Šílenství obyčejného života - zasvěcení 2.

17. března 2009 v 12:58 | Pip |  Šílenství obyčejného života
Nebojte, brzo se to rozjede:):)


Hned první den se neobešel bez komplikací. Už před třídou jsem si všiml kluka, byl stejně starý jako já (pro případ, že by někomu nedošlo, že chodíme do stejné třídy), byl v černém, jako já, a byl evidentně rád, že tam může být, jako já. Byli jsme si dosti podobní i tím, jak jsme na sebe chvíli čuměli, než ho jeden z jeho kamarádů dloubl do žeber a vyžadoval po něm rozhovor.

Píchlo mě u srdce, byl jsem tam jediný, kdo se s nikým neznal. Později se ukázalo, že stojíme u špatné třídy, protože naše třídní nedala nikomu vědět změnu. Tak jsme se všichni, stojící v prvním patře, museli vyšplhat do čtvrtého, zatímco profesorka drandila výtahem a nedočkavě stepovala před třídou už od pět minut dřív, s pokřikem: "Kde jste? Máme spoustu zařizování." Nastěhovali jsme se do třídy a já, světe div se, seděl sám. Naštěstí si ke mně později sedl jistý opozdilec, tak jsem se necítil tak špatně.
Ale zpátky k tomu vykukovi z chodby.
Gerard Way, tak se jmenuje, se přihlásil poté, co profesorka dočetla jmenný seznam, a sdělil: "Mě jste nečetla." A bylo vymalováno. Gerard Way si spletl třídu a evidentně se mu od nás nechtělo. Jelikož nikdo nevěděl, co si může a nemůže dovolit, zaslechl jsem z různých koutků třídy jen tiché pochechtávání. Nejvíc mě ale překvapilo, že se pochechtávala i profesorka. Asi si říkala, že to se může stát jenom jí, když se v její první třídě, první rok v práci, najde někdo, kdo tam nemá co dělat. Chvilku, trochu nevěřícně, koukala na Waye, a pak se teprve nedechla, aby se ho ještě jednou zeptala na jméno, které jí pyšně sdělil. Chuděra, netušila, že to není její chyba, ale nakonec zařídila, že u nás Gerard zůstal. Jo, pro mě to vlastně bylo dobře, ale to jsem samozřejmě ještě nevěděl.
***
Když byl tedy Gerard přeřazen a náležitě zapsán do třídní knihy, na konec samozřejmě, protože si ani nic jiného nezasloužil, začaly se rozdělovat skříňky, a co může být trapnější než zůstat... ehm... jako poslední bez dvojice. Ano, i to se povedlo mně. Ale aby bůh nebyl zas tak nespravedlivý, někdo na mě zbyl, což bylo trapnější snad ještě víc. Naštěstí to nebyl žádný looser, tedy, ne looser větší než já, ale docela zvláštní člověk, který... O kterém jsem si myslel, že bychom spolu mohli vycházet. Ale jak už to tak bývá, opak se stal nepříjemnou pravdou. Nestalo se mezi námi nic tak strašného, aby jeden z nás měl třeba důvod k nenávisti, ale nějak jsme si nepadli do oka. Ale nepochopím, jak kluk může být taková drbna. S Chrisem jsem se prostě minul v úsudku. Začal jsem se obávat, že můj únik na střední školu nebyl zas tak zdařilý, jak jsem si původně myslel, protože jsem už od začátku nacházel podobnosti mezi mou minulou a stávající třídou. Už jen v sestavě žactva. Nemělo cenu se tím zabývat, protože jsem se rozhodl, že na sebe nebudu upozorňovat do chvíle, než se mě někdo ujme.
***
A stalo se tak asi po třech dnech, kdy se naše třída seznamovala a poznávala, zatímco se všichni duševně připravovali na seznamovací kurz. Přišel jsem do školy - pozdě (Komu y se také chtělo vstávat o hodinu dříve, než byl zvyklý? Musel jsem si dát kafe… tři.), ale u skříněk jsem se srazil s Gerardem, také byl nadšený z toho, že do těch dveří vešel. Rozhodl jsem se, že se začnu také trochu zajímat o okolí, a připojil se k němu, když odcházel z šatny. Byla to docela zábava, společně jsme si postěžovali na to, jak špatně jsme si při výběru zvolili a na to, jak hnusně vyzkoumáme školu.
"Já jsem si to vlastně vybral proto, že umělecká škola byla moc daleko…"pokrčil rameny Gerard a kopl do kelímku od kávy, co se válel vedle koše. Podíval jsem se na něj se značným nepochopením.
"A kde bydlíš?"
"Za rohem."
Tohle rozhodně nebylo naposledy, co z něj padaly takovéto věci.
