close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet XIII.

16. prosince 2008 v 23:05 | Pip |  Bittersweet
Nou koment...


Spát jsme nešli ještě dlouho potom. Zase jsme pustili televizi a v objetí sledovali nějaké hloupé romantické filmy. Bylo příjemné na chvíli úplně vypnout a z části zapomenout na problémy, co nás trápí. A mně jich teď trápilo více než když dřív. Všechno, co mi Sam řekla, mě nutilo přemýšlet. Mluvila o sobě jako o něčem, čím nadevše pohrdala.

Tón jejího hlasu zněl opovržlivě, když vyslovovala 'Já', než když říkala o těch, co jí ubližovali. Bylo mi líto, jestli si o sobě myslela, že je něco horšího, než ostatní, jak jí vtloukali do hlavy. Nebyla to pravda. Pro mě přeci znamenala všechno. Můj pravý opak, ideál rebela, člověk, co byl volný. Ve všech směrech, jaké jsem si jen uměl, tedy až donedávna, představit. Ale kdo ví, nejspíš každý, kdo je na první pohled drsný a nedotknutelný, jen za svou maskou skrývá někoho, kdo je mnohem více zranitelný, než všichni, co si na něj dovolují. Sam taková rozhodně byla. Zdevastovaná holka, které byste si netroufli pohledět do očí a urazit ji, když ji potkáte na ulici. Jde z ní občas strach, respekt ale každopádně. Jemně jsem jí hladil ve vlasech a vychutnával si lehkou citronovou vůni, co se z nich linula. Usnula. Trochu jsem ztišil televizi, ale ne úplně. Sice jsem neposlouchal, ale jako zvuková kulisa se slova hlavní hrdinky hodila dokonale. Mohl jsem přemýšlet. Z okna jsem viděl, jak někdo postává pod světem pouliční lampy a zřejmě nic nedělá. Nepoznal jsem, jestli to byla žena nebo muž, ale bylo poznat, že na někoho čeká. Co se asi děje? Babička je v nemocnici? Autobus měl zpoždění? Tajná noční schůzka? Třeba nikdo neví, že se mají sejít. Dva, co se milují a je jim v tom bráněno ještě víc než mně a Sam. Nikdy jsem si nemyslel, že jsou moje problémy ty nejhorší na světě, ale poslední dny ve mně umocnily pocit, že jsem nikdy žádné neměl. Vyrůstal jsem v dokonale se milující rodině, vždycky jsem měl co jíst, měl jsem kamarády a skvělé rodiče, co mi, i přes ten přísný režim, ve všem dokázali vyhovět. Nebyl jsem problémové dítě, ani jsem neprovokoval spolužáky, kteří mi také nikdy nic nedělali. Dokázal jsem dokonale zahrát…. Mrtvého brouka. Co se vlastně mohlo stát? Mohla Sam dát svým nepřátelům nějakou záminku, k tomu, aby ji… ne, to rozhodně ne. Vždyť ona taková není, co ji znám. Ano, ráda si udělá legraci, škodolibá je dost. Ale nikdy, nikdy by někoho neurazila, kdyby to myslela obzvlášť špatně. Snad ne. Vyděsilo mě, kam se tok mých myšlenek ubírá. Nechtěl jsem zajít tak daleko, nikdy bych si o Sam nemyslel, že je… není zlá, nebo hrubá. Nikdy bych to neřekl. Snad jsem si to myslel, když mě urážela… i když mě vysloveně neurážela. Ona si mě jen dobírala. Ale nikdy neřekla něco, co by se mě opravdu mohlo dotknout. To nikdy. Já jsem možná její výpadky ke mně bral až moc vážně. A přitom to doopravdy nemyslela zle. Zlá byla jen na ty, co jí k tomu dali důvod. A těch postupem času ubývalo. Moje, nová, silná, Sam už si nedělá nepřátele. Už si nezaslouží nějaké další mít. Těkal jsem očima z obrazovky na ulici. Osoba pod lampou se ohlédla a odešla. Nepřišel.
Kolem třetí ráno už na mě také dokonale padla únava, tak jsem, i když nerad, probudil Sam a lehli jsme si do postele. Byl jsem rád, že mám tak velkou postel, i když jsem zpočátku litovala toho, že jsem si ji vybral, protože mi zabrala skoro půlku šířky pokoje. Ale Nick říkal, že se mi jednou bude hodit. V duchu jsem mu ještě stihl poděkovat, než mě úplně ovládl spánek.
"Tak pojď, neboj se…"říkala Sam a chytila mě za ruku. Byla na smrt bledá, v očích měl úplné prázdno a dlaň ledovou. Pomalým, těžkým, krokem mě táhla za sebou a plnými doušky nenadechovala vzduch. Okolí bylo chladné, šedé, mlhavé… Ve vzduchu byla cítit voda, slyšel jsem její proud. Blízko byla řeka. Klopýtali jsme po mokrých a kluzkých kamenech, co mě řezaly do nohou, ale moje krev okamžitě zmrzla. Sam mě pustila, ale šla dál. Šeptem mě vyzívala, abych ji následoval, a já ji poslechl. Šla čím dál rychleji, téměř běžela, ale já nemohl dál. Ledový vzduch mě bodal v plicích a ruce tisíců neviditelných mě stahovaly na zem, aby mě mohly uškrtit a zasadit mi poslední, milosrdnou, ránu do srdce, co zběsile bušilo o vysvobození. Nemohl jsem dál, zastavil jsem. Sam taky. S nenávistí v očích na mě křičela, ať umřu, ale já ji neslyšel. Umíral jsem. Z nebe padaly kameny a táhly mě dolů, ke dnu hluboké nádrže, kam jsem spadl. Kolem mě byla jen ocelově černé a ledová vody, drtila mě, dusila mě, svírala mě jako v pěsti a já nemohl uniknout. Provazy, co mě svazovaly, byly utažené moc pevně. Bojoval jsem; marně. Čísi bledá ruka omotala prsty kolem mého hrdla trhla. Vytáhla mě nad hladinu a znovu mě pustila. Jeden slabý nádech, měl jsem v plicích vodu. Byla tak těžká. Všechno se začalo halit do bílé, oslepující záře. Zakřičel jsem o pomoc, ale to mě srazilo ještě hlouběji… sám. Tak sám. Tápal jsem bílé temnotě. Objevila se ona. Ta mrtvá. Bledýma očima do mě pálila tisíce děr, černé šaty se jí vlnily v chladném větru, který také roznášel její tichý smích a škodolibé řeči. Padl jsem na kolena, chtěl jsem ji prosit, ale ústa jsem měl němá. Nemohl jsem mluvit… než řekla:
"Joe!" trhnul jsem sebou a otevřel oči. Ležel jsem u sebe v pokoji, okna do něj proudilo slunce. Sam nade mnou klečela a měla v očích obrázek čiré hrůzy. Byla na smrt bledá a hledala na mě stopy něčeho, co by vysvětlilo její strach. Nechápavě jsem zamrkal. Uvědomil jsem si, že dýchám zhluboka, na čele mě chladila drobné kapky potu. Rozhlédl jsem se kolem, abych se ještě jednou ujistil, že je to bílé světlo pryč. Bylo.
"Co se děje?"zeptal jsem se Sam.
Líbla mě na tvář, než promluvila. V hlase jí zněl ještě trochu strach.
"A-asi jsi měl sen, křičel jsi a já tě nemohla probudit… bylo to… měla jsem strach!"řekla s vytřeštěnýma očima a já si ji vtáhl do objetí.
"Byla to jen… noční můra."vysvětlil jsem a otřásl se při vzpomínce na Saminu mrtvolně bílou tvář a nenávist v očích. Moje živá Sam se ke mně pevně tiskla a ptala se, jestli je to už v pořádku. Řekl jsem, že ano, ale doopravdy jsem si tím jistý nebyl. Zajímalo mě, co to mělo znamenat. Určitě to něco znamená. Možná jen… na mě dolehl ten tlak ze všech těch hrůz, co jsem se dozvěděl. Možná je to jen sen, a nebo předzvěst…? Občas se to přeci stává. Že se sen splní. Možná se, nedej bože, stane něco, co mě a Sam rozdělí. Donutí ji to nenávidět mě. Já ji donutím mě nenávidět. Možná… budu já ten, kdo zasadí poslední ránu její duši a úplně ji… zabije.
"A co se ti zdálo?"zeptala se Sam. Znovu jsem sebou trhl, tentokrát protože mě vytrhla z přemýšlení.
"Já… už ani nevím."zalhal jsem. Nemělo by smysl říkat pravdu. Nemělo by to smysl.
Protože bylo ještě relativně brzo, Sam ještě usnula a já chvíli po ní taky. Naštěstí se mi už nic nezdálo, tak jsem si užil chvíli klidného odpočinku a probudil se relativně svěží. Sam taky. S úsměvem mě pozdravila a odebrala se do koupelny, já zatím připravil snídani. Nevěděl jsem, co snídá, tak jsem jí udělal misku s mými cereáliemi. Obvykl se o ně nedělím, ale Sam je výjimka. Ve všem, co dělám, je Sam výjimka. Když snídani zpozorovala, zářivě se usmála.
"Taky je snídáš?"ukázala na kolečka s mlékem a se zájmem si sedla ke stolu. Nadšeně jsem kývl hlavou. Potěšilo mě, že máme něco společného. Moc toho není, proto taková… hloupost.
"Nikdo mě nechápe, ale je to tradice. Nejí to ani Frankie."protočil jsem oči. Sam se zasmála.
"A Frankie odjel s rodiči?"zajímala se Sam. Spolkl jsem sousto.
"Ne, je u babičky."řekl jsem. "Máma se bála, že by to s námi nemusel přežít."pokrčil jsem rameny a Sam se zasmála.
"Ani se jí nedivím."
"A proč?"vyjekl jsem šokovaně. Nejsme tak špatní sourozenci. Jsem si téměř jistý, že bychom se s Kevinem a Nickem o bráchu postarat dokázali!
"Já nevím… vy tři jste… taková chodící katastrofa…"řekla a ukázala lžící před sebe na rozbitý talíř.
"To byla jen nehoda."zabručel jsem a Sam se zase zasmála. Ve skutečnosti to opravdu byla nehoda. Zrovna když jsem ten talíř chtěl uklidit, Kevin hodil po Nickovi polštář a ten ho odrazil tak šikovně, že mě trefil do hlavy a já se lekl a talíř pustil. To by se stalo každému!
"Jistě."protáhla Sam a já si zahrál na uraženého. Chvíli jsme mlčky jedli. Do hlavy se mi vrátil včerejší večer, naše rozhovory, vše, co Sam říkala. Neřekla mi vlastně nic určitého, žádná jména, žádné přesnější informace o tom, co jí kdo dělal. Jenže, to mi právě chybělo v té malé velké skládačce jejího života. Ona o mně věděla všechno a já o ní téměř nic. Jen to, že prošla bahnem života a stal se z ní někdo nový. Jen to.
"Chci vědět všechno."řekl jsem po dlouhém odhodlávání. Sam na mě vzhlédla od jídla a překvapeně zamrkla. Nejspíš myslela, že ten rozhovor vše vyřešil, ale já o tom doopravdy přemýšlel a to ona nejspíš nepředpokládala.
"Všechno o?"
"O tobě. O těch lidech, jak jsi říkala včera. Kdo byli, co udělali a… a tak."vysvětlil jsem a rozmáchl přitom rukama. Sam zase sklonila hlavu a lžící si pohrávala s lupínky. Hluboce vydechla a zakroutila hlavou. V místnosti nastalo to ticho, které by se dalo krájet. To nepříjemné ticho, co naznačovalo, že je něco špatně a přitom by stačilo jen málo a nemuselo to tak být.
"Je to za mnou, už je to jedno."zkusila mě odbýt, ale já se tak snadno vzdát nechtěl. Už jen z principu.
"Není! Chci vědět, co ti ublížilo!"trval jsem na svém, a když se na mě podívala, dodal jsem: "Prosím."
"Je to spousta vzpomínek. Něco jak svět, kde mě někdo ovládal… A já se tam nechci vrátit. Jednou ti to všechno řeknu, ale ne teď. Bolesti si teď užívám až dost. Nenuť mě ještě k tomu opakovat chvíle, které nenávidím."řekla prosebně a upřela na mě doširoka otevřené oči. Cítil jsem tu smutnou a srdcervoucí naléhavost, tak jsem sklonil hlavu. Zase mě ovládl ten pocit, že nemám právo na to, abych o ní něco věděl, abych patřil do jejího života. Ona to možná nevidí, ale minulost k životu patří, ať je jakákoliv. I když to bolí, minulost je přeci základ toho, co je teď. Nebýt všech tragédií, kdo ví, co by teď s námi bylo. Patří to k ní, bez toho trápení by nebyla Samanthou Beckettovou. Ne takovou, jaká je teď.
"Promiň."šeptl jsem i přes své úvahy. Sam mě chytla za ruku a pohladila mě po ní. Vzhlédl jsem, usmívala se. Rázem jsem uvěřil jejím slovům, přijde den, kdy mi to řekne. Nelže mi. V těch jejích očích to bylo napsané. V tom smutku tam na dně. Bylo to tam. Uvnitř. Usmál jsem se taky.
"Jsou chvíle, které z života nevymažeme."řekl a lehce naklonila hlavu doleva. "A jsou to právě ty, které chceme vymazat ze všeho nejvíc."dokončila. Věděl jsem, že má zase pravdu a ani jsem to nechtěl vyvracet. Ani jsem nemohl. V mém životě se nikdy nestalo něco, co bych chtěl odstřihnout, a doufám, že nikdy nestane, tak jsem na to neměl ani právo. Ta dívka přede mnou věděla, o čem mluví, musela. Nechtěl jsem se o tom dál přesvědčovat, tak už jsem to neřešil. V klidu jsme dojedli a Sam mi pomohla uklidit.
"Hodil bys mě, prosím, do nemocnice?"zeptala se Sam u televize. Polekaně jsem nadskočil a vytřeštil oči. V Samantě to vyvolalo upřímný záchvat smíchu, což jsem nechápal ještě víc.
"Čemu se směješ?"vykřikl jsem, aby mě slyšela přes své hlasité projevy pobavení.
"Tobě!"vypravila ze sebe po chvíli a já se zašklebil.
"Mně? Vážně? Bez tebe bych to nevěděl. Ale proč se mi směješ?"naléhal jsem a čekal, až se Sam uklidní. Když si utřela slzy od smíchu, pořádně se nadechla a zadržela další záchvat, konečně se rozhoupala k vysvětlení.
"Jak si vyskočil!"vybouchla zase, ale tentokrát v mnohem menším měřítku. Když si uvědomila, že já se nesměju, nasadila přehnaně vážnou tvář a svůj výstup zakončila příliš hlubokým: "No."
"Vyděsil jsem se, co ti je!"
"Při slově 'nemocnice'?"zajímala se. Zatvářil jsem se vzpurně.
"Při slově nemocnice s neobjasněnou souvislostí!"vyhrkl jsem a začínal si připadat jako v detektivce.
"Jen mi sundají tu sádru!"
"Ale to jsem nemohl vědět!!"bránil jsem se. Sam to nebrala. Opřela se do křesla a založila ruce na prsou. Měla rozhovor za ukončený a sebe, samozřejmě, za vítěze. Já to tak neviděl, ale byl jsem líný se s ní hádat. Raději jsem energicky vskočil a hodil po ní polštář. "Tak jedem!"spráskl jsem ruce. Sam se na mě podívala jako na idiota a čekala na nějaké další vtipy. Nic jsem neříkal.
"Cože?"vypadlo z ní nakonec.
"No šup, chtělas' do nemocnice, tak vyrážíme! A bez řečí… hop, hop, hop!"pobízel jsem ji a vytáhl ji z křesla. Nejspíš byla v šiku z toho, že to opravdu dělám, ale mně to nijak z míry nevyvedlo. Popoháněl jsem ji lehkým postrkováním a ona hlasitě protestovala. Nebylo jí to však nic platné.
V nemocnici jsme čekali asi hodinu, než jsme konečně přišila na řadu. Sam chtěl, abych šel do ordinace s ní, ale sestra mě rázným 'Ne!' usadila zpátky do židle a Sam svěsila hlavu a poslušně doskákala do ordinace. Vylezla asi za dvacet, nekonečných, minut. Sádru na noze už neměla, ale berle měla pořád. Ukázala se, že musí ještě asi měsíc pravidelně docházet na nějaké rehabilitace, ale že už může pomalu začít zase chodit. Byl jsem rád, že zanedlouho konečně budeme moci na procházku do parku a budeme se u toho skutečně procházet. Vesele jsem tyto novinky uvítal a snažil se vymyslet nějaký plán na zbytek dne. Sam mě předběhla a přišla s tím, že mi něco ukáže. Sedli jsme si do auta a Sam mě navigovala. Dojeli jsme až na hřbitov za městem. Dost mě zamrazilo.
"Rande na hřbitově?"pokusil jsem se o žert, ale samotnému mi to nepřišlo vtipné. Hlas se mi klepal. Ne, že bych se bál duchů nebo tak, ale tohle místo nahání hrůzu snad edému normálnímu člověku. Aspoň trochu.
"Ale ne."zasmála se Sam a vystoupila. Prošli jsme těžkou kovovou bránou a kličkovali mezi hroby. Na začátku byly ty nejstarší, snad ještě z předminulého století. Náhrobní kameny byly rozbité, hroby zarostlé a vyrytá jména už leckde nešla přečíst. Šli jsme pořád dál a dál, než jsme narazili na místo, kde byly náhrobky nejnovější. Nejčerstvější data. A hned u prvního hrobu v řadě se Sam zastavila.
'Lucy Farellová 16.12. 1988 - 16.3. 2008-12-16
Milovaná dcera, sestra a přítelkyně'
Sam stála nad hrobem a zírala na nápis.
"Rodiče ji vyhodili, když jí bylo šestnáct, sestra jí přebrala přítele a všichni kamarádi se na ní v posledních chvílích vykašlali."řekla hořkým hlasem. Neplakala. Jen stála a pozorovala kříž, pod kterým nápis byl. Mlčel jsem, nebylo by vhodné něco v téhle chvíli říkat. A i kdyby ano, nevěděl bych, co. Neodvážil jsem se ani zeptat, proč jsme cestou nekoupili kytku. Po chvilce ticha Sam sáhla do kapsy a vytáhla z ní, napůl přeloženou, fotku, na které bylo něco napsáno. Sehnula se, položila fotku na hrob a zatížila ji malým kamenem, co našla hned vedle.
"Nebojíš se, že uletí?"zeptal jsem se. Sam se usmála.
"Já vím, že uletí."řekla tiše a otočila se na mě. V očích se jí leskly slzy. Udělal jsem krok k ní a sevřel ji v náručí. Políbil jsem ji na krk a čekal, jestli se odtáhne. Udělala to. Ale jen trochu, přetočila se ke mně zády, mé ruce si položila kolem pasu a zase se ke mně přitiskla. "Je škoda, že jsi ji nepoznal. Ale i tak, teď jsem se dvěma lidmi, co pro mě znamenají všechno. I když už…" nedokončila, ale to bylo jedno. Vím, na co myslela.
"Určitě byla skvělá."šeptl jsem Sam do ucha. Pokývala hlavou.
"Byla nejlepší. Vždycky říkala, že spolu my dva jednou budeme. A to právě ona… nás dala dohromady."říkala a já z jejího hlasu poznal, že se usmívá. Chvíli jsem zase záměrně zachovával ticho. Sam neplakala, ani jedna slzy se jí nepřehoupla přes víčko. Obdivoval jsem to. I když už Lucy zemřela, Sam drží slovo. Nepláče pro ni. Aspoň tedy ne tak, aby to viděla.
"Jsi statečná."pochválil jsem ji. Zasmála se. I když strojeně.
"Nejsem silná. Ani ona není. Ale společně, má přítelkyně a já, tvoříme tu nejmocnější sílu v celém známém vesmíru."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Makinka Makinka | Web | 17. prosince 2008 v 16:08 | Reagovat

ahojki prosimte hlasuj pro makinku číslo 3 http://bfmv4ever.blog.cz/0812/1-kolo-sonb moc dekuju predem kdyz budes potrebovat ty klidne napis:)rada hlasnu

2 Piratka Piratka | Web | 18. prosince 2008 v 19:11 | Reagovat

eh, nevim, co k tomu ještě dodat, moje projevy obdivu stále nepolevují, ikdyž to není vidět, prostě...tohle nejde neobdivovat.

to je psychoo :D ne, dobře...je to síla, jako vždycky, už se chci dozvědět, co bude dál a přitom nechci vědět, jak to skončí protože to zase bude pryč a zase si budu muset zvykat na něco jinýho...no, to je jedno, když je to od tebe, tak je to známka vysoké kvality, ať už je to cokoliv :)

a děkuju za přévelice dlouhé komenty :D

3 Cecily Cecily | 23. prosince 2008 v 10:20 | Reagovat

páni..

nečtu to jenom proto, že je to od tebe, ani proto, žes mi to věnovala, ani proto, že je to o teplejch bratrech, ani proto, že je to o tobě. nejen proto..... taky mě to baví. a nikdy nelituju, že překonam svou lenost a přečtu si další díl.

timhle dílem si mě vlastně donutila přemejšlet.... o tom, že minulost je naší součástí. přemejšlet o tom, co by se stalo, kdyby se v mým životě nestaly ty části, který bych raději "odstřihla"..

díky.

4 Eliz Eliz | 9. března 2009 v 13:02 | Reagovat

jo, páni je to správný slovo...

nemám slov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama