11. ledna 2009 v 15:28 | Cecily
Já jsem vážně pitomá... jak jsem vůbec mohla napsat něco tak hnusně smutnýho? :(
Zabte mě...
U jedný části jsem fakt brečela, když jsem to psala... proč jsem tak empatická???
A komentáře u tohohle... prosím.
xx, Cec
--------------------------------------------------
I open my eyes
I try to see but I'm blinded by the white light
I can't remember how
I can't remember why
I'm lying here tonight
"Život je to, co se děje, zatímco si plánujeme něco jiného."
***
"Někdo by mohl říct, že jakmile se stane něco, co váš život obrátí naruby, je konec. Ale pro mě to byl začátek.
Celý ten chladný lednový den se vyznačoval zvláštní atmosférou. Obloha byla zatažená, ale bylo jasno. Večer jsme vyjeli - já, Joe a Nick - ke kamarádovi na oslavu jeho narozenin.
Během cesty tam se obloha postupně zatahovala a šero se měnilo ve tmu. Dorazili jsme a já zaparkoval před domem na příjezdové cestě.
Prozvonil jsem Shauna, že už jsme na místě. Přišel nám otevřít a uvítal nás s rozesmátou tváří.
'Nazdar, kámo!' zazubil jsem se na něj a pozdravil se s ním pěstí o pěst. Společně s Joem a Nickem jsme vešli dovnitř, kde už byla oslava v plném proudu. Pozdravili jsme kamarády a známé a zapojili se do oslavy.
Ten večer se hodně pilo. Bratři trochu pili; já ne. Musel jsem je zavézt zpátky domů do desíti do večera - tak jsem to slíbil rodičům. Ale atmosféra na mě dolehla víc, než jsem chtěl.
Odmítl jsem od Shauna skleničku a podíval se na hodinky. Už bychom měli vyrazit… Samotnému se mi nechtělo, ale zvedl jsem se, abych upozornil bratry. Prošel jsem hlučnou a zakouřenou místností - cestou jsme se s Nickem a Joem rozloučili s přáteli, kteří nás přemlouvali, abychom ještě chvíli zůstali.
'Už musíme jet,' nekompromisně jsem vyrazil ke dveřím. Přeci jen, domů je to jenom kousek, a za chvíli už bude deset hodin. Nejvyšší čas vyrazit.
Nastoupili jsme do auta a já vycouval z příjezdové cesty. Zapnul jsem stěrače a mlhovky - mezitím se totiž rozřádila sněhová bouřka a na silnici bylo několik centimetrů sněhu. Tma přede mnou byla osvětlená jen na několik metrů. Poslouchal jsem, jak se spolu vzadu Joe s Nickem vesele baví. Ubral jsem na rychlosti a vjel do zatáčky. Uvědomil jsem si, že jsme až příliš blízko krajnici, a že nestačím vjet zpátky na silnici; zadní pneumatika se totiž smekla po trošce namrzlého sněhu, a já věděl, že spadneme z nejméně deset metrů vysokého srázu.
'Doprdele! Držte se!' stačil jsem jenom zakřičet na Joea a Nicka. A pak…
***
Nejdřív jsem si myslel, že ta jasná bílá barva okolo mě je sníh. Byla tak intenzivní, že mě z ní bolely oči a musel jsem je zavřít.
Ubíhaly vteřiny a já si pořád nemohl uvědomit celé svoje tělo. Nemohl jsem si vzpomenout, co se stalo, kde a proč ležím.
And I can't stand the pain
And I can't make it go away
No I can't stand the pain
How could this happen to me
I've made my mistakes
I've got no where to run
The night goes on
As I'm fading away
I'm sick of this life
I just wanna scream
How could this happen to me
Sotva si pamatuju, jak jsem si postupně začal vzpomínat. Vzpomněl jsem si na poslední minuty na silnici, i na ten pád. Potom už nic. Řekli mi, že mám těžký otřes mozku a sešitou ránu na hlavě. Měl jsem naraženou ruku a páteř, ale jinak jsem prý byl v pořádku.
Když jsem si všechno srovnal v hlavě a mohl jsem znovu mluvit, první, na co jsem se zeptal, byli mí bráchové. Ale oni mi nechtěli nic říct. Nechtěli ke mně pustit ani moji rodinu.
V tu dobu jsem se neorientoval v čase, protože jsem téměř neustále spal. Nevím proto, jestli to byly hodiny, dny nebo dokonce týdny, když ke mně poprvé přišli rodiče. A řekli mi, že jeden z nás už se nikdy neprobudí.
