Mám noteboooooooook, dětičky, tak můu psát kdykoliv se mi zachceeee:D:D:D
A tohle máte z trest:P:P:D:D

Ze hřbitova jsme odjeli během pár minut. Rozhodl jsem se vzít Sam na oběd. Nejspíš už se dostala z fáze úplné beznaděje ze ztráty a naplno se rozpovídala o Lucy. Myslel jsem, že by nemuselo vadit, když se na ni teď zeptám, a taky, že ne. Odpovídala hned na všechny otázky, co jsem jí položil. Věděl jsem, co s Lucy dělaly, když se nudily. Věděl jsem, kolik bláznivých výletů a kam podnikly, aniž by o tom někdo věděl.
"Jednou si naši mysleli, že nás někdo unesl."zasmála se. "A přitom jsme jen stanovaly u jezera. Pravda, to jezero bylo Utahu."zamyslela se. Chvilku jsem ji zaraženě pozoroval, ale nakonec si uvědomil, že bych se tomu měl zasmát, tak jsem to udělal.
"A jak jste se vlastně poznaly?"vyzvídal jsem. Sam se usmála, zřejmě nemusela přemýšlet.
"Věř nebo ne, přes internet. Nějaká šílená seznamka, nebo tak něco. Našly jsme se náhodou, začaly si psát."řekla a já začal přemýšlet nad slovem 'seznamka,', které se v té větě objevilo. Ne, že bych byl nějak paranoidní, ale vážně mě to… vyděsilo. "Měly jsme společné snad úplně všechno. Od našich nejtajnějších přání, přes podobné povahy, až po touhu zrealizovat každý náš ztřeštěný plán. Znaly jsme se… rok, když se sem přistěhovala."vyprávěla a roztomile se na konci zaculila. Když mluvila, protáčela oči, jakoby to všechno bylo něco absurdního, až neuvěřitelného, že něco takového mohlo položit základy tak… neobyčejnému vztahu, jako měly ony dvě. Určitě mezi nimi panoval něco zvláštního, když o ní Sam takhle mluvila.
"Myslel jsem, že se znáte… od školky nebo tak něco. Vypadalo to, že se znáte celý život." Řekl jsem. Sammy se zatvářila trochu nechápavě. "Na tom videu."vysvětlil jsem a jí se rozsvítilo.
"Nám to taky tak připadalo. Myslím, že bychom byly ideální manželé… Nebo partneři."usmála se.
"Kdyby jedna z vás byla muž."doplnil jsem ji. Sam pokrčila rameny.
"Proč?"zamrkala, jakoby to vůbec nepřipadalo v úvahu. Trochu zaraženě jsem na ni civěl. Mávla mi rukou před obličejem, abych se probral. "Myslíš, že ke vztahu nutně potřebuju muže? (Má přece Joa, tak ne :D)"zeptala se. Vypadala pobouřeně tím, že jsem předpokládal, že k tomu, aby vznikl pár, je třeba dvou osob jiného pohlaví. Rodiče mě vychovali ve víře, která homosexualitu nepřipouští, tak mi to přišlo trochu… zvláštní. Ne-li přímo nepřirozené. Vdechl jsem kus, který jsem zrovna žvýkal, což ve mně vyvolalo menší záchvat dušení. Sam mi pomohla mlácením do zad, ale i přesto jsem postřehl blesky v jejích očích.
"Ehm… No, já… P-proti tomu-hle nic nemám, jen je to tak trochu… proti přírodě."vysvětloval jsem opatrně. Sam se tvářila jako socha. Vlastně žádný výraz ve tváři neměla. "Ale neodsuzuju to…"zahuhlal jsem přes nové sousto, když se nadechovala, že něco řekne. Zasmála se.
"Můžu tě ujistit, že nejsem lesbička."mávla rukou a napila se ze skleničky s vodou. Znatelně jsem si oddechl, ale Sam nejspíš neskončila. "Ale,"protáhla. Zase jsem veškerou pozornost soustředil na její tvář. "Vztah s holkou jsem měla."řekla. Paní u vedlejšího stolu se na ni zhnuseně otočila a já se zase rozkašlal. Do mysli se mi vetřela myšlenka Sam, jak objímá dívku bez tváře, zatímco já, asi dvacet centimetrů vysoký, stojím o kus dál a s pláčem ten výjev sleduji, a dost mě vyděsila. Relativně mě toto oznámení překvapilo. Chci říct, že jsem chtěl vědět všechno, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby Sam tenhle malý detail svého života vynechala. Tedy, doteď jsem mohl říct, že u Sam už mě nic nepřekvapí, ale… Nešlo to jinak, můj pohled na ni se teď trošku změnil. Ne, že bych k ní měl odpor, nebo tak něco, jen jsem měl trochu… zvláštní pocit, při představě, že rty, co líbám já, přede mnou líbala i nějaká jiná… slečna.
