
I am so high, I can hear heaven
But heaven don't hear me
Stáli jsme nad propastí a zírali dolů. Ne, doopravdy jsme tam stáli. Jednou, když naši rodiče nebyli doma a zrovna jsme měli peníze, co jsme nestihli utratit za cigarety a alkohol, sebrali jsme se, koupili lístky a vlakem odjeli daleko z města. Ani nevím, proč jsme to vlastně udělali, ale my nejspíš nepotřebovali přemýšlet. Myslím, že jsme se už dřív nějak podvědomě dohodli na tom, že až bude doopravdy čas vypadnout, uděláme to. A teď nejspíš ten pravý čas nastal. Stáli jsme tam, sněžilo. Bylo teprve šest hodin odpoledne, ale už dávno byla tma. Celý den jsme strávili v neznámém městě a jen se tak potloukali. Byli jsme úplně zmrzlí. Za necelou hodinu nám jel vlak domů a my ani nevěděli, jak se dostat na nádraží. Pro nás bylo důležité, že jsme se nakláněli přes studené kovové zábradlí do rokle, která tam byla po… ani nevím.
"Páni, to je hloubka! Bojíš se?"ptal se Bert a já se pevněji chytil zábradlí. Ruce se mi třásly. Ani mě nenapadlo, že bych si mohl vzít rukavice.
"Jo, bojím."přiznal jsem skrz zaťat zuby a, s vypětím všech sil, se podíval dolů. Bylo to vážně vysoko. Sevřel se mi žaludek. Výšek se bojím už odmala, ale nikdy jsem neměl takovou touhu se něčeho bát, jako právě teď. Bert se zasmál.
"Tak se tam nekoukej!"doporučil mi, ale já jen zakroutil hlavou. Jeho hlas se odrážel v ozvěně a mě bylo ještě hůř než předtím. O to říkali ve fyzice? Čtrnáct a půl metru? Bože, tohle muselo být mnohem víc. Opatrně jsem se naklonil přes zábradlí. Cítil jsem strašný tlak na prsou. Bylo mi špatně. I přes to jsem se nenarovnal.
"Nejradši bych tady zůstal…"promluvil jsem po chvíli a sledoval, jak se pára mého dechu zvedá a pluje někam nad moji hlavu. Bert jen souhlasně zamručel. Usmál jsem se pro sebe, vždyť by ani nebylo špatné tady zůstat. Co mě drželo doma? Rodina? Přátelé? Škola a závazky? Blbosti. Jeden z mých přátel stojí vedle mě, a já přátele považuji za rodinu. A jediné závazky mám k rodině. A škola? K čemu, stejně ji nikdy neužiju, když jsem to, co jsem. A chci být to, co chci. Všechny předpoklady k tomu už mám. Jsem to, co jsem. A jsem tady.
"Páni, to je hloubka! Bojíš se?"ptal se Bert a já se pevněji chytil zábradlí. Ruce se mi třásly. Ani mě nenapadlo, že bych si mohl vzít rukavice.
"Jo, bojím."přiznal jsem skrz zaťat zuby a, s vypětím všech sil, se podíval dolů. Bylo to vážně vysoko. Sevřel se mi žaludek. Výšek se bojím už odmala, ale nikdy jsem neměl takovou touhu se něčeho bát, jako právě teď. Bert se zasmál.
"Tak se tam nekoukej!"doporučil mi, ale já jen zakroutil hlavou. Jeho hlas se odrážel v ozvěně a mě bylo ještě hůř než předtím. O to říkali ve fyzice? Čtrnáct a půl metru? Bože, tohle muselo být mnohem víc. Opatrně jsem se naklonil přes zábradlí. Cítil jsem strašný tlak na prsou. Bylo mi špatně. I přes to jsem se nenarovnal.
"Nejradši bych tady zůstal…"promluvil jsem po chvíli a sledoval, jak se pára mého dechu zvedá a pluje někam nad moji hlavu. Bert jen souhlasně zamručel. Usmál jsem se pro sebe, vždyť by ani nebylo špatné tady zůstat. Co mě drželo doma? Rodina? Přátelé? Škola a závazky? Blbosti. Jeden z mých přátel stojí vedle mě, a já přátele považuji za rodinu. A jediné závazky mám k rodině. A škola? K čemu, stejně ji nikdy neužiju, když jsem to, co jsem. A chci být to, co chci. Všechny předpoklady k tomu už mám. Jsem to, co jsem. A jsem tady.
Někdo mě kdysi označil za přemýšlivého, cvok. Jenže, časem se ukázalo i mně samotnému, že je to z velké část pravda. Pokaždé, když jsem se odebral do vzpomínek, nutily mě myslet na určité věci. A myšlení mě nutilo přemýšlet. Přemýšlení mi zabralo většinu mého volného času. Přemýšlení o tom, co všechno jsem udělal špatně já a za co mohli ostatní. Proč jsem za to mohl já nebo proč za to mohli ostatní. A čím víc jsem se do toho zamotával, tím víc jsem si uvědomoval, že kdybych někdy mohl začít úplně od začátku, úplně jinde a úplně jinak, udělal bych to. Protože minulost se dá smazat. Ale nesmí okolo vás být nic, co by vám ji připomínalo. A já chtěl smazat celý svůj život. Jenže to mi nejspíš nebylo souzeno.
Člověk si říká, že je toho na něj moc. Říká si to často, říká si to pokaždé, když se v jeho životě objeví nějaký problém. Jenže problémy vyžadují řešení. A já problémy neřeším, já před nimi utíkám. A možná proto je toho na mě víc a víc každým dnem. Pokaždé, když přijde někdo a svěří mi své tajemství, je to další kámen do pytle, který mi visí na krku, zatímco já plavu v řece. Proti jejímu proudu. Pokaždé, když po mně někdo žádá radu, snažím se mu pomoct tím, že se do něj vcítím. A vždycky, když tohle udělám, mám pocit, že už nic nemůže být horší. Protože už je toho na mě moc.
Ale co když se objeví i moje vlastní problémy? Moje, co se týkají jenom mně? A okruh lidí, co se mi můžou, svěřit se stáhne, a já můžu svou duši položit na bedra jen pár lidem, co mě mají opravdu tak rádi, jako já je. A někdy je svěřit se jim mnohem těžší než ten pytel, co musím vytáhnout na břeh, abych se mohl nadechnout. Co je pak horší? Utéct nebo se utopit? Já raději utíkám. Protože nabrat dech na souši je jednodušší než šlapat vodu.
Ano, někdy, když je toho na mě moc, potřebuju vypadnout. Ale poprvé v životě mám pocit, že musím vypadnout napořád. Protože poprvé v životě mám pocit, že je mi všechno úplně jedno. Že jde všechno mimo mě. A to mě možná děsí víc než cokoliv jiného. Dívat se na to, jak moje rodina tápe v temnotě nevědomosti a strachu z toho, co by se mohlo odkrýt po tolika nezodpovězených otázkách. Sedět a vidět to, jak si moji přátelé ničí život milionem různých způsobů a nevědět, jak jim pomoct, protože jsou tak daleko a každým dnem jsou mi vzdálenější a čím dál víc cizí. Sledovat to, jak někomu dáváte rady, nabízíte rameno k pláči a utěšujete je s tím, že všechno jednou bude dobré a přitom necítit ani špetku toho, co cítí oni. To je ničící. To je ubíjející. To je ten nejděsivější pocit temna, jaký jsem kdy mohl zažít.
Přelezl jsem zábradlí. Římsa mostu se lehce drolila, jak byla stará. Stál jsem čelem proti té nekonečné dálce a držel jsem se ledového zábradlí. Zatímco jsem tiše přemýšlel o tom, jaké by bylo letět.
"C-co to děláš?"zeptal se Bert a já cítil stisk jeho ruky nad mým zápěstím. Z jeho hlasu byl slyšet nelíčený děs.
"Nic."řekl jsem nepřítomným hlasem. Bert cosi zaskučel. Nejspíš si myslel, že mi už přeskočilo. A já jsem si přál, aby to tak doopravdy bylo.
"Nic."řekl jsem nepřítomným hlasem. Bert cosi zaskučel. Nejspíš si myslel, že mi už přeskočilo. A já jsem si přál, aby to tak doopravdy bylo.
Pořád jsem cítil u žaludku takový lehký tlak. Takové vzrušení z něčeho zakázaného. Z něčeho temného. Musel jsem zas začít přemýšlet. O životě. O mém životě, plném problémů někoho jiného. O tom pytli, co mě táhl dolů, ke dnu téhle propasti, a já do něj už nemohl nacpat ani jediný malý kamínek. Ani malý drobek, který jsem někde sebral já. Přemýšlel jsem o svém životě, který by stejně černý jako noc, co na mě a na mého kamaráda dopadala. Tady, daleko od domova, od problémů, od mého života, daleko od nebe. Tady, přesně na místě, kde bych mohl se vším skoncovat.
"Proboha! Co to děláš? Neskákej!!"křikl Bert, když jsem se jednou rukou pustil a nechal ji volně splývat podél mého těla. Možná by bylo nejjednodušší nechat se stáhnout ke dnu a přestat bojovat. Možná by bylo nejlepší utéct i před mým posledním problémem a zapomenout na to, co nejsem. Možná by bylo nejpříjemnější skočit. Skoncovat se životem, který se protloukal jednou dlouhou temnou nocí, marně hledající lampu, o kterou by se mohl opřít, nadechnout se a podívat se na mapu. Skoncovat s něčím, co mi ukradli cizí lidé a já se jim nebránil.
Ukončit něco, za co jsem mohl jen a jen já.
Ukončit něco, za co jsem mohl jen a jen já.
Jenže teď nejspíš není čas zemřít.
Nezbývá než dál spoléhat na to, že jednou vyjde slunce.








jak mam napsat komentář... když už jsi všechno řekla ty.....