close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

What I've found 3. - END

5. ledna 2009 v 12:12 | Pip |  What I've found
No, konec, tak, snad to zas tak moc nenudilo...

A mělo to děj...

A nevim:D:D

Děkujeme za pozornost a slibujeme, že už nikdy nic takového neprovedeme.




Ráno jsem se probudil zamotaný do končetin mého přítele, ale nechtěl jsem ho budit, tak jsem je ze sebe pomalu odstranil. Dal jsem si dlouhou teplou sprchu, napsal Mikeymu vzkaz a odjel. Za cesty mě popadlo takové příjemné, a zároveň nepříjemné, vzrušení z toho, co mě čeká. Přemýšlel jsem o tom, jak můj brácha asi vypadá, jak se vlastně jmenuje. Bude vůbec doma? Budou jeho rodiče ještě vůbec na té adrese, co mi dali v děcáku? Hlavou se mi honily tisíce myšlenek a já je nemohl zahnat ani tím, že jsem si nadával za to, že jsem se do toho vůbec pouštěl. A ani to nepomohlo, abych zapomněl, co mě čeká. Jel jsem skoro tři hodiny a ani mi nevadilo, že jsem celou cestu nezastavil. Byl jsem tak zabraný do své hlavy, že mi to ani nepřišlo. Bohužel, chvíli jsem si říkal, že to mělo trvat ještě chvíli. Byl jsem strašně nervózní, když jsem stál před domem, který jsem měl popsaný na papírku, a rozmýšlel se, jestli nesešlápnout plyn a nejet zase zpátky.


Třesoucí se rukou jsem otevřel dveře, vytáhl klíčky ze zapalování a vystoupil. Takhle jsem naposledy, když jsem šel k zubaři, taky to bylo takové no nepříjemné. Naposledy jsem si skontroloval, že jsem na správném místě. Tak už dost Gerarde. Musel jsem se okřiknout, takhle to nejde protahovat do nekonečna. Vyšel jsem po schodech a zaklepal na domovní dveře. Ješětě furt můžu utýct, ale nohy mě neposlouchaly, než jsem stihl nějak zareagovat tak se otevřeli dveře a v nich stála nějaká starší paní, krátké bílé vlasy, trošku při těle. Skrz dioptrické brýle na mě hleděly laskavé modré oči.


"Ehm, no dobrý den. Jsem Gerard Way." tak, dostal jsem ze sebe a čekal jsem. Paní se shovívavě usmála.


"Myslela jsem si, že se tu jednou ukážeš. Pojď dál." vyzvala mě. Páni, šlo to lépe, než jsem čekal. Zavedla mě do obýváku. Sedl jsem si do křesla a paní naproti mě.


"Já jsem se ani nepředstavila, jsem Deina Foster. Asi se sháníte mi Michaelovi." teď jsem měl chuť omdlít. Je to tady, přišla řada na mého brášku. Foster, Michael. To mi něco děsně připomíná. Tak se jmenuje Mikey! To je určitě jen shoda náhod.


"Ale bohužel tě musim Gerarde zklamat, Michael se od nás odstěhoval už před pár lety, nemáme od něj žádné zprávy, víš, no nerozešli se s otcem v dobrém." zadívala se do země.


"Víš, asi to bude znít hnusně, ale nemohli jsme si vás oba dovolit a Mikey byl tak roztomilé miminko." začala pofňukávat. Cítil jsem se víc a víc nepříjemně. Hlavně to, jak řekla Mikey.


"A, no nemáte aspoň jeho fotku?" chtěl jsem vědět. Pokývala hlavou.


"Ano, ale jen z dětství, čím víc byl starší, tak tím víc měl odpor k fotoaparátům." došla do nějaké jiné místnosti a přinesla album fotek.


Během té chvilky, co byla pryč, jsem si myslel, že se seberu a uteču. Co to má sakra znamenat?? Kluk, co se jmenuje jako můj přítel, pohádal se s otcem, jako můj přítel, nesnáší focení jako můj přítel. Bože, jsem jen paranoidní. Říká se, že každý má na světě svého dvojníka, tak proč by se nemohla udát taková shoda jmen... událostí... a povah. Možné je přeci všechno. Zhluboka jsem se nadechl a vyčkával, co uvidím v albu. Hned na první fotce bylo vidět Mikeyho, mého brášku, ještě jako mimino. Nebyl mu snad ani rok, když ho adoptovali. Byl opravdu rozkošný. Dokonce jsem si všiml i jisté podoby, mezi námi dvěma.


"A Mikey... on ví, že je... adoptovaný?"ptal jsem se a Deina zavrtěla hlavou.


"Nechtěli jsme mu to říkat... Tedy, chtěli, ale on nám v ten dsamý den, co jsme se k tomu chystali, řekl tu... pravdu o svém životě."řekla a zkroušeně sklopila hlavu. NEchtěl jsem být vlezlý, ale musel jsem.


"A-a jakou pravdu?"zajímal jsem se a duševně se připravoval na nejhorší. Deina nejdřív mlžila, ale nakonec se odhodlala.


Nemysli si o něm, že je špatný chlapec, on je ve všech ohledech vyjímečný, ale... Stalo se něco, co už neovliníme. Prosím, nesuď ho."naléhala a já spěšně, a taky netrpělivě, kývl.


"On, Mikey, je totiž gay."řekla a já mysle, že umřu. Omdlím. Upadnu. Vyběhnu ven a začnu křičet... Nebo cokoliv jiného. Mělo ještě vůbec cenu nalhávat si, že je to jen doopravdy dokonalá shoda náhod?


"Vy se na něho zlobíte že? Ne to nesmíte, Mikey byl vždycky hodný chlapec." bože, asi vyletím z kůže, proskočím oknem nebo ježiš já nevím. Mikey, můj dokonalý Mikey je nejspíš i mé krve. Chtělo se mi zvracet, udělalo se mi mdlo.


"Mohl bych dostat sklenici vody?" zeptal jsem se slušně. Vstala a podívala se na mě tak, no jako soucitně? Měl jsem chuť na ní zařvat, že spím se svým vlastním bráchou tak ať se na mě tak nedívá.


Prolistovával jsem si dál album a díval se do očí vlastního bratra, na jeho úsměvavou tvář. Nebylo pochyb, ale furt mi to přišlo takové no divné. Prostě to určitě není pravda. Deina vstoupila do pokoje a podala mi sklenici vody, napil jsem se.


"Já no hrozně vám děkuji za ty fotky. Vážně na něj nemáte nějaké spojení?" potřeboval jsem to vědět, furt jsem nějak tajně doufal, že můj bráška Mikey není ten samý, jako můj MILENEC Mikey.


"Naposledy, když mi posílal k narozeninám pohled tak tam připsal i své číslo, počkejte, najdu ten pohled." opět vyšla z pokoje a já tam opět zůstal sám. Myslím, že jim nefunguje klimatizace, je mi šílený vedro, nebo maj přetopeno. Vrátila se za chvíli a podala mi pohled. Díval jsem se na písmo, které tak dobře znám a na telefonní číslo, co bych dokázal vyťukat i poslepu.


"Já vám moc děkuju, už, no musím jít. Nashle." vylétl jsem z toho domu jak střela. Teď jsem potřeboval přemýšlet.


Nasedl jsem do auta, chytil se volantu a čuměl před sebe. Ne, to není pravda. Ale je, co budu dělat? Měl bych mu to říct? Jo, to by bylo nejlepší, protože ho nemůže nechat, aby mě líbal, aniž by věděl, že nás porodila stejná matka. Že jsme bráchové. Že, že… bože. Vždyť já ho ale miluju. Jeho oči, nos, ústa, jeho milý úsměv, jeho andělskou povahu, to jak je ve všem, co dělá, dokonalý. Miluju ho, přitahuje mě. Je to můj přítel, ne bratr. Vždyť vlastně ani sourozenci nejsme. Není mezi námi nic, jako láska mezi dvěma bratry. Je mezi námi láska čistě… živočišná, nebo jak to říct. K tomu, abychom byli sourozenci, nám přeci něco chybí a… něco přebývá. Většina bratrů spolu nespí, co si budeme povídat. Nevěděl jsem, jak se rozhodnout. Možná bych mohl počkat, až se stane něco, co mu ukáže pravdu a já… budu říkat, že jsem bratra nenašel, že odjel, umřel, nebo tak. Že ho prostě nemám.


Snažil jsem se, vytáhnou z kapsy klíče od auta, když jsem našel tak jsem nastartoval a vyjel. Cesta domu byla rychlejší než cesta tam. Ani jsem si neuvědomil, že překračuju rychlost. Musím si to všechno promyslet. Co udělám? Řeknu mu to? Mám mu to vůbec říct? Co když to ponese nějak hůř? Ale měl bych mu to říct, zaslouží si pravdu. Jenže timhle mu můžu zničit celej život. Ne, měl bych mlčet. Měl jsem v hlavě takovej zmatek!!! Ne, přijedu domu a uvidíme, jak to bude. Přijel jsem před barák a čekal. Tohle bylo snad ještě horší, než když jsem dojel před dům jeho rodičů. Musím se sebrat. Vylezl jsem z auta a šel domů. Roztřesenýmy prsty jsem našel klíče od bytu a otevřel.


"M-Mikey?" zněl jsem jak pitomec. Bál jsem se svého vlastního přítele, teda bratra, teda. Mlč, tak už dost. Je to jen tvůj milenec. Máš s ním společné pouze geny. Jinak minulost ne. Nejste si blízcí jako bratři. Ne, je to tvůj přítel a tak to bude navždy, bratra zkrátka nemám. Jen přítele, co ti je velice, velice moc blízký. Mikeyho miluju a nehodlám se ho vzdát kvůli něčemu takovému.


Mikey se mi neozýval tak jsem šel za ním. Byl v pokoji a spal. Sedl jsem si k němu a pozoroval, jak se mu zvedá hrudník. Pohladil jsem ho po vlasech. Oh bože, ne to prostě nejde. Měl jsem v sobě tolik otázek a žádnou odpověď. Mám mu to říct nebo ne? Takhle bych všechno pokazil, nebo taky nic. Nemůžu vědět, jak se k tomu Mikey zachová.


"Gee, ty jsi už doma? Jaks dopadl?" podíval jsem se na něj, nevšiml jsem si ani, že je už dávno vzhůru. Ne, to prostě nejde, musí to zůstat tak, jak to je. On je můj přítel a né bratr a basta.


"Ta rodina tam už nebydlí. Odstěhovali se někam pryč a nemaj na ně žádný kontakt. Víš, asi to tak prostě nemá být, mám být rád za to, co mám. To jsi ty." Dal jsem mu pusu. Prostě se nikdy nesmí dozvědět, jak to je.


Trochu jsem se bál, jak na to zareaguje, že mě bude litovat a nutit do toho, abych bráchu… tedy jeho… dál hledal, protože do toho byl předtím tak zapálený, ale naštěstí se jen povzbudivě usmál a políbil mě a… bože, nemohl jsem. Nemohl jsem ho líbat, pokaždé když se mě dotkl, pohladil mě nebo tak, před očima mi vyvstal obraz toho, jak to všechno mohlo být, kdyby… kurva, bylo mi ze mě špatně. Bylo mi špatně z nás a já… Asi jsem se rozhodl špatně. Tady, to ne, chci říct, že by asi nebylo dobré přijít k němu a říct:


'Jsem tvůj brácha, spali jsme spolu a já to vím už pár dní, myslíš, že jsem zvrácenej?', ale co má člověk v mé situaci dělat? Byl jsem debil, když jsem si myslel, že opakováním nějakého tvrzení vykouzlím nějakou bránu, která mě zavede do světa nevědomosti. Jenomže láska k Mikeymu byla silnější než to nutkání říct… pravdu.


Ano, lhal jsem svému příteli/bratrovi už nejméně měsíc a nevěděl jsem, jak z toho ven. Ubíjelo mě každý den se vedle něj budit a líbat ho a milovat se s ním a… každým dnem jsme si byli vzdálenější. Nešlo to jinak, nemohl jsem to vydržet a Mikey to samozřejmě vycítil. Po několika nepříjemných hádkách jsme se rozhodli, že si se vztahem dáme menší pauzu. Menší, neurčitě dlouho trvající, pauzu.


Jenže bez Mikeyho jsem se cítil špatně. Měl bych mu prostě říct pravdu a hotovo. Pomalu jsem šel ulicí směrem k našemu, teda teď jeho bytu. Odešel jsem já, neměl kam jít. Kam by taky chodil že? Zaklepal jsem na dveře a čekal. Slyšel jsem, jak volá ke dveřím už jdu, během chvíle otevřel. Jeho pohled, byl tak neurčitý.


"Ahoj Gee, co chceš?" zněl nenuceně, jako kdyby se těch posledních pár let nestalo. Ale v jeho očích bylo vidět, že se chce rozbrečet, jen jsem nevěděl, jestli štěstím nebo smutkem.


"Mohu dál? Potřebujeme si promluvit." Šel na stranu a já vešel. Všechno bylo na svém místě. Posadil jsem se do obýváku a čekal, co Mikey, přišel ke mně a sedl si mi pod nohy, tak jak to dělával, když jsme se třeba dívali na film. Tak moc jsem ho chtěl k sobě přitáhnout a políbit ale nešlo to! Měl jsem v sobě obrovskej blok. Vím, asi je hnusný hodit to všechno na Mikeyho ale musím mu to říct a vědět, jak by se on rozhodl.


"Víš Mikey, chci si promluvit o tom, co se v posledních měsících děje, dělo." Jen se na mě díval. Tohle bude těžší, než jsem si myslel.


"Lhal jsem ti v tom, že jsem nenašel bráchu." Teď zamrkal a podíval se na mě, přímo na mě.


"A proč?? Copak je ve vězení a ty se za něj stydíš? Víš, že to je pěkně pokrytecký?" začal jsem kroutit hlavou.


"Ne ne, tak to není. Poslouchej mě a nepřerušuj. Jeho rodiče tam na té adrese stále bydlí, mluvil jsem s jeho matkou, viděl jeho fotky. Tvoje fotky Mikey. Ty seš můj brácha." Dal jsem si hlavu do dlaní a začal vzlykat.


"Nechtěl jsem ti to říkat, protože o tom nevíš, že jsi adoptovaný. Chtěl jsem, aby to bylo všechno tak, jako do té doby, prostě dokonalé. Ale až moc jsem si uvědomoval, že jsme stejné krve, jenže Mikey, já tě miluju, nedokážu bez tebe prostě být." Rozplakal jsem se. Nevěděl jsem, co teď dál říkat, všechno je teď na Mikeym.


Podíval jsem se na něj, v obličeji se mu střídaly všechny druhy barev.


Podíval jsem se na něj, v obličeji se mu střídaly všechny druhy barev. Chvíli jen seděl na zemi, v naprosto stejné pozici, a zíral na mě očima, ze kterých jsem nemohl nic vyčíst, pak vyskočil na nohy. Oči na mě třeštil pořád a bezmocně otevřel pusu a zase ji sklapl. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, jestli něco říct, nebo… vím, co teď asi prožívá. Tedy, z části vím. Když mi rodiče řekli, že sem adoptovaný, dost to se mnou zamávalo, ale… nepřidali k tomu fakt, že spím se svým bráchou, to doopravdy ne. Mikey začal přecházet po místnosti a nervózně se třásl. Sledoval jsem ho, ale bál jsem se třeba jen pohnout.



"VYPADNI!"zařval najednou a já myslel, že se na místě rozbrečím.


"C-co?"ptal jsem se vysokým hlasem, ale Mikey mě zarazil.


"N-ne, vlastně ne! Zůstaň tady! J-jak dlouho už to víš? Vlastně, to vím, ale proč jsi mi to neřekl? Proč? Já, já, já netuším, o co ti šlo! Vždyť je to zvrácený! Neuvěřitelně hnusný a… jak jsi se mnou mohl spát, když jsi to věděl. Panebože, já spal se svým bráchou…"vykřikoval a při posledních slovech se zhroutil na pohovku vedle mě a složil hlavu do dlaní. Objal jsem ho kolem ramen, ani se nehnul. Tiše seděl a čekal, co řeknu.


"M-mikey, já… miluju tě. Neuvěřitelně tě miluju a… ty to víš. Od doby, co jsem to zjistil, tak nám to neklapalo… mně to přišlo hnusný a zvrácený, ale… my vlastně nejsme bráchové… máme jen společnou… matku… a otce… ale nemáme nic jiného, co by nás jako bratry spojovalo. My, my jsme milenci, ne…"


"Mlč prosím chvíli, musím si to promyslet." Zarazil mě. Díval jsem se, jak si mne spánky a tiše si mumlá sám pro sebe. Nečekal jsem, že ho to tak moc vykolejí, ale čekal jsem, až co řekne on. Pak se zastavil a podíval se na mě. Ve tváři měl už normální barvu a rozhodný výraz.


"To vyřešíme, neboj." Přišel ke mně a pohladil mě po tváři.


THE END
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama