zaslouží mít od nás chvíli klid. Zatraceně. Tohle jsem asi pěkně zvoral.
"A co se děje, že ses neukázal?"zajímal se Kevin poněkud plytce. Stručně jsem mu vysvětlil celou historii dne a všech jeho událostí. Kevin mlčel.
"Nemůžu jí tady nechat, kdo ví, co by se mohlo stát!"řekl jsem tiše, protože by mě mohla Sam slyšet.
"Co jako hodláš dělat?"ptal se Kevin a já myslel, že proskočím telefonem a něco mu řeknu.
"Nemám tušení! Proč myslíš, že bych ti jinak volal?!"vyjel jsem na něj.
"No jo, no jo. Tak se uklidni."řekl nabručeně a chvilku přemýšlel. "Vezmi ji sem."řekl nakonec. Vážně rada nadevše. Kdybych neměl tak chytrého bratra, nevím, kde na světě bych teď byl.
"Ó! To by mě bez tebe nenapadlo!! Ale jak to mám udělat, když jsou naši ještě doma?!"
"Co máš udělat?"zeptala se Sam, která už se nějakou chvíli opírala o rám dveří. Provinile jsem se na ni usmál a ukázal na telefon, aby mě nevyrušovala.
"Tak ji nalož do auta a zaparkuj kousek od domu. Doběhni sem, rozluč se s rodiči, OMLUV SE RODIČŮM,"zdůraznil Kev. "A až odjedou, tak sem tu svojí princeznu přivez. To by mohlo projít!"řekl nakonec a bylo vidět, že už mu se mnou dochází trpělivost. "Já je zdržím."dodal ještě a zavěsil. Bože.
"Ehm, co máš udělat?"zkusila to Sam ještě jednou a netvářila se moc přívětivě. Všechno jsem jí vysvětlil, ale ona se k nám moc nehrnula. Respektive, nechtěla se ani hnout.
"Prosím, bude to v pohodě! Rodiče se nic nedozví!"zkoušel jsem to dál, ale Sam seděla nažili v kuchyni a v klidu popíjela kávu. Už neplakala, teď byla spíš naštvaná.
"Mně je jedno, kdyby se to tví rodiče dozvěděli! Spíš mě štve, že si myslíš, že bych mohla udělat něco, co bych nezvládla! Jako bych byla nějak nesvéprávná, blbá nebo… šílená!"vyjela a vsadím se, že kdyby neměla sádru, tak vyskočí a stojí nade mnou jako bůh pomsty.
"To si nemyslím, jen mám o tebe strach! Když jsem přijel, myslel jsem, že se ti něco stalo, když bylo otevřeno a na chodbu se valil ten kouř!"vysvětlil jsem a snažil se zachovat trpělivost.
"Stane se, že špatně zavřu dveře a to, že kouřím, přece víš!"odpověděla a naštvaně na mě zírala.
"Sammy, já tě prosím, udělej to pro mě! Musel bych ti každé dvě minuty volat, jestli jsi v pohodě a to by tě začalo štvát, věř mi!"vyhrožoval jsem. Sam chtěla něco namítnout, ale zarazil jsem ji. "A tady fakt zůstat nemůžu, protože mám doma průšvih. A u nás pořád někdo je, tak…"zarazil jsem se.
"Ano, u vás pořád někdo je. Teď jsi na to kápnul."řekla a vypadala, že dosáhla svého zadostiučinění. Pár chvil jsem stál a přemýšlel, co udělám, když mi svitlo.
"Když nejde Mohamed k hoře…"pronesl jsem a vydal se k Samantě. Zřejmě pochopila moje úmysly a začala se bránit.
"Uděláš to a budeš litovat!"vyhrožovala, ale mně to neodradilo.
"A řekni mi jak."utrousil jsem a popadl Sam. Vzal jsem ji do náručí a, i když se bránila, jak nejlépe mohla, odnesl jsem ji do auta, které jsem ještě, pro jistotu, zamkl. Doběhl jsem zpátky do bytu a vzal nějaké její oblečení, aby měla v čem zítra jít do školy. Zamkl jsem byt a seběhl zpátky do auta.
"Nemůžu uvěřit, že to vážně děláš!"řekla Sam naprosto v šoku, zatímco jsem startoval.
"Je to pro tvoje dobro!"ubezpečil jsem ji a dál se o tom nehodlal bavit.
"To je… mazec!"zasmála se Lucy a přeběhla k Sam, která mlčky zírala do zrcadla.
"Panebože…"pronesla vysokým hláskem a zakryla si ústa rukou. "To je… moje smrt."
"Ale není! Sluší ti to, fakt ti to sluší. Hele, a ty tvoje vlasy předtím nebyly nic moc."pokoušela se ji uklidnil Lucy, ale schytala akorát šťouchanec do žeber.
"No, jsem zvědavá, co na to řeknou naši… prokrista pána. Kolik je?"zeptala se a hledala hodiny. Lucy se koukla na mobil.
"Bude šest."řekla a Sam se usmála.
"Oh, za půl hodiny vstávám!"zasmála se a Lucy se k ní přidala. "Takže… uvidíme reakce mých spolužáků."promluvila do kamery a tvářila se zoufale. Usmál jsem se. Vážně jí to slušelo. A sluší doteď. Kamery zase vypnula a po střihu se objevilo pár domů, kolem kterých Sam porcházela.
"Jedeme…"řekla Lucy a Sam se usmála.
"Tak… Jdeme na určené místo srazu s autobusem. Bude to vážně sranda."řekla sarkasticky Sam a zapálila si cigaretu.
"Tak nám prozraď, jak dlouho už kouříš!"řekla Lucy a Sam vyvalila oči. Lucy se zasmála.
"Panebože… A jak se jmenuje domovníkova babička vědět necheš?"
"Vy nemáte domovníka…"připomněla Lucy, Sam protočila oči.
"Právě."
"Tak jak dlouho?"naléhala Lucy a Sam se zamyslela.
"Uhm… od čtrnácti. Proboha…"zasmála se a Lucy koukla do kamery.
"Koukněte na to…"řekla pohoršeně a zakroutila hlavou. "Tomu se říká doba. Tak mladá a už tak vyhulená!"zasmála se. Chvíli ještě šly a rozebíraly kouření. Sam se zavrtěla a podívala se na mě. Usmál jsem se a políbil ji na čelo. Na tvářích měla uschlé slzy, ale i přes ně mi úsměv oplatila.
"To je Lucy."šeptla chraplavým hlasem a znovu se rozplakala. Sevřel jsem ji v náručí ještě víc. Oba jsme pak svou pozornost zaměřila zpátky na obrazovku. Holky se blížily k chumlu dalších lidí. Poznal jsem všechny spolužáky. A sebe. Musel jsem se zasmát, vypadal jsem příšerně. To ostatně všichni. Byli ještě mladí a mnohdy si ani nebyli podobní.
"Tak, jsme na místě, teď se připrav na všechny ty vykulené oči."zasmála se Sam. "Ne, počkej, řeknu, kdo všechno tam je."
"Ok, můžu si vybrat?"zeptala se Lucy jako dítě, které stojí před obchodem s hračkami. Sam se zasmál a kývla. "Táák… třeba ta bloncka!"ukázala Lucy na Madison a Sam se zašklebila do kamery.
"Oh, to je Madison a je to… Bloncka. Každá třída jednu má. Myslí si, že je nejlepší na světě a nikdo jí tu představu nebere. Nemělo by to cenu."vysvětlila stručně Sam a Lucy se zasmála.
"Vypadá na to."souhlasila Lucy.
"Ten vedle ní je Chris. Hraje fotbal. Taková Barbie a Ken, podle mého. Jenže ona o něj nemá zájem. Líbí se jí Joe."ukázala Sam na mě a protočila oči.
"Není teplej?"optala se Lucy. Sam pokrčila rameny.
"Ani by mě to nepřekvapilo. Zpívá."řekla a posměšně si odfrkla.
"Cože?"zasmála se Lucy a vypadalo to, že se chce smát ještě mnohem víc.
"Jo, zpívá. Hele, řeknu ti, jemu jednou budou u nohou ležet mraky holek. Založí boyband a bude otravovat lidi z rádií."řekla Sam se značnou nechutí a s pozdviženým obočím se na mě podívala.
"Asi ho máš hodně ráda, co?"zeptala se posměšně Lucy a stále zadržovala smích.
"Jo, jednou se vezmem."řekla Sam ironicky a zakroutila hlavou. "Tak dál…" Dál už jsem ji nevnímal. Tedy, tu Sam na obrazovce. Moje, živá, Sam se teď smála. Vážně se upřímně smála. Díval jsem se na ni a neubránil se úsměvu.
