Malé krátké nic...
Hranice mezi samotou a osaměním je až nesnesitelně tenká.
Vždycky jste byli se mnou. Vy všichni, krásní, mladí a dokonalí. Zvedali jste mě, když jsem zvracel do příkopů stovky metrů vzdálených od místa, kde jste mě naposledy viděli. Tam, kde jsem vám děkoval za to, že jste mí přátelé a že vás nikdy nepřestanu milovat. Byli jste se mnou, i když jsem zničený seděl na dně v rohu sprchového koutu, kde na mou doruda rozpálenou kůži dopadal vroucí kapky vody, protože jsem ze sebe chtěl smýt všechen ten pach toho, že jsem jen zruinovaná děvka. Nic, co nestojí ani za pohled. A vy jste mi vždycky připomněli, že ještě není čas to skončit.
"… I'm too young to die…"
Protože člověka nelze porazit. Můžete ho zničit, ale nikdy porazit. A ve chvílích, kdy jsem se cítil zničený a poražený, smutný a bez naděje na lepší život, jsem se na vás podíval… a hned jsem věděl, že to ještě zvládnu. Protože to, co člověka nezabije, ho posílí.
Byl jsem jeden z nejsilnějších lidí, co jsem znal. A vy, mí drazí přátelé, jste mi to pořád opakovali. Dokola. Až jsem si nejspíš uvědomil, že to tak doopravdy je.
Připomínali jste mi, jak je důležité zapomenout na to, co se stalo a jít přes to klidně dál. S hlavou vztyčenou tak, jak ji nosí hrdinové. Protože já jsem prý hrdinou byl. Ne, nebyl. Vždycky jsem se spoléhal na to, že když budu v nesnázích, vy mě z toho vysekáte. Že mě zachráníte. Já byl totiž vždycky jenom srab. Díky mé zbabělosti jsem vás našel, získal a objevil vaši krásu. Díky tomu, že mě nikdy nikdo nepodpořil, jsem se uchýlil k tomu, abych hodil všechnu svou bolest na vás. Pomáhali jste mi ve chvílích, kdy jsem to už téměř nemohl zvládnout.
Zachránili jste mě, kamarádi.
Přátelé jsou od toho, aby pomáhali. Jenže přítel, který mluví, chodí a cítí, nikdy nebude dostatečně obětavý na to, aby za vás mluvil, postavil se a vcítil se, když je doopravdy nejhůř. Protože i on sám v takových chvílích potřebuje někoho, kdo převezme jeho bolest. Proto jsem to nezvládl. Protože mě dostihlo všechno to, o čem jsem tu dlouhou dobu nemluvil. Protože mí živí přátelé byli moc zranitelní na to, abych jim vložil všechnu svou bolest a na chvilku se cítil šťastný. Nemohl jsem jinak. Má láska k nim mě tolik svazovala a já jsem se musel cítit ještě hůř. Protože jejich smutné pohledy na to, jak jsem jim lhal o tom, jak se cítím, mě nutily ještě prosit o odpuštění. O smilování. O samotu.
I když samotou to všechno začalo. Dívat se do jejich očí mě ničilo.
A proto jsem to nezvládl. Proto jsem se nechal dostihnout minulostí, kterou nelze přejít s hlavou vztyčenou. S chvílemi, na které nejde zapomenout. Protože právě ty chvíle, co bychom si přáli vrátit zpět, se nám vryjí do paměti, do srdce… do kůže, ze všech nejhlouběji. Některé rány se nikdy nezahojí. Některé jizvy nikdy nezmizí.
A proto vám, mé drahé jizvy, mí přátelé, děkuji, že jste mě tak dlouho udržely v představě, že všechno jednou překonám. Díky vám, mučivé vzpomínky, že jste mě nezastavily.
"… and my scars remind me that the past is real…"








mam slzy v očích..nevim co říct..