close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Beautiful lie

31. ledna 2009 v 20:19 | Pip |  Songfics
Jonascest.
Happy end.

Věnováno všemu, pro co stojí za to lhát.
Věnováno prokletím.
A šťastným koncům.

A vám.




Nesnaž se, znáš se,
řekni mi co je jiný,
jak v kleci máš se, pro nevinný.

To, že mě adoptovali, když mi bylo už čtrnáct let, mě docela vzalo. Na dětský domov a lidi v něm jsem byl zvyklý. Dost těžko se mi to všechno opouštělo. Už jen proto, že jsem měl být za tři roky plnoletý a… volný. A i přes to, že jsem měl Kevina a Denise Jonasovy strašně rád, nikdy jsem v nich neviděl pravé rodiče. Stejně jako jsem neviděl bratry v jejich synech.
"Joe, Kevine, tohle je Nick."řekla Denise formálním tónem a Joe s Kevinem se na mě přívětivě usmáli. Snažil jsem se jim to oplatit, ale nějak mi to nešlo. Vím, že věděli, že k nim přijdu. A vím, že dostali kázání ohledně toho, jak se ke mně chovat. Dost jsem nechápal, proč mě ti lidé adoptovali, když jsem byl už tak starý. Ale soudě podle jejich domu nejspíš nevěděli, co s penězi. První den v jejich rodině byl dost podivný. Všichni se ke mně snažili chovat, jako bych tam žil už od narození. Byli tak milí, tak hodní. A podle toho, že jsem z nich ani necítil přetvářku, jsem se jim líbil. Snažil jsem se. Bylo o od nich přeci jen obrovské gesto. Ale jak jsem už říkal. Mí takzvaní bratři byli spíš něco, jako mí skvělí přátelé, a jejich rodiče… co já vím. Každopádně, nikdy jsem se u nich necítil jako v rodině. Nikdy.
Roky plynuly, bylo mi už sedmnáct, a Joe se chystal oslavit dvacáté narozeniny. Byla to velká událost. S Kevinem jsem vybíral hlavní dárek. Auto. Vážně. Vlastní auto. Za tu dobu, co jsem u Jonasových žil, jsem si už na ten komfort a přepych zvykl, ale pořád jsem nemohl zapomenout na to, jak jsem žil v domově. Pořád jsem se musel divit a pořád jsem musel srovnávat. Srovnávat to, že pokud mohu někoho nazývat rodinou, jsou to ti lidé z děcáku.
"Nicku, co se děje?"ptal se Kevin, když už jsme jeli zpátky domů. Musel jsem se usmát, vždycky byl tak starostlivý. On mě měl doopravdy rád. Choval se ke mně, jako bych před třemi lety nevtrhnul do jeho života a nesnažil se mu dělat bráchu.
"Já jen… dlouho jsem přemýšlel o sobě a o… Joeovi."vysvětlil jsem a Kevin si povzdechl. Poklepal prstem na volant a zastavil na červenou. Bylo to pár měsíců, co se Joe přiznal k tomu, že je homosexuál. A nejhorší na tom všem bylo, že se nikdo netvářil, že ho to překvapilo. Takhle dusnou atmosféru už ze své paměti nikdy nevyženu. To dělání, že se nic neděje, i když se proti tomu mnozí chtěli ohradit. To předstírání, že je všechno v pořádku. Přesně to, co se dělo, když jsem do rodiny vstoupil já. A tím se to všechno možná spustilo.
"On se uklidní. Prožívá teď dost těžké období, neber si to tak."snažil se mě uklidnit Kev, ale utnul jsem ho. Věděl jsem, co se děje a věděl jsem, že Joe se Kevinovi se vším svěřil. A věděl jsem, že mi zase někdo lže.
"Ne, ty to nechápeš. Já vím přesně, co cítí."vyhrkl jsem, ani jsem nepostřehl, jak. Kevin na mě nechápavě zíral. "Já to cítím taky."vysvětlil jsem a snažil se potlačit slzy. Kevin se zatvářil zděšeně.

Noci dlouhý jsou plný touhy
a lásky nás dvou.
Všechno hezký za sebou mám,
můžu si za to sám,
v hlavě hlavolam,
jen táta a máma jsou s náma,
napořád s náma.

"Jak dlouho?"ptal se mě Joe. Byli jsme sami v jeho pokoji. Seděl na parapetu okna a díval se do noční zahrady. Plakal. Stál jsem u dveří, nevěda, co dělat. Bál jsem se něco udělat.
"Už ani nevím. Trvá to… strašně dlouho. Nejdřív jsem nechápal, co se děje, ale pak jsem si všechno uvědomil, když jsi to… řekl."vysvětloval jsem opatrně. Joe se hořce zasmál. Jeho chování mě bolelo. Slezl z parapetu, zavřel okno a posadil se na postel. Ani jsem se nehnul. Čekal jsem, jestli něco řekne. Ne. Mlčel. Dlouhé vteřiny mlčel, přišlo mi to, jako bych tam trávil už několik hodin. A přitom se vteřinová ručička ani nevrátila na dvanáctku.
"Co myslíš, že máme dělat?"zeptal se zoufale a složil hlavu do dlaní. Nic jsem neříkal. Popravdě, pořád jsem nechápal, co tu dělám, jak jsem se sem dostal. Nejdřív jsem zase plakal v rohu svého pokoje, zničený a zmatený všemi těmi pocity, co se ve mně míchaly. A pak najednou on, jeho tvář, jeho slzy a pravda, kterou nikdo nemusel říkat. "Jsme bratři."vzlykl po chvilce. Ta slova se mi v hlavě odrážela několikanásobnou ozvěnou. Rozčílilo mě to. Udělal jsem tři spěšné roky k němu, klekl jsem si a položil mu ruce na ramena. Podíval se na mě.
"Nejsme bratři. A nikdy jsme nebyli."řekl jsem pevným hlasem, i když jsem věděl, co způsobuji. Bylo mi to naprosto jedno. V těch jeho očích bylo něco, co mi dodávalo odvahu. Něco, co mi tichým řevem opakovalo 'Miluju tě!'. Políbil jsem ho. A vědomí, že tím působím zlo, mi nedokázalo zabránit v tom, abych si tohle zapamatoval jako nejkrásnější a zároveň nejšílenější chvíli mého života.
Chvíle, co následovaly potom, dohromady tvořily něco, co se dá nazvat nezapomenutelným zážitkem. Ne tím, že to byl sex. Ale tím, s kým ten sex byl. Jak to bylo zakázané víc než cokoliv jiného, jak to bylo sprosté a odporné vůči těm lidem, co s námi v tom domě byli. A bylo to hlavně v tom, že nám to bylo úplně jedno.

Ten vztah, či co to bylo, jsme udržovali poměrně dost dlouho. V noci jsem se kradl do jeho pokoje, protože ten byl nejdál od ložnice rodičů i od té Kevinovy. Ale stejně jsem měl pocit, tedy věděl jsem naprosto jistě, že to Kevin viděl. Poznal. A mlčel. Celé noci, celé dny, týdny.
"Nemyslíš si, že to není správné?"ptal se mě Joe jednou, když jsme se dívali na televizi. Pokrčil jsem rameny.
"Vím, že není."řekl jsem tiše. Máma stála kousek od nás, nechtěl jsem, aby náš rozhovor, byť kontrolovaný, slyšela. Mohla by něco odtušit. Mohla by něco poznat. Mohlo by se něco pokazit.

To je to tvoje malování vzdušnejch zámků,
malování po zdech holejma rukama tě nezachrání,
už máš na kahánku,
nezachrání, už jsi na zádech.

Když se blížily moje osmnáctiny, zavolal si mě Kevin k sobě. Do té doby jsem seděl s Joem v kuchyni a tak trochu jsme spolu flirtovali. Jen letmé dotyky pod stolem, pomrkávání, narážky. I když jsme byli doma sami a Kevin byl na zahradě, neodvážili jsme se dělat nic víc. Pak když přišel a řekl, že si se mnou potřebuje promluvit, věděl jsem, že je tu problém. Věděl jsem, že teď, téměř po roce, konečně promluví, že teď praskne ta bublina neuvědomění, ve které jsme celou dobu žili, nalhávajíc si, že když o tom nebudeme mluvit, nebude to existovat. Ten problém. Nebude existovat žádný problém. Bál jsem se toho, jak se mnou bude mluvit, jak to všechno vysvětlí, označí, jak se na mě bude koukat. Přeci jen, já nejsem jeho bratr. Já tady můžu být ten špatný, a tak jsem. Nebýt mého příchodu, nic z toho by se nestalo. Joe by nebyl gay, já bych nebyl gay, nebyli bychom spolu. Netrápili bychom sebe, Kevina, a kdyby to prasklo, tak i rodiče.
"Vím, co se tu děje."pronesl prostě a sedl si na židli k psacímu stolu v jeho pokoji. Do tváří se mi nahrnula horkost, sklonil jsem hlavu a začal se stydět. Nic jsem neříkal, stejně chtěl Kevin pokračovat. "A myslím, že jestli v tom chcete… pokračovat, měli byste si dát větší pozor."řekl, ale bylo poznat, že musí vynaložit značné úsilí.
"Kevine, já-"začal jsem, ale Kev mě mávnutím ruky zastavil. Chvíli mlčel, bylo poznat, jak zhluboka dýchá.
"Nicku, podívej, to, co děláte, rozhodně není dobré a já bych vás neměl podporovat…"snažil jsem se namítnout, že to oba víme, ale že se milujeme. Nemůžeme tomu poručit. Nemůžeme. Ale on mě zase přerušil. "Ale kdyby to prasklo, tak to zničí rodinu. A to já nedovolím, chápeš? Mám tě rád, Nicku. Jsi doopravdy jako můj bratr. A pro rodiče jsi syn. Vím, tys to tak nejspíš nikdy necítil, ale prosím tě, moc tě prosím, nesmíte to pokazit."odmlčel se. Bylo vidět, že se přemáhá. Držel se, statečně, aby se nerozplakal. Nikdy jsem ho neviděl takhle zničeného. A mě ničilo vědomí, že za to můžu já. "Kdybych nevěděl, jak moc by to tobě i Joeovi ublížilo, snažil bych se vám v tom jakkoliv zabránit, ale já to vím. Tak nemůžu nic, než doufat, že nebudete tak neopatrní, jako v poslední době, a dáte si pozor. Ve dne… i v noci."dokončil, stoupl si a odešel z pokoje. Tohle se nejspíš nemělo stát.

Už delší dobu jsem věděl, že bych měl něco udělat, ale nikdy jsem nenašel dost odvahy na to, abych si uvědomil, co. Až ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak jsou stěny pokoje tenké, došlo mi, že tohle musí skončit. Aspoň do doby, než bude čas zase začít.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to Joeovi všechno říct. Přitom jsem se s ním každý večer bavil o tom, jak je skvělé, že jsme spolu a milujeme se. Jak to jednou bude nádherné, až spolu oslavíme nějaké velké výročí v domě, který bude jenom náš. Protože Joe bude brzy bydlet sám, jak si domluvil s otcem. Malovali jsme si krásnou budoucnost a já přitom věděl, že ji budeme muset ještě trochu oddálit. Ještě trochu.

Je to za náma,
ty čteš poslední stránku,
za náma, na zádech,
za náma, už máš na kahánku,
mezi náma,
mi taky došel dech.

Trvalo ještě několik týdnů, než jsem vymyslel způsob, jakým Joeovi všechno vysvětlím, opodstatním, řeknu. Měl jsem to naplánované slovo od slova, vytipoval jsem si i chvíle, kdy bych mu to mohl říct, ale nikdy, nikdy za tu dobu, co jsem mohl, jsem to nedokázal. Mohl jsem čekat ještě celé měsíce, ale jen za předpokladu, kdyby všechno bylo v pořádku. Joe se měnil. Byl čím dál uzavřenější, mlčenlivější. Víc spával, moc nejedl. Ztrácel se před očima. A i přes to mi každou volnou chvíli opakoval, jak moc mě miluje a že mě nikdy neopustí. Byl smutný, byl zlomený, byl v depresi. A byla to moje chyba.
"Nicku?"zaklepal mi na rameno, když jsem pospával u televize. Byla téměř půlnoc. Trochu mě překvapilo, že jsem ho tu takhle pozdě viděl. Naznačil jsem mu, aby se posadil vedle mě. Přivinul se ke mně, dal jsem mu ruku kolem ramen a polibek do vlasů. Chvíli jsme koukali na film, co běžel v televizi, ale pak mi přišlo to ticho trochu nepříjemné.
"Joe?"oslovil jsem ho tiše.
"Hm?"
"Děje se něco? V poslední době se mi zdá, že… co je?"vypravil jsem ze sebe trochu zmateně. Bylo těžké mluvit o něčem, co jsem musel takovou dobu přehlížet. Zvlášť když jsem mluvil s někým, komu v blízké době můžu ublížit.
"Ne, nic se neděje."pokrčil rameny a lehce se na mě usmál. Zavrtěl se a já stáhnul ruku z jeho ramen. Lehce mě políbil na rty a zvedl se. "Jdu si lehnout."šeptl a já neměl sílu na to, abych ho zarazil.
Od té chvíle u televize jsme spolu moc nemluvili. Uplynul týden a Joe skoro nevyšel z pokoje. Mluvil jsem o tom s Kevinem a on mi poradil, abych si s Joem promluvil, že to je ten nejlepší způsob řešení problémů. To jsem věděl, ale v tomhle případě jsem se bál udělat jakýkoliv krok k tomu, aby se to vyřešilo. Ať už to bylo cokoliv. Po pár hodinách přemlouvání sebe samotného jsem zaklepal na dveře jeho pokoje. Tlumené 'Dále' mě vpustilo dovnitř. V pokoji bylo šero, závěsy zatažené, těžký vydýchaný vzduch a Joe ležel zachumlaný v peřinách.
"Ahoj,"pozdravil jsem jemně. Joe se posadil. Cestou si ještě otřel slzy, nechtěl jsem dávat najevo, že jsem to viděl. Nejspíš by se ještě víc rozrušil. Usmál jsem se a zavřel dveře.
"Ahoj."odpověděl a dokonce se mi i snažil oplatit úsměv. Posadil jsem se do nohou jeho postele a chvilku ho pozoroval. Vypadal zbědovaně. O několik let starší, smutnější a stresovanější. Na váze ubral víc, než se mohlo zdát a vypadal, že nejmíň tři dny pořádně nespal. Mlčeli jsme. Přemýšlel jsem, jestli ho mám nechat, aby promluvil jako první, nebo jestli mám začít já. Ale než jsem se dobral k nějakému závěru, Joe to rozsekl za mě.
"Já už nemůžu."vydechl ztěžka. Věděl jsem přesně, o čem mluví, ale něco mi říkalo, že ho mám nechat, aby to všechno vysvětlil a tím si i ulehčit od všeho toho trápení, co jsem mu způsobil.
"Prosím?"zeptal jsem se a snažil se, abych zněl co nejvíc překvapeným tónem.
"Já… my dva. Ta lež, co žijeme. To jak se chováme vůči rodičům a Kevin… ten dělá, že to nevidí, ale trápí ho to."vysvětloval a naléhavě mě tak vybízel k tomu, abych tomu učinil přítrž. Jenomže já to nemohl udělat. I když jsem ho viděl zničeného a smutného, nemohl jsem. Zatímco mluvil a vysvětloval mi, co se teď všechno děje a co naše láska může způsobit, hledal jsem na jeho tváři alespoň náznak toho, že si všechno to, co nás teď čeká, uvědomuje nebo přeje. A nenašel jsem ani náznak.
"Myslím, že bychom… měli přestat. Aspoň po dobu, dokud tady budeme oba bydlet."řekl nakonec a já si uvědomil, že to byla jedna z mála vět, kterou jsem pořádně vnímal.
"Miluju tě."řekl jsem ještě a bez jakéhokoliv dalšího otálení odešel.


Znáš se,
řekni mi co je jiný,
jak v kleci máš se,
pro nevinný,
noci dlouhý jsou plný touhy

A my přestali. Ani jsem nečekal, že by to mohlo být jednoduché, ale tak komplikované jsem to nečekal. Po tom všem, co jsem s Joem zažil, jsem se nemohl zase začít chovat, jako by to byl můj bratr. Bylo hrozné denně vedle něj sedávat u televize a u stolu, toužit po něm a nemoci se ho tajně dotknout, nějak mu cokoliv naznačit. Bylo zničující sledovat ho, když chodí po bytě jen v ručníku a nemoci… nic. Dlouho jsem se vyrovnával s tím naším… rozchodem, nebo jak to nazvat. Ale když jsem se s ním jednou bavil, nějak z něj vypadlo, že se odstěhuje v den dvaadvacátých narozenin.
A že bych prý mohl odjet s ním.