"Co je tady k smíchu?"zeptal jsem se. Sam se, s velkými obtížemi, zvedla.
"Asi mám věštecké schopnosti."řekla a políbila mě.
"Myslíš, že mi budou u nohou ležet mraky holek?"zeptal jsem se a schválně vynechal tu část, kde se zmiňovala o naší 'svatbě'.
"Jedna určitě…"řeka, zavrávorala a dopadla přímo na zadek. Nemohl jsem se udržet a propukl v hysterický smích. Oba jsme se chvíli smáli, než jsem pomohl Sam na nohy, aby mohla dojít do koupelny. Nechal jsem video běžet a vytočil Kevinovo číslo. Chvíli to vyzvánělo, než mi udýchaný Kevin štěkl do telefonu: "CO?"
"Promiň, že ruším!"vyjel jsem naštvaně, nemusí být hned tak hrubý.
"Kde ksakru vězíš? Rodiče odjíždí a ty nejsi doma. Táta zuří a teď to schytal Nick. Koukej přijet a zachránit to!"vychrlil na mě a já se nestačil divit. Snažil jsem si vybavit, co se děje, že rodiče někam odjíždí, ale nic mi na mysl nepřišlo.
"Kam jedou?"zeptal jsem se Kevina a on naštvaně zavyl.
"Jedou na dovolenou, víme to už asi měsíc!"křikl na mě, musel jsem si dát telefon dál od ucha.
"Sakra."ulevil jsem si a konečně se mi rozsvítilo. Dovolená. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme rodiče přemlouvali, abychom na ni nemuseli jet s nimi a řekli jsme jim, že si zaslouží mít od nás chvíli klid. Zatraceně. Tohle jsem asi pěkně zvoral.
"A co se děje, že ses neukázal?"zajímal se Kevin poněkud plytce. Stručně jsem mu vysvětlil celou historii dne a všech jeho událostí. Kevin mlčel.
"Nemůžu jí tady nechat, kdo ví, co by se mohlo stát!"řekl jsem tiše, protože by mě mohla Sam slyšet.
"Co jako hodláš dělat?"ptal se Kevin a já myslel, že proskočím telefonem a něco mu řeknu.
"Nemám tušení! Proč myslíš, že bych ti jinak volal?!"vyjel jsem na něj.
"No jo, no jo. Tak se uklidni."řekl nabručeně a chvilku přemýšlel. "Vezmi ji sem."řekl nakonec. Vážně rada nadevše. Kdybych neměl tak chytrého bratra, nevím, kde na světě bych teď byl.
"Ó! To by mě bez tebe nenapadlo!! Ale jak to mám udělat, když jsou naši ještě doma?!"
"Co máš udělat?"zeptala se Sam, která už se nějakou chvíli opírala o rám dveří. Provinile jsem se na ni usmál a ukázal na telefon, aby mě nevyrušovala.
"Tak ji nalož do auta a zaparkuj kousek od domu. Doběhni sem, rozluč se s rodiči, OMLUV SE RODIČŮM,"zdůraznil Kev. "A až odjedou, tak sem tu svojí princeznu přivez. To by mohlo projít!"řekl nakonec a bylo vidět, že už mu se mnou dochází trpělivost. "Já je zdržím."dodal ještě a zavěsil. Bože.
"Ehm, co máš udělat?"zkusila to Sam ještě jednou a netvářila se moc přívětivě. Všechno jsem jí vysvětlil, ale ona se k nám moc nehrnula. Respektive, nechtěla se ani hnout.
"Prosím, bude to v pohodě! Rodiče se nic nedozví!"zkoušel jsem to dál, ale Sam seděla nažili v kuchyni a v klidu popíjela kávu. Už neplakala, teď byla spíš naštvaná.
"Mně je jedno, kdyby se to tví rodiče dozvěděli! Spíš mě štve, že si myslíš, že bych mohla udělat něco, co bych nezvládla! Jako bych byla nějak nesvéprávná, blbá nebo… šílená!"vyjela a vsadím se, že kdyby neměla sádru, tak vyskočí a stojí nade mnou jako bůh pomsty.
"To si nemyslím, jen mám o tebe strach! Když jsem přijel, myslel jsem, že se ti něco stalo, když bylo otevřeno a na chodbu se valil ten kouř!"vysvětlil jsem a snažil se zachovat trpělivost.
"Stane se, že špatně zavřu dveře a to, že kouřím, přece víš!"odpověděla a naštvaně na mě zírala.
"Sammy, já tě prosím, udělej to pro mě! Musel bych ti každé dvě minuty volat, jestli jsi v pohodě a to by tě začalo štvát, věř mi!"vyhrožoval jsem. Sam chtěla něco namítnout, ale zarazil jsem ji. "A tady fakt zůstat nemůžu, protože mám doma průšvih. A u nás pořád někdo je, tak…"zarazil jsem se.
"Ano, u vás pořád někdo je. Teď jsi na to kápnul."řekla a vypadala, že dosáhla svého zadostiučinění. Pár chvil jsem stál a přemýšlel, co udělám, když mi svitlo.
"Když nejde Mohamed k hoře…"pronesl jsem a vydal se k Samantě. Zřejmě pochopila moje úmysly a začala se bránit.
"Uděláš to a budeš litovat!"vyhrožovala, ale mně to neodradilo.
"A řekni mi jak."utrousil jsem a popadl Sam. Vzal jsem ji do náručí a, i když se bránila, jak nejlépe mohla, odnesl jsem ji do auta, které jsem ještě, pro jistotu, zamkl. Doběhl jsem zpátky do bytu a vzal nějaké její oblečení, aby měla v čem zítra jít do školy. Zamkl jsem byt a seběhl zpátky do auta.
"Nemůžu uvěřit, že to vážně děláš!"řekla Sam naprosto v šoku, zatímco jsem startoval.
"Je to pro tvoje dobro!"ubezpečil jsem ji a dál se o tom nehodlal bavit.
Cesta trvala jen chvíli, protože jsem jel vážně rychle. Sam celou cestu nadávala a vymýšlela, jak se mi za tohle pomstí, ale já ji neposlouchal. Občas jsem jí odpověděl, že se zlomenou nohou toho moc nenadělá a to ji naštvalo ještě víc. Byla legrace pozorovat ji v tomhle stavu. Nebyla doopravdy naštvaná, spíš ji ta hra taky bavila. Ve finále už jí naštěstí došly argumenty, tak jen seděla a zarytě pozorovala palubní desku. Stručně jsem jí vysvětlil, co musím udělat, neprotestovala. Spíš vypadala, že ani neví, o čem mluvím. Všechno odkývala a zírala před sebe. Než jsem vystoupil, dal jsem jí pusu na tvář. Lehce se usmála a pobídla mě, ať jsem rychle zpátky. Musel jsem téměř běžet, abych byl co nejrychleji doma. Zastavil jsem dva bloky od domu, na místě, kudy rodiče na letiště určitě nepojedou. Vběhl jsem do předsíně akorát ve chvíli, kdy se rodiče oblékali na cestu a brali si zavazadla. Máma se zářivě usmála a objala mě hned mezi dveřmi.
"Ahoj, já jsem byl-"spustil jsem, ale máma mi skočila do řeči.
"My víme, je dobře že sis našel doučování z angličtiny. Konečně se ti rozsvítilo."usmála se máma sladce, mrkla na mě jedním okem a políbila mě na tvář. Podíval jsem se na Kevina, který na mě ukazoval zdvižený palec, že je všechno v pořádku. Spadl mi kámen ze srdce. Táta se sice moc nadšeně netvářil, ale jelikož spěchali, nestihl mi dát ani pořádné kázání. Loučili jsme se poměrně dlouho. Rodiče se asi třikrát vraceli, protože si pokaždé vzpomněli, že něco nechali v kuchyni, na poličce nebo v botníku. Když jsme pět minut po jejich posledním odchodu měli jasno, že už se nevrátí, mohl jsem dojít pro auto. Šel jsem rychle, aby Sam nemusela čekat ještě déle. Pořád seděla v autě a vypadala, že neudělala jediný pohyb od chvíle, když jsme se rozloučili. Seděla opřená v sedačce a zírala před sebe na nějaký smyšlený bod. V autě se svítilo a tak jsme poznal, že jí po tváři zase stékají potůčky slz. Vypadala zničeně. Oči upírala neznámo kam a byla přitom tak krásná. Nechtěl jsem porušit tu smutnou krásu okamžiku, ale jinak to nešlo. Tiše jsem nastoupil do auta a bez jediného slova jsem dojel až před dům.
"Máte to tu vážně pěkný."řekla Sam a se zájmem si prohlížela náš dům.
"Už jsi tady byla."upozornil jsem ji.
