Můj první waycest v životě...bez sexuálních scén. Čistě bratrská záležitost.
Budu vděčná za komenty <33
------
Svět se točí a točí tak jako mě se točí hlava nebo bije srdce. Bude se točit miliony let a nikdy nepřestane, hloupí koloběh života zde bude přežívat až do úplného konce.
Možná, že všechno skončí ještě dřív než si jen myslím. Zatímco co tady stojím, ty, někde teď zoufalý a ztracený hledáš cestu domů. Domov, který už není…
Flashback
Nažil jsem se popadnout dech. V boku mě nesnesitelně píchalo, ale přinutil jsem se k ješt rychlejšímu tempu. Běžel jsem jako o život. Ztratil ses mi, znovu. A já tě měl přitom celou dobu nestarost. Většinou mě to že tě musím hlídat straě rozčilovalo, ale nějaké výhody to pčeci jenom mělo. Tvoje nejlepší vlastnost bylo umění naslouchat a tak si se po celé roky stal mou vrbou, které můžu říct snad všechno. Nevadilo mi, že polovinu věcí co ti říkám, mi nerozumíš. Byl jsi příliš malej na to, aby si mohl chápat jak je člověku smutno, nebo jak ho ničí když ho ostatní šikanují. Něco v tvých očí mi ale dodávalo odvahu a já se tim svěřoval s takovými věcmi, které bych nikomu jinému neřekl
" Do prdele Mikey! Kolikrát ti mám řikat, aby si nikam nechodil!"
"Pro-promiň Gee"
Ulevilo se mi, že jsem tě konečně našel. Prohlížel sis výlohu jednoho obchoďáku asi dva bloky od našeho domu. Pak mě, ale zaplavila vlna vzteku
" Tohle už nikdy nedělej, rozumíš?!"
Nedostávalo se mi slov. Jen z představy kolik aut tě mohlo přejet, nebo úchylů odvléct něka pryč, se mi čelo orosilo potem.
"Ty jsi…ty jsi měl o mě strach?"
potichu se ě zeptáš s nadějí, která znamenala že mi na tobě , alespoň trochu záleží. Proč bych se taky o tebe jinak bál, žejo?
"Samozřejmě. Rodiče mi tě dali nestarost. Měl bych opravdu velký průšvih, kdyby se ti něco stalo"
Možná sem mu měl říct pravdu, že jsem o něj měl strach, protože ho mám rád. Protože to je můj bratr, i přes to, že mě někdy strašně rozčiluje.
Díval jsme se na tebe jak smutníš až mě z toho píchlo u srdce.
" Pojď, jdem domů."
" Pojď, jdem domů."
Domov. Co to vlastně je?
Možná nad místo kde se cítíte bezpečně. Útočiště, kde se můžete schovat před celým světem.
Otec+matka+díte, popřípadě děti
Jednoduchá rovnice. Jenže co když vám domov nahání strach.
" Kam zase deš! Kurva, slíbil si, že zůstaneš doma! Ten tvuj posranej barák se rozpadá…"
Bylo zajímavé slyšet matku takhle nadávat. Ale hádali se moc často na to, aby mě to už po takové době nějak vzrušovalo. Člověk si zvykne na cokoliv. Naučili jsme se že pokaždé když něco podobného vypukne, schovat se co nejdál z jejich dosahu. Ani jeden z nás nechtěl schytat pár facek, ne-li něco horšího.
" To sis myslela špatně!"
" Nojo běž si za tou tvou….za tou tvou děvkou!"
Tohle už očividně přepískla. Domem se na chvíli zhostilo ticho, ale netrvalo věčně.
" Cože si to řekla?"
Zašeptal otec s takovou nenávistí a hrozbou až mi přejel mráz po zádech. Byl jsem rád, že tam teď dole nejsem. Schoulili jsme se spolu s Mikeym na schodech, skrytí před zraky rodičů.
"Nic"
Pak už jen klaply dveře.
" Gerarde, proč se zase hádaj?"
" Jak to mám do háje vědět! Běž se zeptat jich. Nevim proč nemůžeme mít normální rodiče…"
Proud slov se začal valit a ani jsme se ho nesnažil zastavit. Na konci mi už tekly slzy po tvářích..
Tohle někdy musí skončit, říkal jsme si v tvém obětí.
Taky že skončilo.
Hádali se. Zase. Otec se už neudržel a praštil mámu až sebou praštila. Udělala si něco s hlavou a do týdne v nemocnici zemřela. Otce chtěli zavřít do vězení, jenže utekl s tou jeho " děvkou" jak jí nazvala matka. Ještě předtím, ale stačil podpálit náš dům.
Dali nás do opatrovnictví naší babičky. Teď když na to vzpomínám, myslím, že to byli asi ty nejšťastnější roky co jsme kdy zažili. I když byla babička dost přísná a potrpěla si na pořádku, měla nás ráda.
Dokonce i mi dva jsme se sblížili. Stal ses mým nejlepším přítelem.
Jediná věc která mi kazila tohle poklidné období byla škola.
" Ále náš Gerardíček, to máš odvahu jít do školy?"
Zahnali mě do kouta. V těchlech ranních hodinách nikdo ještě ve škole není. Naschvál sem chodím takhle brzo s naivní nadějí, že se jim snad vyhnu.
Čekal jsem kdy mě začnou mlátit když v tom jsme uslyšel ten nejúžasnější hlas, který jsme si kdy mohl přát slyšet.
Čekal jsem kdy mě začnou mlátit když v tom jsme uslyšel ten nejúžasnější hlas, který jsme si kdy mohl přát slyšet.
" Nechte ho bejt!"
Úlevou se mi až zamotala hlava. I když jsi byl mladší tebe poslouchali. Bylo až zvláštní jak se někdy naše role staršího a mladšího bratra pomíchali.
" Gee, jsi v pořádku?"
" Jo" Až po chvíli mi došlo, že se celý třesu
" To bude v pohodě"
Rozbrečel jsme se v tvojí náruči a věřil ti. Ano bude dobře.
Rozbrečel jsme se v tvojí náruči a věřil ti. Ano bude dobře.
Jenže nebylo. K těm všem hnusným věcem co se nám už stalo Přibyla další.
Babičku jsme našli jak spí v křesle. Snažili jsme se jí probudit, ale mě došlo že se nám to nepodaří. Že už se to nepodaří nikomu. A tak jsme ze dne na den neměli zase kde bydlet.
Zuby nehty jsme se bránili aby nás nerozdělili. Zhroutil ses a mě bylo jasné že to beze mě nezvládneš. Abych popravdě řekl, já bych to bez tebe také nezvládl.
Tohle se nedějě v reálným světě. Jen v knížkách, jenže nám se všechno tohle dělo. Jako by ten pojebanej život už nebyl takhle špatnej.
Nezvládl si celou situaci a pokusil si se zabít. Dali tě do psychiatrický léčebně a já zůstal sám v nějakym děcáku, kde si na mě všichni dovolovali. Proti šikaně, kterou jsem zažil ve škole jsme se už vcelku obrnil. Ale tohle bylo něco Nového, něco ještě zlejšího. Něco co jsme si ani nedokázal představit. Vím že o tomhle nikdy nebudu schopný mluvit. Tohle neřeknu nikdy ani tobě, Mikey.
Asi bych to všechno vzdal kdybych neměl tebe. Mohl jsem tě chodit navštěvovat, sice málo a jen na krátkou dobu, ale alespoň něco.
Nedařilo se ti moc dobře. Popravdě si na tom byl pořád dost špatně. Možná ještě hůř než když si se zhroutil. A tak mě něco napadlo.
"Psst… Mikey probuď se!"
Snažil jsem se tě co nejtišeji probudit abych nevzbudil někoho dalšího.
" Gerarde, já ještě nechci do školy. Nech mě spát"
" Gerarde, já ještě nechci do školy. Nech mě spát"
" Mikey prosím. Probuď se. Nejdem do školy"
Chvíli mi trvalo než jsme tě přesvědčil že do žádné školy opravdu nejdem. Snažím se vzpomenout od kdy do ní nerad chodíš. Vždycky tě bavila.
Aniž bych ti něco vysvětlit potichu jsme se kradli nemocniční chodbou. Teď si byl potichu, ale věděl jsem, že až vyjdem ven, budeš mít spoustu otázek. Ale mýlil jsme se. Co mě překvapilo nejvíc že si s úsměvem řekl
" Já věděl, že si pro mě příjdeš, Gee"
" Já věděl, že si pro mě příjdeš, Gee"
Gee. Takhle si mi už hodně dlouho neřekl.
" půjdem domů?" zeptal se potichu a potlačil zívnutí.
Neměl sem sílu ti říct, že nevim kam pujdem, že domov nemáme. Prostě jsme jen přikývnul.
Všechno jsme měl pečlivě připravené i oblečení pro tebe, ale to kam půjdem pro mě bylo záhadou.
Důvěřoval si mi ve všem co jsem ti napovídal. Netušil jsem, že máš výpadky paměti nedokázala jsem odhadnout co všechno si zapomněl.
Dva týdny které jsme strávili ve starém domě babičky jsem ti zdůvodnil, jako že se u nás přestavuje a že musíme zůstat tady.
Jenže jsem si začla všímat, že už mi všechno tak nežereš. Musel jsem s pravdou ven. Dál už to nešlo.
"Víš Mikey" Nakousnu, ale pak začnu z jinéh konce
" Zharajem si hru, jo?"
Nadšeně přikývneš
" Budeme si říkat hezké i pšatné vzpomínky za poslední roky. Jo? Kdo jich bude mít víc vyhrává"
Snadno jsme si takhle mohl ověřit co všechno si pamatuješ.
Jediná věc která ti unikala byl náš dům. Všechno jinak si pamatoval ale mluvi si o tom, jako y se to nedělo nám, ale někomu úplně jinému.
" Mikey, teď mě prosím poslouchej"
přikývneš
"Dům ….dům vyhořel"
Čekám na tvou reakci, ale když se nedostavila pokračuju dál.
Shořelo téměř všechno. Žádný dům není"
" Ne"
" Ano" odvětím ti neštastně
" Ty lžeš!" rozčílil se s na mě a se slzami v očích prudce vstaneš
" Mikey nelžu! Tobě bych nikdy nelhal!"
Snažil jsme se tě obejmout. Odstrčil si mě o utekl ven.
Uríkám a snažím se tě najít. Vím kam půjdeš. Vím kde tě mám hledat, ale děsil jsme se toho. Venku nás ted určitě všude hledaj, divím se, že je nenapadlo nás hledat v domě u babičky.
Příliš mi to připomíná ty doby kdy si bez dovolení odešel. Zrovna když jsme tě měl na starost. Zoufale tě hledám a nemůžu tě najít. Ale nakonec tě najdu…
" Mikey, jsi tu?"
Zavolám v troskách ohořelé ho domu a začnu procházet jednotlivými místnosti.
Nakonec tě najdu v pokoji, který dřív patřil nám dvou. Seděl jsem na kusu dřeva, který asi dřív představoval něco z našeho nábytku.
" Mikey"
Tentokrát ses rozbrečel na rameni ty mě.
Moc rád bych řekl, že to pro nás všechno dopadlo dobře. Ale říct to nemůžu. Lhal bych a to nechci.
Našli nás. Tebe a mě u nás v domě.
Nedožil ses svých šestnáctých narozenin.
Našli tě v koupelně s podřezanýma žílama. Nějaká sestřička zapomněla zamknout koupelnu. Rozbil si zrcadlo a jeho střepy si pořezal celé ruce a kotníky.
Ještě než někdo stačil zpozorovat že se vůbec ztratil, bylo už pozdě.
A já? Já zůstal naprosto sám.
Největší ironie je, že mi je už 19. Mohl bych tě mít v opatrovnictvím, i když těžko říct jestli by mi tě vůbec dali.
Teď stojím tady. Na místě kde to všechno začalo.
Otec+matka+ děti
Teď už vím že domov tohle není. Domov a rodina jsi byl pro mě totiž vždycky ty.








to je smutný....ale krásný <333