'Nick zemřel.'
***
To byl… šok. Nevěřil jsem jim. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Nešlo to.
Bál jsem se otevřít ty bílé dveře. Stál jsem před nimi a nechtěl jít dovnitř, protože jsem věděl, že za nimi je skutečnost. Taková, jakou jsem ji nechtěl. Chtěl jsem dál snít, chtěl jsem si ho pamatovat takového, jakého chci, jakého ho mám neustále v myšlenkách, šťastného, živého. Nechtěl jsem vidět tu tvář… tvář smrti. Ale musel jsem.
Překročil jsem práh a na posteli ležel člověk, zakrytý sněhobílým prostěradlem. Tak čistým, jaká byla jeho nevinná mladá duše. Klekl jsem si k němu a zadoufal, že když odkryju ten závěs zakrývající skutečnost, nebude tam on. Ale byl tam. Hleděl jsem do tváře svého bratra. Do jeho navždy zavřených očí. Na jeho ústa, která už nepromluví, na nos, který už se nenadechne.
Měl jsem pocit, že už se nikdy v životě nezbavím toho železného svěráku, který mi mačkal srdce a zabraňoval mi dýchat. Už nikdy nepřestanu plakat a navždy se mi budou třást ruce. Bylo to tak neskutečné, když jsem ho objal a přitiskl k sobě. Jako bych si přál ho naposledy před něčím ochránit.
***
Každou noc v nemocnici jsem ležel ve tmě na posteli. Víc než kdy jindy jsem si uvědomoval tlukot vlastního srdce. Víc než kdy jindy jsem si uvědomoval svou bolest, která už nikdy neodejde. Naopak - bude se stupňovat s každým mým novým nadechnutím, s každou novou myšlenkou, s každou vzpomínkou.
To byly ty nejhorší dny mého života. Střídalo se ve mně tolik pocitů. Zaplavovaly mě a ani na okamžik neodešly.
Nevyslovené a nezodpověditelné otázky, proč se tohle stalo mně. Zlost. Strach. Smutek. Lítost. Úzkost. Bolest držená uvnitř i bolest vyplakaná v slzách. Neskutečnost života. VINA.
Everybody's screaming
I try to make a sound but no one hears me
I'm slipping off the edge
I'm hanging by a thread
I wanna start this over again
So I try to hold onto a time when nothing mattered
And I can't explain what happened
And I can't erase the things that I've done
No I can't
Pustili mě z nemocnice a mohl jsem jet domů. Bál jsem se toho, jako kdybych věděl, co mě čeká.
Přál jsem si zemřít, ale nemohl jsem. Nemohl jsem rodiče připravit o dalšího syna, nemohl jsem bratry připravit o dalšího sourozence. Ne.
Ať mě to bolelo sebevíc, věděl jsem, že to nejsem jenom já, koho to bolí. A věděl jsem, že moje bolest není největší. A věděl jsem, že si ji zasloužím.
Každý den po Nickově pohřbu jsem navštěvoval jeho hrob. Snad to byla moje omluva, moje lítost.
Připadalo mi, že se můj život změnil na špatný film.
***
Teď už je to sedm let. Já, Joe a Frankie stojíme na pódiu a chystáme se zahrát poslední píseň.
'Tuhle píseň,' začal jsem mluvit do mikrofonu a ztichlou halou se rozezněl můj zvučný hlas. 'Bych chtěl věnovat našemu bratrovi Nickovi. Byl to nejenom skvělý hudebník, ale i nejlepší brácha a úžasný člověk. Prosím, zatleskejte Nickovi a rozlučte se s ním.'
Začal jsem hrát na kytaru a Joe zpíval pomalou melodii. Když dozněly poslední tóny, halou se rozezněl bouřlivý potlesk, my se chytli za ruce jako dřív a uklonili se. Zavřel jsem oči a představoval si, že Nick tu stojí s námi. Ale nebyli jsme v tom sami.
Někdy se v životě stane něco, co byste nikomu nepřáli. Projdete si peklem a víte, že už nikdy to nebude jako dřív. Ale vždycky přijdou časy, kdy se zase začnete učit usmívat. Protože ať se děje cokoliv, nejste v tom sami. Já mám rodinu, kterou miluju a ona miluje mě. Možná to nám pomohlo znovu se postavit na nohy. Anebo vědomí, že jsme to Nickovi prostě dlužili."
(Simple Plan - Untitled)
oh bože.... t je...já nemám slov... nemám... krása