
"Co se děje?"zeptal jsem se Sam.
Líbla mě na tvář, než promluvila. V hlase jí zněl ještě trochu strach.
"A-asi jsi měl sen, křičel jsi a já tě nemohla probudit… bylo to… měla jsem strach!"řekla s vytřeštěnýma očima a já si ji vtáhl do objetí.
"Byla to jen… noční můra."vysvětlil jsem a otřásl se při vzpomínce na Saminu mrtvolně bílou tvář a nenávist v očích. Moje živá Sam se ke mně pevně tiskla a ptala se, jestli je to už v pořádku. Řekl jsem, že ano, ale doopravdy jsem si tím jistý nebyl. Zajímalo mě, co to mělo znamenat. Určitě to něco znamená. Možná jen… na mě dolehl ten tlak ze všech těch hrůz, co jsem se dozvěděl. Možná je to jen sen, a nebo předzvěst…? Občas se to přeci stává. Že se sen splní. Možná se, nedej bože, stane něco, co mě a Sam rozdělí. Donutí ji to nenávidět mě. Já ji donutím mě nenávidět. Možná… budu já ten, kdo zasadí poslední ránu její duši a úplně ji… zabije.
"A co se ti zdálo?"zeptala se Sam. Znovu jsem sebou trhl, tentokrát protože mě vytrhla z přemýšlení.
"Já… už ani nevím."zalhal jsem. Nemělo by smysl říkat pravdu. Nemělo by to smysl.
"Taky je snídáš?"ukázala na kolečka s mlékem a se zájmem si sedla ke stolu. Nadšeně jsem kývl hlavou. Potěšilo mě, že máme něco společného. Moc toho není, proto taková… hloupost.
"Nikdo mě nechápe, ale je to tradice. Nejí to ani Frankie."protočil jsem oči. Sam se zasmála.
"A Frankie odjel s rodiči?"zajímala se Sam. Spolkl jsem sousto.
"Ne, je u babičky."řekl jsem. "Máma se bála, že by to s námi nemusel přežít."pokrčil jsem rameny a Sam se zasmála.
"Ani se jí nedivím."
"A proč?"vyjekl jsem šokovaně. Nejsme tak špatní sourozenci. Jsem si téměř jistý, že bychom se s Kevinem a Nickem o bráchu postarat dokázali!
"Já nevím… vy tři jste… taková chodící katastrofa…"řekla a ukázala lžící před sebe na rozbitý talíř.
"To byla jen nehoda."zabručel jsem a Sam se zase zasmála. Ve skutečnosti to opravdu byla nehoda. Zrovna když jsem ten talíř chtěl uklidit, Kevin hodil po Nickovi polštář a ten ho odrazil tak šikovně, že mě trefil do hlavy a já se lekl a talíř pustil. To by se stalo každému!
"Jistě."protáhla Sam a já si zahrál na uraženého. Chvíli jsme mlčky jedli. Do hlavy se mi vrátil včerejší večer, naše rozhovory, vše, co Sam říkala. Neřekla mi vlastně nic určitého, žádná jména, žádné přesnější informace o tom, co jí kdo dělal. Jenže, to mi právě chybělo v té malé velké skládačce jejího života. Ona o mně věděla všechno a já o ní téměř nic. Jen to, že prošla bahnem života a stal se z ní někdo nový. Jen to.
"Chci vědět všechno."řekl jsem po dlouhém odhodlávání. Sam na mě vzhlédla od jídla a překvapeně zamrkla. Nejspíš myslela, že ten rozhovor vše vyřešil, ale já o tom doopravdy přemýšlel a to ona nejspíš nepředpokládala.
"Všechno o?"
"O tobě. O těch lidech, jak jsi říkala včera. Kdo byli, co udělali a… a tak."vysvětlil jsem a rozmáchl přitom rukama. Sam zase sklonila hlavu a lžící si pohrávala s lupínky. Hluboce vydechla a zakroutila hlavou. V místnosti nastalo to ticho, které by se dalo krájet. To nepříjemné ticho, co naznačovalo, že je něco špatně a přitom by stačilo jen málo a nemuselo to tak být.
"Je to za mnou, už je to jedno."zkusila mě odbýt, ale já se tak snadno vzdát nechtěl. Už jen z principu.
"Není! Chci vědět, co ti ublížilo!"trval jsem na svém, a když se na mě podívala, dodal jsem: "Prosím."
"Je to spousta vzpomínek. Něco jak svět, kde mě někdo ovládal… A já se tam nechci vrátit. Jednou ti to všechno řeknu, ale ne teď. Bolesti si teď užívám až dost. Nenuť mě ještě k tomu opakovat chvíle, které nenávidím."řekla prosebně a upřela na mě doširoka otevřené oči. Cítil jsem tu smutnou a srdcervoucí naléhavost, tak jsem sklonil hlavu. Zase mě ovládl ten pocit, že nemám právo na to, abych o ní něco věděl, abych patřil do jejího života. Ona to možná nevidí, ale minulost k životu patří, ať je jakákoliv. I když to bolí, minulost je přeci základ toho, co je teď. Nebýt všech tragédií, kdo ví, co by teď s námi bylo. Patří to k ní, bez toho trápení by nebyla Samanthou Beckettovou. Ne takovou, jaká je teď.
"Promiň."šeptl jsem i přes své úvahy. Sam mě chytla za ruku a pohladila mě po ní. Vzhlédl jsem, usmívala se. Rázem jsem uvěřil jejím slovům, přijde den, kdy mi to řekne. Nelže mi. V těch jejích očích to bylo napsané. V tom smutku tam na dně. Bylo to tam. Uvnitř. Usmál jsem se taky.
"Jsou chvíle, které z života nevymažeme."řekl a lehce naklonila hlavu doleva. "A jsou to právě ty, které chceme vymazat ze všeho nejvíc."dokončila. Věděl jsem, že má zase pravdu a ani jsem to nechtěl vyvracet. Ani jsem nemohl. V mém životě se nikdy nestalo něco, co bych chtěl odstřihnout, a doufám, že nikdy nestane, tak jsem na to neměl ani právo. Ta dívka přede mnou věděla, o čem mluví, musela. Nechtěl jsem se o tom dál přesvědčovat, tak už jsem to neřešil. V klidu jsme dojedli a Sam mi pomohla uklidit.
"Čemu se směješ?"vykřikl jsem, aby mě slyšela přes své hlasité projevy pobavení.
"Tobě!"vypravila ze sebe po chvíli a já se zašklebil.
"Mně? Vážně? Bez tebe bych to nevěděl. Ale proč se mi směješ?"naléhal jsem a čekal, až se Sam uklidní. Když si utřela slzy od smíchu, pořádně se nadechla a zadržela další záchvat, konečně se rozhoupala k vysvětlení.
"Jak si vyskočil!"vybouchla zase, ale tentokrát v mnohem menším měřítku. Když si uvědomila, že já se nesměju, nasadila přehnaně vážnou tvář a svůj výstup zakončila příliš hlubokým: "No."
"Vyděsil jsem se, co ti je!"
"Při slově 'nemocnice'?"zajímala se. Zatvářil jsem se vzpurně.
"Při slově nemocnice s neobjasněnou souvislostí!"vyhrkl jsem a začínal si připadat jako v detektivce.
"Jen mi sundají tu sádru!"
"Ale to jsem nemohl vědět!!"bránil jsem se. Sam to nebrala. Opřela se do křesla a založila ruce na prsou. Měla rozhovor za ukončený a sebe, samozřejmě, za vítěze. Já to tak neviděl, ale byl jsem líný se s ní hádat. Raději jsem energicky vskočil a hodil po ní polštář. "Tak jedem!"spráskl jsem ruce. Sam se na mě podívala jako na idiota a čekala na nějaké další vtipy. Nic jsem neříkal.
