Když dozněly poslední tóny kytary, Gerard i Ray nadšeně zatleskali. "Páni, hraješ parádně, Franku!" pochválil ho Gerard a převzal kytaru, kterou si Frank s úsměvem sundal z ramen.
"Díky."
"Tak… no… nechtěl bys k nám ještě někdy zajít? Kde bydlíš?"
Frank odpověděl: "Asi pět kilometrů odtud. A rád ještě někdy přijdu. Teď už musím jít…" zamával jim na rozloučenou.
"Ahoj," mávl Ray.
"Měj se," přidal se Gerard.
Když Frank zmizel, obrátil se Gerard k Rayovi. "Páni… ten kluk je úžasnej kytarista. Je to dar z nebes!"
Ray zchladil jeho nadšení: "Jenomže my nemáme žádnou kapelu, Gerarde. Vzbuď se. Možná jsme kluci, co hrajou na kytary a umí docela dobře zpívat, ale i kdyby, nemáme bubeníka. Nemáme vlastně nic. Nic než tuhle špinavou posranou garáž."
Gerard nesouhlasně odvrátil hlavu, když Ray vztekle rozkopl hlinitou půdu.
"Nevím, kam jsme to došli. Nevím, kam vůbec chceme dojít. Prokristapána, tohle celý je praštěný."
Gerard se k němu prudce otočil a vyštěkl: "A co? Možná je to beznadějný, ale ublížit nám to taky nemůže! Nevěřim, že se chceš vzdát! Co s tebou je, Rayi? Kde je ten kluk, co miluje hudbu a nebojí se jít za svými sny? Co?"
Ray se od něj odvrátil. Gerard se chtě nechtě dotkl jeho citlivého místa a donutil ho se nad sebou zamyslet.
…
Dny se pomalu přehouply do druhé, stejně horké části léta. Gerardovi zazvonil mobil.
"Ahoj, Rayi!"
"Ahoj… poslyš, můžeš teď přijít do garáže? Potřebuju s tebou něco probrat."
"Jasně… tak zatím."
"Pa."
Gerard zavěsil a hned vyrazil. Rayův hlas zněl tak nějak… naléhavě. Když přišel před jejich "studio", Ray mu rozrušeně vyrazil naproti.
"Co se děje?" nechápavě se zeptal Gerard.
"Máme koncert!" vyrazil ze sebe Ray.
"Cože?"
"Teda, ne koncert, ale vystoupíme v jednom baru nedaleko odtud, možná to tam znáš - zařídil mi to jeden kámoš. Zařídil nám i bubeníka. Vystoupíme s pár písničkama, je to jenom taková oslava. Co ty na to?"
"Cože? A - a kdy?"
"Za dva týdny."
"Bože, Rayi… já… ty… - to je super!" Gerard byl nadšený. "Zavolám Frankovi, ať můžem hned začít zkoušet!"
Ray - stále se usmívajíc - kývl hlavou.
…
O dva týdny později, sobotního večera, se kluci sešli v malém zaplivaném baru. To, na čem měli vystupovat, nebylo ani pódium. V malé místnosti se sešlo několik desítek lidí, seděli na vysokých židlích a popíjejíc si povídali u kulatých stolků.
Josh, Rayův kamarád, je seznámil s Mattem - bubeníkem. Odešli do zákulisí a čekali, až je vyvolají na pódium, které představoval jen jakýsi výstupek v popředí spoře osvětleného baru.
Konečně přišla jejich chvíle. Chvíle chopit se nástrojů, mikrofonu a předvést show.
…
"Bože, to bylo strašný."
Po svém výstupu se kluci odešli osprchovat a převléknout.
"Div že po nás nezačli házet jídlo."
"To ti nestačí, jak nás vypískali?"
Byli zklamaní. Zklamaní z reakce publika. Měli pocit, že nikomu se jejich hudba nelíbila. A to dodá sebevědomí.
Jen Gerardovi zůstala trocha optimismu. "My se nevzdáme."








nj, blázen ztrácí naději jako poslední...nebo taky vůbec
