close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Forbidden love

3. ledna 2009 v 1:01 | Pip
Tento songfic bych chtěla věnovat Cecily, protože má narozeniny.

Všechno nejlepší, puso :-*

Snad se bude líbit, je to můj první Jonascest.
Tak nic nezaučuju.
Hodně štěstí.

Tell me where our time went
And if it was time well spent

Můj vztah s mým bráškou byl, jak to říct... vždycky trochu zvláštní. Byli jsme bráchové, nejlepší přátelé, prostě nerozlučná dvojka. Byly to krásné časy, když jsme ještě netušili, co znamená svět a všechno kolem nás mělo jen krásné vlastnosti a významy a dobré konce. Netušili jsme nic o tom, co se má v budoucnu stát a co se taky stane. Netušili jsme, v co jednou náš dokonalý vztah přeroste a to, jak se na to bude okolí dívat nás zničí.
Jo, byli jsme už od mala něco víc než bráchové.
A až teď se musím ptát, jestli to tak bylo správně.

Just don't let me fall asleep
Feeling empty again
Cause I fear I might break
and I fear I can't take it
Tonight I'll lie awake feeling empty

Prvně, když se mě zeptal, jak oslovi holku tak, aby ho neodmítla, jsem si říkal, že by bylo dobré ho s tím seznámit, protože to pravý straší brácha dělá, ale v duchu mi něco říkalo, že bych ho nejraději měl doma a ne s nějakou holkou. Ano, žárlil jsem už v době jeho prvních vtahů. Ale připisoval jsem to pouze strachu o něj, ničemu jinému. Proč taky. Ale čím jsem byl starší já, a on dospělejší, tím víc se mi zdálo, že je to všechno jinak. A všechno špatně.

"Co se děje?"zeptal se a objal mě kolem ramen. Seděl jsem na houpačce na dětském hřišti, bylo už po půlnoci. Myslel jsem, že jsem svým odchodem nikoho nevzbudil, ale nejspíš jsem se mýlil. Doopravdy jsem se mýlil.
"Já jen nemůžu spát."odpověděl jsem mu tiše. Nechtěl jsem se s ním bavit, doufal jsem, že když budu tak strohý, naštve se a odejde, jenže to on ne. Byl už prostě takový, za každou cenu chtěl, abych se cítil dobře, aby mě nic netrápilo. Jeho hlavní prioritou jsem byl já.
"Já taky ne."řekl docela smutně a posadil se na trávu vedle mě. Byl úplněk, nebo tak něco. Měsíční světlo dopadalo na jeho obličej, působil tak nepřirozeně bledě, ale na kráse mu to neubralo. To spíš naopak. Byl dokonalý. Smutný pohled, co zavrtával někam pod mé nohy, sevřené rty, jeho kůže, nos. Byl tak krásný. A celý jen můj. "Víš, už delší dobu se mi zdá... že se mezi námi něco mění."začal najednou. A jakou měl pravdu. Lekl jsem se. Noc sice nebyla chladná, ale mě najednou naskočila husí kůže. Beze slov jsem přikývl a on pokračoval. "Spíš se něco děje s tebou. A já bych rád věděl, co. Víš, jak to mezi námi je, mně můžeš říct cokoliv. I kdyby to bylo sebevíc šílené, jsem tady. A teď. Nemusíš se bát."řekl a z jeho hlasu bylo poznat, že každé své slovo myslí vážně. To je jasné, pokud se jednalo o nás dva, byli jsme k sobě nadevše upřímní. Už od dětství. Tak proč by to neplatilo dnes? Oh, ano. Možná proto, že se jedná o něco šíleného. O něco nenormálního a divného. O něco, co pochází z mé strany a já si to jen nechci přiznat. Protože nechci, aby mě vyhnal. Aby mě donutil cítit se jako nestvůra. Aby zmizel z mého života. A to by se mohlo stát, kdybych teď řekl pravdu. Možná bylo lepší, když jsem jen civěl do stropu a nevěděl, co dělat.

