
"Dobrý večer."pozdravila Sam s úsměvem a všichni čekali, co se bude dít.
"Ou, mami, tati, tohle je Sam. Sammy, tohle jsou… rodiče."zasmál jsem se. Sam si potřásla rukou s mámou a pak ji natáhla, aby se pozdravila i s otcem, ale ten se k tomu moc neměl. Chvilku si ji měřil pohledem, ale když nenašel nic, co by se mu na jejím vzhledu nezamlouvalo, také si s ní rukou potřásl. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Zalil mě mlhavý pocit toho, že se to nakonec může všechno vydařit. Seděli jsme v obýváku asi půl hodiny a udržovali křečovitý rozhovor, než máma zavolala bráchy na večeři a přikázala nám, abychom se přesunuli do kuchyně. Tam jsem, ještě mezi dveřmi, 'seznámil' Sam s Nickem a pak i s Frankiem.
"Páni, tvoje holka je pěkná!"konstatoval Frankie a Sam se zasmála.
"Vidíš, tohle mi tvůj brácha nikdy neřekl."
"Ale řekl!"bránil jsem se. "Tedy myslím." Všichni, až na tátu, se našim žertům smáli a šli jsme se posadit. Ještě než jsem se nadál, Frankie Samanthě odsunul židli a Sam se podivila nad tím, že gentlemani ještě nevymřeli.
"Bydlíte s rodiči?"
"Ne,"odpověděla okamžitě Sam. "Už rok bydlím s kamarádkou."dodala ještě. Táta se zamračil.
"To si můžete dovolit vlastní byt? Domnívám se, že dvě studentky na to asi nemají prostředky."spekuloval. Máma po něm přes stůl střelila káravým pohledem, ale jeho to neodradilo.
"Dost nám pomáhají naši rodiče."řekla Sam pohotově a usmála se na mě.
"Co dělají rodiče?"zeptala se mile máma.
"Jsou učitelé. Vážně je nechápu, já bych to dělat nemohla."zasmála se Sam.
"Musí mít pevné nervy, že?"
"Když vychovali mě, tak rozhodně ano."nebylo příjemné sledovat, jak se táta pořád mračí a nesměje se žádným vtipům, co u stolu padnou. Měl jsem na něj vztek, každou chvíli jsem se musel ovládnout, abych na něj nevykřikl. Nesnášel jsem ho za to, jak se k Sam choval. Nesnášel jsem ho za to, že jsem nevěděl, proč.
"Co chcete dělat po střední škole?"zeptal se.
"Když získám stipendium, budu studovat psychologii na místní univerzitě."
"Tak spíš tohle bude chtít nervy z oceli."konstatoval Kevin. Sam prohodila něco na styl, že se mnou si toho užije dost, tak to má jako trénink nebo co. Téma škola nám vydrželo dost dlouho. Bavil jsem se, i ostatní. Sam měla u mámy i u Frankieho velký úspěch, jen táta si nedokázal odpustit ty dotěrné otázky. Nevím, jestli se snažil rodině ukázat, že je moje přítelkyně špatný člověk, protože zastával názor, že činy mluví za tebe. Ale Sammy nevypadala, že by ji nějaký z dotazů vyvedl z míry. Snažila se, být milá a vtipná za každých okolností. Fascinovalo mě, jak dobře si vedla. Já už bych se nejspíš zbláznil. Nehledě na to, že mě podstatně deprimovalo už jen to, jak se táta choval, a to jsem ani nebyl objektem jeho rozčarování.
"Co vaše minulé vztahy?"zaskočilo mi. Snažil jsem se to zahnat douškem vody ze sklenice, ale moc to neomohlo. Kevin se zarazil, ale zachoval klid a dál krájel maso na mikroskopické kostičky. Nick se nenápadně přestal probírat dušenou zeleninou a hlavou, skloněnou k talíři, čekal, co se bude dít.
"Ehm…"houkla máma, ale její manžel ji ignoroval. To zřejmě i na ni bylo moc, tak tiše sykla tátovo jméno ve snaze ho nějak uklidnit. Marně. Sam polkla sousto a položila příbor do talíře, nedojedla, ale vypadalo to, že chuť k jídlu ji úplně opustila. Lehce se na mě usmála.
"Pár jsem jich měla."odpověděla roztřeseným hlasem. Zdálo se, že tohle jí bylo víc než nepříjemné.
"Nevíte to přesně?!"houkl táta vítězoslavně. Musel jsem pustit nůž, abych upoutal jeho pozornost.
"Tati!"okřikl jsem ho hrubě. Jen mě zpražil přísným pohledem, tak jsem dál nic neříkal. Neměl jsem ani čas toho začít litovat, protože Sam odpovídala přímo a bleskově.
"Byly tři."řekla stroze Sam.
"A měla jste s těmi chlapci… sex?"zeptal se táta bez obalu. Kevin prudce zvedl hlavu a s vytřeštěnýma očima se otočil na tátu, Nick vyskočil ze židle a zavolal Frankieho s tím, že je čas spát, Sam se zatvářila, jakoby do ní uhodilo a máma zalapala po dechu.
"KEVINE!"vyjela na něj prudce.
"Neodpovídej,"houkl jsem na Sam a chytil ji pod stolem za ruku.
"Omlouvám se, Sam. Tohle je neuvěřitelně-"začala máma, ale Sam ji s úsměvem odbyla tím, že je to jedno. Vypadala trochu vyvedená z míry, nejspíš si přebírala v hlavě, co všechno by svou odpovědí mohla způsobit.
"Mně to nevadí."usmála se. Stiskl jsem její ruku pevněji a modlil se, aby nebyla tak tvrdohlavá jako obvykle. Prosil jsem všechny svaté, aby dostala rozum a neodpovídala. Mohla by tím odpálit tu bombu, co táta nastražil ve snaze způsobit co nejvíc škody. Bál jsem se, že tihle dva dohromady jsou se svou paličatostí vražedná kombinace pro všechny okolo. Sam se na mě nejdřív podívala s kamenným výrazem ve tváři a pak prostě ledově klidným hlasem řekla pouhé: "Ano." Bum. Pevně jsem zavřel oči a čekal na nějakou smršť. Všechno se mi teď jevilo jen v tmavých barvách. Všechny mé smyšlené alternativy možných událostí z nejbližší budoucnosti končily katastrofou. Byl jsem strachy úplně mimo. Čekal jsem, že se do mojí Sam táta začne okamžitě navážet, a o to víc mě překvapovalo to ticho, co nastalo. Máma si odkašlala a začala sklízet ze stolu. Sam hleděla někam mezi slánku a pepřenku a ani se nehnula. Táta se napil vína a usmál se tím samolibým způsobem, jako když vám profesor matematiky dává tu nejhorší známku z testu, kde jste obdrželi nula bodů.
"To jsem si myslel."broukl si pro sebe tak tiše, že to slyšeli všichni kolem něj. Samyina židle se posunula.
"Omluvte mě, prosím."řekla Sam třesoucím se hlasem a opustila kuchyni. Se slovy 'To jsi nemusel!', mířenými otci, jsem se vydal za ní. Za sebou jsem ještě zaslechl mámin rozčilený hlas, kárající tátu, ale bylo mi to jedno. Zajímala mě jenom Sam a to, jak se teď bude chovat. Stála v předsíni, obouvala si boty a plakala.
"Promiň, moc se ti omlouvám. On je… bože, promiň."objal jsem ji chvatně a nechal ji, aby mi tiše vzlykala do ramene. Třásla se a zkoušela se uklidnit, pořád dokola jsem se jí omlouval a snažil jsem se jí vysvětlit, že se nic neděje. Že to táta přehnal a ať si z toho nedělá hlavu.
"To je v pořádku."šeptla. "Musím odejít."pustila mě a otevřela dveře. Šel jsem za ní až k brance. Pně jsem chápal její chování, její rozčarování a vztek. Na jejím místě bych se nechoval jinak. Ale i přesto mě překvapilo, že téměř běžela. Cestou si utírala z tváří slzy, které se jí nezadržitelně valily z očí. Plakala tak moc. Netušil jsem, co mám teď dělat. Snažil jsem se ji zastavit, abych s ní mohl ještě chvíli mluvit, ale nevnímala mě. Přeskočila plot elegantním skokem a utíkala, ano, už běžela, po chodníku. Byl jsem jí v patách, ale jakoby moje volání neslyšela. Dohnal jsem ji na rohu ulice. Chytil jsem ji za ruku tak, aby se mi nemohla vysmeknout.
"Sam-"
"Nech mě jít!"křikla na mě hystericky. Netušil jsem, co jsem udělal. Vydala jako šílená, snažila se mi vyprostit ze sevření.
"Co se děje?"zeptal jsem se klidně. Mlčela, zatímco se snažila utéct. Neovladatelně se třásla vzlyky, kolena se jí podlamovala, jakoby chtěla padnout na zem a prostě jen plakat. Jenže nejspíš ze všech sil bojovala sama se sebou.
"Co se děje?"křikla. "Děje se to, Joe, že se celý můj život hroutí! Dnešek je něco jako… apokalypsa v mém světě! Všechno, co jsem tak dlouho budovala, padá!"vysvětlovala mi naštvaným tónem. Ničilo mě to, jak se chovala. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem na ni měl i trochu vztek. Vztek za to, že mě nenechá, abych ji sevřel v náručí a utěšil ji. Že mě nenechá být její součástí.
"To ne,"šeptl jsem.
"Ale ano! Podívej se na mě! Málem jsem podpálila celý dům, málem jsem zabila kamarádku! Zklamala jsem tě! Mí rodiče mě nesnáší, tvůj otec mě nesnáší! Ty se na mě zlobíš! Lucy je mrtvá! Mám pocit, že stojím mezi budovami, co jsem postavila, a všechny padají! Přímo na mě! Chtějí mě zasypat a já už zasypaná jsem! Svým vlastním pocitem viny!"křičela a konečně se vymanila z mého sevření. Udělala krok ode mě a zírala na mě vytřeštěnýma, uslzenýma zoufalýma očima. Nevěděl jsem, jak se mám cítit. Co dělat. Co říkat.
"Já se na tebe nezlobím."
"Ale ano! Zlobíš, a můžu si za to sama. Nic jiného si nezasloužím, nikdy jsem nestála za to, abys mě měl rád. Ty nebo kdokoliv jiný. Jen zabírám místo v lidských životech a myslím, že už je čas s tím skončit."řekla prostě a zase se rozeběhla. Tentokrát mnohem rychleji než předtím. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a než jsem si stačil uvědomit, co mám dělat, viděl jsem ji, jak zahýbá za další roh. Volal jsem na ni, běžel jsem tímtéž směrem, ale přede mnou se objevila křižovatka. Semafor svítil zeleně, auta se řítila po silnici velkou rychlostí. Bylo mi jasné, že musela jít pouze doprava… a nebo doleva. Rozhlédl jsem se. Vlevo byla autobusová zastávka, prázdná. Vpravo jen obyčejný chodník, osvětlený lampami. Absolutně jsem nevěděl, co mám teď dělat. Hlava se mi lehce točila a já se plně soustředil jen na pocit naprosté beznaděje, co mi koloval v žilách a nechal se s každým úderem mého srdce dopravit pomalu až do mého mozku, kde se spojil v jeden útvar, nazývaný strachem a nutil mě, abych se cítil tak mizerně, jako ještě nikdy v životě. Vůbec jsem netušil, co Sam myslela tím, že by to teď mělo skončit. Netušil jsem, jak je schopná se zachovat, co může udělat. K čemu má odvahu a k čemu ne. Stál jsem tam dobré tři minuty, než jsem si uvědomil, že Sam Beckettovou vlastně vůbec neznám.
"Jak si to představujete?? Mohl jsem vás přejet!"křičel řidič z kabinky, ale já se soustředil jen na jedno. Sam, která se zřejmě ještě nestihla ani rozhlédnout, mi zírala do očí. Musel jsem se dívat nahoru. Byla přeci jen o schod výš. Zřejmě nečekala, že bych ji mohl najít, tvářila se naprosto překvapeně. Zhluboka jsem dýchal, po obličeji mi stékala dešťová voda, ale ona pořád jen zírala.
"Kam chceš…jet?"vypravil jsem ze sebe s námahou, tak jsem se ani nesoustředil na to, jakým tónem to říkám. Sam v první chvíli nevěděla, co jsem říkal, ale nakonec si to zřejmě odvodila. Ale ještě než stihla něco říct, vložil se jí do toho řidič.
"Tak jedete, mladíku?"ptal se, ale nevnímal jsem ho. Sam se zhluboka nadechla a položila tašku na podlahu.
"Měl bys odejít."řekla prostě a udělala krok, takže byla na stejném schodu jako já a donutila mě tak, abych se posunul o kus dozadu - ven z autobusu. Nechápavě jsem si ji prohlédl. Tvářila se zvláštně, jakoby chtěla zachovat kamennou tvář a zároveň plakat. Řidič pořád něco říkal, ale ani jeden z nás nereagoval. Cítil jsem jak v mě v očích pálí slzy, ale nebyl jsem ochotný připustit, že by se mohly dostat dál.
"Nejezdi."řekl jsem prostě. Sam se zatvářila, jakoby toto slovo byla ta nejodpornější věc na světě.
"Musím,"šeptla roztřeseným hlasem.
"Nesmíš! Nenechám tě to udělat! Zůstaň tady!"křičel jsem a chytil ji za ruku. Tentokrát se mnou nezápolila. Propletla prsty s mými a lehce se usmála. Lidé z autobusu se nakláněli, aby lépe viděli, jiní si něco šeptali mezi sebou. Bylo mi to jedno, chtěl jsem udělat cokoliv poroto, aby Sam neodjela.
"Proč? Řekni mi, co mě tady drží?"zeptala se hořkým hlasem.
"Bože, já! Já a tví přátelé, tvoje minulost! To ti ani na jednom z toho nezáleží?"
"Záleží! A právě proto musím odjet!"řekla hlasitěji. "Jsem jenom přítěž! Nesmím už dál ničit životy ostatním!"
"Sam, tohle je absurdní!"křikl jsem na ni. "Já…já… Nejsi přítěž! Ksakru, ty jsi to nejšílenější a zároveň to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo! Změnila jsi mi život, obrátila jsi mi ho naruby a-"
"Joe,"snažila se mě přerušit, ale já tvrdohlavě pokračoval.
"-já díky tobě otevřel oči. Ukázala jsi mi něco, co-"
"Joe!"
"-bych bez tebe nepoznal! Já tě-"
"Mlč už!"zakřičela a já zmlkl. Zase plakala, ale snažila se i přesto zachovat klidný hlas. "Je mi to líto."
"Prosím,"
"Promiň."šeptla, kývla na řidiče, který jí ještě řekl, aby ustoupila, ať může zavřít dveře. Udělala krok dozadu a já nestihl nic jiného, než bezmocně zavolat její jméno. Dívala se na mě přes sklo a natáhla ruku, dotkla se dveří zevnitř. Já zvenku.
"Miluju tě."zašeptal jsem skrz slzy, co se mi na tváři míchaly s deštěm, a v ten samý okamžik autobus odjel. Řekl jsem jí to poprvé a ona to neslyšela.








och... to je hruzaaa... ty si ma rozplakala !!! bozee moj... preco
... som zvedava na pokracko .. :(