close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kouzlo Vánoc

22. prosince 2008 v 14:49 | Pip |  Jednorázovky
Tak, no, napsala jsem jednorázovku a sama ani nevím, co to má znamenat.

Jen jsem tak trochu přemýšlela o tom, co bych k Vánocům chtěla nejvíc a přišla jsem na to, že to rozhodně není nic, na co bych si mohla sáhnout.

Vánoce pro mě už nic neznamenají, právě proto jsem se nad nimi musela zamyslet.

Letošní Vánoce nebudou stát za moc, protože moje přání se mi nesplní.

Ale to je jedno.

Tahle povídka asi za moc nestojí, ale nevím, můžete si jí přečíst.

A i přes to bych ji chtěla věnovat pár lidem, které tady teď nemůžu mít.

DvOičátku.
Jinx.x
Lulushce
Cecily
Eliz.
Pirátce a Petronajtce
A jsou i další, jenomže to bych tady byla do rána.
Kdo ví, o kom mluví, zaručeně to pozná.
Miluju Vás.

Šťastné a veselé.

Nikdy jsem nebyl sám, to ne. Pokaždé, když jsem se cítil na dně, měl jsem někoho, komu jsem se mohl svěřit. Někoho, kdo mě utěšil, byť jen na dálku. Přes telefon, přes internet, nebo nějak jinak. Bylo nás… pár, co jsme se takhle seznámili. Asi pět. Ne asi. Přesně pět. Znali jsme se, bože, už asi tři roky. Takhle přes internet a tak. Jenomže… vidět naživo jsme se mohli jen párkrát a to bylo málo. A zrovna teď, na Vánoce, by byla ta nejvhodnější chvíle vidět se znovu. Jenže to asi nepůjde.


Vánoce jsou svátky radosti, rodinného kruhu, štěstí a lásky. Jenže moderní svět je pasoval spíš do pozice svátků stresu. Doteď, do letošního roku, mi ten stres při shánění dárků, moc nevadil. Bylo to takové příjemné. Vědomí, že až se večer, na Štědrý den, sejdeme s rodinou u stromečku, všichni rozbalí mé dárky a budou z nich mít stejnou radost, jako já z těch, co dostanu od nich. Jenže letos? Nic. Prázdnota. Jakákoliv dětská radost, co ve mně, spolu s duchem Vánoc, přežívala, je ten tam. Vím, co dostanu, protože jsem si to sám vybral a jen řekl rodičům, aby zachovali nějakou tu pofiderní symboliku a zabalili to do papíru, nechali pod stromkem a čekali, až si to rozbalím a projevím štěstí nad tím, kolik peněz do mě byli ochotni investovat. Bohužel, radost, kterou budu muset, chtě nechtě, předstírat. Protože hmotné dárky pro mě nemají skoro žádnou cenu. Ano, koho by to napadlo. Já, rebelantský pubescent, prahnu po pravé podstatě Vánočních svátků. Chyběli mi mí přátelé. Všichni, do jednoho. Ne kamarádi, co znám ze školy, ale přátelé. Ti opravdoví, co mě doopravdy znají. Vědí, co jsem prožil, co mě ovlivnilo a na čem mají zásluhu i oni. Miluji je jako svou rodinu. A právě proto by mi největší radost udělala přítomnost alespoň jednoho z nich. Aspoň jednoho.

"Letošní Vánoce budou na nic."stěžoval si do telefonu Gerard a já souhlasně zamručel. Zavolal jsem mu kolem sedmé večer. Byl to třetí den před tím Štědrým a já opět propadal smutku z toho, že mi Vánoce už nic neříkají.
"To mi povídej. Co se stalo?"ptal jsem se a Gee si smutně povzdechl.
"Rodiče odjeli s bráchou někam do lázní a mně tu nechali. Štastné a veselé, synu, my máme lepší starosti než tebe."řekl hořce a já se uchechtl.
"Jo, to mi povídej. Naši jsou sice doma, ale předěláváme byt, takže letos… nic. Prostě nic. Taky máš ten pocit, že je všechno ztracený?"optal jsem se a Gerard zahučel do telefonu.
"Jo. Matka mi navíc řekla, že si myslí, že fetuju. Je to hrozný. Nebylo by lepší, kdybychom se na tom chatu nepotkali?"zvolal, ale já věděl, že to nemyslí ve zlém. I když měl tak trochu pravdu. My nebyli obyčejné dospívající děti. Ano, člověk v našem věku hledá sám sebe, nachází si zájmy, přátelé a kamsi se řadí. Jo, my se zařadili do skupiny lidí, kterou většina ostatních považuje za spodinu, špínu a něco, co si nezaslouží umění bytí. Chodíš v rozervaném oblečení? Feťáku. Chodíš v černém oblečení? Chudáku. Chodíš v těžkých botách? Násilníku. Ani to nemusí říkat, abychom to poznali. Jenže už nemá cenu proti nim bojovat, zvykli jsme si a navíc… Jsou Vánoce.
"Nesnáším Vánoce."zahuhlal jsem po chvíli ticha, co mezi námi v telefonu nastalo.
"Psal jsem Frankovi, Lucy a Sam. Říkali, že by přijeli, co ty? Udělal bych menší Vánoční oslavu. Stromeček mám, jestli ti jde o atmosféru."zasmál se, posmutněl jsem.
"Ani nevím, jak skvělý by to bylo. Zrovna jsem přemýšlel o Vánocích a o tom, že nejlepší by bylo, kdybych je strávil s vámi, ale… rodiče mě chtějí mít tady. Nejspíš kvůli sourozencům. Chudáci, nechápou, že jednou budou muset otevřít oči a zjistit, že Vánoce se slaví, s kým je slavit chceš, ne s kým musíš. Nejde to. Je mi líto."zašeptal jsem upřímně a Gee si jen posmutněle povzdechl.
"No, to nevadí. Ale ty stejně víš, že bych Vánoce nejradši slavil s tebou. Nejlepší kmoši maj bejt spolu."
"Přijedou ostatní, můžete na zeď pověsit mojí fotku a házet po ní cukroví."zavtipkoval jsem.
"Jo, asi to tak nakonec bude."přitakala Gee.
"Sousedka mi nedávno řekla, že bych měl aspoň na Vánoce vypadat slušně."zasmál jsem se, když jsem si na to vzpomněl.
"Doufám, že jsi jí poslal někam."
"Ne, zeptal jsem se jí, proč bych to měl dělat. Řekla, že Vánoce jsou svátky lásky a štěstí, tak ať nechodím po obchodech a nestraším děti svým otrhaným vzhledem."odfrkl jsem si.
"A co jsi řekl?"vyzvídal nedočkavě.
"Že kdyby to opravdu byly svátky lásky a štěstí, byl bych už dávno někde jinde a pak jsem jí poslal někam."odpověděl jsem a nechal pocit vítězství, aby mi naplnil hlavu, stejně jako toho dne, co se ten incident stal.
"Super!"zajásal Gerard a slyšel jsem, jak praštil dlaní do stolu.
"Baba jedna. Pořád na mě má nějaký kecy. Myslí si, že toho psa jsem jí utopil já."zakroutil jsem pobouřeně hlavou.
"A utopil?"zvážněl Gerard. Zasmál jsem se.
"Ne, ale kdyby žil ještě o den dýl, udělal bych to."přiznal jsem a Gerard se zasmál taky. Bylo chvíli ticho, které jsem využil k přemýšlení nad tím, jak mě všichni z okolí nenávidí, odsuzují a já nevím, co všechno ještě. A mně je to jedno. Docela mě baví chodit provokativně s hlavou vztyčenou a nevnímat jejich nadávky. Vedl jsem proti nim mou malou vnitřní válku a bavilo mě to. I když mě to ničilo, pořád mě to bavilo.
"Je škoda, že nemůžeš. Přijede Sam s Lucy. Nevím, která z nich se tím vyrovnává hůř."připomněl mi Gee. Jo, Lucy na tom není zrovna nejlépe, umírá. A Sam si to, bůh ví, proč, vyčítá. Je to s nimi složité, ale… myslím, že jim nějaké takové setkání rozhodně prospělo.
"Já bych tam fakt strašně rád byl. Ale… bohužel."ztišil jsem hlas. Nedá se nic dělat.
Dny plynuly a Gerard, později i Frank, Sam i Lucy, mě přemlouvali, abych za nimi přijel. Nejenže by mi to rodiče nedovolili, jenomže ta dálka. Několik set kilometrů od domova. Na Vánoce. Vzal to ďas, jak je to daleko. Jsou tam mí kamarádi, mí přátelé. Moje rodina. Nechtěl jsem strávit celý Štědrý den u stromečku s rodinou, falešnou veselou atmosférou a předstíranou radostí a harmonií, která už od mého dětství dávno ztratila své kouzlo. Nebylo dobře, že jsem měl nejkrásnější svátky v roce strávit někde, kde mi není krásně. Kde to přímo nesnáším. Kde nemůžu jít se sourozenci na procházku, aniž by na mě někdo hnusně nezíral a já nemusel vytáhnout zbraně a útočit na jejich odporné ksichty, byť jen v představách. Chtěl bych být s někým, kdo je na tom stejně jako já. Kdo je stejný jako já a chápe, co teď cítím. A co cítit chci. Dnes je Štědrý den a já se cítím, jakoby měl být můj poslední.

Nečekal jsem, až rodiče někam zmizí, rovnou jsem si sbalil nejdůležitější věci, vzal veškeré peníze, co jsem měl a vydal se na autobusové nádraží. Šel jsem rychle, ale cestou jsem nenápadně nahlížel lidem do oken. Ve většině domů už byly nazdobené stromečky, děti sledovaly pohádky v televizi a rodiče na poslední chvíli balili dárky. Někde už se dokonce chystala večeře. Nebo oběd. Spíš oběd, pozdní. Byly tři hodiny odpoledne. V šest tam budu, už bude tma. Ano, možná se to povede. Nasedl jsem na autobus, co jel nejblíž k Gerardovu městu a mohl jen čekat. Minuty se neskutečně vlekly. Ale mně to nevadilo. Pozoroval jsem, jak se krajina za okny mění. Ze špinavého, mokrého a smutně šedivého města na vesnice, kde se občas na zemi povalovaly malé či velké plochy sněhu. Pak stromy, které pod sněhovou pokrývkou nevydržely a ohýbaly větve, leckdy až k zemi, a zase město. Kýčovitá výzdoba, neonové hvězdy, komety a tvary, co zřejmě měly připomínat vločky. Hnus. V oknech byla různě barevná, nesladěná, světélka, co připomínala spíš nějaký noční klub, než rodinný domek. Všechno bylo tak přehnaně umělé, až se mi z toho zvedal žaludek. A zase sníh, lesy, pole, zasněžené paseky. Je zvláštní, jak se krajina jednoho malého státu dokáže tak měnit. Ani jsem netušil, kolik rozmanitých věcí se může namačkat na jedinou plochu a patřit k sobě. Usmál jsem se, byl jsem jako omámený. Čekaly mě nejúžasnější Vánoce, jaké jsem si mohl přát. Bude to překvapení, neřekl jsem ani jednomu, že přijedu. V šest zabuším na dveře a Gerard mě konečně obejme. Pak Lucy, Sam a Frank, a budeme spolu. My, šťastní, se vším, co jsme si jen mohli přát. S tím, koho milujeme.

Po hodině cesty jsem usnul. Asi mě vyčerpalo všechno to nadšení a těšení. Probudil mě až řidič na konečné stanici. Nedůvěřivě si mě prohlížel, tak jsem raději rychle vypadl. Bloumal jsem ulicemi a snažil se trochu zorientovat, kde jsem. Nakonec se mi to povedlo. Šel jsem pomalu, abych si vše dobře prohlédl. Zase jsem nakukoval do oken domů. Leckde už se slavilo. Prostřené stoly, zabalené dárky, usměvavé děti. Prošel jsem i kolem domu, kde jen v křesle u televize seděla postava, nevím, jestli žena nebo muž, přepínala programy z pohádky na pohádku. U toho okna jsem zastavil. Nenápadně jsem postával na ulici a dělal, že něco hledám v batohu, pro případ, že by někdo šel kolem. Soustředil jsem pohled na osobu v křesle. Nejspíš to byla žena. Pohádky v televizi se nesetříděně míhaly, na stolku vedle křesla ležel jediný hrnek, ze kterého stoupaly malé obláčky páry a kousek od televize postával jeden, malý, skromně nazdobený, stromeček, pod kterým neležely žádné dárky. Těkal jsem očima po místnosti a ani si nevšiml, že už nenápadně nehledím, ale nepokrytě zírám a že ta paní vstala. Pomalým krokem směřovala k oknu a mě ztuhly nohy, takže jsem nemohl utíkat. Nejspíš by si mě nevšimla, kdybych se nezačal, v náhlém přívalu paniky, zmateně rozhlížet kolem sebe. Rozhrnula závěsy a otevřela okno. S úsměvem mě pozdravila.
"D-dobrý den."vykoktal jsem, ještě zmatenější z toho, že mi nevyhrožuje zavoláním policie. Ta paní baly celá v černém, v očích jí i přes úsměv plápolal smutek a kouzlo Vánoc chabě zastiňovalo vědomí, že už je úplně sama.
"Potřebujete snad něco?"ptala se a pořád se mile usmívala. Měl jsem chuť říct, že potřebuju obejmout, schovat v náručí a vrátit se do dětských let, protože není nikdo, kdo by pochopil, jak se cítím, když se podívám ráno do zrcadla. Měl jsem chuť vysypat té staré ženě všechna svá tajemství přání, ale uvědomil jsem si, že jediné mé přání sídlí dva bloky odtud a netuší, že přijdu. Já… něvím, co jsem si myslel.
"N-ne."zakroutil jsem hlavou a vzpamatoval se. Hodil jsem batoh zase na záda a otočil se k odchodu. Paní zavírala okno. Ještě jsem se prudce otočil. "Snad jen,"křikl jsem a ona okno zase otevřela. "Veselé Vánoce."popřel jsem. Zářivě se usmála a do očí jí vhrkly slzy.
"Veselé Vánoce."zašeptala a schovala se zpátky do pokoje. Se zvláštním pocitem jsem se rychlým krokem vydal za Geem.
Ani ne za pět minut jsem byl na místě. Zhluboka jsem se nadechl a vymýšlel způsob, jakým se mám ohlásit. Rozhodl jsem se pro originalitu. Vzal jsem do dlaní trochu čerstvého sněhu a udělal kouli. Studený. Hodil jsem ji do jediného okna, kde se svítilo. Během pár vteřin se okno otevřelo a já slyšel Gerardovy tlumené nadávky. Pak se jeho černé vlasy vynořily ven a on chvíli hledal viníka onoho vyrušení. Nakonec mě našel.
"No do prdele."slyšel jsem jeho zamumlání. Okno se s prásknutím zavřelo a okamžik na to se rozsvítilo světlo na verandě a dveře se otevřely.
"Veselé Vánoce."rozpřáhl jsem ruce a čekal, až mi Gerard padne do náručí. Stalo se. Během chvíle se přidali i ostatní. Spolu s jejich těly a teplem mě zaplavil i přenádherný pocit, že se moje přání splnilo a já nejsem sám, kdo je tady šťastný.
Seděli jsme v obýváku, pustili jsme si koledy a rozsvítili stromeček. Frank přemýšlel, který z druhů cukroví má sníst nejdřív, Sam hrála s Gerardem polštářovou bitvu a Lucy se mnou připravovala nějaké jídlo.
"Už jsem myslela, že nepřijedeš. Ale Sam říkala, že jo. Jako vždycky, má pravdu."usmála se a dala šunku na chleba. Originální vánoční hostina. Usmál jsem se.
"Jo, asi je vědma."kývl jsem.
"Bála jsem se, že už tě… neuvidím."řekla smutně Lucy. Položil jsem nůž a vtáhl ji do objetí.
"Když všichni ostatní odejdou, my tu budeme napořád. Pro tebe a s tebou, jasný? Nedopustil bych, abych takovouhle krásnou holku nemohl držet v náručí. A zvlášť ne o Vánocích."
"Jo. Je super, že jsi tady. Teď už se mi splnilo i poslední přání. Můžu odejít a mít čistý svědomí."
"Co si to tam šeptáte?"hodil po nás polštář Gerard.
"Ale nic!"odbyl jsem ho a hodil mu ho nazpátek.
"Ne, já jen říkala, že je skvělý, že jsme tu všichni. Protože… už se takhle pohromadě… na Vánoce nesejdem…"začala Lucy, ale po těchto slovech se ozvalo nesouhlasné mručení a hučení.
"No tak, nech toho, sakra!"zahulákal Frank.
"Jo, nic takovýho neříkej!"přidal se Gerard, jen Sam se smutně usmála a poplácala Lucy po rameni.
"Nechte toho všichni, víme, že je to pravda."utnula nás Lucy a, z nějakého nesmyslného důvodu, se usmála. "Tak… Tohle jsou mý poslední Vánoce a já můžu říct, že jsem dostala ten nejlepší dárek za celej svůj život. Mám vás. Tady. Teď. A vy jste mi splnili to největší přání. Jsem tu s vámi a cejtím se jakoby… to ještě mohlo pokračovat. Dali jste mi ty nejkrásnější Vánoce. Děkuju."řekla a pozvedla sklenici s džusem. Ostatní také zvedli nápoje, co měli zrovna po ruce.
"Na Berta a jeho nejlepší překvapení!"zavolal Sam a všichni to zopakovali. Připili jsme si a mě zaplavila pýcha na to, jak skvělé přátele mám. A mít budu.

Blížila se půlnoc, trochu mi to připomínalo Silvestr, protože se v dálce ozvaly rány ohňostroje a barevná světla. Všichni jsme v tu samou chvíli vstali a přešli k oknu. Gerard odtáhl závěsy, aby bylo dobře vidět. Dali jsme si ruce na ramena a zahleděli se do blikajících světel.
Byl Štedrý večer. Za okny padal sníh, stromeček svítil a v celém okolí se vznášela krásná, nelíčená a opravdová radost. Všechny nás ovládlo dokonalé kouzlo Vánoc a my si konečně uvědomili, že jsme nejšťastnější na světě. I přes krutou realitu a války, co si každý vedl ve svém nitru, ať už byly jakékoliv. Teď už víme, že žádný hmotný, ač sebedražší, dárek nenahradí právě to, o co o Vánocích jde. O lásku, štěstí, přátelství a o to, abychom byli všichni se svými nejbližšími. Protože to je na světě to nejdůležitější. A nám se povedlo to mít.
…War is over...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Geryista Geryista | 22. prosince 2008 v 20:16 | Reagovat

pokajď bys to ještě nevěděla tak...umíš psát....moc dobře se to čte a nepřestává nudit což se u tak dlouhých článků málokomu povede :)

2 Lulusha Lulusha | Web | 23. prosince 2008 v 0:21 | Reagovat

Pip.. já brečela od začátku příběhu až po konec.. kužéé.. :( mě je z toho smutno!

3 Cecily Cecily | 23. prosince 2008 v 9:51 | Reagovat

děkuju :*

chápu to

4 Lucia Lucia | Web | 23. prosince 2008 v 13:35 | Reagovat

tak to bolo nádherné...fakt krásne....

5 Eliz Eliz | 23. prosince 2008 v 14:08 | Reagovat

děkuju...

nemám slov

6 Piratka Piratka | Web | 23. prosince 2008 v 21:04 | Reagovat

nejdřví mi to sedělo na gerard...pak na Franka...pak na Raye :D:D

ale Berta sem nečekala! :D:D to je ještě lepší, než sem čekala...

to je tak krásný...bože...už od minulýho týdne mám potřebu...ne..doslova chtíč (:D) tě zase vidět...a taky jinx.x, protože mi ještě pořád dluží tu rukavici!!!, ale to je vedlejší... :D no prostě....dokonalost sama, jako vždycky.

Tak Veselý Vánoce, ať jsou mnohem lepší než tady tyhle a ať dostaneš hodně těch nehmotných dárků :)

7 Jessie Jessie | 26. prosince 2008 v 13:31 | Reagovat

strafila som sa, ze je to bert...a proste....hm....uz je sice po vianociach a na vianoce sice mozno ani tak nie...teda toho 24 som bola celkom spokojna aj doma...ale teraz by som strasne rada bola s ludmi, ktori pre mna znamenaju tak hodne, ktori mi tvoria rodinu...a nieco co mi chyba...a proste...no okay...bolo to krasne...a ja no prsote som z toho ta...istyms posobom mimo...lebo mohli by to byt naozaj kuzelne vianoce travit ich s tymi par ludmi...ale zo vsetkymi z nich...

8 jinx.x jinx.x | 29. prosince 2008 v 0:06 | Reagovat

teď tady celou dobu bulim jak kretém a vzpomněla jsem si, jak jsem na štědrej den seděla s rodinkou u stolu, v ruce čaj a přemejšlela o tom, ak krásný to bude, až budeme spolu slavit šecky svátky klidu a míru... ty víš, že bych byla nejradši, kdyby to tak bylo hned...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama