
"Mami!"zaskučel jsem a obrátil se na druhý bok. Mamka to nenechala jen tak, a strhla ze mě peřinu, která elegantně doplachtila na zem, někam ke dveřím.
"Dva týdny tady ležíš a utápíš se v depresích, ale to klidně můžeš dělat i ve škole! Koukej vylézt!"prošla kolem mé hlavy a roztáhla závěsy na okně. Nemělo to žádný valný smysl. Přes husté provazce vody nebylo vidět ani na konec zahrady. Potutelně jsem se ušklíbl.
"Mám angínu!"bránil jsem se a napodobil chraplavý hlas.
"Ale houby máš!"
"Když jsem tu byl dva týdny, tak mě třetí nezabije! A ve škole se beze mě obejdou."zkoušel jsem prosebným tónem, ale máti nade mnou stála a propalovala mě neúprosně kamenným pohledem.
"Za měsíc maturuješ, troubo!"křikla a popadla mě za ruku, načež mě vytáhla z postele takovou silou, kterou bych u ní, ani v tom nejšílenějším snu, nečekal.
"Au,"houkl jsem a masíroval si polo-vykloubené rameno. Máma to zřejmě nepostřehla.
"Copak už jsi na to zapomněl? Je mi líto, že tvoje slečna zmizela, ale vzpamatuj se! Tím, že tu budeš dřepět a koukat do zdi, jí nepřivoláš. Tak se obleč, za čtvrt hodiny vezeš Nicka, a sebe, do školy. Šup!"odříkávala, zatímco ze stolu sbírala špinavé nádobí, nahromaděné za minulý týden, a následně se vyřítila z mého pokoje s tím, že nechce slyšet žádné výmluvy. Naštvaně jsem zase dosedl zpátky na postel a sáhl po triku, co se tam, čisté a vyžehlené, záhadně objevilo, zatímco jsem, asi, spal. S tím, že musím odvézt do školy i bráchu, to je jistě dobře promyšlený tah, abych tam vážně jel. Sakra, máma je ďábel.
"Nick doteď jezdil autobusem, tak proč nejede i dneska?"zakřičel jsem od lednice, když jsem seběhl z pokoje. Moje otázka byla přesně určená mámě, která seděla v obýváku, a snažila se dělat, že tam není. "Mami,"dodal jsem po chvilce ticha.
"Protože školní autobusy se musely uvolnit pro dojíždějící děti. A protože Nick má možnost odvozu, vyškrtli jsme ho ze seznamu."vysvětlila máti a zapnula televizi.
"A kdo ho tam vozil doteď?"huhlal jsem s plnou pusou cereálií.
"Tvůj drahý starší bratr byl tak ochoten."
"Tak proč ho můj drahý starší bratr nemůže vozit i nadále?"ptal jsem se, když Kevin s Nickem vstupovali do kuchyně.
"Protože tvůj drahý starší bratr má i jiné starosti, než vozit své otravné mladší bratry do školy."vyjel Kevin a Nick se na něj naštvaně zahleděl.
"Nikdo se tě o to neprosil,"prsknul a Kevin se zašklebil. "A to mi připomíná,"řekl Nick hlasitěji. "Že kdybych měl vlastní auto, nemusel by se ani jeden z mých bratrů tolik namáhat a-"
"Auto dostaneš, až ti bude osmnáct!"zavolala máma z obýváku a Nick se zamračil. Když se snažil opět něco namítnout, hodil jsem na něj významný pohled, naznačujíc tak, že tohle je moje válka a on mi svými příspěvky jen kazí skóre.
"Hele, Joe, máma má pravdu,"zkusil to pro změnu Kevin.
"Jo, vždycky má,"zabručel jsem. Kev se zasmál a chtěl pokračovat, když se ozvalo tříštění skla a křik. Přímo za mnou. Prudce jsem se otočil a spatřil Nicka, jak, celý rudý v obličeji, poskakuje na místě. Po tvářích mu tekly slzy a držel se za předloktí. Z kuchyňské linky skapávala, podle té páry, horká voda a pod ní ležel zbytek roztříštěného hrnku. Nick se spálil.