"Já vím, ale tenkrát jsem tě 'nesnášela', nemohla jsem ti chválit dům."protočila oči a pak se na mě usmála.
"To je pravda."souhlasil jsem a pomohl jí z auta. Chvíli jsme stáli na příjezdové cestě a já jí vyprávěl něco o bratrech. Vypadala soustředěně, tak jsem se nemusel bát, že splete jejich jména nebo tak. A ono by to bylo vlastně úplně jedno. Pomalu jsme šli ke dveřím, kde jsme zazvonil, aby to vypadalo víc jako ve filmu, který plný trapných klišé a šťastných konců. (Tohle jsem si vážně nemohla odpustit… Jak já nesnáším happyendy.) Přišel otevřít Nick, kterého Kevin zřejmě zapomněl seznámit se situací, tak trochu váhal, co má udělat. Nakonec zvolil tu hloupější, a pro něj typičtější, možnost.
"Ahoj, ty jsi ta, co jí Joe vylil do klína pivo?"spustil hned zkraje. Sam chvíli vypadala, že se začne strašně smát, ale nakonec zachovala dekorum a řekla, že ano. Nick se pak představil a potom se uvolil nás pustit dolů. Kevin akorát scházel ze svého pokoje, když nás uviděl v chodbě.
"Ahoj."pozdravil ji a mávl. Sam mu pozdrav oplatila. Představovat už se nemuseli, protože se spolu už párkrát bavili. Jak jsem se dozvěděl pár dní předtím, dopisovali si spolu přes internet. Ani jsem nechtěl vědět, o čem se mohli tihle dva spolu bavit. Posadil jsem Sam do obýváku a lehce naznačil Nickovi, aby ji nějak zabavil. Bože, nic trapnějšího se mi povést nemohlo, ale Sam nevypadala, že by jí to vadilo. Já šel do kuchyně pro něco k pití. Kevin už na mě čekal a dělal si kafe.
"Vypadá dost zbědovaně."oznámil mi celkem zbytečně a já mu to také dal najevo.
"Není to pro ní lehké."řekl jsem a připravil hrnky i pro mě a Sam.
"A co se vlastně s tou její kamarádkou stalo?"zajímal se Kevin. Bohužel, mně až teď došlo, že jsem se na to ani nezeptal. Nebo mi to Sam neříkala schválně. Každopádně jsem to nevěděl.
"Ani nevím, neptal jsem se."přiznal jsem, Kevin něco zabručel a já nechtěl řešit, co.
"Měla ji dost ráda, co?"
"Jo. Milovaly se. Myslím, že Sam už nikdy nikoho takového mít nebude. Znaly se hodně dlouho a podle toho, co jsem poznal, spolu trávily opravdu hodně času. Mám pocit, že spolu i jeden čas bydlely."vzpomněl jsem si na jedno z videí u Sam. Bylo to snad to poslední, které běželo, než jsme odjeli. Kevin přikyvoval a něco mumlal. Pobídl jsem ho, aby mluvil srozumitelněji, ale jen mávl rukou, ať to nechám být. Káva byla hotová, tak jsme se přesunuli do obýváku, kde Sam o něčem zarytě diskutovala s Nickem a téměř si ani nevšimli, že jsme s Krvinek přišli. Myslím, že když Sam přijde na jiné myšlenky, bude to to nejlepší, co se může stát. Tak jsme všichni čtyři strávili příjemný večer povídáním a vyprávěním příběhů ze života. Většinou Samina života. Zajímavé bylo, kolik nových informací jsem se o ní takhle dozvěděl. Kolik… zvláštních informací.
"Ahoj, já jsem byl-"spustil jsem, ale máma mi skočila do řeči.
"My víme, je dobře že sis našel doučování z angličtiny. Konečně se ti rozsvítilo."usmála se máma sladce, mrkla na mě jedním okem a políbila mě na tvář. Podíval jsem se na Kevina, který na mě ukazoval zdvižený palec, že je všechno v pořádku. Spadl mi kámen ze srdce. Táta se sice moc nadšeně netvářil, ale jelikož spěchali, nestihl mi dát ani pořádné kázání. Loučili jsme se poměrně dlouho. Rodiče se asi třikrát vraceli, protože si pokaždé vzpomněli, že něco nechali v kuchyni, na poličce nebo v botníku. Když jsme pět minut po jejich posledním odchodu měli jasno, že už se nevrátí, mohl jsem dojít pro auto. Šel jsem rychle, aby Sam nemusela čekat ještě déle. Pořád seděla v autě a vypadala, že neudělala jediný pohyb od chvíle, když jsme se rozloučili. Seděla opřená v sedačce a zírala před sebe na nějaký smyšlený bod. V autě se svítilo a tak jsme poznal, že jí po tváři zase stékají potůčky slz. Vypadala zničeně. Oči upírala neznámo kam a byla přitom tak krásná. Nechtěl jsem porušit tu smutnou krásu okamžiku, ale jinak to nešlo. Tiše jsem nastoupil do auta a bez jediného slova jsem dojel až před dům.
"Máte to tu vážně pěkný."řekla Sam a se zájmem si prohlížela náš dům.
"Už jsi tady byla."upozornil jsem ji.
"Já vím, ale tenkrát jsem tě 'nesnášela', nemohla jsem ti chválit dům."protočila oči a pak se na mě usmála.
"To je pravda."souhlasil jsem a pomohl jí z auta. Chvíli jsme stáli na příjezdové cestě a já jí vyprávěl něco o bratrech. Vypadala soustředěně, tak jsem se nemusel bát, že splete jejich jména nebo tak. A ono by to bylo vlastně úplně jedno. Pomalu jsme šli ke dveřím, kde jsme zazvonil, aby to vypadalo víc jako ve filmu, který plný trapných klišé a šťastných konců. (Tohle jsem si vážně nemohla odpustit… Jak já nesnáším happyendy.) Přišel otevřít Nick, kterého Kevin zřejmě zapomněl seznámit se situací, tak trochu váhal, co má udělat. Nakonec zvolil tu hloupější, a pro něj typičtější, možnost.
"Ahoj, ty jsi ta, co jí Joe vylil do klína pivo?"spustil hned zkraje. Sam chvíli vypadala, že se začne strašně smát, ale nakonec zachovala dekorum a řekla, že ano. Nick se pak představil a potom se uvolil nás pustit dolů. Kevin akorát scházel ze svého pokoje, když nás uviděl v chodbě.
"Ahoj."pozdravil ji a mávl. Sam mu pozdrav oplatila. Představovat už se nemuseli, protože se spolu už párkrát bavili. Jak jsem se dozvěděl pár dní předtím, dopisovali si spolu přes internet. Ani jsem nechtěl vědět, o čem se mohli tihle dva spolu bavit. Posadil jsem Sam do obýváku a lehce naznačil Nickovi, aby ji nějak zabavil. Bože, nic trapnějšího se mi povést nemohlo, ale Sam nevypadala, že by jí to vadilo. Já šel do kuchyně pro něco k pití. Kevin už na mě čekal a dělal si kafe.
"Vypadá dost zbědovaně."oznámil mi celkem zbytečně a já mu to také dal najevo.
"Není to pro ní lehké."řekl jsem a připravil hrnky i pro mě a Sam.
"A co se vlastně s tou její kamarádkou stalo?"zajímal se Kevin. Bohužel, mně až teď došlo, že jsem se na to ani nezeptal. Nebo mi to Sam neříkala schválně. Každopádně jsem to nevěděl.
"Ani nevím, neptal jsem se."přiznal jsem, Kevin něco zabručel a já nechtěl řešit, co.
"Měla ji dost ráda, co?"
"Jo. Milovaly se. Myslím, že Sam už nikdy nikoho takového mít nebude. Znaly se hodně dlouho a podle toho, co jsem poznal, spolu trávily opravdu hodně času. Mám pocit, že spolu i jeden čas bydlely."vzpomněl jsem si na jedno z videí u Sam. Bylo to snad to poslední, které běželo, než jsme odjeli. Kevin přikyvoval a něco mumlal. Pobídl jsem ho, aby mluvil srozumitelněji, ale jen mávl rukou, ať to nechám být. Káva byla hotová, tak jsme se přesunuli do obýváku, kde Sam o něčem zarytě diskutovala s Nickem a téměř si ani nevšimli, že jsme s Krvinek přišli. Myslím, že když Sam přijde na jiné myšlenky, bude to to nejlepší, co se může stát. Tak jsme všichni čtyři strávili příjemný večer povídáním a vyprávěním příběhů ze života. Většinou Samina života. Zajímavé bylo, kolik nových informací jsem se o ní takhle dozvěděl. Kolik… zvláštních informací.








dobroooš:)