V životě jsem se necítil tak dobře a zároveň zle, jako když jsem se vrátil domů z naší první schůzky. Vůbec se mi nechtělo odejít, opustit mého anděla a vrátit se do hnusné reality, kam bohužel patřím. Chtěl jsem zůstat s ním. Tak moc jsem to chtěl!
Jenomže to nešlo. Museli jsme se rozloučit a odjet každý svým směrem. Tolik mě užírala ta neskutečná zasraná dálka, která nás od sebe dělila. Ale nedalo se nic dělat.
Teď už jsme se s Gerardem nebavili jenom přes internet, ale každý den - doslova každý - jsme si psali SMSky nebo si i volali. Někdy jsme si povídali přes webkameru.
Každé slovo, které mi napsal nebo řekl, mě zahřálo na duši a dodalo mi odvahu čelit světu, ve kterém jsem se octl a nemohl se z něj hnout. Svítil mi na mou temnou cestu životem. Nechával jsem se vést, jako by mě můj anděl učil létat. Ano, on je můj strážný anděl. Jak jsem bez něj dokázal žít?
Nejlepší bylo, že jsem cítil, že i Gerard o mě stojí. Měl jsem takovou radost, že moje city nebyly jednostranné. Ale občas mě přepadla deprese - deprese, že ho vlastně neznám. Jen jednou jsme se viděli, nevím o něm vlastně nic. Všechno, co mám, je jen jeho fotka v rámečku nad postelí, uložené rozhovory, ale kdo mi řekne, jestli to všechno není jen jedna velká lež? A co když žádný Gerard neexistuje? Tyhle myšlenky mě často pronásledovaly. Pronásledovaly mě především za chmurných nocí a dnů, když jsem nemohl být v kontaktu s Gerardem. To jsem si náhle uvědomil tu dálku, která nás dělí, jako by každý z nás měl svůj život na jiné planetě, a jako by celý náš vztah vůbec neměl smysl a budoucnost.
Jenže Gerard mi vždycky uměl tyhle myšlenky vyhnat z hlavy. Vždycky věděl, jak mě rozveselit, uklidnit, jak mi říct, že i když jsme daleko od sebe, jsme dobří přátelé a můžeme být spolu. Tehdy mi přijde, že všechno je lehké, že nic není tak jednoznačné, aby se to nedalo změnit.
Gerard je můj anděl.
…
Vypravěč:
"Iero, jdeš pozdě."
"Ale já-´´
"Už žádný ale. Máš padáka. Prostě ať už tě tu nevidim. S okamžitou platností. Přijď si pro výpovědní smlouvu."
…
"Ahoj Frankie!"
"Ahoj Gee… já… omlouvám se, že ti volám takhle pozdě večer."
Frank si mnul oči a zhrouceně seděl na posteli s mobilem u ucha.
"To je v pořádku," ozval se na druhém konci drátu Gerardův hlas. "Co se stalo?" opatrně se ho zeptal. Po hlase poznal, že se děje něco vážného.
"Já… šéf mě vyhodil z práce. Dneska. Gerarde, já nevím, co mám dělat. Pomoz mi, prosím…" Frank se zoufale rozplakal. Bylo mu tak trapně, ale nemohl si pomoct. Nemohl zadržet svoje zoufalství.
"Frankie… no tak. To bude v pohodě. Víš co… já… přijedu za tebou. Přijedu ještě dneska, pojedu nočním vlakem."
"Ne, to nemusíš…" chabě se ho snažil zadržet Frank, ačkoliv nic si nepřál víc, než ho teď vidět.
"Ale ano, musím." Gerardův hlas zněl rozhodně. "Přijedu asi ve dvě ráno, snad najdu, kde bydlíš. Když tak ti zavolám. Čekej na mě!"
"Já… dě-´´ nestačil dopovědět ani slovo poděkování a Gerard už zavěsil.
…
Vlak se řítil po kolejišti a prorážel si cestu deštěm. V prostředním kupé v posledním vagónu seděl o samotě jediný člověk. Člověk v dlouhém černém kabátě a starostlivým výrazem ve tváři. Rachot vlaku přehlušoval noční slejvák za oknem, v němž se odrážely světla z kupé. Tmavovlasý muž netrpělivě sledoval dějství za oknem. Byl krásný. Krásný, a na zádech měl obrovská černá křídla.
Vtom vlak prudce zabrzdil a muž přepadl na zem. Když ho pohyb vlaku otočil na záda, měl čelo od krve a nehýbal se.
"NEE!"
"Frankie! Frankie!!"
S trhnutím se probudil. Ve tmě před sebou viděl tvář. Tvář anděla. Bez krve. "Gerarde!"
"Něco se ti zdálo…" Gerard mu pomohl se posadit. "To nic. Už jsem tady."
Frank se rozhlédl po místnosti. Byl oblečený a seděl v obýváku na gauči. Musel usnout, když čekal na Gerarda. Obrátil se k němu. "Jak ses dostal dovnitř?"
"Nezamknul si… a lekl jsem se, když jsi na zvonek neodpovídal. Neotvírals, tak sem šel dovnitř."
Frank se zmateně podíval na zeleně světélkující ciferník hodin. 02:33.
Znovu se otočil k Gerardovi. Konečně se probudil. Konečně zjistil, že to není sen, že Gerard je opravdu tady.
"Jsem tak rád, žes přijel." Zaplavil ho pocit úlevy. "Děkuju."
Gerard se usmál a přisunul se až k němu. "Nemohl jsem tě nechat samotného. Zněl jsi tak vyděšeně… myslím po telefonu. Bál jsem se o tebe. Záleží mi na tobě."
Pohlédli si do očí. Ještě nikdy si nebyli tak blízko. Gerard mu položil dlaň na tvář a naklonil se k němu. Poprvé spojili svoje rty v polibku.
Chyť se svého anděla. Naučí tě létat.
…
Back Frank's POV:
Když jsem se ráno probudil v Gerardově náručí, uvědomil jsem si, že se chci probouzet v jeho náručí každý den. Uvědomil jsem si, že ho miluju a chci být jen s ním, žít jen pro něj. Chci s ním proletět celým zbytkem svého života. Tady, v Jersey, už mě nic nedrží. Přišel jsem o všechno.
Gerard se na mě usmál a já mu usměv oplatil. "Chci jet s tebou do New Yorku."
Jeho tvář se nezměnila. V odpověď mi daroval krátký polibek.
THE END








pri mojich myslienkach poslednych dni to na mna posobilo dost zvlastne tato story..ani nehovoriac o novych myslienkach..niekedy je tak strasne fajn, ked cloveka nic nedrzi, nic neputa..rozmyslam ci v buducnosti bude nieco schopne udrzat mna na jednom mieste dlhsiu dobu pri mojej povahe. Ale to je fuk :) story sa mi moc lubila a to je to pmdstatne :P nyu