"Co se děje?"přiletěla ihned máma a prohlédla si nejdřív mě, pak Kevina a nakonec onoho původce toho rámusu. Překvapeně jsem zamrkal a znovu se na bratra otočil. Bylo podivné, že nikdo nic neříkal. Obvykle, když se něco přihodilo, nastal všude dokonalý chaos. Ale dnes nic. Máma bleskurychle pochopila, co se stalo, a svižným krokem se dostala k Nickovi, chytila ho za ruku a strčila mu ji pod kohoutek, ze kterého pustila ledovou vodu. "No to se povedlo."zahuhlala a sehnula se, aby uklidila střepy. Nick s vytřeštěnýma očima sledoval svou opařenou ruku a stál u dřezu jako… opařený by asi nebylo vhodné slovo.
"Jsi v pohodě?"zeptal jsem se spíš, abych se ujistil, jestli moje rodina nezapomněla mluvit. Máma po mně střelila nevrlým pohledem a Nick zaskučel. Bral jsem to jako ne. Chvilku jsem přemýšlel, co bych asi tak měl dělat, ale nenapadlo mě nic jiného, než sedět na místě a čekat, co se asi stane. Máma vyhodila střepy do koše a namáčela utěrku pod vodou. Něco nesrozumitelně odříkávala. Mám pocit, že se ptala Boha na něco, ohledně její nenormální rodiny. Když přiložila studenou utěrku Nickovi na spáleninu, otočila se na mě a nabručeně štěkla: "Jeď do školy!"spolkl jsem sousto cereálií a nechápavě se na ni podíval.
"Nerozuměls'?"pozvedla obočí a já zakroutil hlavou.
"Ehm… ale co Nick?"zeptal jsem se s obavou v hlase.
"Kevin ho odveze na pohotovost."rozhodla máma a Kevin odložil hrnek s kávou a vydal se do předsíně pro klíče od auta.
"Aha,"šeptl jsem. Snažil jsem se rychle něco vymyslet. Nechtěl jsem do školy. Už slyším ty otázky typu: 'Kde je Sam?' nebo: 'Vy jste se pohádali?', a, nebo dokonce: 'To už jste se rozešli?'. Nechtěl jsem to absolvovat. Rozhodně ještě ne dnes. Nějak jsem na to nebyl připravený.
"No tak už mazej!"křikla na mě, až jsem sebou u stolu trhl.
"Jo, tak jo!"zvedl jsem se zvesela. "A když má Kevin na práci něco důležitějšího, než se starat o své otravné mladší bratry,"oblékl jsem si mikinu-. "Odvezu Nicka na pohotovost já."usmál jsem se zářivě, popadl Nicka za nadloktí a táhl ho směrem ke dveřím. Za doprovodu máminých nadávek jsem sebral klíče od auta z věšáku a donutil bratra nastoupit do mého auta, kde jsem ho ještě navíc, než jsem to auto obešel, zamkl. To pro jistotu, aby třeba neutekl za Kevinem.
"Můžeš mi vysvětlit, co to provádíš?"zeptal se s vyvaleným očima, zatímco jsem startoval.
"Vezu tě k doktorovi."odpověděl jsem stručně. Nick se uchechtl.
"Máma řekla jasně, že máš jít do šk-"
"Spojíme,"přerušil jsem ho hlasitě, a když zmlkl, ztišil jsem hlas. "Příjemné s užitečným, ano?"podíval jsem se na něj výhrůžně s lehkým pokyvováním hlavy. Chvilku na mě nevěřícně hleděl, ale nakonec souhlasil, a vyjeli jsme.
"Jak mám teď hrát na kytaru?"skácel se na sedadlo spolujezdce, když jsme se vymotali z budovy nemocnice.
"Spálil sis levou ruku, hraješ pravou."pokrčil jsem rameny a zastrčil klíče do zapalování. Nick si povzdychl.
"Ale ono to bolí, pro tvou informaci,"vyjel. "Není nic příjemného to vůbec ohnout, natož držet kytaru. A za necelý měsíc bude ta soutěž."
"Ty ses přihlásil?"zeptal jsem se překvapeně. Pokýval hlavou. "Já taky, bude bezva s tebou soupeřit,"zašklebil jsem se na něj.
"Jdu tam s Kevinem."zaculil se. Vykulil jsem oči nad tou zradou. Chvilku jsem nebyl schopný slova a tak trochu jsem doufal, že při nastalém tichu mi bude poskytnuto vysvětlení. Bratr se širokým úsměvem zarytě mlčel.
"Můžou se účastnit jen žáci, ne?"
"Ne v případě hudební skupiny, tam můžou být i lidi z venku. Měl bys číst pravidla."vyplázl na mě jazyk.
"A to jsi mi tohle nesdělil?"
"Měl jsi hlavu plnou… jiných věcí!"zasmál se. "Nejdřív jsme ti to nechtěli říkat vůbec, ale teď, když to prasklo, se aspoň můžeš připravit."
"Tohle je ale podlost!"zvolal jsem. Nick pokrčil rameny.
"Ber to jako výzvu."zubil se a já začal horlivě přemýšlet. Neříkám, že si ohledně svého hudebního nadání nevěřím, ale když se proti mně spojí mí bráchové, nemám sebemenší šanci.
"A co kdybychom spojili síly a na školní soutěži zahráli…"pronesl jsem vítězoslavně. "Svůj první výstup, coby Jonas Brothers?"navrhl jsem a brácha se zamyslel. Chvilku poklepával prsty na palubní desku, a nakonec se na mě trochu zamračený podíval.
"To je fajn nápad!"řekl docela nadšeně. "Ale jak jsi přišel na Jonas Brothers? Přijde mi to trochu… stupidní, s prominutím."
"Ber to tak, že je to jednoduché a lid si hned odvodí, jak se asi jmenujeme. Je to trochu stereotypní, ale efektivní."vysvětlil jsem opatrně a sám se proklínal za to, co jsem to zase vymyslel. Nick vypadal, že se plně soustředí, ale nakonec se na mě otočil a váhavě kývl hlavou.
"Tak to řekneme Kevinovi."houkl a já začal slavit své malé vítězství. "Ale to nemění nic na tom, že si myslím, že je to stupidní. A navíc, všichni ve škole vědí, že jsi Jonas… a že já jsem tvůj bratr."zasmál se. Nechápavě jsem se na něj podíval a čekal, až mi tohle vysvětlí. "No, to ode dne, kdy tebe a Sam nachytal profesor Ryan, jak se muchlujete v kabinetu chemie. Nehledě na to, že byla hodina a ten kabinet byl původně zamčený."smál se.
"To jsme nikdy neudělali!"bránil jsem se, ale Nick pozvedl jedno obočí. Musel jsem se ohradit, koho zajímá, že jsme to fakt udělali.
"Ta zpráva obletěla školu jako epidemie chřipky. Pěkně ti děkuju, bratře, od té chvíle mě chemikář nesnáší a permanentně mi dává o stupeň horší známku!"naježil se, ale nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo. Spíš tím byl náležitě pobaven.
"Ale pro tebe by z toho mohlo plynout taky něco pozitivního, ne?"zamumlal jsem, rudý až na chodidlech. Můžu jen doufat, že se tohle nedozvěděli rodiče, když ředitel říkal, že domů volat nebude. To nejspíš proto, že když profesor Ryan vtrhl do jeho kanceláře, a my mu byli v patách, ředitel zrovna seděl na své kancelářské židli se sekretářkou na klíně. Nejspíš se bál, že bychom to na něj mohli prásknout. A navíc, Ryan byl týden na to povýšen na post zástupce ředitele.
"Ale jo, teď si o mě spolužačky myslí, že jsem donchuán jako ty a docela se nestydí kolem mě poletovat jako mouchy. Je to fajn, můžu si i vybírat."zasmál se. "Proto mi je ta chemie prakticky ukradená."
"No vidíš."
"Hele, kašleme na školu, co myslíš."řekl po chvilce ticha Nick. Energicky jsem zakýval hlavou.
"Ale kam pojedeme?"
"Koukneme na kytary, chtělo by to novou."zamyslel se, souhlasil jsem a vyjeli jsme. Cestou jsme zarytě diskutovali o tom, jakou z našich písní bychom mohli na školní soutěži zahrát. Nenapadlo nás nic kloudného, tak jsme rozhodli, že výběr necháme na Kevinovi. Nick mi bez obalu vynadal, že jsem se se zpěvem poslední dobu hodně flákal a nebyl jsem k ruce, když mě potřebovali, ohledně natáčení dema pro nahrávací studio.
"Některé písničky, co jsme tam museli dát, nestojí za nic!"stěžoval si a spaloval mě vyčítavým pohledem. Řídil jsem, tak jsem se nemohl dostatečně bránit.
"Já vím, už jsem se vám několikrát omluvil! Prostě jsem byl trochu mimo."
"Jo, jo, pořád dokola. Ale mohl jsi být trochu solidárnější a trochu nám pomoct. Na písničky o lásce je zlomený srdce nejlepší!"
"Nezlomila mi srdce, jasný?"vyjel jsem ostře, ani nevím, proč. Nechtěl jsem se moc o tom, co se dělo v minulých týdnech, bavit, protože mi to přivolalo nepříjemné vzpomínky na to, o čem jsem, velice pesimisticky, přemýšlel. Spíš jsem se asi nechtěl bavit o Sam. Během dopoledne, stráveného v čekárně, jsem dospěl do značně optimistického rozpoložení. Nechtěl jsem si tak bezstarostný a volný den kazit. A i když jsem chtěl, jako nic jiného na světě, aby se Sammy co nejdřív vrátila, takhle mi bylo dobře. S plánováním vystoupení, možné smlouvy se studiem. Tohle poflakování se s cílem, kde mě to baví, mi naprosto vyhovuje. Jistě, lepší by bylo, kdybych u toho mohl myslet na to, co budeme se Sam potom dělat, ale… takhle jsem se cítil volný jako nikdy před tím. Sam byla daleko, v bezpečí, řešila své problémy a já… se mohl spolehnout na to, že to jednou bude v pořádku. Až se vrátí, bude to v pořádku.
"No jo, dobře."vyhrkl na obranu Nick a založil ruce na prsou. "Nemusíš hned tak vyjíždět. Navíc jsem to nemyslel špatně. Jen prostě… dost mi na tom záleží. Tohle je naše poslední šance, jak nějak prorazit."nasadil smutný a naléhavý tón hlasu.
"Já vím,"skočil jsem mu do řeči, ale on se tím nenechal vyvést z míry.
"Copak si nechceš splnit sen? Ani nevíš, jak moc to tobě a Sam přeju, ale zkus taky nemyslet jen na ni a na sebe, a trochu se zapoj… nemůžeme to všechno oddřít s Kevinem sami."
"Nicku, já-"
"Z ničeho tě neobviňuju, ale uvědom si, že tohle je pro nás teď na prvním místě."pronesl důležitě. Než jsem se vůbec stačil nadechnout, byl pevně rozhodnutý pokračovat a dál mě deptat svým nekonečně obviňujícím proslovem. Jsem si jistý, že to nemyslel zle, ani v nejmenším, ale jeho slova mi uvnitř způsobovala ohromnou bolest, a co bylo horší, palčivý pocit viny. To, co říkal, byla stoprocentní pravda, jak jsem si uvědomil později. Muselo pro bratry být těžké, když jsem začal trávit večery mimo domov, místo toho, abychom společně pracovali na písničkách. Ne, že bych jim nějak chyběl z bratrské lásky, ale prostě jen proto, že jsem zpěvák. A to je dost podstatná část skupiny. Za tu krátkou cestu do obchodu jsem si vyslechl všechno, co měl Nick na srdci a na čem se společně s Kevinem dohodli, zatímco jsem někde poletoval se svou přítelkyní. I když se mi některé nápady moc nezamlouvaly, nezbývalo mi nic jiného, než mlčet. Nic jiného, než třeba nepohodlí, jsem si snad ani nezasloužil. Moje pozice mi jednoduše znemožňovala cokoliv namítat. Proto jsem mu všechno odkýval a nechal si námitky pro sebe, třeba k nim dostanu prostor později. Tedy, až bude vhodnější chvíle.
"No, tak už jsem ti to všechno vysvětlil, tak se teď ciť provinile, a já si jdu něco vybrat. Budu… no, u kytar."zazubil se Nick a během dvou vteřin mi zmizel z dohledu. V duchu jsem k němu vyslal několik sprostých nadávek, a pak se vydal prohlédnout si nějaké nástroje. Byl to doopravdy rozlehlý obchod, tak jsem neměl problém ztratit orientaci a nějak se dostat k dechovým nástrojům. Neříkám, že nemám rád zvuk fagotu (N/A.tak tohle byla jedinečná příležitost, kterou jsem si nemohla nechat ujít), ale když se za mnou vyskytlo pět hráčů na něj, kteří si zkoušeli, jak nový nástroj zní, musel jsem urychleně opustit prostor. Dost si vážím svých sluchových orgánů. Běžel jsem mezi regály s flétnami, když mi cestu zkřížil nějaký jiný návštěvník obchodu, který mi posléze ležel na levé noze (N/A:bože, já mám takovou chuť to celý překopat, zničit celou story a udělat z ní BRAK, ještě větší než je teď:D Víte, co myslim, že?:D).
"Zatraceně, nemůžeš si dát bacha?"křičel kluk s dlouhými vlasy, zatímco se zvedal a dal si pořádně záležet na tom, aby mi šlápl na nohu, a co nejvíc dalších částí těla, pokud možno.
"Ježiš, promiň!"štěkl jsem naštvaně a zvedl se taky. Konečně jsem se na toho člověka mohl pořádně podívat. Tmavě, mstné dlouhé vlasy, ostře tvarovaný obličej, modré oči, zvláštní nos. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že už jsem toho kluka někde viděl. Zkoumavě jsem na něj civěl a ani mi nepřišlo zvláštní, že on dělá to samé. Chvíli jsme mlčeli, než na mě ukázal prstem, i přes to, že jsme stáli asi třicet centimetrů od sebe.
"Ty jsi Joe?"zeptal se. Překvapeně jsem zamrkal. V hlavě se mi vyrojilo tisíc možností, odkud jsem mohl toho kuka znát, ale žádná mi nepřišla dostatečně dobrá. Netušil jsem, kdo to přede mnou stojí a zná mé jméno.
"J-jo, jsem…?"vykoktal jsem po pár okamžicích, naznačujíc tak, aby mi ten člověk řekl své jméno.
"Jsem Bert,"houkl a zamyslel se. "Ty znáš Sam Beckettovou, že jo?"zeptal se potom, kývl jsem hlavou. Nejspíš nebude místí, protože by jinak věděl, že Sam doopravdy dobře… že ji doopravdy znám. "Nevíš, kde je? Přijel jsem za ní a u ní doma hořelo a ona mi nebere telefon,"řekl ustaraně a podrbal se na bradě. Musel jsem si ironicky odfrknout. Nechápavě ke mně stočil pohled, kterým doteď brousil všude kolem, jen ne na mě.
"Nevím, kde je, taky mi nebere telefon."pokrčil jsem rameny. "Věř mi, že kdybych věděl, kam odjela, tak tady nejsem."
"Aha,"pronesl, ale z výrazu jeho očí bylo poznat, že to stejně nechápe. "A nevíš, kdy se asi tak vrátí?"
"Tak to netuším,"řekl jsem rozmrzele. Bert si povzdychl.
"Nemůžu se tady zdržet dlouho, sakra."postěžoval si. Mlčel jsem a přemýšlel o tom, kdo to přede mnou asi stojí a proč se na Sammy tolik vyptává. Už mi došlo, že se asi znají, ale nemohl jsem přijít na to, co od ní může chtít, a proč za ní přijel. "Víš, ona u mě byla minulý týden…"oznámil mi. Okamžitě jsem zbystřil, možná ví, kam jela potom. Když mi Sam říkala, že potřebuje něco zařídit, nejspíš tím myslela, že objede všechny kamarády. Bert nevypadal, že by byl ze sousedního města.
"Aha… no, mně neříkala, kam pojede a ani kdy se vrátí… okolnosti jejího odjezdu byly trochu… zvláštní."pokrčil jsem rameny. Bert zvedl obočí. "Pohádali jsme se."vysvětlil jsem mu líně. Bert si mě stále nechápavě prohlížel, ale nakonec zakroutil hlavou.
"Uvidíš se s ní někdy, až přijede? Já tady nikoho neznám, tak nevím, kdo zná ji."
"Jo, to se s ní uvidím."zavrčel jsem útočně. Pomalu mě začínalo štvát, jak moc málo ten kluk ví, jak se vyptává. A podle toho, na co se ptal, neví o Samyině životě tady absolutně nic.
"Mohl bys jí prosím vyřídit, že jsem jí hledal? Budu jí ještě volat, ale kdyby něco, tak…"žádal mě se smutným pohledem v očích. Pokusil jsem se o napodobeninu úsměvu a pokýval jsem hlavou. Bert mi horlivě děkoval a sliboval, že až bude čas, tak mi to oplatí. Říkal jsem, že to není žáný roblém, a v duchu odpočítával, kdy konečně vypadne, abych se mohl pořádně naštvat. Už jsme se loučili, když se zarazil a se zvědavostí v hlase se mě zeptal:
"Nevíš, jestli má teď Sam nějakého přítele?"








Díky za věnování a za kapitolu.Je to krásný,si moc sebekritická.