
Další den
Odkrývám
Svůj svět ve tři ráno
Špínu z těl
Objímám
Jdu za zlatou ránou
Odkrývám
Svůj svět ve tři ráno
Špínu z těl
Objímám
Jdu za zlatou ránou
Ach ano, Nick. Můj mladší bratr. Ten jediný, který se zajímal, kde jsem byl, když jsem se vracel domů v půlce noci.
K ránu jsem šel po zmrzlém chodníku a jedinou společnost mi dělalo světýlko ohně na konci cigarety, kterou jsem držel v ruce. Když jsem ji přikládal k ústům, napadlo mě, že je to vlastně taková metafora života. Na začátku ještě necítím chuť cigarety, postupně si ji vychutnávám, odklepávám zhaslý popel, až nakonec zbude jen hořký oharek.
Nebylo by jednodušší rovnou se vzdát? Říká se, že sebevražda nebolí víc, než zůstat naživu. Ale někdo jako já, někdo jako já prostě nemá odvahu jen tak přiložit zbraň ke spánku a prostřelit si mozek, nebo se rozjet v autě a strhnout volant do hlubokého srázu nebo do řeky. Není to lehké. Ani jediná z kvanta možností není lehká. Obzvlášť pro zbabělce, jako jsem já. Zbabělci přemýšlí, až si všechny svoje činy vymluví - ty dobré i ty špatné.
Proto jsem hledal pomalé útěky od života. Zešílel bych, kdybych alespoň občas nezapomněl na všechno, co mě soužilo. A to bylo možná těžší, než všechno ostatní.
S každou další vteřinou
Skrývám lež za jinou
Jsem dál než chtěl bych být
S každou další vteřinou
Jsem na kolenou
Skrývám lež za jinou
Jsem dál než chtěl bych být
S každou další vteřinou
Jsem na kolenou
Rozpršelo se; v zimě prší málokdy. Na dohořívající cigaretu dopadaly kapky, až jí celou promáčely.
Občas jsem se bál, že všechno, co jsem dělal, zajde příliš daleko. Bál jsem se, že domů přijdu tak opilý, že Nickovi všechno řeknu. Bál jsem se, že s sebou přitáhnu nějakou děvku, nebo že nějaká, která kvůli mně omylem otěhotněla, zaklepe na dveře.
Zahodil jsem cigaretu a vešel do svého domu, kde byly uvězněné všechny moje starosti. Měly jméno jediné osoby.
"Joe!"
Zabíjelo mě vidět Nickovu tvář, podívat se do jeho nevinných očí, které nic nevěděly. Nebo věděly? Přál jsem si, aby věděl?
Vyhýbal jsem se mu jak tělesně, tak vnitřně. Ignoroval jsem jeho pohled a na otázky jsem odpovídal rádoby flegmaticky automatickými odpověďmi, které jsem se naučil za posledních pár měsíců.
"Byl jsem s kamarády na oslavě. A ne, pil jsem jenom trochu. Promiň, že jsem nezavolal, zapomněl jsem si mobil. A nehlídej mě, jako bys byl můj otec! Chci jít spát, jsem unavený."
Zavřel jsem se v pokoji, kde pro mě bylo poslední dobou téměř nesnesitelné pobývat. Neustále jsem Nickovi tvrdil, že všechno je v pořádku - tolik jsem se snažil ho přesvědčit. Nebo jsem chtěl přesvědčit sám sebe?
Víkendy, kdy jsem se s ním vídával častěji, mě ničily. Sotva jsem přišel a lehl si na postel, potřeboval jsem znovu utéct. Utéct od sebe, od bezesných nocí, od všech lží, odcizení a nenávisti. A lásky.
Zrazenej
Šílenej
Mladý oči stárnou
Tak přej
Mi den
Without injection
Šílenej
Mladý oči stárnou
Tak přej
Mi den
Without injection
Vždyť jsem si ještě tak dobře pamatoval, co pro mě Nick znamenal dřív. Co pro mě znamenal jeho úsměv, jeho tvář, jeho přátelské poplácání po rameni. Proč to tak nemohlo zůstat?
Tolik se všechno podobalo minulosti. A zůstalo by to, kdybych nezklamal. Nebýt mě, nic z tohohle by se nestalo. Jenže jsem nerozuměl sám sobě. Nevěděl jsem, co se ve mně zlomilo. Proč se to všechno stalo. Proč se to změnilo.
Byl jsem tak unavený ze hledání odpovědí, že jsem před těmi otázkami raději začal prchat. Špatnou cestou, já vím. Jenomže už se s tím nedalo nic dělat.
Přešel jsem do světa klamu, skrývání, nenávisti, bolesti a lží a nemohl se bez něj obejít. Uvěznil mě v sobě a já už nemám sílu hledat cestu zpět.
Dnes, když ležím v posteli, jsem si vzpomněl na jeden den; tehdy taky byla zima, taky pršelo. Je to už rok - a nejspíš v tu dobu to bylo naposledy, co jsem Nicka viděl jako svého bratra.
Tehdy jsem se vrátil domů a měl jsem zrovna těžké období; a Nick byl ten, kdo mi pomohl a podržel mě. Zavřel jsem oči a v myšlenkách se znovu vrátil k jeho tváři, do které jsem se tehdy naposled zpříma a zblízka podíval, a už tehdy jsem si přitom něco uvědomil.
"The rain drops, the tears keep falling, I see your face and it keeps me going…"
S každou další vteřinou
Skrývám lež za jinou
Jsem dál než chtěl bych být
S každou další vteřinou
Jsem na kolenou
Skrývám lež za jinou
Jsem dál než chtěl bych být
S každou další vteřinou
Jsem na kolenou
Ta myšlenka mě vyburcovala do sedu a dala mi jakousi sílu. Schoval jsem hlavu do dlaní a uslyšel, jak někdo přišel a sedl si na postel vedle mě. Někdo… věděl jsem, že Nick.
"Joe?" oslovil mě.
Nepodíval jsem se na něj, nešlo to. Pokračoval. "Nechceš si promluvit?"
Tuhle větu jsem odjakživa nenáviděl. Byla tak relativní, nemožná, nesmyslná. Co když jsem mluvit chtěl, ale prostě jsem nemohl?
Zavrtěl jsem hlavou, ale Nick se nepohnul. Jako by se rozhodl prolomit bariéry, rozsekat ledy, zbořit tu zeď mezi námi, kterou jsem tak pečlivě budoval.
"Změnil ses."
Ta věta mi sevřela žaludek. Tohle jsem říkal sám sobě tak často, ale z Nickových úst to bylo něco jiného.
"Řekni mi, co se děje. Prosím."
Tón jeho hlasu byl tak tichý, ale zároveň tak zoufalý, naléhavě bezmocný, až mě to ničilo víc a víc. Pomalu jsem nesnesl jeho přítomnost. Svěsil jsem ruce a podíval se na něj.
Neznám smích
Neznám pláč
Chci vládnout vůli svý
Neznám smích
Chuť krásy tvý
Odmává mi cíl
Neznám pláč
Chci vládnout vůli svý
Neznám smích
Chuť krásy tvý
Odmává mi cíl
Seděl vedle mě, tak blízko, a přitom míle daleko. Připadal jsem si jako stopař léta stojící na zaprášené dálnici, kterému nikdo nechce zastavit, a když už to někdo udělal, je z toho tak ohromený, že se nezmůže nastoupit a nechat se zavézt do města. A uvědomí si, že tam možná ani nechce.
Ironicky jsem se pousmál svojí myšlence. Jsem tak paranoidní. Znovu jsem vzhlédl k Nickovi a snažil se cosi vyčíst z jeho očí. Znovu jsem byl ohromený jejich krásou, snad proto, že jsem je tak dlouho přehlížel. Prohlížel jsem si jeho obličej.
Nebyla to odvaha, ani provinění, že tohle si ode mě nezaslouží. Myslím, že už mi to prostě bylo jedno. Tolik mě to zabíjelo, že jsem to musel dostat ven. Tolik jsem se tím zabýval, že už mi to nepřišlo zvláštní.
Naklonil jsem se k Nickovi a letmo, ale pevně ho políbil na rty, jako by to byla přirozená věc. A prostě jsem mu oznámil: "Miluju tě."
Postý se ztrácím, ruce krvácí
Kdo trápit víc mě smí
Plazím se bránou, pryč ze snů a lží
Už vím co s tím, mám síly víc než dřív
S bolestí zlomím tu mříž
Už víc mi nebrání ve štěstí
Kdo trápit víc mě smí
Plazím se bránou, pryč ze snů a lží
Už vím co s tím, mám síly víc než dřív
S bolestí zlomím tu mříž
Už víc mi nebrání ve štěstí
Čím víc se potom Nick snažil vnést do mého života trochu racionálního uvažování, tím hůř mi bylo. Viděl to, a nutil mě s tím neustále něco dělat. Neustále o tom mluvit. A tím víc jsem si připadal jako duševně nemocný.
"Joe…" opatrně se mnou po týdnu, co jsem se mu vyznal, navazoval rozhovor. "Mluvil jsem s jedním skvělým p-psychologem a… myslím, že by ti dokázal-''
Přerušil jsem ho čímsi jako zuřivým povzdechem a zvednutím ruky. Už jsem to prostě nemohl vydržet. Prošel jsem kolem něj, aniž bych se na něj podíval. Tolik jsem ho v tu chvíli nenáviděl.
"Kam jdeš?" zavolal za mnou, ale ignoroval jsem ho.
Možná byla opravdu chyba, že jsem se mu svěřil. Proklínal jsem se za to. Měl jsem to nechat být a čekat, co s tím udělá čas. Ne, já si musel hrát na osud.
Jestli to předtím bylo hrozné, teď už jsem to nesnesl. Bylo to daleko horší, než když Nick nic nevěděl. Lži a přetvářka jsou snesitelnější na bolest, než pravda. V jistém smyslu je Nickova vina, že jsem se zase choval jako dřív. Neodháněl mě, ale možná právě proto jsem utíkal. Znovu.
Bez něho bych si nikdy neuvědomil, že už vlastně není co dělat.
Do dlaní světlo dej
Zavraždíš beznaděj
S každou další vteřinou
Skrývám lež za jinou
Jsem dál než chtěl bych být
S každou další vteřinou
Chci zapomenout
Zavraždíš beznaděj
S každou další vteřinou
Skrývám lež za jinou
Jsem dál než chtěl bych být
S každou další vteřinou
Chci zapomenout
Zalepil jsem obálku a opřel ji o vázu na stole. Viděl jsem Nickovu tvář, jak čte moje slova. Viděl jsem jeho šok a slzy, když si četl ty řádky. Zřetelně jsem ho viděl, zatímco vítr mi čechral vlasy. To on mi dal sílu stát tady, připravený skočit. Bez něho bych se k tomu nikdy neodhodlal.
Chladné kapky deště mi máčely vlasy a roztékaly se po mojí tváři. Přemýšlel jsem. Přál jsem si, aby to všechno bylo ještě jednou. Ale nemohl jsem to Nickovi vyčítat. Nebyla to jeho chyba. To já jsem jediný, kdo je zašpiněný vinou. A zaslouží si zemřít.
"Miluju tě, Nicku."
"Chci letět dolů a cítit za hlavou vítr…
Tam dole najdu, co jsem jinde nehledal.
Chci letět dolů a cítit v sobě sílu…
Že jsem tě tady v tomhle světě nenechal."
(Fate Magazine - Každou vteřinou)








oh, to je moocccc..... nádherný...