***
S Geem jsem se začal sbližovat již během hodin tělocviku (ne, že bychom se k sobě nějak tulili ve sprchách, ale zrovna ten den jsme tělocvik měli!). Bavili jsme se o tom, jak nám jdou a nejdou některé sporty a dostali jsme se tak až k hudbě, kterou posloucháme. Dost mě překvapilo, že máme dosti podobný styl oblíbené muziky, ale když jsem se nad tím pak zamyslel, nemělo to valný důvod, protože se oblékal stejně jako já. Byl to fajn člověk, s poněkud podivným stylem mluvy - abyste rozuměli, všechno, co říká, říká pomalu, s dlouhými odmlkami a podivnou artikulací. Ne, že by mluvit neuměl, ale než se vyžvejkne, trvá to někdy notnou dávku nervů a času. A většinou to ani nestihnu postřehnout, protože hrozně huhlá a já, díky své rodinné hluchosti, slyším sotva polovinu jeho monologu, do kterého mi ještě navíc mluví profesor, protože Gerard mi své historky sděluje zásadně o hodinách matematiky nebo psychologie. A když ho okřiknu, začne zarytě mlčet a kreslit si. Kreslí moc dobře, vážně. Ale na můj vkus trochu moc komiksově. Nejspíš si myslí, že se mi to líbí, protože jsem jednou neuváženě odpověděl na jeho otázku. (Aby nevznikly rozpory, to, jak kreslí, se mi moc líbí, o tom žádná, ale prostě se mi líbí realističtější věci… ne příšerky s ocasy… ale kreslí božsky!)
"Máš rád kreslený věci?"houkl, když si prohlédl moje tričko s komiksovým obrázkem člověka, držícího sekyru. Chvilku jsem váhal.
"Ale jo, mám."usmál jsem se slabě. Kreslené věci mi nevadí. Ale nikdo nemusí vědět jen kvůli tomu, že se s bráchou koukám na animované pohádky na dětském kanálu v televizi. Vážně, to nikdo vědět nemusí.
"To je fajn."řekl Gee na závěr a začal mi vykládat o tom, jak čte komiksy a fantasy knížky. Dost mě tím uvedl do rozpaků, protože jediný komiks, co jsem kdy četl, byl Čtyřlístek. A s fantasy žánrem mám zkušenost jen ze sedmi knih - sága o Harrym Potterovi. Ale za to vám můžu říct, že jsem to celé četl třikrát, takže se v tom docela orientuju. Ani bych se nedivil, kdyby jednou komiksově ztvárnil mě. Ale obávám se, že bych byl něco jako příšera z bažin, nebo tak něco, protože to by mu, při jeho pohnutém smyslu pro humor, bylo podobné.
***
My dva ve třídě působíme trochu jako takové rušivé elementy, protože sedíme v zadní lavici a působíme tak dojmem temného koutu. Oblékáme se oba převážně do černé nebo hodně tmavých barev. V porovnání s našimi spolužáky jsme tedy doopravdy extrémní. Ale abych z nás neudělal takové outsidery, kterými doopravdy jsme (ale to nikdo vědět nemusí - hlavně Gee ne, protože ten vypadá, že by mě zabil, kdyby se to dozvěděl), musím vám ještě povyprávět o našich spolužácích z lavice před námi - Quinn a Jeph. Jsou to doopravdy bezvadní hoši. Nejsou sice metalisté, rockeři, punkeři - prostě černooděnci jako Gee a já (Jeph je popravdě trochu hoper, ale já jsem nikdy nebyl na rasovou nenávist stavěn), ale zato si s nimi bezvadně rozumím. Většinu času, co spolu trávíme, se nějak dokážeme zabavit, což většinou končí záchvatem smíchu. A přesně tak se dají hodiny dějepisu oživit. Jsou to bezva kluci, mimo to - skvěle se s nimi popíjí. Doopravdy dobře. Doufám, že nám naše přátelství hodně dlouho vydrží, protože takovéhle lidi potkáte jen jednou za život. Ale o nich jindy, protože Quinn a Jeph by se dali popsat jako samostatná kapitola mého přežívání.
***
Abych vás seznámil se zbytkem mého života a s dalšími lidmi, co se potkají jen jednou za život, je tu třeba Frankie. Tím jsem měl začít, ale co, jednou už to místo zabral Gerard, tak se ho jen tak nepustí. Ale když je Frankie na druhém místě tady, neznamená to, že je na druhém místě i obecně… sakra, zamotávám se do toho. Už jen proto, že u mě nikdo nikdy není na druhém místě. Všichni jsou u mě na tom prvním.
***
S Frankiem jsem se seznámil asi před rokem… přesněji, před rokem, čtyřmi měsíci, třiadvaceti dny, třiadvaceti hodinami a osmnácti minutami. To je paměť, co? Seznámili jsme se skrz jeden… společný zájem. Ne, vlastně přes poslouchání společné skupiny. Ano, internet je vážně skvělá věc. Dokázala ze mě a z Franka udělat… to, co u nás udělal. Každopádně, za tohohle kluka bych dal ruku do ohně. My dva spolu se prakticky nedokážeme nesmát, jen v případech extrémního smutku. Občas se nám stane, že myslíme na totéž v tutéž chvíli a dokážeme se domluvit beze slov. Pro některé naše známé je naše komunikace opravdovou záhadou. A pro mě občas taky. Frankie je ten nejšílenější člověk, kterého jsem kdy poznal. Jednou, když ho rodiče náhodou potkali u mě v pokoji (nemyslete si, bůh ví, co jsme tam dělali, prostě jen chtěl půjčit nějaké CD…doopravdy!), byli z něj dost mimo. Chci říct, já vypadám zvláštně se svými divně nazelenalými vlasy, ale on je něco fakt a doopravdy zajímavého. Má vyholenou prakticky celou lebku (no, tedy nechává si tam krátké vlásky, co si navíc barví načerno), krom středu hlavy, kde mu ční jakési nestejně dlouhé chmíří, obarvené načerveno. Uši má propíchané zavíracími špendlíky, proděravěné tunely různých velikostí, a tak dále. Je o kus menší než já, takže když společně jdeme po ulici, vypadáme doopravdy směšně. Aby bylo rozuměno, on možná ještě vyroste, je mladší než já. I když jen o rok.
***
Důležité je, že s Frankiem prožívám značnou část mého volného času, protože chápe veškeré mé potřeby. Je tu pokaždé, když ho o to požádám a ví, že já jsem tu pokaždé pro něj. Vím, zní to dost zženštile, ale dobrého, vážně dobrého kamaráda, nenajdete jen tak za rohem. Musíte si ho vážit, hýčkat si ho. Protože kdybych Frankieho ztratil, nedokázal bych se z toho vyhrabat. Je to prostě někdo, koho nezmožné potkat víckrát než jednou v životě. Není.
Frank Iero je prostě nesmazatelná část mého života.
Frankie mě také seznámil se spoustou lidí, mezi nimi je třeba Bert McCracken. To je něco, jako můj duševní vůdce, nebo nevím, jak to nazvat. Totiž, on je vůdce už od přírody, protože mu byla nadělena taková zářivá autorita, že ho prostě musíte poslechnout, i když nechcete. Bert je poněkud zvláštní existence. Dělá spoustu zajímavých věcí, třeba že všemi silami podporuje práva homosexuálů, i když, jak sám tvrdí, on ještě neví. Nebo tak. Podle mě nikdo nikdy neví, jaká sexus přesně je, protože to je něco, na co nikdy nikdo asi nepřijde. Je to tak individuální, že slova jako homosexualita, heterosexualita, nebo tak, jsou prostě jen jakýmisi šílenými měřítky. Ovšem, gayové a lesbičky mi nevadí, podporuju je, neodsuzuju je, beru je jako součást života, ale rozhodně v tom nejsem takový aktivista jako je Berty. Je to dost chytrý člověk, co to má v hlavě, na můj vkus, srovnané až do míry, že bych ho mohl nazvat normálním člověkem. Ale není tomu tak (já se s normálními lidmi moc nestýkám). Je to prostě asi záležitostí věku, že už se vyhrabal z většiny těch pubertálních aktivit, ač mu některé nemohu upřít. Každopádně on mi pomohl obohatit můj život o spousty příjemných zážitků.
***
Ještě něco byste o něm měli vědět, je něco jako… předseda jakéhosi spolku, do kterého mě naverboval Frankie. Vlastně, teď už můžu říct, že je to spolek, cpoucí homolásku do všech koutů světa. Prostě něco jako … já nevím, prorok naší smyšlené ideologie, kde by všichni měli být teplí nebo aspoň trochu přihřátí.
***
A teď, v neposlední řadě, vám ještě musím vyprávět o Rayovi a Bobovi. Oni jsou prostě něco jako… oni jsou jedineční. Máme společné spousty a spousty věcí, ale já nevím, jak přesně je popsat. Oni dva, vlastně my tři, jsme záhadou i pro mě, natož pro někoho jiného. Jsou to lidé, co patří k sobě a patří ke mně. Nesnažte se pochopit náš vztah, protože nás spojilo něco, co se jen tak nevidí. Ani u neobvyklých přátelství, to naše je prostě unikát. Jsou to lidé, kteří mě naučili být tím, čím jsem, už jen proto, že jsou mi ochotni vždycky pomoct, ať už po nich žádám cokoliv. S Bobem a Rayem píšeme na tomtéž internetovém blogu, který jsem založil, recenze na všechno, o nás napadne. Máme spoustu příznivců, kteří naše díla jakýmsi způsobem oceňují. Je to vážně prima, sledovat, jak nás lidi obdivují. Jo, to je jeden z důvodů, proč se s těmi kluky znám. Je báječné s odstupem sledovat, co všechno internet dokáže. Ale člověka, kterému se při rozhovoru můžete dívat do očí, nic nenahradí.
***
V mém životě je mnoho lidí, které řadím na první místo. Někteří jsou ale moc daleko na to, abych se s nimi mohl vidět aspoň jednou za týden… za měsíc… za rok a půl. Jsou to lidé, co mají něco ze mě, něco, co jsem jim dal. A jsou to lidé, co ve mně budou navždycky. Bohužel… jsou daleko. Ale to neznamená, že můj příběh nenavštíví.
Nevím, o kom bych se měl ještě zmínit. To jsou lidé, kteří se v mém vyprávění budou objevovat nejčastěji, ačkoliv jsem jich ještě mnoho nezmínil. Protože to bych tu mohl být ještě dlouho. V každém případě, když se v mém vyprávění objeví někdo nový, nebojte se, ihned pochopíte, o koho jde.
Možná si o mně myslíte, že nejsem normální, ale to vás brzy přejde.
Protože jediné, co kolem mě normální není, je můj život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hedr Hedr | 17. března 2009 v 19:18 | Reagovat

tak tohle je úžoo...a to spojení...super

2 Piratka Piratka | Web | 18. března 2009 v 17:12 | Reagovat

připadá mi to správně, že naprosto odkrytě popisuješ svůj život?

jako, ne, že by to bylo nudný, ono je to naopak strašně zajímavý, ale že to má nějakou spojitost?

to sem teda zvědavá, co bude dál :D

3 Anett Anett | 18. března 2009 v 20:23 | Reagovat

Oo výborně!!! Dneska jsem se aspoň nenudila ve škole a hned co člověk objeví za spojitosti. Já jsem rád Bertem!!! Myslim, že se miluju :D

4 3hena3 3hena3 | Web | 19. března 2009 v 0:00 | Reagovat

Tyyy  joo... to je zajimaveee... takze takto nejak to vyzera v tvojom zivote ? totiz. myslim tym, ze sa pripajam ku Piratkee..

uz sa tesim na pokracko

5 Achája Achája | Web | 20. března 2009 v 16:25 | Reagovat

No, wow:D Začíná se mi to strašně líbit. Při prvních třech známých jménech jsem se musela smát, pak už mě to nepřekvapovalo:)

Asi bych tam našla i něco ze svýho života. A takovej přihřátej spolek rozhodně neni na škodu:D

Prostě super;)

6 jinx.x jinx.x | 20. března 2009 v 21:14 | Reagovat

och, och, ooooch!!:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama