close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pouze bratrovi

10. května 2009 v 17:22 | Cec
Znovu se Ti ozývám.Prosím, přečti si to až do konce. Promiň mi to, odpusť. Je mi tak zle, cítím se na dně a musím Tě oslovit. Prosím Tě jen o přečtení a o to, abys mi neodpovídal, necítil se provinile ani mě neodsuzoval. Nepíšu tenhle dpis z žádného jiného důvodu než z toho, že chci, abys věděl, jak se cítím.
Představa, že si třeba myslíš, že jsem to jen tak hodil za hlavu, mě ničí. Protože ne. Nikdy už to nehodím za hlavu, nikdy na to nezapomenu. Vím, že ani Ty. Protože, jak se říká, člověk odpustí, ale nezapomene.
Moc si přeju, aby všechno bylo jako dřív. Doufám, že jednou už tě ten vztek a zrada a nepochopení přejde - možná že tohle to všechno znásobí - ale já s tím nemůžu nic dělat. Můžu jenom čekat a doufat a trápit se.
Nebudu Tě oslovovat, nebudu Tě k ničemu nutit. Musí to být Tvé vlastní rozhodnutí. Vím, že jsem Ti ublížil, že je to moje vina. Vím, že omluva nestačí. I když na mě zanevřeš, chci jenom, abys to pochopil. Kdybys mi viděl do duše, možná bys věděl, že toho lituju. A hodně.



Mrzí mě i to, jak sis myslel, že se domlouváme za Tvými zády. Jak mi potom můžeš vyčítat, že si myslím, že mě nepovažuješ za dobrého přítele, když si o mně myslíš tohle?

Zkoušel jsem Ti vysvětlit, že s Tvými kamarády to nemá nic společného. Tohle je jen mezi Tebou a mnou.

Nechci, aby se všechno pokazilo hádáním o ničem. Mám Tě rád a tak to zůstane.

Teď mám sílu Ti říct, že je to především moje vina, ale… nemyslíš, že Ty nedokážeš přiznat vlastní chybu, že nepřiznáš ani to, že i když oba máme problém s vyjadřováním, já se aspoň snažil tam venku mluvit, kdežto ty… jenže Ty musíš mít vždycky poslední slovo.Já vím, že teď je to ode mě hnusné a bojím se, že o Tebe přijdu,jenže tys byl taky upřímný.

Sotva jsi mě pozdravil, mlčel jsi, a když už ses na mě podíval, bylo v Tvém pohledu tolik zloby, že ani nevíš, jak to bolelo a pořád bolí. Tvoje tvář mi nedá spát.

Nechci omluvu, jen chci, abys věděl, že nejsi jediný, kdo trpí. Už nechci další hádky a útoky.

Já si zvyknu na Tvé kamarády a Ty si prosím zvykni, že se o Tobě bavím s jinými. Neříkám o Tobě nic zlého. Tohle všechno jsem řekl našemu bratrovi, a nedokázal bych žít s tím, že se o Tobě bavím a neřeknu Ti všechno, co bylo řečeno. Raději ať se kvůli tomu rozejdeme.

Možná přestanu chodit na chat, alespoň na chvíli. Protože bez Tebe tam nemám skoro nikoho. Vím, že o mě teď nestojíš, že se bavíš s jinými lidmi. Nevadí mi to. Jenom mě mrzí a bolí, že se na mě zlobíš. Vědět, že jsi tady, a nemoct Tě oslovit, je hrozný pocit.

Mluvil jsem o Tobě hnusně, řekl jsem že jsi dětský a paranoidní. Nedokázal bych žít s pocitem, že Ti neřeknu všechno. Pochopím, když se teď na mě úplně vykašleš. Ani nevíš, jak je mi to líto.

Přeju Ti štěstí. Moc mi na Tobě záleží.

Zkouším se do Tebe vžít, zkus to prosím i Ty.

Vídám Tě jednou za dva měsíce - Tobě to možná stačí. Mně by stačilo jednou za týden. Občas za dva, vyjímečně za tři.

Nevím, jak tohle dopadne. Možná jsem to měl nechat být, tímhle jsem jenom přidal dřevo do ohně.

Ale myslel jsem, že jsme přátelé. A myslel jsem, že přátelé si odpouštějí.

S láskou
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pip Pip | 10. května 2009 v 19:04 | Reagovat

Neber to jako odpověď, jen bych ti ráda řekla, že dětskost a paranoia je jen obrana proti tomu, jak se ke mě svět choval, nebo chová dál. Nikdy jsem netvrdila, že se o mně nemůžeš bavit i s jinými, nikdy mi to nevadilo - jen když to neslyším, neublíží mi to. Navíc, nikdy jsem neřekla, že si to o tobě myslím. To mi trochu vrtá hlavou.
A neříkám, že se mi nemůžeš ozvat. Možná to dneska nejsem já, kdo má dělat první krok, protože to doopravy neumím. Možná musím mít poslední slovo, ale nemusím se ve věcech tak moc pitvat. Když mám něco za uzavřené, nemíním se v tom dál hrabat. Jen čekám, až se to ve mně nějak uklidní - možná, kdybys viděla do mé duše, pochopila bys, jak je mi teď. A já doufala, že mě necháš na to nemyslet.
Omlouvám se, že to tady píšu takhle natvrdo, ale jinak to nejde. Ať lidi pochopí, že tady jde o nás, a nejen o hloupé povídky (narážka na komentář u tvojí odpovědi č.1 - mimo mísu).
Přiznávám, že máme problém s vyjadřováním. Proto jsem od tebe po pátku už nic nechtěla. Myslela jsem, že bude lepší, když tě nechám být.
Mám tě ráda, a vždycky budu. Jen tě prosím o trochu trpělivosti. Nechtěla bych, aby se to podobnými situacemi vyhrotilo do horších chvil - to já udělat umím.
Odpouštím, odpustila jsem, ti všechno, co bys jenom chtěla, abych ti odustila. Jenže, když se zlobím, zlobím se dlouho... vyhýbám se všemu, co zdánlivě připomíná zodpovědnost, protože se bojím, že bych to mohla udělat ještě horší.
Proto nezapomínám.
S láskou...

2 Cec Cec | 10. května 2009 v 19:12 | Reagovat

Rozumím, chápu. Přestanu s tím. Až se na to budeš cítit a jestli o to budeš stát, ozvi se, prosím.
Budu čekat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama