15. července 2009 v 22:46 | Pip
|
Jak jsem říkala. Není třeba si tím lámat hlavu.
"Víš, já jedu s Bobem do kina, budu u něj spát, tak se domluvíme na příště, ano?"zahuhlal jsi omluvným tónem do telefonu a já jen bezmocně souhlasil. Co jiného bych taky mohl dělat? Přes telefon? Na dálku? Sám? Vždyť jsme přátelé, nemusíme spolu být každý den, to je přeci jasné. Ale když jsme se tak dlouho neviděli… je to hloupé říkat, ale s ním, s Bobem, jsme vždycky byli MY. A teď se mi zdá, že jste to čím dál častěji jen VY. Ne, nikdy mi to nepřišlo zvláštní, znáš ho déle než mě, to je jasné. Ale nejsem si jistý, kdo koho zná ze všech nejdéle. Asi to budeme my s Bobem, i když kdo ví. Já do toho nevidím, nemám co říkat.
Každopádně, ty, já a Bob jsme vždycky tak nějak tvořili trojici… společně jsme… společně jsme co? Vždyť všichni tři dohromady jsme nebyli tak často. Čím to je, že jsme se považovali za tři? Já to tedy vždycky tak viděl. My tři. Ale čím dál častěji si připadám jako páté kolo u vozu. Ty počty, co? Když jsem tě začal považovat za tak dokonalého přítele, jako považuji Boba, začal se mi do srdce vkrádat pocit… Asi to bude žárlivost. Jenže, kdo by se nebál? Cítím se tak zranitelný, obzvlášť teď, když jsou všichni, co by mě mohli utěšit, pryč. Bojím se každé sekundy, kterou musím trávit o samotě a přemýšlet, protože… nemůžu uvěřit, že to říkám, protože potřebuju obejmout. Tak jako nikdy. Ale jak, když mě Bob obejmout nechce, nemůže, co já k čertu vím? Jak, když jsou ostatní mí kamarádi někde kilometry ode mě? