18. ledna 2009 v 19:01 | Cecily
|
Pokud se chcete o mně všechno dozvědět, přečtěte si to.
Pocit deprese, pocit, že je na hraně a přepadává.
Pocit bezmoci - prostě neví, co dělat.
Nejde to potlačit, nejde to ignorovat. Nejde s tím dělat nic.
Pocit, že si nikdy nic v hlavě nesrovná, protože všechno je prostě příliš těžké a složité.
Pocit osamělosti, protože říct to někomu nejde - neví co, neví jak. Neví o sobě nic.
Ale zároveň nechce znovu zklamat. Ale co jiného se dá dělat? Možná je to jediné, co zbývá.
Všechny možnosti jsou těžké. A ona si prostě nemůže vybrat.
Nenávidí deprese. Nenávidí a zároveň je na nich závislá. Nenávidí pocit, že je vždycky až ta poslední, prostě páté kolo u vozu. Když je s jedním člověkem, je to v pohodě. Ale jakmile jsou tři, baví se oni dva spolu a ona je ta třetí. Takových situací už bylo v jejím životě tolik!
Chtěla by být jako ostatní. Chce být jako její kámošky, její vzory. Nechce být sebou. Nenávidí ten pocit, kdy v ní bojují dvě protichůdné síly a ona je na hraně mezi nimi - na hraně osamělosti a bezmoci, kdy nemůže nic dělat, protože nic se dělat nedá. Musí se to jen přečkat, a ona ví, že se to zlepší. Dneska to cítila jednou. Potom byla na vrcholu dobré nálady, a nakonec zase spadla na dno. A to během jedné hodiny. Snaží si utřídit myšlenky, ale ony se každou chvíli rozhází. Jako by se snažila postavit domeček z karet, ale nikdy nepostaví poslední dvě karty na jeho střechu, protože vždycky přijde vítr a zboří ho. Jistě, jsou věci, které jí dávají sílu ho začít stavět znovu. Ale někdy opravdu jen čeká, až zvítězí ta špatná strana, která v ní bojuje..
Zkoušela být jako ostatní. Zkoušela být v pohodě. Ale za celou tu dobu to nedokázala. A pořád nevěří, že to někdy dokáže. Někdy to trochu šlo. Postupně a pomalu jí přestaly vadit některé věci, ale pořád to nedokáže. I když má někdy pocit, že všichni tam venku jsou jí blízcí a nemusí se jich bát, potom se to vždycky vrátí zpátky. A není to lepší. Je to pořád stejné. Někdy má pocit, že se to zhoršuje. Kdyby mohla, hrála by si na někoho jiného. Ale je to pro ní tak těžké, že to nezvládne.
Celou dobu to zkoušela, ale za celou tu dobu poznala jen jeden jediný pocit. Možná to není nešťastný život, ale prostě jen jeden z mnoha problémů. Možná to není důvod k depresím. Ale ona z toho nešťastná je. Nezná, co je to těžký život. Ale ví, jaké to je, vracet se celý dosavadní život skoro každý den na jedno místo a nemít tam komu říct ahoj.
Možná neví, co to znamená být na dně. Nebyla tam… ale padala.
Cigareta pomalu dohořívá. Celý život před něčím utíká. A je to pořád stejné. Která cesta je nejlepší, a kterou už se nikdy nechce vydat? Nezná všechny, ale pár ano.
Neví, před čím prchá, neví kam. Byla hloupá a dělala chyby. Už ví, které z nich nezopakuje. Ale neví, které ji ještě čekají. Co když přijde něco, co jí znovu přinutí udělat to, co už nikdy nechtěla, co si přísahala, že už nikdy neudělá?
Má hodně snů a ví, že všechny se jí nesplní. Vždycky bude utíkat před realitou, která stále bude trochu jiná, než jakou ji chce. A to se nikdy nezmění..
Kdyby jednou spočítala všechny chyby, kterých se kdy dopustila, možná by ji vyděsilo to číslo. Ale jako varování před navýšením jejich počtu jsou tu vzpomínky. Ale je to dostatečné varování? Zabrání jí znovu překročit hranici?
Ty zlé doby jsou pryč. Přesto se jí zdá, že se někdy vrací, a toho se bojí. Bojí se, že ještě jednou bude zlomená v koupelně plakat na zemi, pouštíc vodu, aby nikdo neslyšel její hlasitý pláč. Bojí se, že ještě jednou sebere střep na zemi, aby si mohla pořezat ruku. Že ještě jednou vytáhne žiletku. Že ještě jednou vytáhne prášky. Bojí se, že ztratí všechno, co má. Bojí se, že bude znovu hledat útočiště v alkoholu, že znovu uteče ze školy. Že si znovu sáhne na hranici zoufalství. Že ještě jednou bude sedět v nemocnici, koukat se z okna na slunečný den a přát si, aby byla kdekoliv jinde na světě, zatímco její rodina neví, co říct.
Bála se, že ještě jednou bude sedět a zahanbeně odvracet hlavu od těch, které nejvíc miluje a tolik lituje, že je zklamala.
Bála se, že znovu splatí probdělé noci, že znovu bude ležet v posteli a hrdlo se jí bude svírat pláčem, toužíc, aby jí kdokoli projevil lásku a něhu.
Bála se, že se to všechno vrátí, a ty zlé vzpomínky se znovu stanou skutečností. Bála se, že znovu bude potlačovat slzy, když se bude loučit se svými milovanými. Že znovu bude vědět, že všechno je jenom její vina, a přesto nemá sílu říct promiň.
Ale možná, že všechny ty sliby porušila už tolikrát, že omluva na to nestačí. Přesto jí odpustili. A ona už nechtěla zklamat. Už nikdy.
Zlé časy přešly a ona se zase může podívat do očí. Ale kdy zase přijdou? Věděla, že se to stane. Když se podívá do zrcadla, nevidí změnu. Jako by ji to všechno nijak nepoznamenalo. Možná se to projeví až časem. Ale pořád se od sebe odvrací, nechávajíc černé vlasy zakrýt její obličej. Za to všechno se nenáviděla. Za to, co udělala, i za to, co ne.
Věděla, že všechno se mění. I její život. Ale možná už se zbavila té naivní naděje, že se někdy změní tak, jak si ho ona vysnila.
jak mám něco napsat... jen mi řekni jak...