close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet XXI.

10. června 2009 v 21:20 | Pip |  Bittersweet
Moc moc moc se vám omlouvám za to, že to tak trvalo a za to, že sem celkově nic nepřibývá, ale tohle jsem napsala, místot toho, abych se učila na ísemku, která mě zachrání před propadnutím.
Doufám, že si toho budete vážit:P:D
Mimochodem, tohel je důkaz, že něco dělám, a není to jediné, co píšu, nebojte...
Snad se vám to bude líbit.
Je tam pár nových postav, protože to potřebuju nějak oživit, aby to nebyl jen syrový děj o těch dvou:)...
Hodně nervů, je to totíž delší než obvykle:D



Another year over
And we're still together
Nemohl jsem uvěřit tomu, že se mu o mně nezmínila! Ani slovem, ani náznakem. Proč, proboha? To se tak moc stydí za to, že spolu chodíme, že o mně neřekla svým kamarádům? Ten Bert, byl mi od začátku povědomý! Byl mi povědomý z fotky z minulých Vánoc, kterou měla Sam na nočním stolku v pokoji. Říkala mi o tom jen tak letmo, když jsem si jí všiml. Byla na fotce s Lucy, s Bertem a ještě nějakými kluky. Vypadali na té fotce tak šťastní, že jsou spolu… museli se mít opravdu rádi. Museli si věřit, museli si říkat všechno! Musel jsem být naštvaný, musel jsem ji nenávidět, musel jsem chtít, aby mi to vysvětlila. Než Bert odešel z obchodu, řekl jsem mu, že Sam s někým chodí. Jistěže jsem mu to řekl, přeci bych ho nenechal v omylu, když o ni měl tak evidentní zájem! Neřekl jsem mu, že chodí se mnou, ne to ne, musel jsem chtít užít si chvilku, kdy ten kluk uvidí, jak Sam držím v náručí.
Musel jsem žárlit, musel jsem se cítit tak ohrožen, jak jen to bylo třeba, protože teď, když se všechno mezi námi trochu rozjasnilo, jsem už neměl chuť před nikým couvnout. Ať to byl kluk, co se pro Sam perfektně hodil, nebo ne. Zběsile jsem se rozešel k Nickovi, který si se zájmem prohlížel nějakou z vystavených kytar, a nepříjemně na něj štěkl: "Budu venku." Ani jsem neviděl jeho zmatený výraz. Vyběhl jsem před vchod a, z nějakého neznámého důvodu, se ohlížel kolem. Roztržitě jsem nahmatal v kapse mobil, a cestou do auta vytáčel Samyino číslo. Přibouchl jsem dveře a poslouchal tlumené zvuky z telefonu. Za pár okamžiků byl hovor přijat.
"Ahoj,"řekla Sam neutrálním tónem. Nechtěl jsem vyznít nějak hrubě, ale nemohl jsem ovládnout touhu na ni křičet.
"Proč jsi mu o mně neřekla?"vyjel jsem zostra hlasitě. Čekal jsem, že ze sebe okamžitě začne sypat miliony výmluv a parně mi nedošlo, že si to nemusela uvědomit ihned. Proto mě ticho, co v telefonu nastalo, naštvalo do míry, že jsem vztekle praštil pěstí do palubní desky.
"Cože?"
"Potkal jsem tvého kamaráda,"řekl jsem se značným opovržením v hlase. "Toho - toho Berta! Ptal se po tobě, víš?"odříkával jsem rychle a nervózně. Nevěděl jsem, co přesně chci říct, slova se mi na jazyku tvořila sama a já je nestačil kontrolovat. "A víš, co mi pak taky řekl? Že jsi u něj byla minulý týden!"
"Vždyť jsem ti říkala že-"
"N-nech mě domluvit!"vyjel jsem. "Prosím…"doplnil jsem ještě za necelou vteřinu. Můj hlas zněl, jakoby ani nebyl můj. Byl jsem duchem snad úplně někde jinde, byl jsem naštvaný a já nevím, co ještě. Musel jsem všechny své pocity nějak ventilovat a tohle byl ten jediný způsob. To podivné mluvení, ta nesmyslnost celého mého počínání. "A víš, na co se mě taky ptal?"zvýšil jsem intenzitu mého hlasu. Sam mlčela. "Víš to?"zakřičel jsem.
"NE!"
"Ptal se mě, jestli náhodou s někým nechodíš!"křikl jsem. Bylo mi jedno, že jsem křičel tak nahlas, že se lidé, co procházeli kolem, se pobouřeně otáčeli a nesouhlasně kroutili hlavou. "PROČ JSI MU O MNĚ NEŘEKLA?"zakřičel jsem téměř nepříčetně. Chvíli jsem v telefonu slyšel jen její dech, ale nakonec jsem se dočkal nějaké odpovědi.
"Já jsem prostě jen… nevím, proč jsem mu to neřekla, Joe! Asi jsem se-"
"Za mě styděla? Asi jsem svému kamarádovi neřekla o tom, s kým chodím, protože se k sobě nehodíme tak moc, že by se mi vysmál?"skočil jsem jí do řeči. "Proto jsi mu to neřekla??"hulákal jsem se sarkasmem v hlase, aniž bych si uvědomil, že by ji má slova mohla ranit. Křičel jsem na ni bez jediné výčitky svědomí. Nepřemýšlel jsem nad tím, co říkám, slova mi z úst padala samovolně. A mně to bylo jedno. Chvíli jsem mlčel a poslouchal Samyin tichý pláč, ale líto mi jí nebylo. Ani v nejmenším. Teď byl totiž na světě prostor jen pro můj vztek a pocit křivdy, pro mou ublíženost a sebelítost. Mlčel jsem a snažil se uklidnit. Pár okamžiků tedy trvalo, než jsem se klidným a vyrovnaným hlasem zeptal: "Ty už se mnou nechceš chodit?"věděl jsem přesně, proč se na to ptám. Protože na odpovědi záleželo mé možné budoucí rozhodování. Záleželo na rychlosti odpovědi, na jejím znění, na sebemenším tónu Samyina hlasu, na jediném záchvěvu její řeči. Na čemkoliv, co by mi mohlo dát záminku k vzteku, k rozlícení… k rozchodu. Nevím, co přesně jsem chtěl slyšet, ale někde uvnitř mého srdce seděl zavřený hlas, který mi našeptával, že to mám skončit teď, protože teď by to byla její vina a protože teď je to ona, kdo nás vede cestou zániku a jedině ona může za všechny naše problémy a ona, ona a ona.
"Joe,"zakňučela.
"Odpověz!"štěkl jsem na ni nelítostně. Prostě jsem to nějak nemohl ovládnout. Šlo mi o to ublížit jí tak, jak ubližuje ona mně.
"CHCI, K ČERTU, CHCI!!"zaječela na mě, až jsem musel dát telefon dál od ucha. Nevěděl jsem, jak přesně se cítím. V jeden okamžik jsem se cítil tak šťastný, jako ještě nikdy. Jakoby ze mě spadl těžký kámen. Lépe se mi dýchalo. Ale vzápětí jsem měl trochu vztek. Že mě zklamala, že mě donutila pokračovat v tom, co by možná bylo lepší skončit. Nenáviděl jsem ji za to, že má sílu tuhle bitvu dobojovat, i kdyby ji to mělo stát všechno, co na světě má. Že už to vlastně prohrála. "A co ty, hm?"vyjela na mě nazlobený tónem. Takovým tím uštěpačným, hnusným. Tělem mi proběhl mráz.
"J-já… já taky… asi."šeptl jsem, doufaje, že poslední slovo neslyšela.
"Už mi nevolej."odsekla ledově, až jsem se podivil, že se tak rychle uklidnila, a zavěsila. Několik vteřin jsem držel telefon u ucha, poslouchal ten mučivý zvuk, oznamující skončený hovor, a přemýšlel, jestli moje reakce na dotaz toho… toho Berta, nebyla přehnaná. Nevím ani, proč přesně jsem se tak naštval, ale pocit křivdy ve mně převládal pořád stejně silně.

It's not always easy
But I'm here forever
Nick se vrátil asi za deset minut, v ruce držel nějaký papír a povídal něco o tom, že sem zítra jede zase, jestli ho nesvezu. Poslouchal jsem ho napůl ucha a přikyvoval, aniž bych věděl, na co.
"JOE!"křikl mi přímo do ucha, až jsem sebou trhl. Ublíženě jsem se na něj podíval a připlácl si ruku k postiženému uchu.
"Co je?"kvíkl jsem vysokým hlasem a rychle zamrkal, abych zahnal slzy, které se mi bezdůvodně nahrnuly do očí. Knedlík, co se mi vytvořil v krku, když jsem domluvil se Sam, a poté o ní přemýšlel, s nejspíš s mými slovy uvolnil a snažil se vyvolat opožděnou reakci na naši hádku. Nick překvapeně vykulil oči a naklonil hlavu lehce doleva.
"Ty brečíš?"vyhrkl a ústa nechal otevřená, abych dostatečně poznal jeho údiv. Rychle jsem zatřásl hlavou a otřel si rukou oči.
"Ne,"broukl jsem hlubokým hlasem. Nejspíš jsem to se změnou tónu přehnal, protože se bratr zašklebil.
"Jasně."pronesl sarkasticky a připnul si bezpečnostní pás. Po chvilce ticha, zatímco se Nick snažil najít pohodlnou polohu sezení, jsem si pás zapnul taky a natáhl ruku k zapalování s tím, že nastartuju a odjedu, aniž bychom toto téma dál rozvíjeli. Nick to ale nechtěl nechat jen tak a pěstí mě lehce praštil do ramene. "Řekneš mi to, nebo se tu budeš mračit a mlčet, dokud to nevyčtu ze tvých myšlenek?"
"O nic nejde."zahučel jsem nevrle a znovu sáhl po klíčích. Nick mě chytil za nadloktí a zatlačil mi ho zpátky dolů. Přestal jsem se snažit klást mu jakýkoliv odpor, a složil jsem hlavu do dlaní. Nick čekal, než se uklidním, protože na mě přišla další vlna pláče. Promnul jsem si oči. "Hm…"začal jsem, ale slova se mi nějak zadrhla v krku. Měl jsem nutkání podívat se na Nicka a nějak mu naznačit, že se mi vážně nechce mluvit, ale něco mi bránilo vůbec otočit hlavu.
"Hm?"pobídl mě.
"K-když jsi byl vzadu v obchodě, náhodou jsem potkal… potkal jsem kluka, co mi řekl, že zná Sam."vychrlil jsem jedním dechem a konečně jsem se odvážil na bratra zoufale podívat. Zakabonil se, nejspíš čekal, že se stalo něco opravdu strašného. Znám ten jeho pesimistický náhled. Pokývnutím hlavy mě vyzval k mluvení. "On se mě ptal, kde Sam je, že mu o mně vyprávěla. Byla za ním asi před týdnem, nebo hned potom, co odjela… to je jedno. A-a říkal, že se jmenuje Bert, že jsou kamarádi, nebo tak něco. Prostě vypadal, že ji zná a ptal se, jestli nevím, co s ní je a kdy se vrátí, že ji zná a chce s ní mluvit."chrlil jsem to ze sebe tak překotně, že mi bylo jedno, že to nedává moc smysl. Nick se ale netvářil, že by mu dělalo problém to pochopit, tak jsem pokračoval dál. "Říkal jsem, že nevím… prosil mě, abych jí pak vyřídil, že ji hledal, a ať mu zavolá, až se vrátí. Řekl jsem, že jo. Myslel jsem, že odejde, ale on se zeptal ještě na to, jestli náhodou nevím, jestli má Sam přítele! Chápeš to?! Mě!"hulákal jsem poslední slova. Nick se netvářil nijak pobouřeně, tak jsem si naštvaně odfrkl a praštil sebou do sedadla.
"No a?"zeptal se přihlouple. Vrhl jsem na něj naštvaný pohled.
"Ty to nechápeš? Ona odjela za kamarádem a ani se mu neobtěžovala sdělit, že se mnou chodí. Jo, bezva, vyprávěla mu o mně, ale tenhle malý detail vynechala!"vztekal jsem se. Nick přemýšlel.
"Hm, a co když to ten… hm… Bert udělal schválně, aby tě naštval?"
"Neudělal,"odsekl jsem.
"Jak to víš?"
"Volal jsem Sam."přiznal jsem tiše. Nick se okamžitě otočil čelem ke mně a vytřeštil oči. Znal mě dobře, proto se tak vyděsil, dokázal si přestavit, jak jsem asi zareagoval.