"Cože?"vypadlo z ní nakonec.
"No šup, chtělas' do nemocnice, tak vyrážíme! A bez řečí… hop, hop, hop!"pobízel jsem ji a vytáhl ji z křesla. Nejspíš byla v šiku z toho, že to opravdu dělám, ale mně to nijak z míry nevyvedlo. Popoháněl jsem ji lehkým postrkováním a ona hlasitě protestovala. Nebylo jí to však nic platné.
"Rande na hřbitově?"pokusil jsem se o žert, ale samotnému mi to nepřišlo vtipné. Hlas se mi klepal. Ne, že bych se bál duchů nebo tak, ale tohle místo nahání hrůzu snad edému normálnímu člověku. Aspoň trochu.
"Ale ne."zasmála se Sam a vystoupila. Prošli jsme těžkou kovovou bránou a kličkovali mezi hroby. Na začátku byly ty nejstarší, snad ještě z předminulého století. Náhrobní kameny byly rozbité, hroby zarostlé a vyrytá jména už leckde nešla přečíst. Šli jsme pořád dál a dál, než jsme narazili na místo, kde byly náhrobky nejnovější. Nejčerstvější data. A hned u prvního hrobu v řadě se Sam zastavila.
Milovaná dcera, sestra a přítelkyně'
"Rodiče ji vyhodili, když jí bylo šestnáct, sestra jí přebrala přítele a všichni kamarádi se na ní v posledních chvílích vykašlali."řekla hořkým hlasem. Neplakala. Jen stála a pozorovala kříž, pod kterým nápis byl. Mlčel jsem, nebylo by vhodné něco v téhle chvíli říkat. A i kdyby ano, nevěděl bych, co. Neodvážil jsem se ani zeptat, proč jsme cestou nekoupili kytku. Po chvilce ticha Sam sáhla do kapsy a vytáhla z ní, napůl přeloženou, fotku, na které bylo něco napsáno. Sehnula se, položila fotku na hrob a zatížila ji malým kamenem, co našla hned vedle.
"Nebojíš se, že uletí?"zeptal jsem se. Sam se usmála.
"Já vím, že uletí."řekla tiše a otočila se na mě. V očích se jí leskly slzy. Udělal jsem krok k ní a sevřel ji v náručí. Políbil jsem ji na krk a čekal, jestli se odtáhne. Udělala to. Ale jen trochu, přetočila se ke mně zády, mé ruce si položila kolem pasu a zase se ke mně přitiskla. "Je škoda, že jsi ji nepoznal. Ale i tak, teď jsem se dvěma lidmi, co pro mě znamenají všechno. I když už…" nedokončila, ale to bylo jedno. Vím, na co myslela.
"Určitě byla skvělá."šeptl jsem Sam do ucha. Pokývala hlavou.
"Byla nejlepší. Vždycky říkala, že spolu my dva jednou budeme. A to právě ona… nás dala dohromady."říkala a já z jejího hlasu poznal, že se usmívá. Chvíli jsem zase záměrně zachovával ticho. Sam neplakala, ani jedna slzy se jí nepřehoupla přes víčko. Obdivoval jsem to. I když už Lucy zemřela, Sam drží slovo. Nepláče pro ni. Aspoň tedy ne tak, aby to viděla.
"Jsi statečná."pochválil jsem ji. Zasmála se. I když strojeně.
"Nejsem silná. Ani ona není. Ale společně, má přítelkyně a já, tvoříme tu nejmocnější sílu v celém známém vesmíru."








ahojki prosimte hlasuj pro makinku číslo 3 http://bfmv4ever.blog.cz/0812/1-kolo-sonb moc dekuju predem kdyz budes potrebovat ty klidne napis:)rada hlasnu