Haha... o češtině jsem "cosi" napsala...
Člověk hledá štěstí.
Pro někoho štěstí znamená spokojený, klidný a příjemný život. Zrovna tak i pro mě. Vždycky jsem chtěl pohodlnou, dobře placenou práci, útulný byt, kam bych se každý den mohl vracet, a kolem sebe přátele, se kterými se můžu vídat. To by mi stačilo. Přátelé, domov, majetek, klid a pohodlí. Už jen proto, že člověk z psychologického hlediska potřebuje pravidelnost. Ale potřebuje i vytržení z ní, čas od času je nutné se odpoutat od všední každodennosti. Ale nic víc.
Když štěstí nepřijde samo, hledáme k němu cestu.
Občas dlouho trvá najít nebo postavit všechno, co člověk chce. Najít si práci, ubytovat se. Někdy nic nevychází tak, jak bychom chtěli. Jsme na dně, nemáme na nájem, vyhodili nás z práce a nemůžeme se dostat na jinou. Potom budujeme, stavíme, snažíme se posbírat a poskládat všechny kousky života a najít ty zbývající, abychom mohli znovu postavit celou skládačku.
Někdy se vydáme správným směrem, jindy ne.
Každý někdy váhá na rozcestí. Potom cesta, kterou zvolil, se může ukázat v pravém světle. Buď ho zavede ke ztraceným kouskům života a na jejím konci stojí štěstí, nebo se ztratíme v jejím trní.
Když štěstí znovu nalezneme, nebo poprvé najdeme, časem přijdeme na to, že nám přeci jen něco chybí.
Já tohle poznal. Poznal jsem vrchol života a byl jsem i na samotném dně. V době plné slunce a zářícího světla jsem poznal tmu, která se objevuje, když svítí až moc.
Hledáme někoho, kdo by s námi štěstí sdílel.
Člověk potřebuje v neštěstí přátelství, ve štěstí lásku. Tu jsem našel v jedné osobě. Spolu jsme prošli horami i údolími života, drželi jsme se za ruce při pádu i výstupu. Byly to nejkrásnější roky mého - i jeho - života.
Když ho nalezneme, časem přijde chvíle, kdy jsme na dně oba.
Byly i zlé časy. Ale pořád jsme se drželi. Jenomže byly tak dlouhé, že už jsme přestali věřit. Přestali jsme dávat důvěru a víru nejen sobě, ale i tomu druhému.
Pokud dlouho nenalézáte ztracené štěstí, začínáte přemýšlet o východisku.
Možná, kdybychom vydrželi, všechno by se obrátilo k lepšímu a nakonec bychom byli znovu šťastní. Ale tenkrát jsme byli tak na dně, že tohle šlo stranou. Byli jsme jako zmučení, kteří prosí už jen o rychlou smrt. Neměli jsme sílu chtít se uzdravit.
Někdy se to nejhorší řešení stane tím nejlepším.
Stáli jsme v chladném podzimním dešti na mostě a přelezli zábradlí. Drželi jsme se za ruce a dívali se do očí, které byly šťastné i smutné a obsahovaly spoustu nevyřčených otázek.
A pak už záleží jen na tom, držet svou lásku při posledním pádu.








dnes uz nieeee...dnes uz nezvladnem viac takychto ndhernych,smutnych..........story........