Začalo se to konečně ubírat jiným, ale jistě očekávaným směrem. Doufám, že se bude líbit. Moc děkuji za komentáře, hrozně jste mě potěšili. :*

Foukal studený vítr a nahoře to vypadalo jako by se mělo každou chvíli strhnout k velkému boji. Už teď začalo poprchávat, ale zřejmě to byl teprve začátek. Přejel mi mráz po zádech a tak jsem si přitáhl bundu blíž k tělu s nadějí, že se alespoň trochu zahřeji.
Snažím si udělat v hlavě pořádek. Utřídit myšlenky, nějak zastavit ten kolotoč otázek a obvinění.
Stejně nakonec dojdu k tomu, co mi je už od začátku jasné. K tomu, že proti Kevinovu rozhodnutí nic nezmůžu. V hlavě mi, ale stále zněla jeho slova. Zahnat je nebylo možné a tak to nakonec vzdám. Nedají mi totiž pokoj, nutí mě přemýšlet o věceh o kterých jsem přemýšlet nechtěl.
Přeji si aby byl Kevin šťastný, ale nevím jestli tak, že se nebudeme vídat. Vymyslel plán, s kterým mu pomůžu.
V kavárně:
Zaraženě jsem se na něj díval a nevěděl co mu na to říct. Na to odpověď nebyla. Přišel už s hotovou věcí, byl rozhodnutý.
" A rozmysleli jste si to pořádně?" zeptám se ho tedy téměř zbytečně. Připadal jsem si najednou jako naše máma. Ta nám pokládá podobné otázky pokaždé, když nám naše rozhodnutí ovlivní náš celý život. Většinou takových rozhodnutí není mnoho, ale stalo se párkrát, že nám to rovna nevyšlo.
" Jo, už to plánujeme hodně dlouhou dobu." vzdychneš si " a teď, když to víš ty… prostě je pro to ta správná doba"
" A nechce alespoň počkat než se to uklidní doma?" chytám se rychle příležitosti jak prodloužit celý proces stěhování. Kevin se, ale tváří nechápavě.
" No jak se pohádal táta s Joem a tak. Nemyslím si, že by stěhování uvítal zrovna teď" rozvádím svůj argument
" Jenže táta se s Joem hádá pořád. To bychom se nepřestěhovali nikdy."
" Nic s tim nenadělám" to nebyla otázka, to byla holá skutečnost a mě v tom okamžiku začalo být opravdu hrozně. Do teď jsem o tom vlastně vůbec nepřemýšlel. O tom, že by se bratr mohl někdy přestěhovat. Možná to bude tím, že mě nikdy ani nenapadlo, že by měl přítele.
" Jak potřebuješ pomoc ode mě?"
Díval se na mě vděčně, možná až moc vděčně.
" Víš že jsi ten nejlepší bratr?" Usměje se.
Ušklíbnu se. Jo, já hodnej bráška. Teny co nedělá nikdy problémy.
Asi čekal že se usměju, poděkuju, prostě nějak zareaguju. Ale já nevěděl jak se chovat a co dělat. Seděl jsem naproti němu a snažil se netvářit nijak určitě.
" Potřeboval bych pomoct nějak přesvědčit tátu a taky aby si mě kryl" odmlčí se " třeba když budu venku nebo tak. Určitě bude mít podezření"
Vypadal ustaraně a taky se mu nedivím. Že mu to za to všechno stojí
--
Potřeboval jsem si to všechno nějak rozmyslet. Cesta domů byla příliš dlouhá na to, že trvá dvacet minut. Kevin se semnou pokoušel nějak vtipkovat, ale já na to neměl náladu.
Potřeboval bych se projít, ale ta blbá noha mi to nedovoluje.
Z přemýšlení mě nakonec vytrhly něčí hlasy. Snad jako pokaždé, tak i teď se hádali. Joe a táta. Je to stejná písnička- kde jsi byl, co jsi dělal a jak si to představuješ že ses nám ani neozval. Navíc Joe nikam ani jít nesmí. Jenže to by nebyl Joe kdyby tátu neposlechl, dělá si co chce. Často mu závidím, chtěl bych mít jeho povahu a odvahu. Nedokázal bych se vyplížit ven z domu, když se nikdo nedívá. Ne, že bych se neměl za kym vyplížit, ale přátel nemám taky zrovna moc. Jsem takovej ten nenápadném typ slušňáčka, co poslouchá na slovo.
Nakonec jsem se vydal na menší procházku. Nenápadně jsem se dobelhal domů, kde jsem si vzal svoje berle a vydal se na cestu. Už začalo pořádně pršet, ale ani mi to nevadilo. Navíc se toulám bez mobilu, takže dostanu doma pořádně vynadáno. Už mě to ale opravdu nebaví. Já mám snad také právo dělat to co mě baví. Chodit tam kam chci. Oba bráchové jsou dospělý takže chápu, že mají větší volnost než já. Jenže víc volného času má už i Frankie a tomu je devět let.
Přestal jsem dávat pozor na cestu. Došel jsem k nějakému parku. Rozhlédnu se jestli nenajdu nějaký ukazatel, ale nikde nic.
Ale pak si ho všimnu. Byl tam on, Joe.
Doma se musel táta hádat s někým jiným, není možné aby tu byl bratr tak rychle.
Seděl sám se skloněnou hlavou. Přijdu trochu blíž a celého si prohlédnu. Nikdy jsem si ještě nevšiml co nosí za oblečení. Přišlo mi to naprosto skvělé- metalová mikina s roztrhanýma jeansama, na nohách okované boty, vlasy si vyžehlil a učesal je do rozdrbaného účesu. Vypadal naprosto úžasně až se mi zatajil dech. Překvapilo mě, že se mi líbí kluk. Když zapomenu na skutečnost že je to můj bratr-hodně mě to znepokojilo.
Když jsem se mu zahleděl do obličeje, díval se na mě také. Došel jsem až k němu a zvedl ruku na pozdrav.
Až teď zblízka jsem si všiml, jak zbědované vypadá. Z oblečení mu odkapávala voda a pod okem měl už téměř neviditelnou modřinu.
"Co tu děláš? zeptal se mě hrubým tonem. Zaskočilo mě to.
" Šel jsem se projít. Můžu si sednout?" ukážu na lavičku
" Jo jak chceš" odpoví mi lhostejně. Začne se přitom znovu dívat do země
Nevěděl jsem co říct, za dnešek už poněkolikáté. Nikdy mi nepřišlo těžší s ním mluvit.
Odkašlal jsem si a on vzhlédl. Vlasy mu roztomile padali do obličeje. Bezděkým pohybem jsem mu je chtěl odhrnout z obličeje, ale zarazil jsem se, ještě dřív než jsem ho tím mohl přivést do rozpaků. Cítil jsem jak rudnu. Zřejmě si toho všiml, protože se usmál.
Trochu jsem si odsedl a tentokrát jsem to byl já kdo se díval do země.
" Nicku?"oslovil mě a tak jsem s nadějí vzhlédl.
Díval se mi přímo do očí a já čekal co mi odpoví. Zamyšleně si mě prohlížel, když už dlouho nic neříkal. Zmateně mu odpovím.
" Ano?"
"Nepůjdeme domů?"
Něco takového jsem nečekal. Zklamaně kývnu, je to přeci můj bratr.








paráda ..