Bittersweet XIX.

26. března 2009 v 11:26 | Pip |  Bittersweet
No, tak po nějaké té odmlce zase něco...

Já vím, že vás to nebaví, ale jen co to dokončím, budu zase psát normálně...






Some people laugh
Some people cry
Some people live
Some people die


Some people run
Right into the fire
And some people hide
Their every desire


Čekal jsem celé dny.


Když Sam odjela, stál jsem na tom chodníku ještě asi tři hodiny, vrátil jsem se domů promrzlý na kost. Čekali na mě rodiče. Jakmile mě máma viděla, pokoušela se ze mě mé mokré oblečení sundat, táta můj příchod tolik neprožíval a poslal mě spát. Poslechl jsem ho. Máma se mě vyptávala, kde jsem celou dobu byl, a co se stalo se Sam. Všechno jsem jí řekl. Bylo to poprvé, co se pamatuju, co jsem plakal jako malé dítě v maminčině náručí a nechal se utěšovat. Bylo mi hrozně. Za celou noc, co jsem seděl s mámou na mé posteli, jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem jako ztracený v lese. Bez zdroje světla a naděje, zatímco mi v patách vyjí vlci. Bál jsem se toho, že až usnu, budu se muset probudit a uvědomit si, že tohle všechno nebyl jen hloupý sen. Bál jsem se toho, že až přestanu myslet na to, jak vypadala její tvář, zatímco mi mizela v dálce, konečně dojdu k závěru, který byl nevyhnutelný už od začátku. Bál jsem se toho, že když jsme si spolu začali takhle brzy, byla to chyba. Měl jsem strach, že byla chyba vůbec něco začínat. Měl jsem strach z toho, že mi dojde skutečnost, že konec je to nejlepší řešení.

Z mého skvělého nočního postávání v dešti se vyklubala pořádná angína. Nick s Kevinem, ač se mnou soucítili a chovali se ke mně mimořádně mile, byli naštvaní, že se to objevilo v tak nehodnou dobu. Nemohl jsem mluvit, tudíž ani zpívat a tudíž jsme nemohli dokončit to demo. Bráchové do studia museli odnést jen to, co jsme zatím měli. Kdybych na to měl sílu, možná by mi to bylo líto. Ale já musel pořád myslet na Sammy. Kde asi je, kam jela. Proč mi nezvedá telefon. Snažil jsem se jí dovolat asi milionkrát, ale potom, po zanechání přesně osmapadesátého vzkazu, jsem to už úplně vzdal. Seděl jsem na okenním parapetu a sledoval, jak kapky deště dopadají do kaluže a vytváří na jejím povrchu takové ty kroužky. Bylo mi z nich ještě hůř, ale nemohl jsem se od nich odtrhnout. Nick se mi snažil zvednout náladu tím, že si ze mě utahoval a pořád mi opakoval, že to dělají jen holky, ale nepomohlo mi to. Pořád jsem přemýšlel. O tom, proč jsme vlastně začínali, když jsem už od začátku, oba, věděli, že to prostě nemá cenu. Vlastně to cenu má. Má to cenu našich zlomených srdcí a probdělých nocí, nesnesitelných trápení a smutku. Má to cenu té zkoušky a síly, kterou jsme si navzájem obětovali. Má to cenu těch slov, která jsem nahrál na záznamník jejího telefonu. A doufal jsem, že si je aspoň poslechla.

Celou neděli a pondělí jsem strávil zavřený prakticky pouze ve svém v pokoji. Venku pořád pršelo, od chvíle, kdy Sam zmizela, pršet nepřestalo. Jak příhodné pro mou náladu. Zoufale jsem ji potřeboval, stejně jako nebe nad naším městem potřebovalo slunce. Zoufale jsem toužil po jejím náručí, po jejím hlase, po jejím polibku. Po její přítomnosti nebo aspoň po vědomí, že je v pořádku a že… že se vrátí. Bylo asi jedenáct večer, pondělí. Za okny zuřila nepříjemná bouřka a kapky deště dopadaly na okno s těžkým bušením. Sammy se musela bát. Já jsem sem bál. Zvedl jsem telefon a vytočil její číslo. Okamžitě jsem byl přesměrován do hlasové schránky. Ani jsem nevěděl, co chci říct. Dobrou minutu jsem jen mlčel. Ale nakonec jsem se přemohl.
"Vrať se mi zpátky."řekl jsem s tím největším zoufalstvím, na jaké jsem měl sílu.

But we are the lovers
If you don't believe me
Then just look into my eyes
'Cause the heart never lies


"Neměl by ses takhle stresovat, Joe,"pronesl starostlivě Kevin o tři dny později. Seděli jsme v mém pokoji, já čmáral do bloku slova jakési prazvláštní písničky a on prostě jen seděl obkročmo na židli a sledoval moje roztržité počínání. Byl ze mě možná trochu zmatený. Co chvíli jsem naštvaně a s nadávkami odhodil papír nebo jsem prostě jen seděl a zíral někam před sebe. Nevěděl jsem, co dělám. Neměl jsem sílu přemýšlet, kontrolovat své počínání či dělat cokoliv jiného. už jsem snad ani nemyslel na Sam, protože jsem se na to prostě nezmohl. "Ona se vrátí, neboj se."řekl rozhodně a já se zašklebil.
"Proč by to dělala?"zeptal jsem se. Ta otázka byla mířena spíš mně samotnému, než Kevinovi. Zarazil jsem se. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel takhle. Z jejího úhlu pohledu. Tak, že bych možná mohl pochopit, co ji vede k tomu, aby se sem už nikdy nevracela. I když ji tu tak moc potřebuju. I když už si bez ní nedokážu svůj život představit. Když si uvědomím, jak jsem žil předtím, než mi vstoupila do života, musím se sám sobě smát. Tak nudný, nudný život, co jsem vedl. V porovnání s ní jsem nic, ubohé nespolečenské nic. Nemělo cenu si něco nalhávat. Já nikdy nemůžu pochopit to, co prožívá, protože jsem nikdy neměl možnost prožít to, co ona. Myšlenky se mi v hlavě roztříštily jako ohňostroj; ona je jiná než jsem já. Nikdy nepochopím, jaké to bylo, když byla s Lucy, nikdy nepochopím, co k ní mohla asi cítit. A nikdy se nedozvím, jak velkou bolest z její smrti přede mnou ještě dokázala skrýt. Já nemám přátele, jako má ona. Tedy, pár dobrých přátel mám, ale nedokázal bych si představit, jak s jedním z nich sdílím celý svůj život v jednom bytě. K tomu mám svou rodinu. Oni jsou mí nejlepší přátelé, moje opora, můj život. A tak by to mělo být, ne? Sam ztratila svou rodinu, tak si našla jinou. To, že z ní někdo zmizí je stejné, jakoby někdo odešel z té mé. Odešel. Ona je můj nejlepší přítel. Ona je má rodina. Ona je má závislost, moje láska, můj beznadějný sen. Moje světlo v životě. Můj průvodce. Ona je něco, co jsem vždycky potřeboval… jen jsem o tom nevěděl.
"Joe?"
"Proč by to dělala?"zeptal jsem se znovu a tentokrát doufal v to, že na to bratr něco řekne.
"Protože… protože tu nechala všechno, co měla."odpověděl po chvilce. Zvedl jsem k němu pohled. Neusmíval se, nemračil se. Vlastně neměl v obličeji žádný určitý výraz. Hleděl někam nad mojí hlavu a dost mě tím, co řekl, mátl. Proč řekl tohle?
"Cože?"
"Máma mi řekla, ať s tebou něco udělám, tak mi převyprávěla všechno, cos jí povídal. Tak jsem rostě přišel na to, co jsem řekl."pokrčil rameny. "To je všechno."
"Aha,"zamručel jsem. Podíval jsem se z okna. Pořád pršelo. Hustě pršelo. Když jsem večer scházel do kuchyně pro jídlo, zaslechl jsem ve zprávách, že už někde věsili povodňový stav. Prý jsou ty deště neobvyklé, žádná předpověď tohle nehlásila. Nikdo neví, odkud všechna ta voda pochází. Nevím, proč, ale někde v hloubi duše jsem to přisuzoval za následek Samyina odjezdu. Že bez ní je tady tak smutno, že ani slunce už nechce vyjít.