"No to potěš,"houkl a zatvářil se kysele. "Hádám, že to bude ten důvod tvých… řekněme… přehnaných emočních výbojů…"pronesl škrobeně. Podíval jsem se z okna, abych na něj neviděl. Měl mě litovat, ne se mi smát. Štval mě. "Rozešla se s tebou přes telefon, protože jsi takový idiot?"zeptal se Nick drze. Chvilku jsem si poťukával rukou o stehno, pak jsem zakroutil hlavou. Nick si odfrkl. "Tak co se tady vztekáš?"
"Řekla, ať už jí nevolám."
"A ty bys udělal co, kdybys byl na jejím místě. Nenapadlo tě, že má svoje důvody, proč mu o tobě neřekla? Vsadím se, že jsi ji ani nenechal domluvit a řval na ni, jako šílenec."odříkával, jakoby mě měl přečteného jako Harryho Pottera. Štvalo mě, jakou měl pravdu. Naprosto se strefil. Něco jsem neurčitě zabručel a on jen zakroutil hlavou.
"Naštvalo mě to."
"Jo, to je mi jasný. A ji naštvalo to, jak ses k ní choval. Mám pocit, že jste si kvit."pokrčil rameny. Překvapovalo mě, jak se choval. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že mi můj mladší bratr bude udělovat kázání ohledně holek. Nemělo by to být naopak? Celý den byl postavený na hlavu. Deprimovalo mě všechno okolo. Všechno.
Protože jsme už neměli žádné plány, vydali jsme se rovnou domů. Snažil jsem si vyčistit hlavu a nemyslet na to, co mi říkali Nick, Bert a Sam. To, jak mi bratr podrobně popsal, jak jsem zareagoval, když mi Sam nechtěla říct, proč se o mně Bertovi nezmínila. Mám mě doopravdy tak přečteného, nebo je moje jednání natolik sobecké a typické pro žárlivce, a dá se kdykoliv přesně předvídat? Nerad jsem uvědomil, že jsem vždycky hledal chybu jen a pouze u Sam, protože mě nikdy nenapadla situace, ze které bych mohl vyvodit, že za něco můžu já. Nikdy jsem se na nás nedíval z jejího úhlu pohledu.
"Nicku?"oslovil jsem bráchu, který se díval z okna a pozoroval lidi na chodníku. Zastavil jsem na červenou.
"Hm?"otočil se na mě s nezúčastněným výrazem v očích. Na odvaze mi to tedy nepřidalo.
"Myslíš, že jsem sobec?"zeptal jsem se narovinu. Chvilku na mě zaraženě civěl a pak se podivně zašklebil.
"Jak to myslíš?"
"Víš, přemýšlel jsem o Sam a o tom, že možná prostě… nikdy jsem se nezkusil vžít do její role. Je to hodně sobecké?"
"Ne, ne, to asi ne."pokrčil rameny a znovu ode mě odvrátil hlavu. "Víš, asi bys měl trochu víc myslet na Sam, ale… nejsi zas takový sobec, aby to bilo do očí. Jen trochu."usmál se na mě pobaveně. Zakroutil jsem hlavou. Nejevil se tak, že by mi chtěl pomoct, spíš naopak. Jakoby mi chtěl udělit lekci, nechtěl jsem se jím nechat ovlivnit. A navíc, šíleně mě dopalovalo, že mi vůbec radí. Já bych měl sedět na jeho místě a snažit se ho přesvědčit o opaku toho, co si myslí. Naskočila zelená, šlápl jsem na plyn a zařadil se do pomalé kolony. Nervózně jsem poklepával prsty o volant.
"Hm, a co ty a holky?"nadhodil jsem s hraným zájmem, abych se alespoň trochu něčím odreagoval. Nick se trochu zarděl a sklopil pohled někam ke svým botám. Zasmál jsem se. "No tak!"
"Heh,"
"Povídej!"pobídl jsem ho a praštil ho do ramene. Položil si ruku na bolavé místo a střelil po mě dotčeným ohledem. Chvilku naprázdno otevíral a zavíral ústa, než z něj vyšel alespoň nějaký zvuk.
"A-ale, jo, dobrý."vypravil ze sebe pracně.
"Hele, koukej to vyklopit!"
"A proč, proboha? Bavíme se o tobě, takže mluv o Sam!"naježil se a založil ruce na prsou. Nechápu, proč se tak stydí.
"Jsme tu jen my dva, bože!"zavolal jsem ke stropu se smíchem. "Jak dlouho s ní chodíš? Jak se jmenuje?"dorážel jsem. Bavilo mě, jak znejistěl. Prtsy žmoulal lem své košile a pohledem provrtával díru do podlahy.
"Joe, nech toho!"zahuhlal téměř nesrozumitelně.
"Ale,"protáhl jsem provokativně. Střelil jsem po něm pohledem, seděl ke mně téměř otočený zády, rukou si podpíral bradu a zarytě civěl z okna. Musel jsem se pobaveně zašklebit. "Jak vypadá, odkud je a kdy mi jí ukážeš?"
"Přestaň,"
"Nebo se snad bojíš, že by ti jí jeden z tvých hodných bratříčků přebral?"
"Sklapni!"mluvili jsme jeden přes druhého ve hrané hádce. Usmíval jsem se, ale Nick se moc přívětivě netvářil, nechtěl se mi s ničím svěřit. Ostatně, tak to ale bylo vždycky, když jsem se o něm chtěl něco dozvědět. Musel jsem to z něj vyloženě páčit. Proto mě také udivovalo, že kdykoliv se mě na něco zeptal on, musel jsem to vyklopit, ať jsem chtěl, či ne. To byla jedna ze zázračných vlastností mého mladšího bratra, dostane to, co po vás chce a ani se u toho moc nenadře.
"Nebo už se chystá svatba?"vyjekl jsem hraným šokem. Nevraživě se na mě podíval. "Promiň,"broukl jsem.
"Jmenuje se Beth…"zahučel po chvilce ticha. Zajásal jsem v příjemném překvapení a pogratuloval bratrovi v jeho loveckém úspěchu. Netvářil se zvlášť nadšeně ani hrdě. Zkoušel jsem mu zvednout náladu nějakými narážkami, ale něco mi napovídalo, že to má spíš opačný účinek. "A ještě spolu ani nechodíme, jen… no, prostě chodíme spolu jen skoro."
"Ale i to je bezva! Zapoj svůj osobitý šarm a vtip a máš jí, než bys řekl švec."
"Když to už jsem dávno zkusil!"zanaříkal. "Jenže ona je tak… nepřístupná! Jakoby se mnou vůbec nechtěla stýkat, nebo co!"
"Tak jak to, že spolu skoro-chodíte?"podivil jsem se.
"No, podle mě spolu skoro-chodíme. Jen nevím, jak to vidí ona."pokrčil rameny a otočil se na mě se zoufalstvím ve tváři.
"Hm… tak se jí na to prostě zeptej."
"Jenže, já se bojím, že když se zeptám, bude si o mně myslet, že na ní nějak tlačím, a to já nechci."vysvětlil mi pečlivě. "Víš, ona se mi fakt hrozně líbí a já ji… já ji mám i rád."přiznal se a do obličeje se mu nalila krev tak mocně, že příšerně kontrastovala s jeho tmavými vlasy. Musel jsem se tiše smát, ale nechtěl jsem, aby si o mně Nick myslel, že se mu vysmívám. Dost dobře vím, jak se asi cítí. Vím to vážně hodně, hodně dobře.
"Beth, to je zkratka, ne? Znám tu tvojí slečnu?"
"Jo, je to Elizabeth Trumanová."upřesnil.
"Elizabeth Trumanová, dcera toho kněze?"podivil jsem se nahlas a Nick poraženě pokýval hlavou. Je zajímavé, že jsou církve, kde se kněz může oženit a mít děti, přestože složil slib celibátu. Náš táta kvůli tomu, že mamka čekala Kevina, z práce odešel. Nedokázal jsem si představit, jak by mohl jejich vztah probíhat. I když, naše rodina je hluboce věřící, tak by s tím Nick nemusel mít takové problémy. On je dokonalý příklad slušného kluka. Vlastně… stejně dokonalý jako jsem já a Kevin. Moc dokonalý. "No, tak to bude… hele, měl bys jí třeba nějak naznačit, že to s ní myslíš vážně. Nebo jí říct pravdu."
"Pravdu?"
"Pravdu,"protočil jsem oči. "Vezmi ji za ruku a zazpívej jí: 'Mám tě rááád…'."
"Tohle nemá cenu."protočil oči, odvrátil ode mě hlavu a zase se díval z okna. Snažil jsem se mu nějak omluvit, ale nepromluvil se mnou do chvíle, než jsme zaparkovali v garáži. To na mě štěkl: "Díky,", když lezl ven auta. Do večera jsem ho neviděl, protože se zavřel v pokoji a nevylezl.
Máma na mě byla naštvaná také, protože jsem ta drze odjel. Omluvil jsem se a slíbil, že budu celý týden mýt nádobí, ale nejsem si jistý, jestli mi to věřila. Každopádně jsem měl potom klid na to, abych si uvědomil, že jsem poslední měsíc nesáhl na učení, a maturita bude už za několik týdnů. Zachvátila mě panika, tak jsem celé odpoledne strávil u matematiky, angličtiny a dějepisu. Chvílemi jsem pozoroval, jak se po silnici valí proudy dešťové vody, protože neustále pršelo. Ze zpráv, co jsem zaslechl, když jsem večeřel, jsem pochytil, že na některých místech celého státu vyhlásili už třetí povodňový stupeň, a že deště budou ještě nejméně několik dní pokračovat. Někde v okolí žaludku jsem dostal starost o Sam, protože nikdo neví, kde teď vůbec je. A kdyby se náhodou vydala za nějakým svým kamarádem na jihu Jersey, mohlo by jí jít i o život. Myšlenky na to, že by se jí mohlo něco stát, mi nedovolovali se soustředit. Každou chvíli jsem kontroloval telefon a bojoval s nutkáním jí zavolat, omluvit se a na všechno zapomenout. Ale něco ve mně mi říkalo, že to dělat nemám. Něco mi napovídalo, že kdyby byla v nějakém vážnějším nebezpečí, byl bych první, kdo by to věděl. Snažil jsem se všemožně soustředit na opakování učiva, ale nakonec jsem skončil před televizí s pytlem popcornu. Máma mi mezi řečí sdělila, že se do konce školního roku ze školy nehnu a že mi žádnou absenci neomluví. Ne, já jí ještě neřekl, že od osmnáctého roku života si můžeme omluvenky psát sami. A jelikož jí to předtím neřekl ani Kevin, zůstane jí to utajeno až do chvíle největší nouze.
Jak řekla, tak i udělala. Nutila mě každé ráno vstávat o půl hodiny dřív, než jsem byl zvyklý, dohlížela na to, jak snídám a nakonec mi přehodila, pořád naštvaného, Nicka, abycho ho odvezl do školy, kde na něj po vyučování ještě počkám. Což mě nesmírně potěšilo, protože nám výuka končí o dvě hodiny dřív.
"A abych nezapomněla, přijede vaše sestřenice,"zakřičela na nás ještě mezi dveřmi. S Nickem jsme se nad tou představou ušklíbli. Ne, že bychom neměli sestřenku rádi, ale ona byla trochu zvláštní. Ostatně úplně stejně jako všichni naši příbuzní z máminy strany. Zahučel jsem něco v odpověď a sebral si z věšáku bundu. "A tentokrát si přiveze kamarádku."dodala naprosto nadšeně a mně se zježily vlasy v zátylku.
"Pamatuješ si na její poslední kamarádku?"procedil skrz zaťaté zuby Nick tak tiše, že jsem to slyšel jen já. Téměř neznatelně jsem kývl hlavou a cítil, jak se mi z hlavy vytrácí krev. Lindiny kamarádky byly vždycky, s přesností jediné pihy na nose, úplně stejné. Typické chování pubertálních děvčat v cizím domě, samé chichotání, oslovování, hloupé dotazy a věčně obsazená koupelna. Pokaždé se stane, že se nová známá pokusí svést jednoho z mých bratrů, nebo přímo mě, protože se jí zdáme neuvěřitelně atraktivní, a ani jeden z nás už neví, jak se takovéto přízně zbavit. Proto po dobu jejich pobytu tady trávíme čas většinou někde v městě. Což ovšem letos půjde těžko. Protože pořád prší.
"Tak to je bezva!"odpověděl Nick hlasem, ze kterého sálalo asi stejné množství nadšení, jako tepla ze sněhuláka. Mdle jsem se usmál a začal se vnitřně připravovat na tu katastrofu, co nás asi čeká. V hloubi duše jsem doufal, že to tentokrát bude jiné.
Týden uběhl jako voda, co se valila po silnících našeho města, a pátek večer probíhal v lehkém oparu stresu. Nevěděli jsme, jestli bude chtít Linda spát se svojí kamarádkou v pokoji pro hosty, kde je manželská postel, nebo ne, tak jsme vyklidili Nickův pokoj a bratr se tudíž nastěhoval ke mně. Máma nám dokola opakovala, abychom byli milí a zdvořilí a že holky přijedou už v sedm hodin, tak abychom si pořádně uklidili. Museli jsme poslechnout každé slovo, co řekla, protože by se nám to mohlo vymstít. Kevin se strategicky vytratil do obchodu pro jídlo, tak úklid celého domu zbyl na mě a na Nickovi. Byla to náročná práce, a tak to dopadlo tak, že jsem ve třičtvrtě na sedm skončil roztažený na pohovce a vyčerpaně oddechoval. Nick se posadil proti mně do křesla a provrtával mě pronikavým pohledem.
"Co je?"znervózněl jsem lehce.
"Jak jsem ti říkal o Beth…"začal tiše a ohlédl se kolem, jestli tam někdo není.
"Jo?"
"No, tak jsem udělal, co smi řekl… já… prostě jsem jí řekl, jak to s ní vidím…"začal opatrně a tiše. Na tváři se mi roztáhl veselý úsměv a rozverně jsem tleskl rukama. Nick se mě snažil utišit roztržitým máváním rukama, ale moc to nepomáhalo. "Tak ona prostě… chodíme spolu."usmál se šťastně a vděčně zároveň. Chvilku jsem ho chvíli, jak moc statečný a chrabrý je a zeptal se ho na pár věcí o Beth. Jevila se jako obyčejná slečna, která má budoucnost nalinkovanou na desítky let dopředu. Přál jsem Nickovi vztah s ní. Už jen proto, že si byli tolik podobní. Tak moc dokonalí.
"Běžte někdo otevřít!"ozval se z kuchyně mámin nervní hlas. Bylo deset minut o sedmé. Neochotně jsme se s Nickem zvedli a pomalým krokem se vydali ke dveřím. Střihli jsme si o to, kdo bude ten nešťastník, ale jelikož nám pořád vycházely ty samé věci, vzali jsme za kliku společně a s hlubokým nádechem otevřeli dveře.
"Klucííí!"zapištěl vysoký hlas Lindy Gomezové a dvě baculaté ruce nás stáhly do objetí. Přivítali jsme se se sestřenicí a vymanily se z jejího sevření, protože je o hlavu menší a naše pozic tudíž nebyly příliš pohodlné. Letmo jsem ji překontroloval pohledem, ale nezdálo se, že by se nějak změnila. Tedy, rysy jí trochu zhrubly, ale to bude tím, že je už dospělá. Pak jsem se ale rozhlédl po její kamarádce.
"Suzy je ještě vzadu, vytahuje si batoh z auta. Má toho s sebou strašně moc."usmála se Linda. Táta pro holky jel na letiště, protože přiletěly až z Chicaga. Čekali jsme pouze asi třicet vteřin, než jsem u branky zahlédl postavu, táhnoucí obrovský kufr na kolečkách. Nick neváhal, a aby se předvedl, vydal se Suzy na pomoc. Trochu se zarazil, když jí pohlédl do obličeje, ale rychle se vzpamatoval a kvapným krokem se vydal zpátky.
"Tohle tě zabije,"šeptl mi, když se ke mně dostal dostatečně blízko. Nechápal jsem, co tím myslí, ale bylo mi jasné, že tenhle pocit nebude mít dlouhého trvání. Suzy ke mně přišla blíž, natáhla ruku a představila se.
"Jsem Suzy Craigová, těší mě."usmála se a já nemohl uvěřit tomu, co vidím. Vedle mojí malé, zavalitější hispánské sestřenice stála vysoká modrooká hnědovláska s kulatým obličejem a plnými rty, navlas stejná, živoucí kopie Samanhy Beckettové. Do posledního jemného rysu jejího obličeje. Tenké ruce, dlouhé nohy, vlasy sčesané dozadu. Takovou podobu jsem jakživ u nikoho neviděl. Kdyby měla červené vlasy, byla by na první pohled od Sam naprosto nerozeznatelná. Pro obyčejného člověka, jako byl třeba Nick, který na ni stejně užasle hleděl. Kdyby se oblékla do tmavých barev a usmála se přirozeněji, mohla by se jí podobat i jinak. Mohla by být Samanthou. Jenže teď jí něco scházelo. Něco, co měla Sam, ona neměla. Nebyla to ona.
Bylo to něco, co dokáže cítit jen někdo, kdo toho člověka době zná. Kdo ví, co je zač. Kdo ví přesně, že tahle slečna, vystřižená z fotky, nikdy nemůže být Sam.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 3hena3 *MYSELF IS BEST THAN WHAT OTHERS WANT FROM ME =)* 3hena3 *MYSELF IS BEST THAN WHAT OTHERS WANT FROM ME =)* | E-mail | Web | 11. června 2009 v 0:02 | Reagovat

waaw, no tak na toto som cakala dlho. a viesh co :D nie ze by som chcela aby si prepadla, ale kludne prepadni :D ty mas karieru v pisani :D LOL. ale niee, uckaj sa pekne, aj ja sa musim :D super cast.. tesim sa na dalsiu (dufam , ze bude skor) .. =)

2 Cec Cec | 11. června 2009 v 9:41 | Reagovat

no... zajímavý ..

3 Eliza Eliza | 11. června 2009 v 15:16 | Reagovat

a ty ai říkala že se mi to nebude líbit!!!! jo nelíbí se mi to :) to je totiž slabí slovo :P je to úúúžasný:D
a děkuju za Beth ;) samozřejmě že si vážíme toho dílu, jen doufám že ti ten test dopadl dobře:( nechci aby si měl problémy.
ještě jednou: je to fakt skvělý:) už se těšim na pokráčko:*

4 Piratka Piratka | Web | 13. června 2009 v 8:49 | Reagovat

wáááu...sem čekala, že by to mohla být Sam, ale tohle stačí :D ty jo, teď řekne, že je její příbuzná a bude :D No, snad teda ten test nebude katastrofa, to by nebylo "moc dobrý" :(
cha, to se těším, co z toho ještě bude :)

5 TamponeQ xD TamponeQ xD | E-mail | Web | 13. června 2009 v 10:12 | Reagovat

Ahoj máš hezu blog boží
Prosím prorad udělala sem blbost byla jsem s nej kamoskou na vilete jenomže my jsme sli spolu a pak ona utekla za jinou kamoslou pipkou a vubec nic mi nerekla a jak sem byla nastvana protože ta pipka mi ji prebira ted aprebrala už a ja sem byla nastvala a ona se smenou prestala bavit a ja ji rosim o odpusteni a ona furt nic volam ji a vymlouvá se že má doma sestřenici já nevím co dělat aby to bylo jako dřív aby jsme byli nej kamošky porad pls

6 Anett Anett | 15. června 2009 v 22:52 | Reagovat

[5]: napiš do Brava, tam ti pomůžou

7 *nočenka* *nočenka* | 6. srpna 2009 v 20:21 | Reagovat

pls kdy bude pokráčko, tvuj styl psaní se mi fakt líbí jednou určitě napíšeš nějakou knížku. FAKT VEEELKEJ OBDIV.... jaka si mislis ze je tvoje nejlepsi ffka?

8 3hena3 3hena3 | E-mail | Web | 29. srpna 2009 v 13:49 | Reagovat

pocuuuj :D kedy bude novaa cast ? :D hmm ?

9 3hena3 3hena3 | E-mail | Web | 12. listopadu 2009 v 15:48 | Reagovat

ja cem novu caaast :( :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama