Jenom krátká povídka.
ZPRÁVA Z TISKU: "… a datum popravy bylo odloženo na neurčito."
"Víš, nikdy jsem vlastně nebyl vyšinutej psychopat, co zabíjí jen pro radost."říkal jsem nahlas, aby to spoluvězeň z vedlejší cely slyšel, házeje přitom gumovým míčkem o stěnu. Ten jediný pohyb rukou mě unavoval, valy mě bolely, ale já ne a ne přestat.
"Ne? Tak proč jsi je všechny zabil?"ptal se Andy a já se zasmál, trefná otázka. Ale čistě náhodou, možná jsem měl pár dobrých důvodů.
"Koledovali si o to. Všichni. Do jednoho. I ta malá holka, i ten dědula. Všichni."vysvětlil jsem ochotně. Bylo slyšet, jak si Andy odfrkl. "Nemyslíš snad?"
"Ale jo, určitě se na tobě dopustili nějaký osobní křivdy. Třeba ti ta holka sebrala poslední čokoládovou tyčinku z regálu v obchodě a ten kněz nechtěl vyslechnout tvý hříchy."odvětil uštěpačně. Usmál jsem se.
"Vážně chceš vědět, proč jsem je všechny zabil?"
"Aspoň jednoho. Nebo dva. Ten kněz by mě zajímal. Jo, třeba ten kněz."usmál jsem se. Andy byl odsouzen k smrti dvanáct týdnů po mně. Dostal se sem kvůli dvojnásobné vraždě. Podvedla ho manželka, tak ji i toho chlapa odpravil na poli třemi ranami z brokovnice do zad. Svět je podivná směsice různých událostí. Různých životů. Kdyby se tím někdo chtěl nakrmit, otráví se, co je na světě a v životě lží, falše a podobných jedů. Proč jsem zabíjel já? On, Andy, měl důvod. Ale já? Proč jsem je zabil? A nebyli jen dva, tři, čtyři. Bylo jich mnohem, mnohem víc a já udělal jen jednu malou chybičku. Jinak bych byl teď někde daleko, sám a nejspíš… mrtvý. Můj život a život lidí, co mou rukou zemřeli, se značně lišil. Oni konali dobro, já jim ukázal zlo. A všem ostatním, oni to jen nepochopili.
"Kněz? Tak kněz zrovna… ale jo, jen začnu tou holkou."
"Dobrá,"
"Tak… dočetl jsem se o ní v novinách. Celý tejdny byla na titulech tolika novin, celostátními deníky počínaje, školníma novinama konče. Bylo jí čtrnáct, byla tak populární. Konala dobro. Měla nemocnou sestru, nějak postiženou. Starala se o ni a potom založila nadaci pro děti, co maj stejnou vadu. Byl to andílek, jak jí nazval jeden moderátor. Pořádala sbírky a hledala sponzory pro všechny ty chudáčky. A byla v televizi, v novinách, chodila na večírky. Byla hvězda. Všichni věděli o ní a o tom dojemným příběhu z jejího smutnýho života. Byla prostě dokonalá. Pomáhala chudákům. A pak, okouzleni jejím úsměvem, jí filmaři nabídli roli. Na film, aby ho natočila. A víš, co ona? Přijala. Proto jsem jí zabil."vysvětlil jsem a Andy chvíli nic neříkal. Asi musel přemýšlet. Věděl jsem, že to nepochopí. Že nepochopí to, proč to ta malá bestie dělala. A proč jsem to udělal já.
"Zabil jsi ji, protože natočila film?"zeptal se Andy tupě. Zavřel jsem oči a praštil míčem silněji.
"Ne, proboha,"procedil jsem skrz zaťaté zuby. "Ona-ona využila nemoci a bezmoci svý sestry a těch dalších dětí, aby se propracovala k filmu. Já jsem si o ní něco zjistil, Andy. Ona chtěla od mala hrát ve filmech, ale nedali jí roli ani v reklamě, proto."vysvětlil jsem a snažil se o vyrovnaný tón. Ani se nedivím, že Andymu manželka zahýbala a on ji za to oddělal. Nemá v hlavě dost rozumu na to, aby ji jen vyhodil z baráku bez peněz a čehokoliv jiného. Je trochu pomalejší.
"Aha!"zavolal vítězně. "Tys jí zabil kvůli jejímu sobectví! Páni, ale kdybys chtěl vybít všechny sobce, musel bys někam hodit atomovku."zasmál se a já slyšel, jak z vysoka sedl na postel. Usmál jsem se. " i proto jsi zabil toho kněze, toho dědka a všechny ostatní?"vyzvídal.
"Přesně. Svezli se n neštěstí druhých, aby z toho měli užitek."
"Ale to dělá spousta lidí."
"Ano, to ano, ale ne všichni jsou takhle mediálně proslavení."upřesnil jsem a Andy si odfrkl.
"Dělals' to proto, že byli v médiích??"optal se šokovaně.
"Ano. Chtěl jsem zkusit, jaké by to bylo, kdybych zabil někoho slavnějšího, než třeba bezdomovce."
"A na cos přišel?"
"Na to, kam lidská společnost spěje."zasmál jsem se. Andy nic neříkal, nejspíš tupě zíral na stěnu a soustředil se na význam toho, co jsem řekl. Nehodlal jsem ho dál trápit. "Předtím byli pro mnoho lidí hrdinové oni… teď jsem to já."zasmál jsem se. "A stal jsem se jím stejným způsobem jako oni." Andy už nic neříkal. Přestal jsem si házet míčkem o stěnu a lehl si na postel. Moje cela neměla okno. Proč taky okno vrahovi. Nejbližší zdroj denního či nočního světla, bylo okno naproti dveřím, tedy mřížím, mé malé kobky. Občas, když jsem neměl dobrou náladu, jsem se pověsil na mříže a díval se z toho malého okénka. Bylo to efektní místo pro přemýšlení o životě. O tom, co mi vzal a nedal. O tom, co jsem od něj nemohl čekat. O tom, že můj život je vlastně naprosto stejný, jako životy ostatních, svobodných, lidí. Svobodných v uvozovkách. Je vlastně jedno, jestli jsem vrah, zamčený v cele smrti a čekající na smrt, když už zase zrušili datum mojí popravy, nebo inženýr, co ráno vstává do práce a v každodenním rituálu čeká, až se bude moci zase vrátit domů a unaveně padnout na postel. Je to jedno, i kdybych byl nejsvětější muž na světě, stále bych byl jenom otrokem života, který by mě zavřel do nějaké krabice a domluvil se s časem, kdy přesně zemřu. Ano, to je život. Můj, váš, život všech ostatních. Malá čtvercová místnost, koutek na spaní a pravidelný režim. Tohle je život. Chytit se mříže a sledovat sluneční svit.
"Ne? Tak proč jsi je všechny zabil?"ptal se Andy a já se zasmál, trefná otázka. Ale čistě náhodou, možná jsem měl pár dobrých důvodů.
"Koledovali si o to. Všichni. Do jednoho. I ta malá holka, i ten dědula. Všichni."vysvětlil jsem ochotně. Bylo slyšet, jak si Andy odfrkl. "Nemyslíš snad?"
"Ale jo, určitě se na tobě dopustili nějaký osobní křivdy. Třeba ti ta holka sebrala poslední čokoládovou tyčinku z regálu v obchodě a ten kněz nechtěl vyslechnout tvý hříchy."odvětil uštěpačně. Usmál jsem se.
"Vážně chceš vědět, proč jsem je všechny zabil?"
"Aspoň jednoho. Nebo dva. Ten kněz by mě zajímal. Jo, třeba ten kněz."usmál jsem se. Andy byl odsouzen k smrti dvanáct týdnů po mně. Dostal se sem kvůli dvojnásobné vraždě. Podvedla ho manželka, tak ji i toho chlapa odpravil na poli třemi ranami z brokovnice do zad. Svět je podivná směsice různých událostí. Různých životů. Kdyby se tím někdo chtěl nakrmit, otráví se, co je na světě a v životě lží, falše a podobných jedů. Proč jsem zabíjel já? On, Andy, měl důvod. Ale já? Proč jsem je zabil? A nebyli jen dva, tři, čtyři. Bylo jich mnohem, mnohem víc a já udělal jen jednu malou chybičku. Jinak bych byl teď někde daleko, sám a nejspíš… mrtvý. Můj život a život lidí, co mou rukou zemřeli, se značně lišil. Oni konali dobro, já jim ukázal zlo. A všem ostatním, oni to jen nepochopili.
"Kněz? Tak kněz zrovna… ale jo, jen začnu tou holkou."
"Dobrá,"
"Tak… dočetl jsem se o ní v novinách. Celý tejdny byla na titulech tolika novin, celostátními deníky počínaje, školníma novinama konče. Bylo jí čtrnáct, byla tak populární. Konala dobro. Měla nemocnou sestru, nějak postiženou. Starala se o ni a potom založila nadaci pro děti, co maj stejnou vadu. Byl to andílek, jak jí nazval jeden moderátor. Pořádala sbírky a hledala sponzory pro všechny ty chudáčky. A byla v televizi, v novinách, chodila na večírky. Byla hvězda. Všichni věděli o ní a o tom dojemným příběhu z jejího smutnýho života. Byla prostě dokonalá. Pomáhala chudákům. A pak, okouzleni jejím úsměvem, jí filmaři nabídli roli. Na film, aby ho natočila. A víš, co ona? Přijala. Proto jsem jí zabil."vysvětlil jsem a Andy chvíli nic neříkal. Asi musel přemýšlet. Věděl jsem, že to nepochopí. Že nepochopí to, proč to ta malá bestie dělala. A proč jsem to udělal já.
"Zabil jsi ji, protože natočila film?"zeptal se Andy tupě. Zavřel jsem oči a praštil míčem silněji.
"Ne, proboha,"procedil jsem skrz zaťaté zuby. "Ona-ona využila nemoci a bezmoci svý sestry a těch dalších dětí, aby se propracovala k filmu. Já jsem si o ní něco zjistil, Andy. Ona chtěla od mala hrát ve filmech, ale nedali jí roli ani v reklamě, proto."vysvětlil jsem a snažil se o vyrovnaný tón. Ani se nedivím, že Andymu manželka zahýbala a on ji za to oddělal. Nemá v hlavě dost rozumu na to, aby ji jen vyhodil z baráku bez peněz a čehokoliv jiného. Je trochu pomalejší.
"Aha!"zavolal vítězně. "Tys jí zabil kvůli jejímu sobectví! Páni, ale kdybys chtěl vybít všechny sobce, musel bys někam hodit atomovku."zasmál se a já slyšel, jak z vysoka sedl na postel. Usmál jsem se. " i proto jsi zabil toho kněze, toho dědka a všechny ostatní?"vyzvídal.
"Přesně. Svezli se n neštěstí druhých, aby z toho měli užitek."
"Ale to dělá spousta lidí."
"Ano, to ano, ale ne všichni jsou takhle mediálně proslavení."upřesnil jsem a Andy si odfrkl.
"Dělals' to proto, že byli v médiích??"optal se šokovaně.
"Ano. Chtěl jsem zkusit, jaké by to bylo, kdybych zabil někoho slavnějšího, než třeba bezdomovce."
"A na cos přišel?"
"Na to, kam lidská společnost spěje."zasmál jsem se. Andy nic neříkal, nejspíš tupě zíral na stěnu a soustředil se na význam toho, co jsem řekl. Nehodlal jsem ho dál trápit. "Předtím byli pro mnoho lidí hrdinové oni… teď jsem to já."zasmál jsem se. "A stal jsem se jím stejným způsobem jako oni." Andy už nic neříkal. Přestal jsem si házet míčkem o stěnu a lehl si na postel. Moje cela neměla okno. Proč taky okno vrahovi. Nejbližší zdroj denního či nočního světla, bylo okno naproti dveřím, tedy mřížím, mé malé kobky. Občas, když jsem neměl dobrou náladu, jsem se pověsil na mříže a díval se z toho malého okénka. Bylo to efektní místo pro přemýšlení o životě. O tom, co mi vzal a nedal. O tom, co jsem od něj nemohl čekat. O tom, že můj život je vlastně naprosto stejný, jako životy ostatních, svobodných, lidí. Svobodných v uvozovkách. Je vlastně jedno, jestli jsem vrah, zamčený v cele smrti a čekající na smrt, když už zase zrušili datum mojí popravy, nebo inženýr, co ráno vstává do práce a v každodenním rituálu čeká, až se bude moci zase vrátit domů a unaveně padnout na postel. Je to jedno, i kdybych byl nejsvětější muž na světě, stále bych byl jenom otrokem života, který by mě zavřel do nějaké krabice a domluvil se s časem, kdy přesně zemřu. Ano, to je život. Můj, váš, život všech ostatních. Malá čtvercová místnost, koutek na spaní a pravidelný režim. Tohle je život. Chytit se mříže a sledovat sluneční svit.








...