close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet XVII.

8. března 2009 v 12:11 | Pip |  Bittersweet
No, aspoň něco, že...

Dalo mi to dosti zabrat...:D

Nemohl jsem dýchat. V telefonu byl pořád jen ten šum a slova: "Slečno, tady nesmíte zůstat, pojďte od toho ohně!" mi v hlavě vibrovala jako nějaká neskutečná ozvěna. Dvě vteřiny na to byl telefon hluchý. Vyběhl jsem z domu narychlo oblečený, tak, jak jsem vylezl z postele. Nenapadlo mě, že mi Sam ani nestihla říct, kde přesně hoří, ale jediné možné místo, kde by takhle brzy ráno mohla být, je její byt.

Říkala mi přeci, že bude doma. Jel jsem několika zkratkami a vážně mi bylo jedno, že jsem třikrát projel na červenou a jednou špatně zabočil. Nakonec jsem se dostal až do její ulice a podle hasičského auta mi bylo hned jasné, že jsem měl pravdu. Zaparkoval jsem kousek dál a zbylých dvacet metrů jsem běžel. U chodníku stála sanitka a policejní auto. Běžel jsem dál a snažil se dostat přes narychlo nataženou policejní pásku, ale strážníci mě zastavili.
"Tam nesmíte."řekl mi jeden z nich celkem klidně. Dál jsem s nimi zápolil, ale měli poněkud větší sílu než já, a tak mě zase rychle uklidnili.
"Já tam musím!"křikl jsem hystericky, ale ti dva mě pořád drželi.
"Litujeme, nikdo tam nesmí…"
"Ale moje přítelkyně-"
"Nikdo."řekl jeden z policistů důrazněji a počkal, až se uklidním, aby mě mohl pustit. Nechal jsem se dotlačit asi tři metry od té pásky a upřel pohled na dům. Z oken druhého patra se valila oblaka hustého tmavošedého kouře. Nevím, co to bylo za místnost, ale bylo mi jasné, že je to Samyin byt. Trochu se mi zatmělo před očima, měl jsem závrať. Stál jsem na místě jako socha a zkoušel najít řeč, abych se mohl někoho zeptat, co se tam stalo. A kde je moje Sam.
Dost dlouho se nic nedělo, sledoval jsem, jak z oken stoupá kouř a kolem domu se prochází pár hasičů. Procházeli se, neběhali. Což může znamenat, že oheň nebyl tolik rozšířený nebo už je všechno uhašeno. Sam jsem ale nikde neviděl.
"Ustupte…"řekl policista a odháněl nás od pásky, kterou pak svěsil. Projížděla sanitka. Tak špatně mi ještě nikdy nebylo. Strach z toho, že je uvnitř Sam, mě ovládl a já se začal neovladatelně třást. Stál jsem jako solná sloup a s otevřenými ústy zíral na to, jak sanitka pomalu mizí ulicí. Zničený z toho, že nic nevím, jsem pak upřel pohled zpátky na rozbitá okna.
"Slečno, zůstaňte tady!"
"Nechte mě na pokoji, slyšíte?! Musím za ní do nemocnice!"
"Nikam nemůžete, musíme sepsat výpověď!"
"HOŘELO!"křikl Samyin hlas a já se konečně otočil za tím rozruchem, co už tady pár vteřin vládl, zatímco jsem se topil v beznaději. Zahlédl jsem policistu, jak bezradně stojí s blokem v ruce a zírá, jak od něj Samantha utíká směrem, jakým odjela sanitka. Sam svižným krokem proběhla kolem lidí a auta. Zdála se nezraněná, ale naštvaná. Nejspíš na toho muže, co jí bránil jít za… v sanitce asi byla Helena.
"Hej, hej, hej…"chytil jsem Sam za ruku, když se proháněla i kolem mě a nevšimla si, že tam stojím.
"Joe!"vykřikla a padla mi do náručí. Sevřel jsem ji u sebe tak pevně, jak jsem jen mohl a vtiskl jí polibek do vlasů. Byla cítit kouřem. Ne tím cigaretovým, co obvykle. Tentokrát to byl takový šiplavý, nepříjemný kouř, co jste mohli cítit, když sousedi pálili na zahradě mokré listí.
"Bože, měl jsem strach! Myslel jsem, že… to je jedno. Co se stalo??"naléhal jsem a odtáhl se od ní. Sam na mě zírala a hladila mě po tvářích, jakoby to jediné co jí teď zajímalo, bylo dotýkat se mě. V očích jí stály slzy, ale neplakala. I když by to v jejím případě bylo víc než na místě.
"Já se tak bála."řekla tiše. Znovu jsem i objal a, tentokrát méně naléhavě, se jí zeptal, co se stalo. Chvilku mlčela. "Já… včera večer jsem si dělala jídlo… myslím. Ale byla jsem dost nervózní. Tak jsem asi zapomněla vypnout sporák a ono… něco vzplálo a začala hořet celá kuchyň a obývák a… Helen tam šla, aby se podívala, co se děje, ale asi se moc nadýchal kouře a… omdlela. Nevěděla jsem, kde je, tak jsem šla za ní, ale nebylo nic vidět a bylo mi špatně a tak jsem volala… tobě. Nevím, kdo zavolal hasiče, ale ona mohla umřít a můžu za to já!! Nepomohla jsem jí! Je v bezvědomí, úplně mimo sebe. Oni… oni říkali, že to bude dobré, ale… Já jí málem zabila!"vzlykala mi Sam na rameni a já ji nestačil utěšovat. Věděl jsem, že když budu opakovat, že to není její vina, nebude to nic plané, protože ona má tu svojí pravdu a nikdo jí toho nezbaví. Tiskl jsem ji k sobě tak blízko, jak to jen šlo a hladil ji po vlasech. Celá se třásla. Policista si zapsal, co Sam řekla, a odešel k autu. Lidé se pomalu rozcházeli do svých domovů, protože z oken už žádný kouř nešel a policie odjížděla. Jen hasiči zůstávali na místě, aby zkontrolovali stav domu a… toho spáleniště, co nejspíš vniklo u Sam v kuchyni. Po pár minutách mi někdo zaklepal na rameno, tak jsem Sam pustil a otočil se na něj. Ukázalo se, že je to jeden z hasičů, co si sundával helmu a rukavice.
"Oheň jsme už zlikvidovali, jen musíme dohasit poslední zbytky popela. Oheň se z kuchyně rozšířil jen do obýváku, ale dál ne. Kdybyste chtěli, ty dvě místnosti jsou obyvatelné, ale kuchyň nepoužívejte. Pár dní tam nechoďte. Za týden už bude možné vystěhovat trosky a znovu bude použitelná, až uschne všechna voda. Nedoporučujeme v tom bytě spát ještě tak tři dny, než zmizí všechen kouř. Nashledanou a příště buďte opatrnější."usmál se hasič a odešel. Bezva. Chvilku jsme ještě čekali, než hasiči sbalil poslední nářadí a odjeli. Stáli jsme před domem a zírali nahoru.
"Odvezu tě do nemocnice, jestli chceš."porušil jsem ticho, které nás chvilku zužovalo. Sam se ošila.
"Hm… jen si dojdu nahoru a vezmu Heleně nějaké oblečení, až půjde domů. A vezmu si i něco na sebe na tu večeři."řekla a já se naprosto vyděšeně otočil a hleděl jí do obličeje.
"Snad mi nechceš tvrdit, že po tom, co se ti stalo, chceš jet k nám na večeři?!"vyjel jsem na ni poněkud ostře. Podívala se na mě nepřítomným pohledem v očích a skoro neznatelně kývla hlavou. "Bože."ulevil jsem si. Sam se zase otočila k domu a vyrazila vpřed, směrem hlavní vchod. Vyběhla nahoru tak rychle, až jsem se nestačil divit. Jakoby úplně zapomněla na to, co říkali hasiči. Těsně přede dveřmi do bytu ji zarazil, jak jsem uhodl, jeden ze sousedů, malý prošedivělý chlapík, svírající v pravé ruce hůl, a snažil se jí pokárat za to, co způsobila.
"Podívejte, pane Smithi, já teď doopravdy spěchám, nemůžu-"snažila se ho naléhavým hlasem odbýt Sam, ale pan Smith se jen tak bez boje nevzdal.
"Vaší vinou je teď dům skoro neobyvatelný! Zajímalo by mě, jak to budete řešit! Doufám, že zavoláte statikovi, aby zjistil, jestli není porušení konstrukce domu! Mohlo by nám to tu spadnout na hlavu! Na to jste nepomyslela, když jste to tu zapalovala?"zaútočil a to už jsem se do toho musel vložit já, protože Sam měla slzy na krajíčku a svírala kliku dveří tak křečovitě, až jí zbělely klouby. Řekl jsem panu Smithovi, že statik říkal, že je vše v pořádku a ať laskavě odejde, že musíme vyřídit několik neodkladných záležitostí.
"A vy jste kdo?"nadzvedl obočí.
"To je jedno. Sam teď nemá čas, ale buďte si jistý, že až ho mít bude, obejde celý dům a všem řekne, že je vše v pořádku a tomu statikovi klidně zavolá. Jen teď odejděte."vyjel jsem na něj už rozčíleným tónem a starší muž se odebral, samozřejmě s nesouhlasnými komentáři, po schodech dolů. Sam se na mě vděčně usmála a otevřela dveře. Okamžitě nás zalil štiplavý pach spáleného plastu, smíšený s podivnou vůní dřeva. Nadýchali jsme se prachu, a to jsme nebyli ani v půlce chodby. Snažil jsem se zadržet kašel a kýchání, ale moc to nešlo, zakryl jsem si ústa rukou a plížil se za Sam, které to zjevně nevadilo. Počítal jsem s tím, že projdeme obě ložnice, vybereme oblečení a zase odsud vypadneme, ale Sam ze všeho nejdřív zamířila do kuchyně. Naprosto ignorovala pásku, nataženou v místech, kde byly dveře, a na které stál nápis 'Nebezpečí úrazu'. Strhla ji a pokračovala dál. Šel jsem těsně za ní a stačil ji chytit za ruku, abych ji mohl zadržet, kdyby se chystala jít někam, kde by to mohlo být nebezpečné. Musel jsem rychle mrkat, poletující prach a popel s kouřem pálily do očí. Nebylo to nic příjemného. Pro mě tedy tohle, ale Sam nejspíš stokrát víc bolel pohled na tu menší zkázu, co postila místnost, kde ještě včera večer pobývala. Ohořelý, nebo spálený, nábytek, kouřem zčernalé zdi, voda odkapávající ze všeho, na co jsem dohlédl a ta šílená mlha dýmu. Bylo to smutné. Všechno bylo zničené a já nevěděl, jak se mám cítit.
"Co jsem to udělala?"zeptala se tiše Sammy a já ji jen stiskl pevněji.

***

Za necelých dvacet minut už jsme seděli v autě, měli jsme vše potřebné, co Sam chtěla odvézt Heleně do nemocnice a i to, co si chtěla večer vzít na sebe. Několikrát jsem se ji snažil přemluvit k tomu, aby k nám nechodila, že je to v tuhle chvíli akorát jen starost navíc, ale ona své rozhodnutí nezměnila. Tvrdila, že se potřebuje odreagovat. Varoval jsem ji tedy přede vším, co ji může večer potkat, vysvětlil jsem jí, že táta z našeho vztahu není nadšený a předem jsem se jí omluvit za všechno, co se tam stane. A to celé několikrát během cesty do nemocnice. Sam se snažila, aby vypadala pohotově a vyrovnaně, ale moc jí to nešlo. Každou chvíli si utírala slzy, co se jí samovolně spouštěly a připisovala to tomu kouři. Nechal jsem ji v tom.

***

V nemocnici byl zmatek jako obvykle. Na příchod sestry na recepci jsme museli čekat deset minut a pak dalších pět, než nám řekla, kde Helena leží. Sam jí mezitím stihla několikrát vynadat a naštvat se tak, že křičela i na ostatní návštěvníky. Bezvýsledně jsem se ji snažil uklidnit. Dopadlo to tak, že seřvala i mě. Naštěstí jsme Helenin pokoj našli téměř okamžitě, tak jsme se spolu ani moc nepohádali.
"Ahoj…"pozdravila Helena s mdlým úsměvem a s divokým kašlem se posadila na posteli. Sam se k ní okamžitě a beze slova přihnala a objala ji. Teprve potom, co ji sevřela v náručí, se začala omlouvat a prosit o odpuštění. Helena ji ujistila, že se na ni nezlobí a že to není její vina. Stál jsem u dveří a zamával jí.
"Já nevěděla, co mám dělat!"pokračovala Sam a sedla si na nemocniční postel.
"Nebreč, prosimtě…"zasmála se Helena a poplácala Sam po rameni. "Všechno zlý je pro něco dobrý. Aspoň už konečně koupíme lepší sedačku!"
"Chceš říct, že se ti ta červená nelíbila??"zeptala se dotčeně Sam.
"Byla odporná!"zasípala Helena a zase se nechala ovládnout hrozným kašlem. Běhal mi z toho mráz po zádech. Ostatně, z celého toho prostředí mi bylo nepříjemně. Byl to ten nejtemnější nemocniční pokoj, jaký jsem kdy viděl. Malé okno, navíc zastíněné roletou, slabé světlo a celkově malá místnost, ve které byla jen postel a noční stolek, na kterém ležela kyslíková bomba, ze které mohli pacienti dýchat. Byl to pokoj nejspíš přesně určený k tomu, co se stalo Heleně.
"To nebyla!"bránila se Sam, když ten odporný zvuk vycházející z Heleniných plic, konečně ustal. "Že nebyla?!"otočila se Sam na mě a já se zhrozil.
"Kdybych nesouhlasil, tak mě zabiješ!"
"To není pravda!"naježila se.
"Je…"pokrčil jsem rameny a Helena se zasmála. Sam se urazila a s tím, že jsme se proti ní spikli, s námi přestala na chvíli úplně komunikovat. Když se zase vrátila na naši planetu, ještě jednou se Heleně omluvila. "Nechám vás tady o samotě…"řekl jsem formálním tónem a chopil se kliky dveří, chystajíc se k odchodu. Helena mě ale zarazila a řekla, že nevadí, když zůstanu, tak jsem se přesunul blíž k její posteli a byl tiše přítomen. Všiml jsem si, jak je Helena bledá. Pod očima měla tmavé kruhy, ale jinak se, tedy až na ten kašel, zdála být v pořádku. Ulevilo se mi, že jí nic není.
"Budu tu asi týden, kdyby se něco zhoršilo. Ty půjdeš k rodičům?"zeptala se Samanthy. Podíval jsem se na ni, ale neodpovídala. Bloudila pohledem po podlaze a pokrčila rameny.
"Mysleli by si, že za nimi chodím, jen když něco chci. Nevím. Nechci je vidět, zase by to dopadlo špatně."řekla Sam nakonec a tím mě dokonale zmátla. Uvědomil jsem si, že jsem s ní o její rodině ještě nikdy nemluvil. Nevěděl jsem tedy, co se přesně děje. Nechtěl jsem je ale rušit, tak jsem všechny otázky, co mě v té souvislosti napadly, odložil na později. Zamyslel jsem se nad tím, proč mi vlastně o své rodině nikdy nevyprávěla a proč jsem se já nezeptal. Možná… jsem… možná jsem měl.
"Nemysleli… měla bys tam jít, vždyť nemáš kde spát!"naléhala Helena a ani nevěděla, jak trapně se přitom cítím. Měl bych Sammy nabídnout, aby přespávala u mě, ale jsem si jistý tím, že by to nešlo. A to Sam věděla, proto se mě na to ani nezeptala.
"Nemůžu tam jít!"bránila se Sam a naštvaně se zvedla z postele. Založila ruce na prsou a zabodla pohled někam k oknu.
"Myslím, že když ti pořád platěj nájem, tak by měli vědět, že hořelo…"připomněla Helena. Sam začala přecházet po místnosti, a když delší dobu nic neříkala, Helena začínala být nervózní. "Co je?"
"Neplatěj."řekla prostě Sam. Oba jsme se na ni podívali a čekali další vysvětlení. Helena se zatvářila překvapeně a užasle.
"Jak to, že neplatěj? A to jako… cože?"zamrkala.
"Já… mám takovou dohodu se správcem."šeptla Sam a zastavila se u okna. Zamrazilo mě. Dohodu se správcem. S tím správcem. S mužem. Okamžitě se mi v mysli začaly odvíjet nekonečné metry filmu představ, co ta dohoda asi může obnášet. Měl jsem co dělat, abych nezačal křičet, vztekat se a nadávat. Měl jsem co dělat, abych vůbec udržel klidný tón hlasu.
"D-dohodu se správcem?" Sam se prudce otočila a s omluvným výrazem přešla ke mně.
"Ne, ne, ne… není to nic, co by… to ne. Prostě pro něj jednou za čas musím udělat jednu práci a on… nám zrušil nájem. Úplně."řekla pracně a těkala pohledem mezi mnou a Helenou. Ta jen zírala před sebe.
"Zrušil nájem?"
"Tvoje peníze jsou na účtu, co jsem založila. Jsou tam úplně všechny, jestli ti jde o-"
"Vůbec mi nejde o peníze! Jde mi o to, že jsi mi o tom neřekla!"křikla naštvaně Helena. Sam musela zapracovat na tom, aby se nerozplakala.
"Věř mi, že bylo mnohem lepší, když jsi o tom nevěděla."řekla smutně. "A ani ty."otočila se na mě.
"Co je to za práci?"zeptal jsem se ostře.
"Čím míň víš, tím je to lepší. Pro nás oba."šeptla. Zaťal jsem pěsti a díval se kamkoliv, jen ne do její tváře. Měl jsem vztek, obrovský vztek na to, že mi lhala. Zase. Tolikrát. Že přede mnou tají tolik věcí. Měl bych být součástí jejího života a ne jen… ne jen tak něco. Myslel jsem si, že když se mi svěřila s věcmi, které nikomu jinému neřekla, tak už mi věří. Ne. Evidentně ne. Bez jakéhokoliv dalšího slova jsem odešel. Zaslechl jsem jen, jak na mě Sam volá, ale pokračoval jsem dál. Neměl jsem v plánu ji tam nechat. Jen jsem musel být aspoň chvíli o samotě. Vyběhl jsem před nemocnici a čekal tam. Sám ve svém vzteku na to, že když jsem konečně dospěl k názoru, že by moje důvěra a láska k ní mohly být opětovány, Sam řekne něco, za co bych ji… za co bych se… řekne prostě něco, čím mě zradí. Proč zrovna já musím milovat někoho, koho nemůžu znát.

Milovat.

***

Sam přišla asi za deset minut. Podle výrazu její tváře za sebou měla dost velkou hádku a nechtělo se jí o tom mluvit. Omluvil jsem se jí, že jsem tak utekl a ona se omluvila mně za to, že mi lhala. Ptal jsem se jí, co se stalo mezi ní a jejími rodiči, ale odbyla to pouhým 'Teď ne.' a dál se o tom odmítala bavit. Dlouhou dobu jsme mlčeli a já, jelikož jsem nevěděl, kam ji zavézt, jsem jezdil asi dvacet minut po městě tam a zpátky. Bylo ještě poměrně brzy, asi půl deváté ráno, a my byli na okraji města. Někde, kde se střetla louka se zavřeným továrním komplexem. Zastavil jsem asi deset metrů za plotem, vystoupil, nechal Sam v autě a sám, poměrně rychlým krokem, odešel někam do středu travnaté plochy. Posadil jsem se a zíral před sebe. Nevím, co jsem tím sledoval, ale nejspíš jsem potřeboval chvíli zeleného klidu. Vůni trávy, ticho, prostě něco, co nikde ve městě nenajdete. Byl jsem naštvaný. Na Sam, protože mi to neřekla, a na sebe, protože jsem byl naštvaný na ni. Chvíli jsem jen seděl, než jsem v dálce, zahlédl Sam. Šla docela pomalu, se skloněnou hlavou, vlasy jí vítr házel do tváře, ale ona je neshrnovala. Čím víc se ke mně blížila, tím víc se mi chtělo utéct. Nevím, proč. Ale neudělal jsem to. Když ke mně došla, klekla si a rozhlédla se kolem.
"Já… je mi to tak líto."řekla. Něco jsem zabručel. "Věř mi, já… já to musela udělat. Rodiče mi po té nehodě přestali posílat peníze a já nemohla sehnat žádnou pořádnou práci, tak jsem… Udělal bys totéž, kdybys byl na mém místě!"
"Spala jsi s ním?"zeptal jsem se.
"Cože??"vyjekla. Konečně jsem se na ni podíval. Vypadala naprosto překvapeně a v šoku. Zírala na mě doširoka otevřenýma očima s pootevřenými ústy.
"Slyšela jsi."procedil jsem skrz zaťaté zuby. Štvalo mě, jak byla překvapená. Jakoby nevinná. A přitom dělala vědomě úplně všechno proti tomu, abych ji mohl mít celou jen pro sebe. Aby byla doopravdy tím, čím tolik být chce, jak tak často ráda tvrdí.
"Ne."řekla pak prostě a zakroutila hlavou s takovým úsměvem na rtech, jakoby ani nevěřila, že jsem se mohl zeptat. Jakoby to bylo naprosto absurdní. Mlčel jsem. Znělo to tak pravdivě. Tak… musel jsem jí věřit. I když jsem nechtěl.
"Lžeš mi… tvrdíš, že mi věříš a přitom přede mnou tajíš tolik věcí,"začal jsem útočným tónem. Sam se nadechla, aby něco řekla, ale hned jsem ji přerušil. "A nezkoušej mi říct, že je to pro moje dobro! Mně je jedno, že je to špatné, chtěl bych jen, abych měl to, co ty mi dát nechceš. Co mám udělat, abych si zasloužil tvojí důvěru?"
"Ty nemusíš dělat vůbec nic, Joe! Máš mojí důvěru a máš toho víc, než kdokoliv kdy měl. Ale já se nejdřív musím naučit být s tebou."
"A proč se mnou chceš být? Proč? Nemám nic společného, já nevím nic o tvém životě a-"
"Jsi všechno, co chci, protože jsi všechno, co já ne."řekla nakonec tiše, pohladila mě po tvářích a lehce mě políbila. Pak odešla. Viděl jsem ještě, jak si v autě brala tašku s věcmi a vydala se po silnici zpátky do města. Nebál jsem se o ni, byl jsem si jistý, že ví, co dělá. Sledoval jsem ještě, jak mizí za plotem a přemýšlel o tom, co bych dělal, kdyby mi odešla nadobro. Seděl jsem na louce ještě hodně dlouho potom.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evelin Evelin | E-mail | 8. března 2009 v 14:13 | Reagovat

pekneeee pokracko rychlo

2 Cecily Cecily | 8. března 2009 v 14:20 | Reagovat

musim to komentovat....?:P;)

3 jinx.x jinx.x | 8. března 2009 v 17:23 | Reagovat

tys mě dala do nemocnice?! co prosim?! a červenej gauč? seš magor?:D:D:D

4 Piratka Piratka | Web | 8. března 2009 v 20:55 | Reagovat

tak to je síla....

hmm, tady něco taky tak divně smrdí, ale nevim, co to je a to mě dosti znervózňuje, ještě když čtu tady tohle....a co ta večeře? přijde tam????

5 3hena3 3hena3 | Web | 9. března 2009 v 17:09 | Reagovat

naj FF aku som kedy citala... ty joo. ja ti tak zavidim.. mas obrovsky talent !! uplne zasnem.. mam sa este vela ucit ak chcem byt taka dobra ako ty.. hmm :P len tak dalej

6 Eliz Eliz | 12. března 2009 v 19:41 | Reagovat

tyjo. Z tohole dílu mám takovej stísněnej pocit. Jsem zvědavá jestli aspoň něco Samm vysvětlí. jak řekla Pirátka tady něco taky tak divně smrdí...

mno jdu si rychle přečíst pokráčko:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama