
Možná že když jsem ti říkal, že tě mám rád, myslel jsem 'víc než rád'.
Ne, skutečně jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Protože to, jak jsem se choval nebylo myšleno zle. Musel jsem to udělat. Protože se lidé mění. A kolikrát jsi mi opakoval, že já jsem také člověk, když jsem na to sám zapomněl. Doufal jsem, že když jednou začnu cítit, že se něco mění, nezachovám se jako zbabělec, což pro mě bylo typické, a neuteču od tebe pryč. Neuteču pryč od nikoho. Ale bohužel jsem to udělal. Jako vždycky.
Byli jsme příliš mladí na to, abychom dokázali poznat, co to je život. Co je to láska, co je to přátelství. Opakoval jsem ti, že tě miluju jako přítele, protože přátelství je něco jako vyšší forma lásky. A kdybychom se poznali jen o pár let později, mohl bych ti dát to, co jsi chtěl. To, co sis zasloužil.
Když jsem ti říkal, jak moc tě miluju, doopravdy jsem si myslel, že víš, jak to myslím. Ty sis to ale vyložil jinak. Má láska nikdy, nikdy nepřesáhla hranici přátelství. Bohužel pro nás oba. Jenže já na to ještě nebyl dost zralý. Byl jsem mladý, měnil jsem se. Ve chvílích, kdy jsi mě líbal a říkal mi, že mě nikdy neopustíš, jsem netušil, že já totéž říct nemůžu. Že to nejde. Celé ty roky jsem nevěděl, co ti mám odpovědět. Celé ty roky jsi pro mě byl jenom přítel.
Kolikrát jsem ti to opakoval? Kolikrát jsem na tebe křičel, ať mě necháš na pokoji? Kolikrát jsem od tebe utekl a nechtěl se vrátit? Jen jednou jsem to všechno udělal. Jenom jednou jsem se nevrátil. A nevěděl jsem, co tím působím. Protože ani pro mě to nebylo snadné.
Možná jsem ti ublížil tak, jako nikdo jiný předtím. Nejspíš jsem zasadil poslední ránu do tvého zničeného srdce. Možná že když jsem sám seděl a plakal v tom nejtemnějším koutě místnosti, měl jsi mě nechat na pokoji. Protože jsi mě asi neznal dost dobře na to, abys pochopil, že takhle to být musí. Že to brzy přejde. Že bys jednou měl jít a bavit se sám. Nechat mě tam.
Protože tohle jsem já. Takhle řeším problémy, když mám příliš velký strach na to, abych utekl. Když mi na lidech kolem mě až příliš zálleží.
Pálit mosty, to je to, co mi vždycky šlo nejlíp. Tím jsem si pomáhal.
Někdy je totiž čas odstřihnout se od všeho, co nás spojuje s minulostí.
Tohle byla moje poslední možnost na všechno zapomenout. Má největší změna.
Je mi to líto. Ale možná jsem to jenom já.
Možná že když jsem ti říkal, že tě mám rád, lhal jsem.








och...