Tak, první díl. Připravte se. :)

Moje rodina je, byla a bude vždycky poněkud zvláštní. Nevím, ale přijde mi to tak už delší dobu.
***
Třeba táta. Býval katolickým knězem, ale nechal toho v mých dvanácti. Do té doby jsem ještě nechápal vtípky o tom, proč má doma čtyři malé kluky a pořizuje si další a další. Pak jsem ale na internetu, protože i k nám domů zavítala civilizace, našel článek o kauze s nějakým knězem z vedlejšího města a vše mi bylo jasné. Nemyslím, že by táta dělal to, co ten člověk, tedy... aspoň mi to tak nikdy nepřišlo. Teď je učitel, což se na něm velice podepsalo. Pokaždé, když se vrátí z práce, začne nás zahrnovat příhodami a příběhy, co se mu staly s jeho, podle něj neuvěřitelně hloupými, kolegy a tupými žáky. Je to otravné. Máma mu jasně dává najevo, že ji to vůbec nezajímá, bráchové se vždycky někam, velice rozumně, uklidí, a tak to vždycky schytám já. Je to vyčerpávající, ale já už se za ta léta stihl obrnit notnou dávkou trpělivosti a apatie, tak vždycky jen odkývám, co do mě hustí a věnuji se důležitějším věcem.
Už jsem se zmiňoval o mámě. Doma se vyskytuje pramálo, ale když tomu tak je, stojí to za to. Abyste rozuměli, i když je také učitelka, rozhodně nám necpe své zážitky ze školy, ale většinou je duchem stále v ní. Odjíždí brzy ráno a vrací se pozdě večer, aby nám mohla vynadat za to, jak máme neuklizené pokoje, špatné známky a hloupé dotazy. Většinou to zase slíznu já, protože Nick je vzor ctností a Kevin je ve svém pokoji a dělá, že se nikdy nenarodil, jak je jeho zvykem. Máma si tak vždycky sedne do kuchyně na židli, nalije si do sklenky nějaký alkohol a vysílá požadavky a námitky s tím, že ten, kdo půjde kolem, je zachytí, pochytí a splní. A v kuchyni se nejčastěji vyskytuji také já, protože mám pořád hlad. Máma si vždycky najde něco, za co by mohla vynadat. A když už nenadává nám, hádá se s tátou a obviňuje ho z neschopnosti školského systému, cizích dětí, jeho dětí a jeho samotného. A vždycky, když se táta zkouší něčím bránit, máma ho usadí skutečností, že ona porodila čtyři jeho děti, a že může být rád, že je ještě nezabila.
***
Další květ barevné kytice mé rodiny je můj starší brácha Kevin. Mohl bych mu spíš říkat Kevinovo tělo, protože se zdá, že není duchem přítomen a taky nikdy nebyl. Říká si 'nepochopený umělec'. Já bych spíš řekl 'nepochopitelný šílenec', ale on si na to dost potrpí. Když vyleze ze svého pokoje, plouží se po bytě, jen za účelem lovu nějaké potravy a nebo vyprázdnění svého zažívacího systému. S rodiči promluví sotva pár slov a na mě a ostatní své bratry snad úplně zapomněl. Nebo nezapomněl, ale dokonale námi opovrhuje. Je celé dny zavřený v pokoji, odkud se občas ozývají dost podivné, hlasité bouchavé zvuky. Jednou jsem tam omylem vešel a spatřil něco jako sochu, kterou brácha stloukl z prken dřevěné kůlny, kterou jsem rozbil, když jsem zkoušel řídit tátovo auto. Ta socha, či co to bylo, se podobala soše čůrajícícho andělíčka na kašně, stojící na náměstí, ale jistý jsem si tím nebyl. Když jsem se Kevina zeptal, co to vlastně má být, hodil po mně kus dřeva a s hlasitým: "Vypadni!"mě vyprovodil ven. Jednou jsem se ho zeptal, jak chodí do školy, protože jsem ho nikdy neviděl vycházet ze dveří.
"Mám praxi v teleportaci."odpověděl mystickým hlasem a přibouchl mi dveře jeho pokoje před nosem. Myslím, že stejně leze oknem, protože je pod ním vyšlapaná dost hluboká díra, kterou jsem jednou zaházel čerstvým bahnem, a druhý den večer tam byly úplně nové stopy a Kevinovy boty trčely z popelnice.
"Mám praxi v teleportaci."odpověděl mystickým hlasem a přibouchl mi dveře jeho pokoje před nosem. Myslím, že stejně leze oknem, protože je pod ním vyšlapaná dost hluboká díra, kterou jsem jednou zaházel čerstvým bahnem, a druhý den večer tam byly úplně nové stopy a Kevinovy boty trčely z popelnice.
***
Řekl bych, že Nick je nejčastěji opěvovaným synem naší skvělé famílie, a to i za předpokladu, že je mou kudrnatou kopií. Já si vlasy žehlím, abych nevypadal jako květák, ale jemu to zřejmě nevadí. Nickie se dobře učí, doma je vždycky včas, udělá, co se mu řekne a zkoušky na gymnázium složil hned napoprvé. Ach, pane na nebi. Bohužel, musím s ním sdílet jeden pokoj, což znamená, že vidí všechno, co si přinesu domů. Ne, že by někdy rodičům napráskal, že mám u sebe několik gramů marihuany, což se bohužel nikdy nestalo, ale někdy mi dost otravuje život, zvlášť když mě vyhostí z pokoje jen kvůli tomu, že se chce učit a já jsem příliš hlasitý při svém bouchání do klávesnice na počítači. Lhal bych, kdybych řekl, že ho nemám rád, ale je to mladší brácha. Toho nemůžu mít rád na veřejnosti, protože bych vypadal jako největší pako, a to si nemůžu už více dovolit. Dost na tom, že mě zdraví hlasitým: "Brácho!" pokaždé, když mě vidí, a to i třeba z několika set metrové dálky. Mám pocit, že mi to dělá naschvál. A je to pocit víc než oprávněný. Ale naštěstí spolu nechodíme do jedné školy, protože to by mě zabilo. Ale o tom až později. Někdy se pokouším přijít na to, proč mi tohle, a spoustu jiných trapných věcí, dělá, ale všechno je to marné. Vždyť já mu nic tak špatného nedělám! Občas mu jen nadávám a vyhazuji ho z pokoje, když opravdu nutně potřebuji soukromí, ale to je vážně jen zřídkakdy. Nick mi také pořád něco vypráví, tuto dost nepříjemnou vlastnost bohužel podědil po otci. A navíc mu nebyly naděleny tak výjimečné řečnické schopnosti, jak se poštěstilo mně, takže jeho vyprávění mnohdy nabývá dosti nudných a uspávacích pasáží, které bohužel nemůžete přerušit, protože by se váš velectěný bratr urazil a za trest na vás několik minut civěl s nafouknutými tvářemi, přesně tak napodobujíc baseta vaší cholerické sousedky. Fuj.
***
Frankie, nejmladší, a snad poslední, ze synů našich rodičů. Naštěstí je ještě moc malý na to, aby si bral příklad z nějakého staršího bratra, a rodiče jsou dost inteligentní na to, aby mu žádného za příklad nedávali. Tak se zatím neprojevil jako magor, šílenec či černoknězník. Ale ani bych se nedivil, kdyby začal po domě pobíhat s kyjem a snažil se omráčit mámu, protože tak pravěcí lidé projevovali úctu, nebo cosi podobného. Podle toho, co jsem zažil u Keva a Nicka, mě už nedokáže nic vyvést z míry.
***
Ale abych nezahálel nudným výkladem o tak nepodstatných věcech, jako je moje rodina, představím se vám sám.
***
Jsem Joe Jonas, říkejte mi, jak chcete. Chodím prvním rokem na školu, kam mě donutili jít rodiče, ale zatím si moc nestěžuju. Na té bývalé to bylo podstatně horší. Kdybych řekl, že jsem normální, dost opodstatněně bytste mi nemuseli věřit. Na základě dědičnosti a genetiky svou rodinu nezapřu, a to i kdybych se sebevíc snažil. Ale co, stejně by to nemělo cenu, protože mě každý ve městě zná, kvůli mým velectěným rodičům a vyvedenému staršímu bratrovi. Nikdy jsem taky netvrdil, že jsem normální a podle toho, jak vypadám, už to ani tvrdit nemůžu. Je mi docela jedno, co si lidé myslí o tom, jak se oblékám, ale když se to někomu nelíbí a on to začne hlasitě komentovat, neraději bych mu vymlátil oči z hlavy. Ale co, vždycky se ovládnu, tak jsem ještě nikdy nebyl ve vězení za napadení, s následným ublížením na těle, i když bych si to velice přál. Ne, že bych se oblékal výstředně, nebo tak. Komu v dnešní době připadá roztrhané oblečení a kovové doplňky výstření? Vždyť to nosí každý, kdo chce za každou cenu jít s módou a viděl to zrovna někde v obchodě. Jak říkám, je mi to jedno... Ano, dřív jsem se oblékal relativně normálně, ale každý v mém věku hledá sám sebe, a já se našel zrovna v popelnici, co na tom.
***
Škola je, bohužel, nedílnou součástí mého otráveného života. A jelikož už tam chodím dlouhých deset let, náležitě mě to štve. Vystřídal jsem celkem tři, s tím, že na té třetí stále přežívám. Tedy aspoň do doby, než máti uvidí moje pololetní vysvědčení, už jsem si na zahradě začal kopat hrob. Gymnázium, jak tomu všichni nezasvěcení říkají, je jen krycí název. Ve skutečnosti je to spíš ústav pro duševně choré. Ředitelem počínaje, uklízečkami konče, žactvo nevyjímaje. Rád bych tvrdil, že jsem se dostal do intelektuální společnosti, po které jsem v hloubi duše vždycky toužil, ale lhal bych. I když touto vlastností vynikám, tohle by mi nikdo nezbaštil. Když jsem vešel první den do budovy, která se měla na čtyři roky stát mým novým domovem, nestačil jsem valit oči. Podobně jako mí noví spolužáci.
***
Dost jsem se bál, i když jsem se v hloubi duše přesvědčoval, že to bude lepší než na minulé škole (mezi námi, všechno by bylo lepší než má minulá škola), protože jsem kvůli jistým rozporům toužil za každou cenu vypadnout pryč. A hodně daleko. S prvním nádechem školního vzduchu, prosyceného divným smradem olejových barev z obrazů, co evidentně nakreslil profesor výtvarné výchovy, okamžitě jsem si uvědomil, že to tak jednoduché nebude. Jako prvák jsem si asi neměl brát své nejoblíbenější oblečení, protože už vstupem do dveří jsem vzbudil značný rozruch. Nedokázal jsem si představit, jak na mě budou koukat lidi z nové třídy, když čelist spadla i vrátnému. Nemýlil jsem se, bylo to otřesné. Pár dní jsem z toho všeho nemohl v noci spát a dokonce i máma projevila náznak soucitu s tím, že když se její syn obléká jako šašek, nemá to lehké.
***
Co hrálo v můj prospěch? Vědomí, že jsem se na minulé škole dostatečně obrnil proti... No, vlastně proti všemu.








och..;) šup, šup dál.. to mě báávíí číííst!