"Myslíš to vážně?"ptal se táta Joa, když mu sdělil svůj nápad. Joe přikývl.
"Už jsme oba dospělí, tati. A když se stěhuje i Kevin, tak možná budete chtít v domě trochu klidu."vysvětlil Joe. Denise, která to celé poslouchala, se na mě přívětivě usmála a pohladila mě po tváři.
"Vážně s Joem chceš odjet?"zeptala se mě. Podíval jsem se na Joa a lehce jsme se na sebe pousmáli.
"Jo."řekl jsem. Denise se rozzářila. Nejspíš ji potěšilo, že jsem k nim našel cestu jako k rodině. Nejspíš ji potěšilo, že jsem se u nich měl tak dobře, že chci s jedním ze svých bratrů bydlet i nadále. Nejspíš se potvrdilo, že existuje nějaká překrásná lež. Všechno se domluvilo. Jonášovi nám koupili byt v jiném státě. Jak si Joe přál. Daleko odtud, tam, kde nás nikdo neznal. Tam, kde budeme moci začít něco, o čem se nám možná ani nesnilo. Joe mě objal. Objal mě a já konečně, po té děsivě dlouhé době, cítil, že mám nějakou naději.
Ještě ten den se do domu nahrnulo několik rodinných známých a spousta příbuzných. Oslavy narozenin vžycky byly brány jako velká událost, tak se dům zaplnil ohromným množstvím lidí. A tak se zase stalo, že můj, Joeův i Kevinův pokoj obsadili hosté a my, všichni tři, museli spát na rozkládací pohovce v obýváku. Ale nevadilo nám to. Všichni jsme byli uzavřeni ve svých vastních světech, kde se konečně rozlilo světlo a svoboda. Kde jsme mohli být šťastní. I když jsme leželi stísněni, namáčknutí jeden na druhého. Kevin mezi mnou a Joem. Aby nás ubránil všemu tomu pokušení, za které mohla naše radost. Aby nás ochránil před sebou samotnými. A to bylo možná dobře.
Důležité je, že i když jsem se nemohl Joa přímo dotknout, byl jsem šťastný. Už jen proto, že tam se mnou byl. A Kevin taky.

Jak jsem říkal, Kevin a Denise Jonasovi nikdy nebyli mými rodiči. A Joe s Kevinem nebyli mými bratry. Ale když si přemítnu celý můj život, to, co jsem udělal a zažil, právě je, Joa a Kevina, mohu nazvat svojí rodinou. Ne bratry, rodinou.



a lásky nás tří.

(Divokej Bill - Malování)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | 31. ledna 2009 v 20:34 | Reagovat

panebože.... to.... achjo.... :'( nádhera... nemam slov <333 fantastický,ohromný,dokonalý...

2 jinx.x jinx.x | 31. ledna 2009 v 21:39 | Reagovat

týýýýýývole.. tak to je síla, zase překrásný, noooo:)

3 leník leník | E-mail | 31. ledna 2009 v 21:49 | Reagovat

no wow!!! to je fakt naprosto dokonalý!!! tak tohle mě dostalo!! ty vole!! xDD (sorry!) xDD

4 Eliz Eliz | 1. února 2009 v 11:02 | Reagovat

...já normálně brečim...

to je tak nádherný..já vůbec nevim co k tomu mám napsat. Tolik pocitů a emocí co tam je. A prostě lásky a končí to dobře. A já ti za to strašně děkuju, za ten šťastný konec. Za to že zůstanou spolu. Ta písnička se na to přesně hodí, musim si ji pak někdy pustit.

Vážně je to naprosto úžasný, vím že si tohle asi vytisknu. Tak jako si tisknu všechny úžasný story které si můžu číst před spaním, u kterých můžu snít  a nevnímat realitu.

Ještě jednou děkuji.

5 3hena3 3hena3 | Web | 2. února 2009 v 17:14 | Reagovat

ake chutneee :D upa super :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama