Věnováno Pip a Eliz.
Jsou lidé, se kterými chcete být pořád, ale nemůžete. Není to vaše rodina, a přesto jsou pro vás stejně důležití.
Lidé se setkávají různě. V případě Elizabeth, Patty a Jennifer to byly nejdřív jen krátké rozhovory přes internet, potom to přešlo do dlouhých diskuzí, u kterých se všechny tři smály a nemohly přestat. Když se spolu seznámily i Patty s Eliz, z pouhé komunikace lidí se společnými zájmy, kteří si rozumí, se stalo něco víc. Začaly se organizovat srazy, vyměnily se telefonní čísla, začalo svěřování se ostatním s problémy.
Když se poprvé sešly samy tři, sněžilo. Jely domů k Jenny. A jestliže předtím byly ledy jen lehce prasklé, tam se prolomily.
Společné vzpomínky je daly dohromady. Každá z nich si cestou domů odvezla kus duše té druhé. Když s člověkem něco zažijete, začíná se z toho stávat silný vztah. Přátelství.
Ať už to bylo koulování venku, smání se hloupostem a dělání blbostí, jako třeba pračka o polštáře na postelích, ať už to byla dlouhá společná konverzace, nejdřív směšná a potom zcela vážná, kdy Patt, Eliz a Jenny seděly a vykládaly si zcela otevřeně, jako by se znaly celý život, dopodrobna (tak jak to nikdy nikomu neřekly) o svých problémech, rozebíraly svoje úvahy a myšlenky a zkušenosti.
Každá si toho na svůj věk zažila tolik. Každá měla svoje problémy, a poprvé je řešila nebo jen vykládala o své minulosti s těmi ostatními.
Ať už to bylo sledování filmu, pití alkoholu, kouření cigaret a vodnice, vymýšlení pohádek ve dvě ráno, kterým se Patt s Jenny hlasitě smály, aby zahnaly stesk po Elis, která nemohla zůstat na noc, to všechno je ještě víc semklo.
Jenomže o to těžší je potom ráno. Ráno, kdy víte, že člověk, kterého máte rád, odjede a uvidíte ho až bůhvíkdy; možná za pár dní, týdnů, měsíců. Díváte se na něj, stojíte blízko u něj a chcete s ním být až do poslední chvíle. Chcete, aby to zasraný metro nikdy nepřijelo a on nemusel odjet. Přejete si zapamatovat jeho pohled, tvář, oči, úsměv, co měl na sobě… a už nikdy nechcete zapomenout barvu jeho hlasu, kterým vás rozesmál, povzbudil a svěřoval se vám.
Stojíte tak blízko něj, chcete toho tolik říct, ale nemůžete. A víte, že on cítí to samé. Protože je to přítel. Člověk přátele potřebuje.
Sněžilo, když Jenny s Patt vyprovázely Elis, sněžilo, když Jenny vyprovázela Patt. A sněžilo i když se Jenn vracela domů, kam se bála vrátit, protože věděla, že tam ještě bude cítit přítomnost svých přátel. Věděla, že nepořádek v pokoji v ní vyvolá vzpomínky, věděla, že až se vrátí, vyklepe plný popelník a bude konec.
Bála se, že až je zase uvidí, bude to stejné. Že zase zažije ten strašný pocit při loučení. Pocit, že odchází vaše část. Že odchází někdo, koho milujete a chcete, aby zůstal. Ale každý má svůj život, který musí žít, svou cestu, po které musí jít dál.
Někdy máte pocit, že byste od všeho nejradši utekli. Chcete vypadnout, sebrat se a udělat něco, co se naprosto příčí například vaší povaze. Živě si představujete, jak jste s těmi dvěma a cestujete po světě v kapele. Ale víte, že to nejde. Můžete se jenom vídat, a zůstat spolu tak dlouho, jak jen to jde. Našli jste někoho, o kom víte, že ho chcete za přítele - navždycky. A za to stojí všechny slzy a bolestné myšlenky na světě.








Cec, já tě miluju *utírá si oči*
To je nádherný <333 :*
Děkuju
•Našli jste někoho, o kom víte, že ho chcete za přítele - navždycky. A za to stojí všechny slzy a bolestné myšlenky na světě.•