"Ehm… A jaké to bylo?"zeptal jsem se ještě, čistě proto, že mě nic jiného nenapadlo. Sam se zasmála.
"Ty se mě ptáš na to, jaké to bylo chodit s holkou?"rýpla. Zasmál jsem se taky. Pravda, měla vždycky navrch.
"Ne, to… Sakra, jsi hrozná!"řekl jsem hlasitě, ale v žádném špatném smyslu slova. Pochopila to, ale zahrála si na uraženou.
"Jen jsem chtěla, abys to věděl, když jsi tak… Žádoucí informací o mně."vysvětlila a já přikývl. Nebylo co říct. Tak jsem to nedělal.
"A jak jste se vlastně poznaly?"vyzvídal jsem. Sam se usmála, zřejmě nemusela přemýšlet.
"Věř nebo ne, přes internet. Nějaká šílená seznamka, nebo tak něco. Našly jsme se náhodou, začaly si psát."řekla a já začal přemýšlet nad slovem 'seznamka,', které se v té větě objevilo. Ne, že bych byl nějak paranoidní, ale vážně mě to… vyděsilo. "Měly jsme společné snad úplně všechno. Od našich nejtajnějších přání, přes podobné povahy, až po touhu zrealizovat každý náš ztřeštěný plán. Znaly jsme se… rok, když se sem přistěhovala."vyprávěla a roztomile se na konci zaculila. Když mluvila, protáčela oči, jakoby to všechno bylo něco absurdního, až neuvěřitelného, že něco takového mohlo položit základy tak… neobyčejnému vztahu, jako měly ony dvě. Určitě mezi nimi panoval něco zvláštního, když o ní Sam takhle mluvila.
"Myslel jsem, že se znáte… od školky nebo tak něco. Vypadalo to, že se znáte celý život." Řekl jsem. Sammy se zatvářila trochu nechápavě. "Na tom videu."vysvětlil jsem a jí se rozsvítilo.
"Nám to taky tak připadalo. Myslím, že bychom byly ideální manželé… Nebo partneři."usmála se.
"Kdyby jedna z vás byla muž."doplnil jsem ji. Sam pokrčila rameny.
"Proč?"zamrkala, jakoby to vůbec nepřipadalo v úvahu. Trochu zaraženě jsem na ni civěl. Mávla mi rukou před obličejem, abych se probral. "Myslíš, že ke vztahu nutně potřebuju muže? (Má přece Joa, tak ne :D)"zeptala se. Vypadala pobouřeně tím, že jsem předpokládal, že k tomu, aby vznikl pár, je třeba dvou osob jiného pohlaví. Rodiče mě vychovali ve víře, která homosexualitu nepřipouští, tak mi to přišlo trochu… zvláštní. Ne-li přímo nepřirozené. Vdechl jsem kus, který jsem zrovna žvýkal, což ve mně vyvolalo menší záchvat dušení. Sam mi pomohla mlácením do zad, ale i přesto jsem postřehl blesky v jejích očích.
"Ehm… No, já… P-proti tomu-hle nic nemám, jen je to tak trochu… proti přírodě."vysvětloval jsem opatrně. Sam se tvářila jako socha. Vlastně žádný výraz ve tváři neměla. "Ale neodsuzuju to…"zahuhlal jsem přes nové sousto, když se nadechovala, že něco řekne. Zasmála se.
"Můžu tě ujistit, že nejsem lesbička."mávla rukou a napila se ze skleničky s vodou. Znatelně jsem si oddechl, ale Sam nejspíš neskončila. "Ale,"protáhla. Zase jsem veškerou pozornost soustředil na její tvář. "Vztah s holkou jsem měla."řekla. Paní u vedlejšího stolu se na ni zhnuseně otočila a já se zase rozkašlal. Do mysli se mi vetřela myšlenka Sam, jak objímá dívku bez tváře, zatímco já, asi dvacet centimetrů vysoký, stojím o kus dál a s pláčem ten výjev sleduji, a dost mě vyděsila. Relativně mě toto oznámení překvapilo. Chci říct, že jsem chtěl vědět všechno, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby Sam tenhle malý detail svého života vynechala. Tedy, doteď jsem mohl říct, že u Sam už mě nic nepřekvapí, ale… Nešlo to jinak, můj pohled na ni se teď trošku změnil. Ne, že bych k ní měl odpor, nebo tak něco, jen jsem měl trochu… zvláštní pocit, při představě, že rty, co líbám já, přede mnou líbala i nějaká jiná… slečna.
"Ehm… A jaké to bylo?"zeptal jsem se ještě, čistě proto, že mě nic jiného nenapadlo. Sam se zasmála.
"Ty se mě ptáš na to, jaké to bylo chodit s holkou?"rýpla. Zasmál jsem se taky. Pravda, měla vždycky navrch.
"Ne, to… Sakra, jsi hrozná!"řekl jsem hlasitě, ale v žádném špatném smyslu slova. Pochopila to, ale zahrála si na uraženou.
"Jen jsem chtěla, abys to věděl, když jsi tak… Žádoucí informací o mně."vysvětlila a já přikývl. Nebylo co říct. Tak jsem to nedělal.
V restauraci jsme se zdrželi ještě asi hodinu a během té doby už mě Sam neseznámila s nějakou další hrozivou historkou z její pololesbické minulosti. Snažil jsem se stočit téma na něco jiného, než na Saminu minulost, které už jsem měl trochu dost, protože to bylo moc různorodých událostí, které normální lidský mozek není schopen najednou pojmout. Jenomže mi to pořád vrtalo hlavou. Jakési zvrácené, a dosti nevítané, myšlenky mi zahlcovaly představivost a já se jich ne a ne zbavit. Zamyšleně jsem seděl na lavičce v parku, kam jsme si ještě zašli a přemítal všechno, co mi Sam řekla.
"To tě to tak vzalo?"zeptala se najednou a já sebou trošku škubl. Podíval jsem se na ni a zakroutil hlavou, zároveň s pokusem usmát se.
"Ne, jen je to trochu… šok. Nestává se denně, že by mi někdo z mého okolí sděloval… tohle."rozhodil jsem rukama. Sam se povzbudivě usmála a pohladila mě po tváři.
"Promiň. Nechtěla jsem tě nějak… vyděsit nebo něco. Prostě jsem k tobě chtěla být upřímná. Je pro mě zvláštní se někomu takhle svěřovat s celým mým životem. Promiň."omlouvala se. Chytil jsem ji za ruku a snažil se ji v jejím monologu přerušit, aby takové věci neříkala, ale nenechala se.
"Ne, to ne… já jsem nechtěl, aby ses cítila špatně. Promiň,"objal jsem ji.
"Můžeme se přestat omlouvat?"zasmála se a já ji pustil. Nezapomněl jsem ji cestou lehce políbit.
"Dobrá, odteď žádné omlouvání."rozhodl jsem a ona přitakala. Zase jsme chvilku mlčeli, popravdě, nenapadalo mě, co bych měl říkat.
"Hm…"zabručela Sam a já se na ni otočil. "Hodil bys mě, prosím, domů? Potom?"zeptala se a já překvapeně zamrkal. Nechápal jsem, proč se jí tak najednou zachtělo jít domů. Ale, já se jí vlastně ani neptal, jestli u mě chce být, tak jsem neměl ani moc právo jí v tom nějak bránit. Zamrkal jsem, ale přikývl. "Helen se vrátí. Musím uklidit… uvařit… a tak."zavtipkovala a usmála se. "Děkuju, že jsi mě k sobě vzal. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Teď už vím, že… tobě můžu věřit."otočila se a zahleděla se před sebe. Sklonila hlavu a prsty si pohrávala s lemem trička.
"Jsem rád, že mi můžeš věřit."pohladil jsem ji ve vlasech.
"Víš, já jsem se naučila nevěřit lidem. A je jen málo lidí, kteří můžou tvrdit, že mě znají. Ty máš obojí. Já…"zarazila se. Pobídl jsem ji, ať pokračuje, ale jen zakroutila hlavou. I když mě dost zajímalo, co chtěla říct, nechtěl jsem na ni tlačit. Překonal jsem i hroznou potřebu něco říct a jen ji položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž.
"Tak až budeš chtít jet, řekni. Ano?"
"Jo."souhlasila a políbila mě. Cítil jsem se trochu zmateně, ale přesto šťastný. Ani nevím proč. Mohlo to být lepší? I když jsem věděl, že až se rodiče vrátí z dovolené, budu muset Sam donutit jít na, z tátovy strany nepříjemnou, rodinnou večeři, kde budou i bráchové a jejich, leckdy nemístné, poznámky. I když jsem přesně věděl, jaký názor na ni bude táta mít a i když jsem věděl, že jsme každý jiný a naše odlišné životní styly nás můžou později zničit, cítil jsem se naprosto dokonale a rozhodnutě si nepřipouštět žádnou z těch překážek, co mě každou vteřinou napadaly. Nenechám si zkazit něco, co ze mě den ode dne dělá lepšího člověka, protože vědět jak někomu pomoct, když to potřebuje, je snad ta nejdůležitější věc na světě. A já se učím pomáhat. Protože jsem doteď byl slepý k problémům svého okolí. A k jejich řešení.
"To tě to tak vzalo?"zeptala se najednou a já sebou trošku škubl. Podíval jsem se na ni a zakroutil hlavou, zároveň s pokusem usmát se.
"Ne, jen je to trochu… šok. Nestává se denně, že by mi někdo z mého okolí sděloval… tohle."rozhodil jsem rukama. Sam se povzbudivě usmála a pohladila mě po tváři.
"Promiň. Nechtěla jsem tě nějak… vyděsit nebo něco. Prostě jsem k tobě chtěla být upřímná. Je pro mě zvláštní se někomu takhle svěřovat s celým mým životem. Promiň."omlouvala se. Chytil jsem ji za ruku a snažil se ji v jejím monologu přerušit, aby takové věci neříkala, ale nenechala se.
"Ne, to ne… já jsem nechtěl, aby ses cítila špatně. Promiň,"objal jsem ji.
"Můžeme se přestat omlouvat?"zasmála se a já ji pustil. Nezapomněl jsem ji cestou lehce políbit.
"Dobrá, odteď žádné omlouvání."rozhodl jsem a ona přitakala. Zase jsme chvilku mlčeli, popravdě, nenapadalo mě, co bych měl říkat.
"Hm…"zabručela Sam a já se na ni otočil. "Hodil bys mě, prosím, domů? Potom?"zeptala se a já překvapeně zamrkal. Nechápal jsem, proč se jí tak najednou zachtělo jít domů. Ale, já se jí vlastně ani neptal, jestli u mě chce být, tak jsem neměl ani moc právo jí v tom nějak bránit. Zamrkal jsem, ale přikývl. "Helen se vrátí. Musím uklidit… uvařit… a tak."zavtipkovala a usmála se. "Děkuju, že jsi mě k sobě vzal. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Teď už vím, že… tobě můžu věřit."otočila se a zahleděla se před sebe. Sklonila hlavu a prsty si pohrávala s lemem trička.
"Jsem rád, že mi můžeš věřit."pohladil jsem ji ve vlasech.
"Víš, já jsem se naučila nevěřit lidem. A je jen málo lidí, kteří můžou tvrdit, že mě znají. Ty máš obojí. Já…"zarazila se. Pobídl jsem ji, ať pokračuje, ale jen zakroutila hlavou. I když mě dost zajímalo, co chtěla říct, nechtěl jsem na ni tlačit. Překonal jsem i hroznou potřebu něco říct a jen ji položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž.
"Tak až budeš chtít jet, řekni. Ano?"
"Jo."souhlasila a políbila mě. Cítil jsem se trochu zmateně, ale přesto šťastný. Ani nevím proč. Mohlo to být lepší? I když jsem věděl, že až se rodiče vrátí z dovolené, budu muset Sam donutit jít na, z tátovy strany nepříjemnou, rodinnou večeři, kde budou i bráchové a jejich, leckdy nemístné, poznámky. I když jsem přesně věděl, jaký názor na ni bude táta mít a i když jsem věděl, že jsme každý jiný a naše odlišné životní styly nás můžou později zničit, cítil jsem se naprosto dokonale a rozhodnutě si nepřipouštět žádnou z těch překážek, co mě každou vteřinou napadaly. Nenechám si zkazit něco, co ze mě den ode dne dělá lepšího člověka, protože vědět jak někomu pomoct, když to potřebuje, je snad ta nejdůležitější věc na světě. A já se učím pomáhat. Protože jsem doteď byl slepý k problémům svého okolí. A k jejich řešení.
Strávili jsme spolu ještě několik hodin, než Sam požádala, abych ji odvezl domů s tím, že si pro své věci, co má u mě, dojde později.
"A vážně nechceš jít dál?"ptala se a tahal mě za ruku do schodů.
"Ne, ani ne. Ty bys mě totiž přivázala ke dřezu a nutila mýt nádobí."bránil jsem se, ale Sam mě táhla dál.
"Slibuju, že tě nepřivážu!"smlouvala a já se nakonec vzdal. Došel jsem až ke dveřím, na které mě Sam natlačila a snažila se mě dostat skrz dveře svými polibky. Když to nefungovalo, rozhodla se najít klíče a otevřít starým osvědčeným způsobem. Klíč v zámku nakonec dveře otevřel a my vešli do kouřem nasáklého doupěte, které bych rozhodně nehádal dvěma dívkám, ale spíš tlupě kluků, kteří se nezajímají o to, jestli se udusí vlastními… výpary. Byl to vážně smrad. "Panebože! Fuj!"zakryla si pusu a nos Sam a rychle mě oběhla, aby otevřela nejbližší okno, co viděla. "Jak dlouho jsem tu nebyla? Rok?"ptala se do větru, který tam bohužel nefoukal, a běhala po bytě, jakoby před chvílí ani neměla sádru na polovině svých dolních končetin.
"No, to sice ne, ale… nenechalas něco na sporáku, nebo tak?"snažil jsem se nějak pomoct a vyšel do obýváku. Obýváku a kuchyně. Prostě té místnosti, která sloužila jako obývák i kuchyně. Sam kontrolovala zásuvku, kam vedla televize, podíval jsem se na nejbližší lampu.
"Sakra, já už vím."vzpomněla si a prudce se narovnala. "Kurva,"slyšel jsem, když kolem mě proběhla a mířila do kuchyňské části, rovnou k varné konvici.
"Co se děje?"zajímal jsem se. Sam vytáhla konvici ze zásuvky a se sprostými nadávkami šla otevřít okno. Kouř doopravdy šel z konvice. Vypadalo to, že se tam spálila nějaká součástka, nebo tak, a způsobila zapálení dalších a dalších, a možná i nějakých plastových, částí.
"Ta konvice… byla špatná už delší dobu a já zapomněla, že se nemá používat. Nechala jsem ji na pultu. No co, aspoň máme důvod koupit novou. Sakra, mohli jsme vyhořet, co mě to napadlo?"stěžovala si, zatímco brala konvici a přešla k oknu.
"Nechceš teď udělat to, co si myslím, že uděláš?"snažil jsem se ji zarazit v jejím počínání, ale Sam se na mě jen s ďábelským úšklebkem podívala. Pak sklonila pohled ke konvici a smutným hlasem pronesla: "Měla jsem tě ráda. Byla jsi opravdu dobrá konvice."a na to, s rozmachem fotbalového brankáře, vyhodila konvici z okna.
"To je šílenství."protočil jsem oči, ale když se na mě vražedně podívala, nic jsem dál neříkal. Rozhlédl jsem se kolem, nebylo to zas tak špatné. Na zemi byla ještě láhev, kterou tady Sam nechala ještě z minula. Krabice od pizzy, ležící na malém stolku vedle pohovky, byla prázdná. Nezdálo se mi, že by tu bylo co uklízet. "Co tady chceš uklidit? Je to docela čisto."konstatoval jsem nahlas. Sam se zasmála a zakroutila hlavou.
"Tady není co uklízet. Ale kdo říkal, že budu uklízet zrovna tady."řekla s tajemným výrazem ve tváři a kývnutím hlavy mě vyzvala, abych ji následoval do další místnosti. Nešli jsme do jejího pokoje, takže ten chaos, plný změti různých kusů oblečení, papírů, hraček a já-nevím-čeho-ještě, byl pokoj Helenin.
"Bože…"vydechl jsem překvapeně, Sam se zasmála.
"Moje řeč."
"A vážně nechceš jít dál?"ptala se a tahal mě za ruku do schodů.
"Ne, ani ne. Ty bys mě totiž přivázala ke dřezu a nutila mýt nádobí."bránil jsem se, ale Sam mě táhla dál.
"Slibuju, že tě nepřivážu!"smlouvala a já se nakonec vzdal. Došel jsem až ke dveřím, na které mě Sam natlačila a snažila se mě dostat skrz dveře svými polibky. Když to nefungovalo, rozhodla se najít klíče a otevřít starým osvědčeným způsobem. Klíč v zámku nakonec dveře otevřel a my vešli do kouřem nasáklého doupěte, které bych rozhodně nehádal dvěma dívkám, ale spíš tlupě kluků, kteří se nezajímají o to, jestli se udusí vlastními… výpary. Byl to vážně smrad. "Panebože! Fuj!"zakryla si pusu a nos Sam a rychle mě oběhla, aby otevřela nejbližší okno, co viděla. "Jak dlouho jsem tu nebyla? Rok?"ptala se do větru, který tam bohužel nefoukal, a běhala po bytě, jakoby před chvílí ani neměla sádru na polovině svých dolních končetin.
"No, to sice ne, ale… nenechalas něco na sporáku, nebo tak?"snažil jsem se nějak pomoct a vyšel do obýváku. Obýváku a kuchyně. Prostě té místnosti, která sloužila jako obývák i kuchyně. Sam kontrolovala zásuvku, kam vedla televize, podíval jsem se na nejbližší lampu.
"Sakra, já už vím."vzpomněla si a prudce se narovnala. "Kurva,"slyšel jsem, když kolem mě proběhla a mířila do kuchyňské části, rovnou k varné konvici.
"Co se děje?"zajímal jsem se. Sam vytáhla konvici ze zásuvky a se sprostými nadávkami šla otevřít okno. Kouř doopravdy šel z konvice. Vypadalo to, že se tam spálila nějaká součástka, nebo tak, a způsobila zapálení dalších a dalších, a možná i nějakých plastových, částí.
"Ta konvice… byla špatná už delší dobu a já zapomněla, že se nemá používat. Nechala jsem ji na pultu. No co, aspoň máme důvod koupit novou. Sakra, mohli jsme vyhořet, co mě to napadlo?"stěžovala si, zatímco brala konvici a přešla k oknu.
"Nechceš teď udělat to, co si myslím, že uděláš?"snažil jsem se ji zarazit v jejím počínání, ale Sam se na mě jen s ďábelským úšklebkem podívala. Pak sklonila pohled ke konvici a smutným hlasem pronesla: "Měla jsem tě ráda. Byla jsi opravdu dobrá konvice."a na to, s rozmachem fotbalového brankáře, vyhodila konvici z okna.
"To je šílenství."protočil jsem oči, ale když se na mě vražedně podívala, nic jsem dál neříkal. Rozhlédl jsem se kolem, nebylo to zas tak špatné. Na zemi byla ještě láhev, kterou tady Sam nechala ještě z minula. Krabice od pizzy, ležící na malém stolku vedle pohovky, byla prázdná. Nezdálo se mi, že by tu bylo co uklízet. "Co tady chceš uklidit? Je to docela čisto."konstatoval jsem nahlas. Sam se zasmála a zakroutila hlavou.
"Tady není co uklízet. Ale kdo říkal, že budu uklízet zrovna tady."řekla s tajemným výrazem ve tváři a kývnutím hlavy mě vyzvala, abych ji následoval do další místnosti. Nešli jsme do jejího pokoje, takže ten chaos, plný změti různých kusů oblečení, papírů, hraček a já-nevím-čeho-ještě, byl pokoj Helenin.
"Bože…"vydechl jsem překvapeně, Sam se zasmála.
"Moje řeč."
"Ona ojede a ty jí uklidíš?"zeptal jsem se vyjeveně, Sam přikývla.
"Je to taková naše nepsaná tradice. Jednou jsem takhle odjela já a ona mi uklidila, tak jsem to potom udělala taky. A takhle to vzniklo."vysvětlila, když si všimla mého dosti nechápavého pohledu. Kývl jsem hlavou, na znamení, že rozumím. "Běž si když tak sednout do obýváku, já to tu zatím-"začala, ale přerušil jsem ji svým nadšeným výkřikem: "Kytara?!"
"Jo, kytara."souhlasila a podívala se směrem, kam jsem ukazoval. "Jednu máš doma, tak proč se tolik divíš?"
"Nech si to,"strčil jsem do ní lehce. Za trest na mě vyplázla jazyk, ale já si toho nevšímal. Sáhl jsem po kytaře, odsunul nějaké oblečení ze židle, posadil se a začal vybrnkávat nějakou melodii. Sam mě chvíli poslouchala a s úsměvem se kývala do rytmu, ale pak si asi uvědomila, že má práci, a začala s úklidem. Netrvalo to moc dlouho, tady myslím. Byl jsem úplně ponořený do hraní ; napadla mě úplně nová písnička. Slova se mi tvořila v hlavě jedno za druhým a já si je ani nestačil pamatovat. Bylo to něco úžasného, jako by mě políbila múza, nebo co. Sam byla prostě mojí inspirací. Nakonec jsem ji musel pořádat o kus papíru. Smála se mi, ale á ji odbyl tím, že za to všechno může ona. Ani ne v sedm večer bylo všechno hotovo, já měl docela dobrou písničku v kapse a Helenin návrat se kvapem blížil. Sam stála opřená o zeď a sledovala, jak dopisuju poslední řádky.
"Hotovo..."řekl jsem si vlastně sám pro sebe, zvedl se a mířil k té slečně u stěny. Obmotal jsem jí ruce kolem pasu a pevně se k ní přitiskl. Sladce se usmála a položila mi ruce kolem krku. "A co budeme dělat teď?"vyzvídal jsem. Sam se zakřenila a já dostal trochu strach, vážně se mi nelíbil ten její ďábelský úsměv.
"Vařit."protáhla a nakonec se zasmála. Zkoušel jsem ji prosit, ať to nedělá, protože je to zbytečné, když to stejně někdo sní, ale neuspěl jsem. Vařit se muselo. Naštěstí jsem se vyhnul nějakým složitějším pracím, protože Sam nechtěla, abych se jejího jídla dotýkal, když viděla, jak neobratně zaházím se škrabkou na brambory. Se slovy: "V celku vypadáš líp."mě odehnala k televizi a vařila sama.
"Je to taková naše nepsaná tradice. Jednou jsem takhle odjela já a ona mi uklidila, tak jsem to potom udělala taky. A takhle to vzniklo."vysvětlila, když si všimla mého dosti nechápavého pohledu. Kývl jsem hlavou, na znamení, že rozumím. "Běž si když tak sednout do obýváku, já to tu zatím-"začala, ale přerušil jsem ji svým nadšeným výkřikem: "Kytara?!"
"Jo, kytara."souhlasila a podívala se směrem, kam jsem ukazoval. "Jednu máš doma, tak proč se tolik divíš?"
"Nech si to,"strčil jsem do ní lehce. Za trest na mě vyplázla jazyk, ale já si toho nevšímal. Sáhl jsem po kytaře, odsunul nějaké oblečení ze židle, posadil se a začal vybrnkávat nějakou melodii. Sam mě chvíli poslouchala a s úsměvem se kývala do rytmu, ale pak si asi uvědomila, že má práci, a začala s úklidem. Netrvalo to moc dlouho, tady myslím. Byl jsem úplně ponořený do hraní ; napadla mě úplně nová písnička. Slova se mi tvořila v hlavě jedno za druhým a já si je ani nestačil pamatovat. Bylo to něco úžasného, jako by mě políbila múza, nebo co. Sam byla prostě mojí inspirací. Nakonec jsem ji musel pořádat o kus papíru. Smála se mi, ale á ji odbyl tím, že za to všechno může ona. Ani ne v sedm večer bylo všechno hotovo, já měl docela dobrou písničku v kapse a Helenin návrat se kvapem blížil. Sam stála opřená o zeď a sledovala, jak dopisuju poslední řádky.
"Hotovo..."řekl jsem si vlastně sám pro sebe, zvedl se a mířil k té slečně u stěny. Obmotal jsem jí ruce kolem pasu a pevně se k ní přitiskl. Sladce se usmála a položila mi ruce kolem krku. "A co budeme dělat teď?"vyzvídal jsem. Sam se zakřenila a já dostal trochu strach, vážně se mi nelíbil ten její ďábelský úsměv.
"Vařit."protáhla a nakonec se zasmála. Zkoušel jsem ji prosit, ať to nedělá, protože je to zbytečné, když to stejně někdo sní, ale neuspěl jsem. Vařit se muselo. Naštěstí jsem se vyhnul nějakým složitějším pracím, protože Sam nechtěla, abych se jejího jídla dotýkal, když viděla, jak neobratně zaházím se škrabkou na brambory. Se slovy: "V celku vypadáš líp."mě odehnala k televizi a vařila sama.
Seděl jsem u televize už asi hodinu a líně přepínal hudební kanály, zatímco Sam za mnou pobíhala v kuchyni a připravovala jídlo pro svou milovanou spolu bydlící. Už před několika minutami jsem se ptal, jestli nemám odejít a nechat je, ať si užijí spolu, ale Sam trvala na tom, že musím zůstat přinejmenším na večeři. Sice nevím, co přesně tím 'přinejmenším' myslela, ale nakonec jsem tedy zůstal. Minuty se vlekly a já se už potřetí ptal, kdy se má Helena vlastně vrátit.
"Kolem osmé."odpověděla, už značně netrpělivě, Sam a já se podíval na hodiny. Jestli je půl deváté 'kolem osmé', tak já jsem čínský bůh srandy. Budu muset začít trénovat vtipy, protože se v tutéž chvíli ozval rachot klíče v zámku a otevírání dveří.
"Mami, jsem doma!"zavolala Helena z chodby a já s pousmál. Sam zavolala, že má Helen přijít do obýváku a že jídlo bude za chvíli. "Ty mě i nakrmíš??"ptala se se hraným překvapením Helena já slyšel, že si v chodbě odkládá tašky.
"Já jsem správná mamka. Mám tě ráda, dcero..."zvolala Sam melodramaticky a ochutnala nutelu, co vytáhla z lednice. Nevím, na co potřebovala tohle, když dělala kuře.
"Mám tě ráda mami!"odpověděla Helena a vešla do obýváku. Když mě uviděla, rozsvítily se jí oči a křikla: "Táta se k nám vrátil!!"zajásala a tleskla. Potom jsme se pozdravili. Sam tak zahlaholila nějaké oslovení, které se utopilo v nadávkách na to, že 'Je to horký'. Helena se rozvalila vedle mě na pohovku a začala vyprávět příhody z výletu. Žasl jsem nad množstvím informací, které ze sebe dostal vypravit během krátkých deseti minut. Vážně, ukecanější holku jsem snad ještě neviděl. Sam, která na to už zřejmě byla zvyklá, ji stihla poslouchat, odpovídat a k tomu prostírat stůl. Musel jsem se vážně zmyslet nad tím, jestli by tu s nimi mohl bydlet ještě někdo další. A normální. Protože jejich způsob komunikace byl pro obyčejného člověka něco naprosto neuvěřitelného. Než jsem stihl propadnout úplné beznaději z toho, že nejsem dost šílený na to, abych tu nimi mohl být, vysvobodilo mě oznámení, že je jídlo hotové. Konverzace, do které jsem byl později, docela násilně, vtažen, ale ještě zdaleka nekončila.
"Kolem osmé."odpověděla, už značně netrpělivě, Sam a já se podíval na hodiny. Jestli je půl deváté 'kolem osmé', tak já jsem čínský bůh srandy. Budu muset začít trénovat vtipy, protože se v tutéž chvíli ozval rachot klíče v zámku a otevírání dveří.
"Mami, jsem doma!"zavolala Helena z chodby a já s pousmál. Sam zavolala, že má Helen přijít do obýváku a že jídlo bude za chvíli. "Ty mě i nakrmíš??"ptala se se hraným překvapením Helena já slyšel, že si v chodbě odkládá tašky.
"Já jsem správná mamka. Mám tě ráda, dcero..."zvolala Sam melodramaticky a ochutnala nutelu, co vytáhla z lednice. Nevím, na co potřebovala tohle, když dělala kuře.
"Mám tě ráda mami!"odpověděla Helena a vešla do obýváku. Když mě uviděla, rozsvítily se jí oči a křikla: "Táta se k nám vrátil!!"zajásala a tleskla. Potom jsme se pozdravili. Sam tak zahlaholila nějaké oslovení, které se utopilo v nadávkách na to, že 'Je to horký'. Helena se rozvalila vedle mě na pohovku a začala vyprávět příhody z výletu. Žasl jsem nad množstvím informací, které ze sebe dostal vypravit během krátkých deseti minut. Vážně, ukecanější holku jsem snad ještě neviděl. Sam, která na to už zřejmě byla zvyklá, ji stihla poslouchat, odpovídat a k tomu prostírat stůl. Musel jsem se vážně zmyslet nad tím, jestli by tu s nimi mohl bydlet ještě někdo další. A normální. Protože jejich způsob komunikace byl pro obyčejného člověka něco naprosto neuvěřitelného. Než jsem stihl propadnout úplné beznaději z toho, že nejsem dost šílený na to, abych tu nimi mohl být, vysvobodilo mě oznámení, že je jídlo hotové. Konverzace, do které jsem byl později, docela násilně, vtažen, ale ještě zdaleka nekončila.








prej: mami jsem doma!

to nemá chybu 
konečně nějakej pozitivní díl :)...neříkám, že ty ostatní nejsou dobrý...řikám, že sou skvělý a tenhle samozřejmě taky :)