Název: Candy cigarettes
Přeložený název: Sladké cigarety
Autor: subjecttosin
Varování: Nepřesný překlad.
Frankův hlas byl tichý a roztomile sladký, když mu Gerard zvedl telefon. "Ahoj, Gee."
Ozvěna v jeho uchu stačila na to, aby se - trochu přihlouple - usmál; odebral se do rohu haly, kde ho mohl lépe slyšet.
Uběhla malá pauza, dost dlouhá pro několik krátkých nádechů; potom se Frank zasmál jedním z jeho drobných nevinných smíchů a Gerardův úsměv se jenom zvětšil.
"Co děláš?" Frank se zrovna musel probudit, řekl si Gerard v duchu, s tím, jak je jeho hlas sladký, trochu nejistý a trošičku nadějný.
"Jen se flákám," odpověděl po další pauze, kdy poslouchal jeho dech a tiše si přál, aby ho mohl ochutnat.
Zněl, jako by chutnal jako cukroví, a Frankovy cigarety se s ním smíchaly tím hořkosladkým způsobem. Měl to rád. "Co ty?"
"Nic moc." Frank se znovu sladce zasmál a Gerard nemohl dělat nic jiného, než se zasmát v odpověď. "Jen jsem tě chtěl slyšet."
Gerard se usmál; přál si, aby tu Frank byl, aby se mu mohl usmát do tváře, dotknout se jeho nosu a možná dokonce rtů, protože vždycky rád setřel Frankův úsměv svými polibky a on by mu je mohl nabídnout v jednu chvíli zpátky.
V telefonu se ozývalo uklidňující ticho, doprovázené jen ozvěnou Frankova dechu. Začervenal se a znova zašeptal do telefonu: "Můžeš mi udělat laskavost?"
"Jistě, zlato. Cokoliv." Jako by na to nemohla být jiná odpověď.
"Mohl bys…" Frankův hlas se na moment vytratil a pak znovu začal, zase se usmívajíc. "Mohl bys mi něco zazpívat?"
Nastalo další ticho a Gerard se trochu zasmál, protože to nebylo něco obvyklého, co po něm Frank žádal; ale rozhodně to nebylo něco, na co by řekl ne.
Frankův hlas, ve kterém ustupoval své žádosti, přehlušil Gerardův smích. Zavrtěl hlavou do telefonu a omlouval se.
"Ne, ne, baby. Ano, můžu ti něco zazpívat. Co bys chtěl zazpívat?"
"To je jedno..." zamumlal Frank; jeho hlas byl nezřetelný, ospalý. "Prostě… Chci tě slyšet zpívat, ano?"
"Ano… ano, něco ti zazpívám." Gerard chvíli přemýšlel, třel si koleno přes kalhoty. Zabralo mu to skoro minutu, než začal potichu zpívat do telefonu píseň, která mu zněla v hlavě posledních několik dní.
Ale bez doprovodu bicích a basy a Frankovy kytary zněl jeho hlas trochu nepohodlně; víc ho roztáhl, samohlásky i souhlásky, takže lehce broukal, pomalu a sladce zpíval do plastového sluchátka.
"Jednoho dne… tohoto dne…"
Nezpíval tak nahlas, pro případ, že by někdo poslouchal, mohl ho slyšet a zeptat se, co dělá.
Stěží slyšel Frankův jemný dech přes telefon, a měl ho rád, proto ztišil hlas na šeptání, míchajíc části písně dohromady a poslouchajíc Franka víc než sebe.
"Padali jsme…"
V jednu chvíli byl Frankův dech trochu silnější, trochu těžší, a Gerard nemusel zpívat tak tiše; přemýšlel, co dělá, jestli leží v posteli, na bílé pokrývce, ruku pod peřinou a dotýkajíc se sám sebe, jen při Geeho hlasu, protože Gerard tam nebyl, aby to pro něj mohl udělat. Jestli zavřel oči; představoval si ho… Frankovy vlasy rozhozené po bavlněném povlaku na polštář, znaménka na jeho kůži vybarvená jasněji než sladkost jeho dechu, spícího v teple… A Gerard si přál, aby tam mohl být, dotýkat se ho, být jediný, kvůli kterému dýchá.
"A miluju tě za…"
Geeho vlastní dech se trochu zarazil a usmál se; otočil se a přitlačil čelo na chladnou zeď za sebou, jeho prsty zatahaly za okraj jeho kalhot; vrtěl se jako Frank, když byl znuděný nebo úzkostlivý nebo sám sebou.
"…Půjdeme tak daleko, tak daleko jak můžeme…"
A když se Frankův dech propadl do nicoty pod jeho hlasem, Gerard dozpíval a jen poslouchal, představujíc si, že vidí Franka spát. Vlasy na jeho krku, jeho dech, s Gerardovým ramenem jako polštářem. Usmál se do ruky a nechal vlastní dech vyplnit ticho, v mysli obrázky Franka zkrouceného na polštáři, unaveného a osamělého, hledajícího něco, co by mu pomohlo spát.
"Spi sladce, Frankie," zašeptal Gerard a po několika chvílích ticha zavěsil. Musel si pamatovat, že se má přesvědčit, že Frank vypnul telefon, až k němu později pojede.
-
Bylo to jen o hodinu později, když ho Mikey vezl k Frankovi. Byli na cestě k němu, když na straně uviděli hromadu kovu a gumy, která se kdysi podobala autu. Byla způlky ohnutá u dveří spolujezdce kolem stromu u zdemolované části silnice, která byla zkratkou mezi Frankovým bytem a studiem. Nikdy tu nepotkali žádného člověka, a vidět další auto na téhle silnci bylo téměř tak šokující jako zjištění, že znají to auto.
Projížděli kolem stromu; všechno, co následovalo, byly jen nezařaditelné bolestivé záblesky. Všude byla krev. Chomáč Frankových tmavých vlasů kontrastoval s jeho bílým čelem. Karmínově temná červeň byla rozmazaná po jeho tvářích. Displej jeho mobilu, vmáčknutého mezi volantem a Frankovou tváří, stále zobrazoval blikající "Hovor ukončen", s Gerardovým telefonním číslem nad tím a krvavými šmouhami okolo.
Gerard udělal dva kroky k jinému stromu a opřel se o něj. Slyšel Mikeyho vypnout Frankův mobil. A přísahal by, že ozvěna toho zvuku bylo zlomení jeho vlastního srdce.
"…Jednoho dne odjedeme pryč…"








Ale no fuj!!! A tak to bylo roztomilé, nenene nemám ráda špatné konce!!!