
Příštího dne se všichni vzbudili až odpoledne. První vstal Kevin; v první chvíli nevěděl, proč leží oblečený s šílenou bolestí hlavy, nevěděl, kolik je hodin ani co je za den.
Pomalu se rozpomněl, co včera dělali. Přinutil svoje rozbolavělé tělo k pohybu a se zasténáním se převalil na bok. Naproti němu ležel ve své posteli Joe; také oblečený, hluboce spící v nepřirozené poloze.
Kevin se donutil zvednout hlavu a podívat se na budík. Zděsil se, že už je po třetí hodině odpoledne.
"Sakra," s námahou se zvedl a odešel do koupelny, kde na sebe ve sprše pustil studenou vodu. To ho trochu probralo; uvařil si kávu a vzal si silný prášek na bolest. Hlavu měl jako střep.
O chvíli později se do kuchyně přivlekl Joe. Sotva s Kevinem prohodil pár slov, byl vyčerpaný a otrávený. Ani se neobtěžoval učesat; to bylo v jeho případě obvykle něco nemyslitelného, na svoje vlasy nedal dopustit.
Zmizel v ledničce, za chvilku ji naštvaně zabouchl.
"Nic tu není," postěžoval si, jako by za to mohl Kevin.
"To proto, že jsme včera všechno snědli," zívl jeho bratr.
Joe po něm střelil zkoumavým pohledem. Nevypadal, že by si pamatoval, co všechno se včera stalo. Ale v Joeové mysli útržky zůstaly.
"Nick už je vzhůru?" zeptal se Kevin, protírajíc si oči.
Joe sebou trhl a neochotně se odvrátil od ledničky. "Co? Nevím… půjdu ho vzbudit."
Uvítal, že může jít něco dělat. Jít pryč od Kevina, než si něčeho všimne. Bylo mu z toho všeho opravdu špatně.
Vešel do Nickova pokoje; jeho mladší bratr ležel v posteli, ale byl vzhůru. Dokořán otevřené oči upíral kamsi před sebe, loket pod hlavou.
Joe vzal malý polštář z kraje jeho postele a hodil ho po něm. "Vstávat! Musíme to tu uklidit, než přijedou naši."
Nick nereagoval; ani neobrátil svůj nepřítomný pohled na Joea.
Joe ho nechal být a vrátil se do kuchyně. Kevin už tam nebyl - přemístil se do obýváku. Zjistil, že všichni hosté až na několik se sbalili a odešli. Nikdo nechtěl pomáhat s úklidem, jen Claudia a Jason už pilně sbírali prázdné lahve, rozházené všude po zemi, a sáčky od jídla.
Kevin jim vděčně poděkoval a přidal se k nim; po chvíli se k němu připojil Joe a nakonec i Nick. Všichni byli po celou dobu zaujatí činností a nezvykle zamlklí.
"Měli bychom jít koupit něco k jídlu," ozval se Joe poté, co největší bordel už ležel v odpadkových pytlích u dveří a Kevin "propustil" hosty, kteří pomáhali, s tím, že už to tady dodělají.
"Dobrý nápad," souhlasil Kevin. "Běžte s Nickem, já to douklidím… potom můžeme našim uvařit něco k večeři."
Jako by se všichni tři cítili trochu provinile; svých rodičů si velmi vážili a vždycky jim chtěli vracet jejich dobrou výchovu a starostlivost.
Joe s Nickem hodili pytle do popelnice a vyrazili směrem k obchodu.
Nick zamračeně sledoval zem před sebou a tiše kráčel vedle Joea.
"Děje se něco?" zeptal se jeho bratr.
Nick mlčel. Nevěděl, jak a co může nebo chce Joeovi říct.
"Nicku?" šťouchl do něj.
Nick se zhluboka nadechl. "Pamatuješ si, co se včera stalo?" zeptal se ho s obavami.
"Jenom něco," odpověděl po krátké pauze Joe.
"Já všechno," vyhrkl Nick. Musel mu to říct. "Poslouchal jsem za dveřmi. Šukali jste s Kevinem!" křikl na něj a jedna paní se po nich pohoršeně otočila.
Stáli teď proti sobě. Joe si nemohl vybavit některé detaily a možná ani nechtěl.
"Ty jsi poslouchal? TAK PROČ JSI NÁS KURVA NEZARAZIL, KDYŽ JSI JEŠTĚ NEBYL TAK NAMAZANEJ?!" vyjel na něj.
"Nevím!" štěkl Nick. "Nevím, sakra!"
"Řekls' to Kevinovi?"
"Ne."
"Tak mu to ani neříkej."
"Ale-´´
"Žádný ale! Musí si dál myslet, že se nic z toho nestalo! Je to hnusný! Já - nechápu -´´ zoufale sklonil hlavu a kopl do země. "Sakra! Co mám dělat?!"
Nick ho jemně plácl po rameni a už nic neříkal, jen ho sledoval stejně bezmocným pohledem. Znovu se rozešli.
***
Rodiče s Frankiem přijeli pozdě odpoledne; přesto dřív, než bylo v plánu. Kevin s Joem chystali jídlo a Nick si hrál v pokoji s Frankiem.
"Tak co, kluci, jak jste se měli?" usmála se matka na Kevina a Joea a převzala od nich přípravu jídla.
"Fajn," odpověděl Kevin a sedl si ke stolu.
"Vidím, že jste uklidili a nakoupili, jak jsme po vás chtěli," pochválila je matka.
"Hm," zabručel Joe.
"Běžte si něco dělat do pokoje, já už to tady dodělám," propustila je. "Zavolám vás, až to bude hotové."
Kevin a Joe se odebrali pryč.
***
Joe seděl na posteli a přemýšlel. Po chvíli se Kevin ozval: "Není ti to blbý? Já se cítím trochu… provinile, že před našima něco tajíme."
Joe jenom zamručel. Přemýšlel o něčem úplně jiném. O tom, co se stalo, co spolu dělali s Kevinem. Když vedle něj stál a připravoval s ním večeři, když se ho Kevin jen tak letmo dotkl nebo se o něj omylem otřel… Co se to s ním dělo? Jak se teď mohl ke Kevinovi chovat, jako by se nic nestalo? Jak se mohl chovat normálně v jeho přítomnosti? Co by měl udělat - má mu to říct? Byl si tak jistý, když zakazoval Nickovi mu o tom říkat. Teď váhal.
"Večeře!" ozval se z kuchyně rázný hlas matky hochů.
***
Toho dne šel Joe spát hned, jakmile sklidil talíř ze stolu. Neslyšel, kdy si šel lehnout Kevin.
Dalšího dne, když kluci stáli ve škole u skříněk, uviděli proti sobě kráčet po chodbě Joshe se svými nohsledy.
"Nepřehnali jste to předevčírem? A co na to maminka a tatínek?" pronesl Josh uštěpačnou poznámku, když kolem nich procházeli. Alespoň je neotravoval; občas to bylo daleko horší.
***
"Mám to!" vtrhl Kevin domů s výkřikem. Nick a Joe, kteří seděli v obýváku, nadskočili. Jejich bratr se právě vrátil z poslední zkoušky a nesl známku A na papíře, se kterým nadšeně mával.
Nick vstal od svého domácího úkolu a vrhl se k němu. "Kámo, tys to zvládl! Máš maturitu!" výskl nadšeně.
Joe zůstal sedět nad svými poznámkami a psal. Bylo to už pár měsíců od doby, co měli ten večírek, který všechno změnil. Za tu dobu se Joe ani Nick slůvkem nezmínili o tom, co se tam stalo. Jako by na to zapomněli. Ale Joe rozhodně nezapomněl. V poslední době měl pocit, že si i Nick a Kevin všimli jeho chování.
"Joe?" ozval se Kevin.
Vzhlédl od svých poznámek. "Je to skvělý, gratuluju ti." Honem uhnul pohledem. Bylo to už dávno, co se zpříma podíval do jeho zelenavých očí; vyhýbal se mu a sám nevěděl, proč. To předstírání, že je všechno v pohodě, ho mučilo. Obzvlášť, když věděl, že v pořádku není nic - alespoň pro něj.
Joe vstal a sbalil si věci. Odešel do pokoje, aniž by Kevinovi a Nickovi věnoval jediný pohled.
Co se s tebou děje? říkal sám sobě, když si sedl na postel a složil hlavu do dlaní, lokty opřené o kolena. O chvíli později uslyšel klapnutí dveří a ucítil, jak někdo dosedl na postel vedle něj.
"Joe?" oslovil ho Kevin.
Joe měl stále tvář v dlaních. Sevřel se mu žaludek, když ucítil jeho ruku na svém rameni. Vytrhl se mu; děsil se toho pocitu. Děsil se sebe. Otočil se k němu a podíval se zhluboka do jeho očí. Měl je tak nechápavé. Ten pohled… Joe se děsil toho, co v něm on viděl.
Naklonil se k němu a dal mu pusu na tvář. Obrátil se od něj a zavřel oči, jako by se bál jeho reakce. Kevin mlčel.
***
Joe se díval na prázdné místo vedle sebe. Před chvílí tam ještě seděl Kevin; Joe byl teď tak… prázdný. Nic se nevyřešilo, jen to zhoršil a byl ještě zmatenější. Když Kevin odcházel, nezlobil se na něj. Přesto měl Joe pocit, že pochopil jeho náznak, že jeho city ke Kevinovi jsou zmatené a neví si s nimi rady.
***
Procházel se v parku a zastavil se u rybníka. Sledoval kachny a jednu labuť plavící se a krmící na hladině. Nebylo tu moc lidí. Joe stál na břehu a zíral na jezerní hladinu. Tohle místo bylo jeho oblíbené… oblíbené na zamyšlení, na kladení otázek a hledání odpovědí. Ano, dalo se tu přemýšlet.
Vodu měl vždycky rád. Rád sledoval hladinu zrcadlící jeho myšlenky, vzpomínky, otázky… Nikdy nebyl zmatenější a uzavřenější sám sobě víc než teď.
Když se vrátil domů, Nick, Kevin a rodiče spolu seděli v obývačce a něco řešili; Joe se ani nezastavil a pokračoval do svého pokoje. Za chvíli přišel Kevin. "Joe, musím ti něco říct. Budu studovat na univerzitě v New Yorku… ještě jsem se nerozhodl, ale je to skvělá nabídka. Mohl bych tam i pracovat." Odmlčel se. "Musel bych tam zůstat. Šest let. Jezdil bych sem jen občas kvůli práci…"
Joe šokovaně stál u okna. Podíval se z něj a přepadla ho myšlenka, že všechno se rozpadá. Prošel kolem Kevina a rychlým krokem se vrátil do parku. V uších mu stále znělo jeho volání. Tak nečekaně… všechno bylo tak nečekaně a najednou. Musel něco udělat. Rozhodl se… stejně náhle, jaký byl sled událostí poslední doby.








Šukali jste s Kevinem!
Ale...fakt skvělý....:)