Věnováno Pip <333
Seděl schoulený v roztrhané a špinavé dece na studené zemi. Začalo sněžit. Vločky jako démanty se mu zachycovali v jeho černých samotových vlasech. Usmíval se. Nevadí že mu bude ještě větší zima. Nevadí, že se možná nedožije rána. Ale sněží, první sníh za tento celý rok. Sníh, kterého se všichni na ulici bojí. Sníh, před kterým utíkají a on jediný se na něj tak dlouho těšil. Zuby se mu proti jeho vůli rozdrkotaly. Zavřel oči a nechal si chladit rozbolavělá a unavená víčka. Teď byla zima příjemná.
Znovu otevřel oči a dál se díval jak sněhobílý závoj padá k zemi. Za tohle stálo umřít, za tenhle pohled.
Začal vzpomínat a vzpomínky se začali stávat téměř skutečnými. Viděl před sebou celou svou rodinu, všechny přátele. Usmíval se na ně a mával jim. BYlo to jako dřív. Za těch starých časů, kdy ještě k někomu patřil. Ale necítil se tak docela šťastně. Někdo tam chyběl. Někdo za kterého by i položil život, teď je už ale pozdě. " Umřel" Uvědomil si s povzdechnutím Frank. Znovu zavřel oči a po tvářích mu začali téci proti jeho vůli slzy. V té zimě za sebou nechávali ledovou cestičku
" Franku neplač"
Poznal ten hlas. Poznal by ho všude, i po tak dlouhé době co ho neslyšel. Po tak dlouhé době, kdy si na něj zakázal vzpomínat.
Roztřeseně se podval před sebe a uviděl jak k němu kráčí ta nejkrásnější postava kterou ve svém životě kdy viděl. Věděl že mu nikdy nezevšední, že i ve vzpomínkách bude zářit takovou krásu, že se zatají až dech. Přichází jeho anděl. Jeho zachránce.
Aniž by si to uvědomoval, začali se mu před očima odvíjet všechny představy a nesplěné sny, které se už nikdy nestanou. Ale to nevadí, teď není čas na ně myslit. Teď není čas liutovat toho co se stalo a dívat se na své chyby. On tu je. I když možná iluze, pouhá představa. Ale zdá se tak skutečný že to možná ani představa není.
Objal Šťastného a zkřehlého Franka a políbil ho na rty zmodralé chladem.
" Chyběl si mi" pošeptá mu něžně do ucha
Frank by mu rád odpověděl, ale před drkotající zuby ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Gerard to, ale pochopil Věděl, že je mu se taky stýskalo. Tolik,m že ani nemohl dál normálně žít. Musel odejít někam pryč. Někam kde by na něj nedoléhalo to, že už nemůže být s ním.
Utekl, sám před sebou. Utekl, před jejich malým světem.
Nechtěl zapomenout, přímo se toho děsil. Ale vzpomínat je až příliš bolestivé. Tak, že už člověk někdy nemůže ani dál.
Plakal štěstím.
Začalo ještě víc sněžit. Teplota už někde pod bodem mrazu se ochlazovala. Ale Frank už to zřejmě nevnímal. Měl oči jen pro svého zachránce. V hlavě mu zněli další a další vzpomínky. Nebolelo to. Ucítil jak ho Gerard hladí po vlasech. Políbil ho na temeno hlavy a něco mu potichu pošeptal.
"T... t…t…y….oo…d…chá….zzz….íš?" podařilo s emu vydat před drkotající zuby.
"Ne, ale už musíme jít. Ano?"
Frank si najednou uvědomil, že už mu není zima.
" Dobře" řekne už bez problému " A, Gerarde… Miluju tě"
" Já tebe taky lásko. Tak už pojď"
" Já tebe taky lásko. Tak už pojď"
Odešli ruku v rucu, nezanechávajíc za sebou žádné stopy.
Ráno našli Frankovo tělo zmrzlé. Nikdo netruchlil, pochybuji, že vůbec někdo věděl kdo to je. V dnešní noci zemřelo hodně bezdomovců, za mrazu se nedá přežít. Jediné co jim nešlo na rozum, že se usmíval. A ruku měl ztuhlou v poloze, jako by někoho držel.








oh, to je nádhera.... děkuju:-*:-*