I can feel the pressure
It's getting closer now
We're better off without you
I can feel the pressure
It's getting closer now
We're better off without you

"Nemůžu... nemůžu ti to říct."řekl jsem tiše, aby nebylo slyšet, že nemám moc daleko k pláči. Byla to pravda, nemohl jsem mu to říct. Kdyby ano, slyšel by jen jak říkám, co všechno na něm miluji. Slyšel by, že ho chci držet v náručí a vychutnávat si jeho vůni, jeho teplo, jeho přítomnost a to, že je jen a jen můj. Dozvěděl by se, že ho chci líbat, že ho chci líbat jako nikoho jiného. Řekl bych mu pravdu, řekl bych mu, že ho miluji. Ale jen kdyby to nebyl on. Jenže on tam byl. A chtěl to slyšet. A já mu nemohl lhát. Nechtěl jsem mu lhát, protože když někoho milujete, nelžete mu. A když ho milujete, chcete pro něj jen to nejlepší. Jenže tady pravda to nejlepší nebyla.
"Joe, víš, že jsem tu s tebou jen já. Nemusíš se bát,"
Možná by bylo lepší, kdyby tam byl někdo jiný. "Pravda je vždycky lepší než lež."řekl vážně a přisunul se blíž. Položil mi ruku na koleno. Podíval jsem se mu o očí, poprvé za celou tu dobu, co na mě mluvil, a viděl, že tohle je jediné řešení. Že když mu to povím, nebude zle. Nebude zle. Nebude. "No tak."pobídl mě a já zaslechl tu nedočkavost a dokonce náznak netrpělivosti v jeho hlase. On nikdy nechtěl na nic čekat. Ode mě nečekal čekání. Vždycky jsem mu odpovídal hned. Tak proč by to dnes mělo být jinak? Protože se jednalo o něco, co se neříká každý den.
"Nicku, já... já to nedokážu říct."přiznal jsem a propal beznaději. Slzy se mi nahrnuly do očí a nedaly se zadržel. Když Nick viděl, že pláču, okamžitě se zvedl a objal mě, i když se musel skrčit tak, aby na mě dosáhl.Pořád jsem totiž seděl na té hloupé houpačce. A když se jeho tělo střetlo s mým, nedokázal jsem zadržet ani své jednání. Všechno, co jsem kdy cítil, všechno zmatení a všechny mé myšlenky, explodovalo a já se nedokázal ovládnout. Byl jsem plný něčeho, co... se nedá popsat. Já to udělal... políbil jsem ho.A byl to ten nejlepší polibek mého života.

Když se na to dívám takhle zpětně, byl jsem hlupák. A i on byl hlupák. Já to neměl dělat a on... on neměl být taková, jaký byl.

Now that I'm losing hope
And there's nothing else to show
For all of the days that we spent
Carried away from home

Nebránil se, neprotestoval, neodstrčil mě. Počkal, v klidu počkal, až skončím já. Zíral na mě a mlčel. A přitom měl řvát, měl křičet, měl mi nadávat, měl mě zabít, měl utéct. A on jen mlčel.Ubíjelo mě to. Netušil jsem, co si myslí, co udělá, co řekne. Začal jsem se modlit, aby konečně něco řekl. I když Bůh je ta poslední osoba, na kterou jsem měl právo se obrátit.
"C-co to bylo?"vykoktal asi z minutu a jeho hlas byl o něco vyšší než obvykle.
"To... bylo to, co se se mnou děje."řekl jsem a ráze mi přišlo, že te
ď už se nemůže nic stát. Ovládl mě jakýsi pocit bezpečí z Nickovy strany, protože se zdálo, že... ani nevím, co se zdálo. "Chápu, že... jsi tohle nečekal a chápu, že mě teď budeš nenávidět, ale prosím tě, vyslechni mě."žádal jsem a konečně se odvážil na něj podívat. Nevypadal na to, že by se v nejbližších chvílích chystal něco dělat. Nevypadal ani na to, že by mě nenáviděl. Tak jsem pokračoval. "U-už dlouho, já... nevím, kdy to začalo. Ale myslím, víš že... tedy vím, že k tobě cítím i víc než... to, co je mezi bratry normální. A ty to teď víš taky. Já, já... já vím, že je to zrůdnost, ale už nemůžu dál tajit, že tě mám... chci říct, miluju... miluju tě."dokončil jsem a sklonil hlavu. Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli se na něj podívat. Nevěděl jsem, jestli se nezvednout a nenechat se srazit autem. A přesně to jsem měl možná udělat. Nevěděl jsem ani to, co dělá on. A právě proto jsem se tak příšerně lekl, když jsem ucítil jeho ruce na svém krku. Přiměl mě, abych se na něj podíval. V očích měl výraz, že ani sám netuší, co to dělá, ale vypadal odhodlaně. A pořád mlčel. Pohladil mě po tváři a sklonil se ještě víc. A políbil mě.

A tak nějak to začalo.
V témže roce jsem oslavil osmnácté narozeniny. Jenže až o tři měsíce později. A ty tři měsíce byly ty nejdivočejší mého života. Nick se k mému vyznání nijak nevyjádřil. Od toho večera na hřišti jsme se o tom nezmiňovali, ale náš vztah se změnil. Pro okolí tedy ne, samozřejmě, ale pro nás. Ty tři měsíce jsme byli bratři, nejlepší přátelé, nerozlučná dvojka a milenci. Já a Nick. My dva proti světu.
Měsíc po tom, co se stalo na hřišti, skončila škola. Tak jsme rodičům řekli, že spolu jedeme k jezeru, odpočinout si od města a trochu si zarybařit. Ano, k jezeru jsme jeli, ale ti, co tam byli s také, v nás rozhodně nehledali bratry. Po měsíci tajností, nervozity a schovávání, jsme se mohli konečně chovat jako normální pár, a to tam, kde nás nikdo neznal.
Já zapomněl na to, o čem jsem přemýšlel, ještě než jsem to Nickovi přiznal. Zapomněl jsem na to, jak je všechno, co cítím zvrácené a nechutné, hloupé a nenormální, nebezpečné a šílené. A zapomněl jsem i na to, že udržováním našeho vztahu a jeho posunutím i na fyzickou lásku, to dělám všechno ještě horší.
A Nick snad dokonce zapomněl i na to, že jsme vlastně sourozenci.


Some things I'll never know
And I had to let them go
I'm sitting all alone feeling empty

Ten měsíc, co jsme strávili daleko od domova, byl dokonale nádherný. Neměl jedinou chybičku, nestíhaly mě žádné noční můry ani děsy z toho, co dělám. Bylo mi jedno, co dělám. Hlavní bylo, že jsem jen já a on, zamilovaní a spolu. Tam, kde nám bylo dobře.
Nick byl doopravdy šťastný, zamilovaný a okouzlený. Nechal se dokonale pohltit láskou, kterou si ke mně za tu dobu vypěstoval. A mně těšilo, když jsem se mohl dívat na jeho překrásný úsměv a vědět přitom, že za všechno vděčím jen náhodě. Nemělo to chybu. Já miloval jeho, on mě. A tak to mělo zůstat.

Jenže, bohužel.

Když jsme se vrátili domů, museli jsme zase předstírat. Byli jsme ve styku čím dál méně, neměli jsme na sebe vůbec čas. Snažili jsme se ho dohnat různými fintami na rodiče. Jezdili jsme nakupovat, což potěšilo mámu, když rodiče nikam odjeli, snažili jsme se, abychom zůstali sami doma, jenže to pořád bylo málo. Všechno se začínalo bortit. Blížila se oslava mých narozenin, takže bylo všechno ještě hektičtější. Nicka jsem prakticky nevídal, a to mě ničilo. Nedokázal jsem se ovládat, bylo mi bez něj hrozně. Miloval jsem jeho přítomnost, a to, že u mě nebyl, mi ubíralo na síle. Bohužel, máma si všimla toho, že jsem se změnil. Kdo by taky ne. Byl jsem den ode dne mrzutější, nepříjemnější. Nekomunikoval jsem s okolím. Bylo na mě vidět, že se něco děje.
A na Nickovi taky. Jenže se dělo něco jiného, než se mnou. Postupem toho ničivého času jsem zjistil, že se mi vyhýbá. Už se mnou netrávil ani chvíle, kdy s námi byl i někdo jiný. Zdálo se mi, že mě přestal milovat. A nemýlil jsem se...

Začal se chovat hnusně. Začal na mě být protivný, pokaždé, když jsem se ho, i třeba nechtěně, dotknul, ucukl. Když jsem mnou mluvil, nedíval se mi do očí a odpovídal stroze. Podle toho, že už se mnou nevydržel sedět na jedné sedačce, jsem pochopil, co se děje. Pochopil.

Začal jsem se mu hnusit.

I can feel the pressure
It's getting closer now
We're better off without you
I can feel the pressure
It's getting closer now
We're better off without you

Nejspíš pochopil to, co jsem měl pochopit já. Ale už na začátku.

Chápal jsem ho. Když jsem začal přemýšlet, začal jsem se hnusit i já sobě. Bylo to odporné. Všechno, co jsme dělali. K čemu jsem ho vlastně donutil. On mi nikdy neřekl, co ke mně cítí. Já mu opakoval, jak ho miluju, ale on mi to neřekl ani jednou. Sice to tak vypadalo, choval se tak, ale nejspíš to tak nebylo. Nevím. Hlavní je, že jsem to pochopil včas. Nenáviděl mě. A trápil se. A já za to mohl.

Jenže, i když jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem ho přestat milovat. Nedokázal jsem na něj přestat myslet. Viděl jsem jeho tvář všude. Když jsem zavřel oči, to nejdřív. Ale pak i když jsem je měl otevřené. Viděl jsem ho, slyšel jsem ho. Byl všude. A pokaždé mi jeho oči říkaly, že to všechno byl jeden velký hnusný omyl. A že byl můj. Říkaly všechno to, co jsem si o sobě myslel a říkaly pravdu. Oslovovaly mě zrůdo, ničily mi spaní. Nenáviděly mě. A donutily mě nenávidět sebe sama.

Dny ubíhaly tak neskutečně pomalu. Táhly se jako zápach hnijící mrtvoly. Mé hnijící duše. Začal jsem být paranoidní. Pokaždé, když jsem byl mezi lidmi, měl jsem pocit, že na mě koukají a šeptají si něco jako: "To je on... on, ta zrůda. Víš, co provedl? Zničil mu život. Jak se na sebe může podívat? Jak jde, dělá, že se nic neděje. Zabít ho!" bylo to odporné. A mnohem horší bylo, že později to začaly říkat i předměty, stěny kolem mě. Nutily mi ten pocit viny, co ve mně převládal už strašnou dobu, ale ještě ho zásobovaly. Začal jsem se bát chodit spát, protože jsem znal přesnou podobu mých snů. Začal jsem se bát chodit spát, protože jsem věděl, že se budu muset probudit a všechno začne nanovo. Bál jsem se podívat do zrcadla, protože i ten na mě řval, že bych měl chcípnout. A já se bál i toho, že jsem si to začal myslet taky. Bylo to hrozné. Bál jsem se vlastního domu a lidí v něm. Nenáviděl jsem to tam, protože mě to nutilo nenávidět sebe. Chtěl jsem zmizet, musel jsem to udělat. Protože právě kvůli tomu domu mě Nick přestal milovat.

Ale já jeho nikdy.

Without you

Naspat dopis na rozloučenou s tím, že odjíždím za příbuznými do New Yorku nebylo těžké. Nechal jsem u něj klíče od domu a vzal si své auto. Zavolal jsem i tetě, že přijedu. Speciálně pro Nicka jsem připojil i omluvu za to, co kvůli mně prožil. A napsal jsem tam i to, že moje city k němu se nikdy nezmění. Protože pravá láska trvá věčně.

A i když nemáte lhát lidem, co milujete; i když pro ně máte chtít jen to nejlepší; a i když víte, že když to uděláte, budete litovat, zamyslete se i nad tím, že to, co může způsobit láska, je mnohdy horší než to, co obvykle působí lži.

Do New Yorku jsem nedojel.

Cestou kolem propastí, kudy tekla řeka, jsem dostal na silnici smyk.
Pád s tří set metrů jsem nepřežil.
Ale kdo ví, jestli jsem to náhodou nechtěl.

Feel the pressure
It's getting closer now
You're better off without me

(Paramore - Pressure)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jinx.x jinx.x | 3. ledna 2009 v 2:37 | Reagovat

Och.. to je.. krásný(i když tam sou ti oškliví pánové..:D)...velice, velice pěkné:)

2 Cecily Cecily | 3. ledna 2009 v 9:35 | Reagovat

panebože... já... nemám slov.

to je už dlouho, co jsem naposled četla něco takhle nádhernýho a úžasnýho.

fakt, je to neskutečný. naprosto dokonalý. perfektní.

"...to, co může způsobit láska, je mnohdy horší než to, co obvykle působí lži." - úžasná věta.

vlastně každá věta, každý slovo, je tam úžasný.

jsem ohromená, je to fakt naprosto bezkonkurenčně jedno z nejlepších děl vůbec.

možná přehánim, ale mě to strašně oslovilo, je to tak... bože, silný... úžasný... krásný... vehnalo mi to slzy do očí. ta písnička se k tomu dokonale hodí a....

děkuju za věnování a za přání :*:*:*

<333

3 Eliza Eliza | 3. ledna 2009 v 12:11 | Reagovat

nemámslov..

ten konec:'(

vážně, je to nádherný...

4 Anett Anett | 3. ledna 2009 v 13:42 | Reagovat

Hrozně krásně napsaný. Páni.

5 Achája Achája | E-mail | Web | 4. ledna 2009 v 0:39 | Reagovat

Wow....

A krom toho, miluju tu písničku.

6 3hena3 3hena3 | Web | 24. ledna 2009 v 13:31 | Reagovat

ach, ten koniec...preco? uz zase budem revat.. nie je moznee.

"To, co může způsobit láska, je mnohdy horší než to, co obvykle působí lži."

uzasnaa  veta , totalna pravda... =) len tak dalej, nech sa dari v pisani!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama