Umpf... Takhle to dopadá... nejde to.

Povídali jsme si navzájem dlouho do noci. Narazili jsme na spoustu zajímavých témat, ale nejvíce se rozpovídala, spíš nejupřímněji odpovídala, Sam. Nejspíš pustila uzdu své introvertnosti, nebo je prostě na veřejnosti jiná než v soukromí. Ptali jsme se jí všichni. Nejvíc zřejmě Nick, který nejspíš doufal, že se od ní dokáže něco 'přiučit' ohledně pastí a nástrah na rodiče.
"Kdy jsi začala kouřit?"ptal se, když se Sam sháněla po popelníku. U nás se nekouří, naši jsou tvrdě proti jakýmkoliv drogám, tedy kromě kávy, tak jsme nakonec použili kelímek od jogurtu. Řekl jsem si, že je to teď stejně jedno, když rodiče budou takovou dobu pryč.
"Hm… od čtrnácti."řekla a usmála se na mě. Oba jsme si vzpomněli na video, co jsme spolu shlédli. Znovu se jí vlil smutek do očí, ale na jejím chování se nijak neprojevil. Zářivě se usmívala a chovala se přesně jako předtím. Protože jsme seděli na pohovce vedle sebe, přitáhl jsem si ji ještě těsněji k sobě a políbil jí do vlasů. Ani jsem neměl sílu ji pokárat za tu cigaretu. Padl na mě všechen stres dnešního dne a já se cítil jako přejetý parním válcem.
"Páni, a tví rodiče to věděli?"zajímal se Nick a já zahlédl, jak na něj Kevin přísně kouká.
"Hm… Myslím, že tušili, ale definitivně na to přišli, až když jsem si před nimi zapálila…"zasmála se a Nick vytřeštil oči. "Bylo to na moje osmnáctiny."dodala Sam.
"To je vážně výkon!"kývl uznale Nick. Sam se hořce zasmála. Nevím, zase jsem z ní cítil ten sarkasmus, co za mé přítomnosti vždycky nějak záhadně vymizí. Je to zvláštní, jak se dokáže ze vteřiny na vteřinu změnit k nepoznání. Nevím, kterou ze Sam držím v náručí a chci jí mít tak blízko, nevím, kterou Sam jsem kdysi dávno nesnášel, nevím, kterou z nich miluju. Miluju…
"Jo, výkon."odfrkla si. "Pět let jsem rodičům lhala. Jo, lhaní je to jediné, co mi doopravdy jde."pronesla. Udělalo se mi trochu těžko někde v oblasti žaludku. Přepadla mě náhlá, možná dost neopodstatněná, nervozita. Byla by schopná lhát i mně nebo je její důvěra natolik silná, že by to neudělala? Věří mi vůbec? Co já o ní vlastně vím. Nevím, kdy se cítila na dně, nevím, kdo ji tam dostal. Jenom vím, že se to stalo. Nevím, jestli mám tu pravou Sam, nebo tu, co nechce být jako dřív.
"Joe?"zatřásla se mnou a já se zmateně rozhlédl po místnosti. Kevin se tvářil zamyšleně a Nick se mi smál. Sam seděla vedle mě a zkoumavě si mě prohlížela.
"Co?"probral jsem se a uvědomil si, kde vlastně jsem.
"Chceš jít spát?"zeptala se Sam a mile se usmála. Pokrčil jsem rameny. "No tak, musíš vědět, jestli jsi unavený nebo ne."pocuchala mi vlasy a políbila mě na tvář. Usmál jsem se na ni a odhrnul ji vlasy z čela. Prohlížela si mě zblízka, jakoby to ještě nikdy udělat nemohla. V očích se jí jiskřilo štěstí, které cítila a radost z toho, že tu se mnou může seděl. Měla v očích spoustu lásky a něhy. Konečně mi došlo, že cítí totéž co já, protože jsem to mohl spatřit v očích. V zrcadle její zmučené duše a srdce, plného bolesti. Mohl jsem vědět, že všechno, co mi kdy bude říkat, bude pravda, a to, co mi kdy řekla je pravda také. Věděl jsem to, protože v náručí držím jedinou, pravou a dokonalou Sam. Mé lásky mnoha tváří. Něžně jsem ji políbil. Nebránila se, proto jsme se během pár vteřin ponořili do polibku hlouběji a navzájem se oddali tomu druhému.
"Oh, bože, nechte si to do soukromí."zaslechl jsem Nickovo znechucené reptání a posléze i jeho kroky. Kevin také opustil místnost, tak potom zbylo jen na nás dvou, abychom uklidili nepořádek v obýváku a odebrali se do postele, kde jsme, téměř okamžitě, usnuli ve vzájemném objetí a teple toho druhého, spokojení, šťastní a jediní na světě.
Ráno se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec se to, sice pozdě, ale přece, povedlo. Vstávali jsme společně s Kevinem, cože znamenalo příliš pozdě, ale nám to bylo jedno. Ze Sam všechna dobrá nálada od večera vyprchala a ona byla zase smutná. Za celé ráno se jedinkrát neusmála a poslouchala jen napůl. Nevadilo mi to, chápal jsem ji. Není lehké se vyrovnat s něčí smrtí a já to po ní ani takhle rychle nechtěl. Mohl jsem ji jenom držet za ruku a dokola opakovat, že všechno bude v pořádku. Do školy jsme dojeli ke konci první hodiny, tak jsme nejspíš vzbudili mylný dojem, že jsme měli na prácí mnohem odlišnější věci než ve skutečnosti. Ani jsme se nesnažili to vyvracet. Sam se vlastně nesnažila vůbec o nic.
"Nechceš jet domů?"ptal jsem se jí po čtvrté hodině, kdy vypadala, že se rozpláče. Byla naprosto zoufalá a neměla daleko ke zhroucení. Zřejmě na ni dolehlo úplně všechno v plné váze. Nevím přesně, co, ale nutilo mě to, abych ji držel v náručí a nechal ji plakat. Daleko od ostatních, kam nevidí ani paprsky slunce. Svíral jsem ji v náručí v rohu školního dvora a čekal, až se uklidní. Neuklidnila. Domů jsme dojeli dvacet minut na to. Byli jsme tam sami. Nick měl dlouho školu a Kevin… bůh ví.
"Co mám pustit?"ptal jsem se s ovladačem v ruce, když Sam postávala u okna a zírala do zahrady.
"Pohádky."řekla tiše a já se podivil.
"Pohádky?"zopakoval jsem přihlouple a Sam se popuzeně otočila.
"Ano, pohádky."řekla netrpělivě. "Pohádky pro děti. Animované, hloupé, jednoduché pohádky. Protože to je teď jediné, co můžu vidět. To a nic jiného. Připomenou mi rychle ukončené dětství a naivní představy, co cpou těm chudákům do hlav. Připomenou mi chvíle, které jsem tak trávila s Lucy, když jsme byly rády, že jsme spolu."říkala s každým slovem se jí zvyšovala hlasitost řeči. Nechápal jsem, co se tak najednou děje. Překvapeně jsem zamrkal.
"Já jen… přišlo mi to zvláštní, že zrovna ty…"nedokončil jsem a už zase… křičela.
"Že já nejsem ta, co by mohla sledovat hlouposti. Jo, nejsem. Jen mě prosím nech odpoutat se od minulosti a pusť tam ty blbý pohádky!"v posledních slovech se jí hlas zlomil a padla mi do objetí. Šeptala uslzené omluvy a já ji ujišťoval, že nejsou třeba. Zmatený, stažený na dno a zlomený její bolestí jsem mohl jen kolébat její trápení a tišit bolest, kterou úplně nevymaže ani čas.
Tentokrát jsme šli spát hodně brzo. Nick si sice chtěl povídat stejně jako včera, ale já i Sam jsme byli unaveni, ona především pláčem, a tak jsme zalezli kolem půl deváté. Usnul jsem poměrně brzo, nevím, ale Sam nejspíš ne. V noci jsem se vzbudil a po dlouhém zmatení, zatímco si moje oči přivykaly tmě, jsem zjistil že Sam vedle mě neleží. Hledal jsem ji všude, dostal jsem docela strach, ale nakonec byla v kuchyni.
"Sam?"oslovil jsem ji, když otevírala jednu z kuchyňských skříněk. Nelekla se, nejspíš čekala, že se dřív nebo později ukážu.
"Nemáte tu nějaký alkohol? Potřebuju se napít."zeptala se. S vynaložením značného úsilí na to, abych zachoval klid, jsem k ní přišel a zezadu jí obmotal ruce kolem pasu. Opřela se o mě a nechala se políbit to vlasů.
"Naši nepijí. A my taky ne."vysvětlil jsem, naštvaně se ošila.
"Bože."zvrátila hlavu a položila si ji na moje rameno.
"Nejsi ještě mladá na to, abys smutek zaháněla takhle?"zeptal jsem se. Sam se zase napřímila, ale stihl jsem si všimnout, jak zavřela oči.
"Jsem."vydechla unaveně a otočila se čelem ke mně. Oči měla pořád zavřené a přes víčka si je lehce promnula. Opřela se o linku a pokračovala: "Jsem mladá na alkohol, drogy a sex. Jsem na to stejně mladá jako před pěti lety, kdy jsem s tím vším začala. Jsem na to stejně mladá jako na smrt někoho takového, jako pro mě byla Lucy, jsem na to stejně mladá jako na vědomí, že nic netrvá věčně a ztrátu víry ve šťastné konce. Jsem na to mladá jako na chemii a cit, co mě k tobě táhnou, a na zklamání, co mě pak čeká. Ano, jsem na to mladá, ale řekni mi, kdy je na to správná chvíle."řekla a upřela na mě pohled. Byla klidná, ale přesto jsem z ní cítil rozrušení a smutnou pravdu, kterou zajisté měla. Beze slova jsem ji objal, protože jsem věděl, že to je teď to jediné, co si přeje, abych udělal. I s jejími chybami, s její minulostí a životem, s tím, co se nevyhnutelně stane a s jejím smířením. Držel jsem ji u sebe a zamýšlel se nad tím, že všechna slova, co vyřkla, byla dokonale pravdivá. Se vzpomínkami na to, co mi kdy o sobě řekla, jsem si uvědomil, že ta křehká schránka v mém náručí skrývá zničenou, rozervanou a pracně slepenou duši, která se nikdy dokonale nezacelí. Uvědomil jsem si, že toho musela prožít hodně a ne vždy jí to potěšilo. Musela prožít něco, co ji nadosmrti poznamenalo a udělalo z ní... Někoho, kdo neví, co dělá, ale ví, jak to dělat.
Nešli jsme spát. Navrhl jsem, že můžeme zůstat u televize a zítra vynechat školu. Sam vděčně souhlasila. Celou noc jsme si povídali… o všem, o ničem, o věcech důležitých i nedůležitých. Měl jsem na srdci tolik věcí, na které bych se jí chtěl zeptat, ale nějaká skrytá síla mi v tom urputně bránila. Bál jsem se svých otázek. Pálily mě na jazyku, ale já trpěl představou, že by se jí nějaká mohla dotknout. Už jsem nejspíš dost přestřelil, když jsem se zeptal, co vlastně bylo s Lucy. Od rozhovoru s Krvinek mě to dost tížilo.
"Měla… srdeční chorobu."odpověděla Sam stroze a odvrátila ode mě pohled. Nejspíš se o tom nechtěla bavit, protože hned změnila téma rozhovoru na film, který běžel v televizi. Ubíjelo mě dívat se na Sam a nevědět, co mi na ní přijde tak temně záhadného.
Díval jsem se do jejích smutných očí, přímo volajících po otázce, na kterou by mohly odpovědět, protože už dál nemohou skrývat a udržovat některá bolestivá tajemství minulosti Samanthy Beckettové. Dlouhou dobu jsem zíral na neurčitý bod ve zdi přede mnou a odhodlával se k nějakému tomu kroku blíž k duši té zničené dívky vedle mě, co se zajídala do animovaných tvarů barevných postaviček a s dětskou radostí se vracela někam, kde to zná jen ona. Sammy, podívej se na mě a pomoz mi otevřít bránu do tvého nitra. Přemýšlel jsem tak dlouho, že jsem si ani nevšiml, že televize už neběží.
"Co bys chtěl vědět?"zeptala se Sam zlomeným hlasem. Otočil jsem se na ni. Seděla v křesle, zdravou nohu stočenou pod sebe a tu druhou položenou na podnožce, opřenou rukou si podpírajíc bradu. Provrtávala mě klidným, až rozněžnělým, pohledem, naznačujíc mi tak, že se může zeptat na cokoliv. A nemusím mít strach.
"Co tě změnilo?"zkusil jsem rovnou. Dost mě překvapilo, jakou mocnou úlevu jsem pocítil. Jako bych byl lehčí o kámen, co mi ležel na prsou a já kvůli němu nemohl dýchat. Bylo mi jedno, že nevím, jaká byla předtím, protože jsem ji znal jen takovou, jaká přede mnou seděla. Ale moc, moc jsem si přál, abych byl doopravdy součástí jejího života. I toho, který už třeba nechce mít. Toho, na který chce zapomenout.
"Oh,"usmála se smutně a pokrčila rameny. Na chvilku se zapřemýšlela. Vypadala trochu naštvaně. Ale nemyslím si, že to bylo kvůli mému dotazu. Spíš se naštvala na své vzpomínky. Zhluboka se nadechla a podívala se kamsi do odrazu od skleněné vitríny za mnou. "Určité období mého… dospívání nebylo úplně nejlepší."začala hlasitě, jakoby sama sebe přesvědčovala, že nemá strach o tom mluvit. "Víš, lidé se objevují a zase mizí. V životě každého z nás potká spousta zla a každý si svou dávku musí vybrat. To je jasné. A mě to potkalo už před nástupem na střední. Potom taky, mnohokrát, ale tohle… Tohle zapříčinilo všechno to ostatní. Jako na klouzačce. V tom věku… hledáš sám sebe a když přijde někdo, kdo ti násilím vnucuje názory ostatních, sráží tě přede všemi na kolena a znovu a znovu ti dává jasně najevo, že cokoliv je lepší, než být tebou, dokáže tě to poznamenat. Změnit. A právě to se stalo mně, když jsem hledala svou duši. Dala jsem ji v sázku a to se mi vymstilo."vysvětlila sklesle. "Hloupí lidé mají tendenci povyšovat se nad ostatní,"řekla už pevným hlasem a usmála se přes slzy, co se jí draly do očí. "Škoda, že to vím až teď. Byla jsem naivka. Tehdy mi zničili svět. Zbortili mi sny, iluze o mě samotné a veškerou mou sebeúctu. Udělali ze mě něco, co předčasně přestalo… snít."dokončila. Zatímco mluvila, zahleděl jsem se někam do vzduchu. Poslouchal jsem ji snad víc než pořádně, ale přesto to možná nebylo dost. Vím, že na mě koukala a nečekala odpověď. Proto jsem neodpovídal a slepě zíral před sebe, přemýšleje o jejích slovech. Má v životě vůbec ještě něco, čemu věří? Zklamání v jejím hlase mě nabylo pocitem, že myslí na život jako na dlouhé, pomalé a příliš komplikované umírání. Pochopil jsem, že asi neprožila to, co chtěla, a to jí brání jít dál. Uvízla mezi minulostí a touto chvílí jako zlatá rybka v síti, kterou ještě nevytáhli z vody. "Nevěřila jsem na lásku."řekla ještě tiše. Prudce jsem sebou trhl a zaměřil na ni pohled. Plakala. Zase.
"Promiň."vydechl jsem a klekl si před ni. Chytil jsem ji za ruku a políbil ji. "Nechtěl jsem v tobě vyvolat-"
"Občas na to vzpomínám sama od sebe. Věř mi, stejně by to přišlo. Akorát… teď tady mám tebe. A vím, že ty jsi teď to nejlepší, co v životě mám."řekla a otřela si slzy. Usmála se.
"Omlouvám se."zopakoval jsem ještě, ale Sam jen zakroutila hlavou. Chvíli jsme tak zůstali a jen na sebe zírali, teď už bez toho mlhavého oparu tajemství, co se mezi námi doteď držel. Opravdu jsme tam byli jen my dva. Na celém světě. Milenci, zničení překážkami, co jsme ještě neobjevili, odhodlaní jít za každou cenu dál, i kdyby nás to mělo stát celá naše srdce. Miloval jsem tu dívku, co se záhadně usmívala a říkala tak, že je jen moje.
"Já-"nadechla se, ale pak zase zavřela pusu. Pozvedl jsem jedno obočí.
"Co?"zajímal jsem se.
"Nic."zapřela Sam a pokoušela se zvednout. Zatlačil jsem ji zpátky do křesla, odhodlán ji tam zdržet, jak dlouho to bude třeba.
"Nic?"opakoval jsem a Sam se zazubila. Bylo hezké vidět, že je teď o trochu veselejší, než před minutou. Bylo hezké vidět ji upřímně se smát.
"Musím do koupelny."řekla pak po chvilce a já ji, chtě nechtě, musel propustit. Po jedné noze odskákala pryč. A i když se usmívala, věděl jsem, že uvnitř křičí o pomoc. Byla spoutaná trápením. A já se rozhodl, že jí ho zbavím. Za každou cenu.
"Měla… srdeční chorobu."odpověděla Sam stroze a odvrátila ode mě pohled. Nejspíš se o tom nechtěla bavit, protože hned změnila téma rozhovoru na film, který běžel v televizi. Ubíjelo mě dívat se na Sam a nevědět, co mi na ní přijde tak temně záhadného.
Díval jsem se do jejích smutných očí, přímo volajících po otázce, na kterou by mohly odpovědět, protože už dál nemohou skrývat a udržovat některá bolestivá tajemství minulosti Samanthy Beckettové. Dlouhou dobu jsem zíral na neurčitý bod ve zdi přede mnou a odhodlával se k nějakému tomu kroku blíž k duši té zničené dívky vedle mě, co se zajídala do animovaných tvarů barevných postaviček a s dětskou radostí se vracela někam, kde to zná jen ona. Sammy, podívej se na mě a pomoz mi otevřít bránu do tvého nitra. Přemýšlel jsem tak dlouho, že jsem si ani nevšiml, že televize už neběží.
"Co bys chtěl vědět?"zeptala se Sam zlomeným hlasem. Otočil jsem se na ni. Seděla v křesle, zdravou nohu stočenou pod sebe a tu druhou položenou na podnožce, opřenou rukou si podpírajíc bradu. Provrtávala mě klidným, až rozněžnělým, pohledem, naznačujíc mi tak, že se může zeptat na cokoliv. A nemusím mít strach.
"Co tě změnilo?"zkusil jsem rovnou. Dost mě překvapilo, jakou mocnou úlevu jsem pocítil. Jako bych byl lehčí o kámen, co mi ležel na prsou a já kvůli němu nemohl dýchat. Bylo mi jedno, že nevím, jaká byla předtím, protože jsem ji znal jen takovou, jaká přede mnou seděla. Ale moc, moc jsem si přál, abych byl doopravdy součástí jejího života. I toho, který už třeba nechce mít. Toho, na který chce zapomenout.
"Oh,"usmála se smutně a pokrčila rameny. Na chvilku se zapřemýšlela. Vypadala trochu naštvaně. Ale nemyslím si, že to bylo kvůli mému dotazu. Spíš se naštvala na své vzpomínky. Zhluboka se nadechla a podívala se kamsi do odrazu od skleněné vitríny za mnou. "Určité období mého… dospívání nebylo úplně nejlepší."začala hlasitě, jakoby sama sebe přesvědčovala, že nemá strach o tom mluvit. "Víš, lidé se objevují a zase mizí. V životě každého z nás potká spousta zla a každý si svou dávku musí vybrat. To je jasné. A mě to potkalo už před nástupem na střední. Potom taky, mnohokrát, ale tohle… Tohle zapříčinilo všechno to ostatní. Jako na klouzačce. V tom věku… hledáš sám sebe a když přijde někdo, kdo ti násilím vnucuje názory ostatních, sráží tě přede všemi na kolena a znovu a znovu ti dává jasně najevo, že cokoliv je lepší, než být tebou, dokáže tě to poznamenat. Změnit. A právě to se stalo mně, když jsem hledala svou duši. Dala jsem ji v sázku a to se mi vymstilo."vysvětlila sklesle. "Hloupí lidé mají tendenci povyšovat se nad ostatní,"řekla už pevným hlasem a usmála se přes slzy, co se jí draly do očí. "Škoda, že to vím až teď. Byla jsem naivka. Tehdy mi zničili svět. Zbortili mi sny, iluze o mě samotné a veškerou mou sebeúctu. Udělali ze mě něco, co předčasně přestalo… snít."dokončila. Zatímco mluvila, zahleděl jsem se někam do vzduchu. Poslouchal jsem ji snad víc než pořádně, ale přesto to možná nebylo dost. Vím, že na mě koukala a nečekala odpověď. Proto jsem neodpovídal a slepě zíral před sebe, přemýšleje o jejích slovech. Má v životě vůbec ještě něco, čemu věří? Zklamání v jejím hlase mě nabylo pocitem, že myslí na život jako na dlouhé, pomalé a příliš komplikované umírání. Pochopil jsem, že asi neprožila to, co chtěla, a to jí brání jít dál. Uvízla mezi minulostí a touto chvílí jako zlatá rybka v síti, kterou ještě nevytáhli z vody. "Nevěřila jsem na lásku."řekla ještě tiše. Prudce jsem sebou trhl a zaměřil na ni pohled. Plakala. Zase.
"Promiň."vydechl jsem a klekl si před ni. Chytil jsem ji za ruku a políbil ji. "Nechtěl jsem v tobě vyvolat-"
"Občas na to vzpomínám sama od sebe. Věř mi, stejně by to přišlo. Akorát… teď tady mám tebe. A vím, že ty jsi teď to nejlepší, co v životě mám."řekla a otřela si slzy. Usmála se.
"Omlouvám se."zopakoval jsem ještě, ale Sam jen zakroutila hlavou. Chvíli jsme tak zůstali a jen na sebe zírali, teď už bez toho mlhavého oparu tajemství, co se mezi námi doteď držel. Opravdu jsme tam byli jen my dva. Na celém světě. Milenci, zničení překážkami, co jsme ještě neobjevili, odhodlaní jít za každou cenu dál, i kdyby nás to mělo stát celá naše srdce. Miloval jsem tu dívku, co se záhadně usmívala a říkala tak, že je jen moje.
"Já-"nadechla se, ale pak zase zavřela pusu. Pozvedl jsem jedno obočí.
"Co?"zajímal jsem se.
"Nic."zapřela Sam a pokoušela se zvednout. Zatlačil jsem ji zpátky do křesla, odhodlán ji tam zdržet, jak dlouho to bude třeba.
"Nic?"opakoval jsem a Sam se zazubila. Bylo hezké vidět, že je teď o trochu veselejší, než před minutou. Bylo hezké vidět ji upřímně se smát.
"Musím do koupelny."řekla pak po chvilce a já ji, chtě nechtě, musel propustit. Po jedné noze odskákala pryč. A i když se usmívala, věděl jsem, že uvnitř křičí o pomoc. Byla spoutaná trápením. A já se rozhodl, že jí ho zbavím. Za každou cenu.








Achjo, sem to včera četla asi čtyři díly za sebou a je to fakt síla...proč se mi furt zdá, že to píšeš podle sebe...jako, že si to zažila? a nevim, proč je mi tě horzně líto, ale na druhou stranu se mi chce tě hrozně obdivovat
ale každopádně tohle je síla...