Some people fight
Some people fall
Others pretend
They don't care at all


Kevin pak odešel. Ale mně pořád hlavou vrtalo to, co mi řekl. Nechala tu všechno. Nechala tu všechno, na čem jí, pole toho, co říkala, záleželo. Všechny vzpomínky. Všechny lidi, které měla ráda. Všechno, co jí připomínalo to, kdo je. Zajímalo by mě, jak dlouho bojovala sama se sebou, než odjela. Jak dlouho se rozmýšlela, jestli to má udělat nebo ne. A mám pocit, že by odjela už dávno, kdybych se do jejího života nevetřel já.

Vím, že už dlouho chtěla někam zmizet. Tvářila se, jakoby jí všechno bylo jedno, ale já cítil, že už to tu nemohla snést. Tady, na tomhle místě. Nerada chodila do města, nesnášela, když musela jít nakoupit. Vzpomínám, jak jsem se jí na to ptal, ale ona se odpovědi vyhnula. V té chvíli mi to nepřipadalo důležité. Nevěděl jsem, že se k tomu později budu vracet. Že se budu vracet ke každému okamžiku, co jsem s ní strávil.

Chyběla mi tak moc. Dny, co jsem strávil doma, se mi slily v jedinou nekončící periodu bloumání potemnělým bytem a vlastními myšlenkami. Nedokázal jsem se orientovat v čase, protože to jediné, co bylo mým časem, zmizelo někde v neznámu. Každou hodinu jsem na Samyině záznamníku zanechal novou zprávu, která pokaždé zněla jinak. Nejdřív jsem ji jen prosil o návrat, později o vysvětlení, a nakonec o to, aby se mi aspoň ozvala. Protože to nejmenší, co jsem po ní mohl žádat, bylo to, abych mohl slyšet její hlas. I kdyby mi měl říkat sbohem. Zoufale jsem toužil po tom, aby se mi nějak ohlásila a já věděl, že je v pořádku a že si nic neudělala. Protože jsem netušil, co myslela tím, že by to mohla skončit. Protože jsem věděl, na co myslela, když byla na dně a protože jsem věděl, že je schopná prakticky čehokoliv. Bál jsem se o ni. Bál jsem se. A bál jsem se i toho, že se ostatní bojí o mě. Máma mě každou chvíli kontrolovala v pokoji, ale většinou mě akorát našla ve stejné poloze, jako mě viděla předtím. Ležel jsem naznak v posteli, oči upíraje ke stropu. Pořád se mi honily hlavou tytéž nesmysly. Táta se mě několikrát pokusil vytáhnout z postele výhružkami, ale kdykoliv se objevil ve dveřích mého pokoje, nasadil jsem si na uši sluchátka a dokonale ho ignoroval. Vesměs on přidal poslední kapku a pohár přetekl, tak jsem měl aspoň někoho, na kom si vybít svůj vztek, co ve mně někde dřímal. Měl jsem vztek, na sebe, na Sam, na celou tuhle hloupou hru na schovávanou. A čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem byl naštvaný. Proč mi to prostě neřekla předtím? Proč se nemohla svěřit? Už mě nebavilo na ni tlačit pokaždé, když jsem se o ní chtěl něco dozvědět. Už mě nebavilo stát v pozadí veškerého dění a sloužit jen jako odpoutání od reality. Chtěl jsem být tou realitou, chtěl jsem být tím tlakem. Chtěl jsem být někým, komu může věřit.

Musí mi věřit.


If you wanna fght
I'll stand right beside you
The day that you fall
I'll be right behind you


"Joe?"nakoukl do mého pokoje, podle hlasu, Nick v pátek odpoledne. Ležel jsem v posteli a přemýšlel, proč vlastně nedělám něco pořádného. Už mě opustil smutek, vztek nebo cokoliv jiného, co jsem během toho týdně prožíval. V celém těle se mi rozlila apatie a mně bylo všechno jedno. Samyinu tvář jsem z mysli stejně dostat nemohl. Tak jsem aspoň vzpomínal na chvíle, co jsme společně prožívali. Nerad jsem si uvědomil, že prakticky nemám na co vzpomínat.
"Mhm?"zabručel jsem, aniž bych se na něj podíval.
"Měl… bys… máš dole telefon."řekl rozpačitě a já se prudce posadil v posteli, třeštíc oči na bratra. Vypadal zmateně, ale zároveň se v jeho očích zračila jistá míra úlevy.
"Kdo volá?"
"Měl bys tam prostě jen jít a… mlčet."poradil mi a odešel. Chvilku jsem seděl na místě a přemýšlel, komu jsem kdy dával číslo na telefon k nám domů, ale nikdo mě nenapadal. Nic mi nedávalo smysl. Nakonec jsem se zvedl a pomalu sešel schody, šel jsem ke stolku, kde ležel telefon a s hlubokým nádechem si přiložil sluchátko k uchu.
"Ano?"vydechl jsem znuděně a čekal, až se dech na druhé straně uklidní a volající něco řekne. Několik desítek vteřin se nic nedělo. Čekal jsem moc dlouho, netrpělivě jsem poklepával prsty na stolek. Kdo to mohl být? Proč nic neříká? Proč mi Nick poručil, abych taky mlčel? A proč jsem si uvědomil tak pozdě, že slyším pláč? Zamrazilo mě. Ani se mi nechtělo věřit, že by to mohla být pravda. Proč volá teď a takhle. "Sammy?"šeptl jsem a roztřásla se mi kolena. Poblíž nebylo žádné křeslo, tak jsem si prostě sedl na zem, zády se opřel o zeď a, s úmyslem zatlačit slzy, zavřel oči.
"Promiň,"hlesla po chvilce ticha. Znělo to, že se snaží neplakat, její hlas byl přehnaně klidný, rozhodný. Falešně pohotový. Nevěděl jsem, co jí na to říct. Protože kdybych odpověděl, že se nic neděje, lhal bych. Jistěže se něco děje. Děje se sousta divných věcí. Tím, že odjela počínaje, konče skutečností, že moje touha po jejím hlase se rázem rozplynula a já bych nejradši ze všeho zavěsil a šel se dál utápět ve smutku, zoufalství a vzteku. Ale vědomí, že bych to udělal jen horším, mi zabránilo v tom, abych na ni křičel a dožadoval se vysvětlení, abych jí vyčítal všechno to, čím si procházím a všechno zlo světa. Abych se na ni naštval a už nikdy ji nechtěl vidět, protože nemám zapotřebí, aby mi někdo, koho mám tak rád, ubližoval. Musel jsem se ovládat, abych zbaběle neutekl od vědomí, že je mi teď tak blízko. Ať už jen po telefonu.
"K-kde, kde jsi?"zeptal jsem se nakonec.
"Daleko."odpověděla jednoduše. Co jiného jsem mohl čekat. Nadechl jsem se, abych řekl, že mě její odpověď nepřekvapuje, ale přerušila mě. "Můžu ti to jen vysvětlit?"chvíli jsem mlčel, ale nakonec jsem souhlasil. "Víš, už dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám nebo nemám odjet a ty situace, co tomu přecházely, se vyloženě nabídly, abych to udělala."řekla tiše, ale každé její slovo se mi v hlavě odráželo v nekonečných pásech ozvěn. Zíral jsem před sebe a čekal dál. "Nezlob se, prosím. Potřebovala jsem to udělat. Bylo toho na mě už dlouhou dobu hodně. Byla jsem jako… ohňostroj. Jen jsem čekala, až dohoří zápalná šňůra a já vybouchnu. Je mi líto, že jsem ti neřekla, že se chystám odjet, ale jak jsme se pohádali s Helen a pak s tebou a ta večeře… nahrnulo se to na mě jako vlna. Musela jsem odjet. Promiň mi to."říkala překotně. Jako by byly miliony věcí, co mi chce říct a všechny je chce říct jako první. Jako by byly miliony věcí, které by to vysvětlovaly. Ale já jsem měl miliony důvodů k tomu, aby všechno to, co říká, nebylo důležité. Chtěl jsem vědět, co se stalo, chtěl jsem vědět, kam jela a proč se tak dlouho neozvala, chtěl jsem ji vyslechnout. Ale nešlo to, protože jsem se musel soustředit na jedinou věc, co obsadila všechny moje myšlenky. Jedinou věc, co by říkala, že to má ještě nějakou cenu.
"Chceš to skončit?"zeptal jsem se, zatímco Sam tiše vysvětlovala další věci, co měla na srdci. Hrubě jsem ji vyrušil, vím. Ale potřeboval jsem to vědět. Ale nevím, co jsem chtěl slyšet. Vím jen to, co jsem slyšet nechtěl.
"Já… já nevím."bingo.
"Tak proč mi ještě voláš?"zeptal jsem se a už se nesnažil zadržet slzy. Bylo mi to tak líto. Chtěl jsem, aby řekla, že nechce skončit. Chtěl jsem, aby řekla, že skončit chce. Jen tohle… tohle je ta nejhorší odpověď na světě.


To pick up the pieces
If you don't believe me
Just look into my eyes
'Cause the heart never lies


"Joe, já nevím, co dělám! Chci se k tobě vrátit a chci tu taky zůstat. Nevím, co mám dělat, nevím, jak myslet. Ublížila jsem ti, vím to. Omlouvám se. Jen tě prosím, pochop to. Jsem zničená, rozervaná jako včerejší noviny. Já bych jen chtěla, aby mě někdo slepil a hodil do recyklačního koše."
"Ale já tě miluju!"vykřikl jsem, aniž bych tušil proč. "Nechápeš, že já bych tě ani nevyhodil, ať už by ty noviny psaly sebešílenější braky! Potřebuju tě, abych věděl, jaké bude počasí! A ubližuješ mi tím, že mě nechceš pustit k sobě. Jsi zničená, ale pochop, že se ničíš sama. Jsem tu vždycky pro tebe, a ty to víš! Jen jsi prostě tak... tak, já nevím! Prostě nechceš, aby tě měl někdo rád. Protože si tu svojí mizérii nějakým zvrhlým způsobem užíváš. Ale proč? Proč na tvoje chyby dojede někdo, kdo tě jen… jenom chce držet v náručí a být s tebou když prší?"plakala. Ale mně to bylo možná i jedno. Řekl jsem to. Všechno to, co mi celé ty dny, kdy byla pryč, vrtalo hlavou. Všechny moje myšlenky se nějak ocitly v těch několika zničujících větách, které mohly všechno zkazit. Ale já jen potřeboval, aby si uvědomila, co dělá. Jen jsem už nemohl vydržet ten tlak. Slyšel jsem, jak vzlyká a pláče, bylo mi z toho špatně. Bylo mi špatně ze mě. Poprvé jsem její slzy způsobil já a zrovna ve chvíli, kdy jen potřebovala moje odpuštění. Srazil sem ji a úplné dno. "J-já… Sammy, omlouvám se."vyhrkl jsem rychle, když jsem si uvědomil, co jsem udělal.
"To-to je v pořádku. A-a asi máš pravdu."
"Ne, ne, já… promiň. Úplně jsem to pokazil, já nevěděl, co-"chrlil jsem ze sebe. Bylo mi to vážně líto.
"Ne, máš pravdu."řekla klidnějším hlasem. "Jen… tohle jsem prostě já. A-asi."
"Tak… se zkus změnit."hlesl jsem téměř neznatelně. Pár okamžiků bylo ticho, než se Sam nadechla a řekla: "To není tak jednoduché."
"Pomůžu ti."
"Já… jsem jako dřevo, mě bys musel zapálit, abych se změnila."mlčel jsem. Už jen proto, že na tohle se těžko hledala odpověď.

"A kde vlastně jsi?"zeptal jsem se asi po deseti minutách ustavičného omlouvání jednoho druhému, kdy jsem začal přemýšlet o tom, co se tu vlastně děje. Ne tak, jak jsem o tom přemýšlel celé ty dny, co jsem tady zavřený, ale prostě tak, jak by se na to mohl dívat někdo, kdo není zaujatý žádným svým sobeckým pocitem křivdy. Jen odjela. Vrátí se, není to taková tragédie. Z jejího hlasu bylo poznat, že tam, kde je - ať je to kdekoliv, nechce zůstat napořád. Rozhodně ne tak dlouho, aby se na ni tady zapomnělo.
"Jsem tam, kde mám prostor jen pro sebe. Věř mi, jsem v bezpečí."řekla unaveně Sam. Snažil jsem se ze zvuků, co byly slyšet v pozadí, alespoň odhadnout, kde je. Ale nebylo slyšet téměř nic. Rozhodně nic, co by mi pomohlo.
"Ale já jen chci vědět, kam jsi mi odjela. Nepojedu za tebou, když nechceš. Jen bych to rád… znal."
"Dobře,"vydechla nakonec, ale zdálo se, že k tomu musí vynaložit značné úsilí. Ukáže mi svůj úkryt. Nevím, jestli je to tak těžké, říct někomu, kde je prostor pro klid. Ale rozhodně je to první krok k… návratu. "Jsem v Utahu, sem jsme jezdívaly s Lucy."
"Díky."usmál jsem se, aniž bych si uvědomoval, že to nevidí. Vzpomněl jsem si, že mi říkala něco o tom, že v Utahu jsou krásná jezera. Bude někde tam.
"Je to tady plné… vzpomínek, víš? Jezdila jsme sem, když nám bylo dobře i špatně. Je mi tu z toho hůř, než by bylo doma. Ale možná se s ní jen potřebuju rozloučit. Už jsem objela spoustu míst, kde jsme byly. Plánuju jet ještě za kamarádem. Nebyl na pohřbu."poslední větu řekla tak hořce, trochu naštvaně. Zklamaně.
"Jo, jasně."houkl jsem. Nechtěl jsem si asi připustit, že by se mohla zdržet ještě o jediný den. Natožpak na tak dlouho, jak se jí bude chtít. Jen jsem potřeboval vědět, orientačně, kdy se vrátí. Nějaké světlo v tunelu, i když nebude přímo na konci. "Prší tam?"zeptal jsem se nepřítomně.
"Ne, proč?"
"Tady prší, co jsi odjela."vysvětlil jsem.
"Tady je krásně. Je mi líto, že tam máte tak hnusně."řekla celkem upřímně. Usmál jsem se. Zněla už tak klidně, vyrovnaně. Možná přesně to bylo účelem jejího odjezdu. Najít vnitřní klid, srovnat si myšlenky v hlavě. Přijít na to, co udělala špatně a že všechno zlé je pro něco dobré. Nevím, ona to možná potřebovala. Já… asi nemám v životě takové zkušenosti jako ona. Nebo spíš nemám takovou smůlu. "Joe?"zaslechl jsem v pravém uchu. Trhl jsem sebou a došlo mi, že jsem asi chvíli nevnímal.
"A-ano?"
"Já budu muset končit."oznámila sklesle. "Díky, že jsi mě vyslechl."
"Díky, že jsi zavolala."odpověděl jsem měkce. Usmíval jsem se, aniž bych věděl proč. "Proč jsi mi vlastně nevolala na mobil?"zeptal jsem se ještě na to, na co jsem myslel po celou dobu našeho rozhovoru. Zasmála se.
"Já ani nevím."
"Aha… a kde jsi vzala číslo?"
"Není to jedno?"zeptala se netrpělivě. Asi už vážně potřebovala skončit. Problém byl ale nejspíš v tom, že já jsem nechtěl.
"Jo, asi jo."přiznal jsem neochotně. "Tak… tak se měj dobře. A-a zařiď si to, co potřebuješ."
"Promiň mi to, co ti působím."šeptla. Zavřel jsem oči a představil si, jak se asi teď tváří. Tak moc bych ji chtěl obejmout.
"V pořádku."zalhal jsem. Ne, nebylo to v pořádku.
"Tak… ahoj."hlesla tiše. Čekal jsem, jestli už mám hovor ukončit. Na posední chvíli jsem si to rozmyslel.
"A kdy se vrátíš?"zeptal jsem se tak zoufale, jak to jen šlo. "Chci jen vědět, kdy… přestane pršet."dokončil jsem, ale to už mi tón z telefonu oznamoval, že byl hovor ukončen. Neslyšela to. Jako ve zpomaleném filmu jsem položil sluchátko a vydal se nahoru do schodů. Tohle možná byly ty nejděsivější chvíle, co se mohly v našem vztahu objevit. Myšlenky na to, že my dva, já a Sam… Sam a já, k sobě nepatříme, mi vířily hlavou jako ty nejšílenější směsi barev. Bolelo mě myslet na to, ale jinak to nešlo. Bál jsem se toho, že ani jeden z nás nenajde vhodnější východisko z našich problémů a budeme se muset rozejít. Tak na mě působila beznaděj, čišící z jejího nitra. Tak, že už jsem nám nepřipisoval žádnou budoucnost.

Až když jsem se vrátil do pokoje, uvědomil jsem si, že je to číslo v seznamu.



Another year over
And we're still together
It's not always easy
But I'm here forever

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | 26. března 2009 v 12:18 | Reagovat

že nás to nebaví????

já sem se do téhle stor zamilovala, i když to je zřejmě slabé slovo.

Nemohla sem se dočkat pokračování. Ajorát mi je z toho porzvláštně smutno:)

Už se těšim na další díl.

Tohle je totiž nádhera

2 Natalkaaa Natalkaaa | E-mail | 26. března 2009 v 14:18 | Reagovat

ale akoby nás to nebavilo....?? nebud blba je to super a nas to vsetkých bavi...... :DD

3 Cecily Cecily | 26. března 2009 v 15:34 | Reagovat

nevim, co ti mam na to říct..

4 MoNiShEnQuA MoNiShEnQuA | 26. března 2009 v 20:54 | Reagovat

Pěkné, moc...:)

5 3hena3 3hena3 | Web | 26. března 2009 v 21:15 | Reagovat

prosim taaa. ako ty si padla na hlavu? :D to co su tie blbe komenty hore pri pribehu vzdyy coo? :D tento pribeh je naj pribeh aky som kedy citala. fakt ... dokonca si ho ukladam do PC a citam si ho niekedy.. stale dokoly (dufam, ze nevadi.. neboj  nedavam ho nikam) .. prosto toto je naj pribeh aky som zatim na vsetkych blogoch a vlastne celkovo na nete naslaa. je to upa krasneee !! ja uz nevim jak to inak napisat.. keby mozem tak to vydam ako knihu :D :D :D aj poza tvoj chrbat, nech si aj ostatny precitaju tak uzasnyy vec. stavim sa ze by bol po tom vysoky dopyt :D by si zarobilaa.. a stavim  sa, ze so mnou vela ludi v tejto chvili suhlasi (ak by si to niekto precitall.. myslim tento moj koment) :D taak to je vsetko. ja sa nevim dockat  dalsje casti...

ty to viesh vzdy tak uzasne zdramatizovat... prosto. waaaw. tie pocity, to vsetko co tam je tak perfis opisanee. ja som z toho upa mimo. je to naozaj jednicka.. !!!

6 3hena3 3hena3 | Web | 26. března 2009 v 21:16 | Reagovat

hmm :D kukam, ze som to napisala ko madar :D :D niektore slovicka. no ale chapes :D hehe (uz je neskoro. to bude tym :D

7 Piratka Piratka | Web | 26. března 2009 v 23:07 | Reagovat

jak nebaví?...JAK NEBAVÍ?!! si děláš srandu??? my to ŽEREM! naprosto úplně celý! do posledního písmenka!

sice sem to ještě nepřečetla, ale protože se pořád musim s někým hádat, tak si to just přečtu! a co nejdřív. a basta :D

8 Leník Leník | E-mail | 27. března 2009 v 23:52 | Reagovat

bože tohle je tak úžasná ffka!!! souhlas s holkama, prej nebaví???? co že????? to snad ani nejde, aby nás tohle nebavilo!!!!!!!!!!!!!!!!

9 Jonasfanns>Nick*Baruška Jonasfanns>Nick*Baruška | E-mail | Web | 29. března 2009 v 0:01 | Reagovat

hej jako paráda!!uplne kvělé!!

10 Piratka Piratka | Web | 5. dubna 2009 v 21:48 | Reagovat

tak a konečně jsem to přečetla...s tím panem kokotem netem. A zírám...a zírám...a nestačím se divit. Dneska sem na to myslela snad celej den...jestli tohle nedopíšeš, tak...tak si na tebe došlápnem! a všechny, tak si dej pozor...to už přesahuje všechny hranice psaného čehosi..to už je skoro realita!

a ještě jedna věc...MY CHCEME TOUR :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama