close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Last dance

18. ledna 2009 v 15:04 | Pip |  Jednorázovky
Nerada, velice nerada, přiznávám, že je nejspíš konec.

Kapitola končí.

A přirovnání toho, co se teď děje, ke knize, je více než výstižné.
A smutné.

Je mi to líto.

Ale kdo ví, jak to mělo být.



Bylo to jako chodit v kruzích. Nemohl jsem se zastavit a přitom jsem nemohl jít dál. A ani jsem nevěděl, co z toho vlastně chci. Nevím, jak jsem přišel na to, že něco není v pořádku, ale když jsem si to začal pořádně uvědomovat, bylo už pozdě něco dělat. Bylo už hodně pozdě. Celé ty týdny, kdy jsem zavíral oči a zacpával si uši, kdy jsem, v domnění, že když to budu ignorovat, tak to zmizí, dělal, že se mě to netýká, se všechno pomalu hroutilo a já jen mohl vzpomínat na to, co jsem si myslel v začátcích. Že to neskončí. Že je to napořád. A že se to nikdy nezmění. Kdo by byl předvídal, že se život zachová jako vždycky a nejde se něco, co všechno zničí.
Abych byl konkrétní: naše skupina se dala dohromady před pár lety, nevím přesné datum. Ale kdo b si pamatoval něco tak nepodstatného, když je spousta jiných věcí, co stojí za vzpomínání. Všechny ty pocity, když jsme měli první oficiální zkoušku. To příjemné vzrušení z toho, že začínáme něco nového, něco, co máme jenom my, něco, co vydrží věčně, protože jsme parta přátel a stejných lidí, kteří se nikdy, co bude svět světem, nerozdělí. Vždycky jsem si odstavoval, že tenhle krok bude tím posledním, který mě ostane za clonu mojí minulosti, a mí přátelé mě tam budou držet, dokud to všechno neskončí. A to nikdy neskončí. Ani jsem si nedokázal představit, jaké by to všechno bylo, kdybychom se nesetkali, nikdy nesetkali. A o to horší bylo představit si, jaké by to byl, kdybychom se někdy rozešli.
Byli jsme všichni stejní a přitom každý jiný. Zdá se to jako klišé, kterým jsem do t doby nevěřil. Ale když mě tohle potkalo, věřil jsem každému ze svých pocitů, každé myšlence, každé větě, která mezi námi padla. Protože to bylo opravdové kouzlo. Něco, co se nestává každý den, mě potkalo tak náhle, tak čistě a tak jemně. Byl jsem šťastný, že jsem našel lidi, co rozumí tomu, jak se cítím, když se ráno podívám do zrcadla. Co chci říct, i když nemluvím. Lidi, co viděli mé srdce, aniž by mi museli rozpárat hruď. Bylo nás pár, ale byli jsme silní jako celá armáda. I když proti nám někdo bojoval, i když jsme museli něco vydržet, zůstali jsme silní. Dohromady jsme znamenali celý svět.
Dlouhá léta jsme byli jako rodina. Doopravdy. Skutečně jsem měl všechny rád úplně stejně, nerozlišoval jsem je. Ale ani jsem nedokázal rozpoznat, že mezi námi je někdo, kdo přesně tohle dělá. Kdo si vybírá. Kdo se straní ostatním, kteří pro něj nejsou dost dobří. Mrzelo mě to. Hodně. Dlouhou dobu jsem o tom přemýšlel a hledal chybu, na mé straně. I když jsem hloubi duše věděl, že za to ani tolik nemůžu, jak bych si býval přál. Pozoroval jsem, jak se naše poučnost postupně mění, chřadne. Ale byl jsem moc zbabělý na to, abych s tím sám něco udělal. Byl jsem zklamaný z toho, že to nejspíš nikdo jiný nevidí. Nebo vidí a je stejně zbabělý jako já.
Týdny plynuly a od té chvíle, co se všechno začalo měnit, uplynula spousta věcí. Už jsem neobviňoval sebe, že za to můžu. Už jsem zavřel oči a jen tiše doufal, že se všechno nějakým zázrakem vrátí do starých kolejí, rozpory se zapomenou a všichni budeme dělat, jakoby nic. Doufal jsem jako zamilovaný pod okny své lásky, zpívajíc serenádu, nevědomky toho, že ona není doma. Tak bláhový, tak hloupý, tak slepý. Postupem času mi začalo docházet, že nemá cenu přemýšlet nad tím, proč se všechno bortí, proč s tím nejde nic udělat a proč se všechno odvíjí tím nejhorším směrem. Přestal jsem na to myslet a dělal, že se nic neděje. Doufajíc, že když to tak udělám, opravdu se nic dít nebude. Jako malé dítě, kterému matka řekla, že pes utekl, zatímco otec na zahradě kopal velkou jámu, jsem věřil pohádkám, co jsem si vyprávěl, když jsem nemohl v noci spát.
Jenže pohádky, co končí dobře, už dávno ztratily své kouzlo. Už jsem nebyl dítě, už jsem nebyl zamilovaný, už jsem musel otevřít oči. Naše poslední zkouška skončila, aniž by vůbec začala. Bylo to zvláštní. Nehádali jsme se. Nemluvili jsme. Jenom jsme tam byli, stáli a doufali, že se stane něco, co nás spasí. Nestalo. Kouzlo zmizelo, hudba dohrála. Sbohem a dobrou noc, věci už nebudou lepší, proto nezůstanu. A jestli tohle není jenom vtip, nemá cenu se smát. Odešel jsem, ale nebyl jsem sám. Otevřenými dveřmi za mnou vyplula ta tajemná síla, co nás držela pohromadě. Uvědomil jsem si, že už delší dobu nejsme my, dohromady a spolu, ale každý kope sám za sebe. Kdysi jsme potřebovali sílu, abychom přežili. Teď bychom potřebovali tu samou, aby nás zase spojila. Už se možná s některými z nich nikdy neuvidím. Ale otázka je, jak moc mě to bude mrzet. Realita zase zasáhla. A moje minulost konečně dostala smysl.
Byly to nádherné chvíle, prožité s těmi úžasnými lidmi. Nikdy na ně nezapomenu, protože mi dali něco, co mi dlouhou dobu dávalo pocit, že je aspoň jednou v mém životě všechno v pořádku. Bylo mezi námi nějaké kouzlo. A dokud jsme byli všichni stejní, bylo silné a pevné jako v den, kdy jsme se sešli poprvé. Člověk se mění, a s ním i lidé, které potkává, poznává, miluje. Všechno se mění. Život byl, je a bude nevyzpytatelný. A jen někteří bláhoví blázni budou plakat nad každou uschlou květinou, o kterou se tak pečlivě starali a kterou někdo jiný pošlapal. Budou litovat toho, že její krásný květ zvadl a budou si přát, aby ten ničitel těsně před ní změnil směr a vydal se ničit něco jiného. Protože těchhle pošlapaných kytek už bylo dost. Jenže dokud bude svět světem, člověk člověkem a život životem, nic nevydrží věčně. Přátelství budou zkoušena, spojení zapomenuta a vzpomínky smazány. Dokud bude člověk takový, jaký je, nemá cenu doufat, že něco bude stejně jako dřív.
THE END.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jinx.x jinx.x | 18. ledna 2009 v 15:35 | Reagovat

...:(:(

2 Lucia Lucia | Web | 18. ledna 2009 v 16:37 | Reagovat

noo neviem čo nato povedať....bolo to krásne naozaj a úžasne napínavé

3 Cecily Cecily | 18. ledna 2009 v 19:25 | Reagovat

jsem na tom stejně jako ty... jak mám něco napsat??

4 Achája Achája | E-mail | Web | 19. ledna 2009 v 22:21 | Reagovat

Tak strašně ráda bych řekla, že to nechápu....

...ale nacházim v tom tisíc významů, tisíc známejch věcí....;(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama