close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Krycí název: Láska 10. - END

11. ledna 2009 v 23:20 | Cecily |  Krycí název: Láska
Zima uběhla tak rychle, jak si nikdo z tábora nepřál. Sníh začal pomalu tát a z hor se lily mohutné potoky tajícího sněhu, řeky nabraly na spádu a vodnatosti, vzduch se oteploval a tráva zezelenala.
Na Gerardově stole ležela obálka. Seděl a hypnotizoval ji pohledem. Věděl, co v ní je, proto ji nechtěl otevřít. Ale musel.


Do jeho kanceláře vstoupil Frank a jakmile uviděl jeho tvář, bylo mu všechno jasné. Přesto se zeptal. "Co to je?" ukázal na sněhobílou obálku.
Gerard ji roztrhl a přelétl pohledem její obsah. "Povolávací rozkaz."
Nepodíval se na Franka; nechtěl vidět jeho tvář. Pokračoval: "Do konce týdne to tady máme všechno zabalit a odjet…" Nedořekl. Oba věděli, kam. Na frontu, kde se bojovalo a zabíjelo.
Frank mlčel. Hlavou mu běhaly myšlenky, jedna nemožnější než druhá. Chtěl navrhnout Gerardovi, aby utekli; chtěl se rozkřičet, rozbíjet věci - měl vztek. Jaktože o jejich štěstí a neštěstí rozhoduje pitomá válka? Jak je vůbec něco takovýho na tomhle posraným světě možný?
Ale stejně jako Gerard moc dobře věděl, že nemůžou nic dělat. Je to jejich povinnost, výsada. Museli prostě spoléhat na štěstí. Jenomže naděje na štěstí tady nebyly vysoké.
"To zvládneme."
Frank zvedl oči, když uslyšel Gerardův pevný hlas. Viděl v jeho očích odhodlanost a sílu. Takovou, jakou oni dva dohromady necítili už týdny.
Gerard nemohl být slabý. Ani neměl takovou povahu. Musel jít příkladem, a ačkoliv měl strach, nesměl ho dát najevo. A ani to nechtěl… a dokázal ho najevo nedat.
Celý týden vládla na táboře zvláštní atmosféra. Všichni dělali to, co obvykle, snažili se chovat po vzoru svého velitele. Jako by opar všeobecného strachu vymizel. Nevymizel, ale byl tak nepatrný, že se schoval za morálku, čest, povinnost a statečnost.
Poslední večer před odjezdem, než se vojáci měli rozejít, k nim Gerard promluvil.
"Vojáci," rozezněl se táborem jeho zvučný hlas, zatímco chodil před nastoupeným mužstvem, "zítra si zabalíme a opustíme tenhle tábor. Jste to nejlepší mužstvo, jaké jsem kdy cvičil. Teď máte příležitost to dokázat. Nikdo neví, jak to dopadne, ale já vím, že tenhle zápas už jsme vyhráli - společně."
Rázně před nimi pochodoval a každému se podíval do tváře. V jeho hlase a očích bylo odhodlání, které se přeneslo i na vojáky. Jejich velitel jim dával sílu, byl pro ně vzorem.
"Rozumíte?"
"Ano, pane!" všichni zároveň prořízli jarní vzduch stejně ráznými hlasy, jakým mluvil Gerard.
Jako by se nejednalo o nic jiného, než basketbalový zápas, a oni byli jedno mužstvo.
***
Bylo už pozdě večer, když do Gerardovy kanceláře přišel Frank. Gerard zrovna seděl u stolu a kouřil. Zvedl se a beze slova zamířil k Frankovi. Objal ho a sklonil se k němu, aby ho políbil. Místnost zaplňoval jen jejich dech.
V jejich posledním milování bylo tolik lásky a zoufalství. Kolem nich byly spousty nevyřčených vět, které si museli říct, ale neřekli. Možná to bylo dobře, možná ne.
***
Ráno naložili zavazadla a stany do džípů a rozjeli se jedinou cestou, která vedla k táboru. Mnozí se otáčeli pro poslední pohled na základnu, v níž strávili kus života. Gerard a Frank o sebe zavadili pohledem, když se obrátili znovu dopředu a sledovali blátivou cestu, po níž pomalým tempem kodrcaly džípy dál a dál.
***
Hned první den v běhu a se zbraněmi zamířili do zákopů, poslouchajíc Gerardovy rozkazy, který je vedl.
Smith běžel uprostřed, ruku měl na malém zlatém křížku, pověšeném na krku. Byl právě uprostřed modlitby, kterou tiše odříkával, když se mu po celém obličeji rozstříkla krev. Přilba, která už tak držela jen za volný podbradník, mu odlétla z hlavy a Smith klesl na záda. Rána ho odhodila groteskně daleko jako hadrového panáka.
Gerard zakřičel na svoje mužstvo: "Hejbejte se, chlapi! Jdeme, jdeme! Tomu už nepomůžete!"
Frank se vyděšeně rozběhl za ním. Celým mužstvem to otřáslo… byli najednou tak blízko smrti. Jejich kamarád právě padl, a ačkoliv Gerard vypadal, že má srdce z kamene, musel odvést zbytek svého mužstva do bezpečí. Neměl na vybranou, byla to jeho povinnost.
Všechno to najednou vypadalo tak skutečně, když byli uprostřed toho všeho. Frankovi dopadla na zem kousek od jeho nohy sprška kulek ze samopalu a rozvířila prach. Lekl se a upadl.
"Dělej!" ostře na něj vykřikl Gerard.
Frank se zvedl a znovu se rozběhl. Byli už skoro v úkrytu. Gerard počkal na posledního vojáka. "Pohni, Jonesi!"
Jones zakopl o ležící tělo a na okamžik se dlaní dotkl rozměklého zkrvaveného obličeje. "Bože!" Pokusil se vstát.
"Sakra!" vykřikl Gerard, když uviděl, že Jones je přímo na ráně. Rozběhl se k němu, a několik kulek ze samopalu ho zasáhlo do zad. Padl k zemi a zasténal přes zatnuté zuby.
"Ne!" Jones se k němu vrhl, zůstávajíc na zemi, protože tak měl větší šanci, že ho nezasáhnou.
"Schovej se!" nařídil mu Gerard, ale Jones ho chytil a s námahou odtáhl do krytu. Teď slyšeli rachot zvenku přes jakousi clonu, jako by byli pod vodou.
"Gerarde! Co ti je?" Frank se k němu vrhl. Nikomu v mužstvu nebylo divné, proč Frank oslovuje velitele jménem. Všichni měli jinou práci. "To bude dobrý, seženem ti doktora…" Frank si k němu klekl a s hrůzou pozoroval jeho pot na čele a krev prosakující zemí pod jeho tělem. "Doprdele… Gerarde…"
Frank mu odložil helmu a samopal. Podívali se na sebe s Jonesem. Bylo jim jasné, že tady už žádný doktor nepomůže. Nemůžou nic dělat.
Frankovi se zalily oči slzami, když hladil Gerarda po potem promáčených vlasech. Byl mu tak blízko, a nemohl mu pomoct. Viděl ho umírat, pomalu odcházet v bolestech. Nemohl dýchat, v jeho očích se zrcadlil děs a jeho ústa se plnila krví.
"Děkuju za záchranu života, pane."
Gerard se podíval na Jonese. "Jednou… mi to… v-vrátíš."
"Jste ten nejlepší velitel."
"F-frankie…"
Hladil Gerarda a dotýkal se roztřesenýma rukama jeho tváře. "M-miluju tě."
Gerard zakašlal a jeho tělo ztuhlo. Přestal dýchat. Jeho srdce přestalo bít. Frank s pláčem položil hlavu na jeho hruď a rukou Gerardovi zavřel víčka. Zoufalým gestem si strhl z hlavy helmu a odhodil ji. "Sakra!" vykřikl bezmocně a hlasitě.
Jones si sundal přilbu a naposledy svému veliteli zasalutoval.
***
Pro ně válka skončila. O týden později byl jejich oddíl odvolán z fronty a ti, co přežili, byli propuštěni domů. Jones odjel za svými rodiči a i Frank se vydal jinou cestou domů. Provázely je zranění i vzpomínky a věděli, že je budou provázet do konce života. Jones ztratil nejlepšího velitele. Věděl, že záchranu života už mu nikdy nevrátí. Považoval za svou povinnost navštívit jeho rodiče, aby jim oznámil, že i jejich druhý syn padl. Teď jsou Gerard a Mikey spolu.
Frank vzpomínal na tábor. Na zimu, kterou tam prožili. Tu nejkrásnější zimu ve svém životě. Vzpomínal na všechno, co s Gerardem prožili. Gerardovy vzpomínky zůstaly tam nahoře. Ty svoje si Frank odnesl s sebou domů, kam už se s ním Gerard nevrátil.
Ale možná to tak být mělo.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nathalie Nathalie | Web | 12. ledna 2009 v 17:17 | Reagovat

Dokonalejší a smutnější konec už ani nemohl být ... bože, tahle povídka končí :( ... to je tak smutné :( ještě teď si pamatuju, jak jsem ji začínala číst :D a když jsem neměla čas si to přečíst, vytiskla jsem si to a četla ve škole, nebo v posteli :D ... opravdu to byla moc krásná povídka a asi si ji dneska přečtu celou ještě jednou! Jo, určitě přečtu :) ...

:*

2 sweetsky sweetsky | 16. ledna 2009 v 21:37 | Reagovat

jak si mi to mohla udělat?

3 niwy niwy | Web | 29. ledna 2009 v 12:26 | Reagovat

a po tomto ma clovek este zvladat robit ine nez revat?xD kebych aspon nemusela do mesta,v takomto stave si za volantom moc neverim a este v takom necase co je vonku..boze ja sa z toho cela klepem..nadhera

4 Eliz Eliz | 8. března 2009 v 13:31 | Reagovat

sweetsky: Na to sem se teď chtěla zeptat taky....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama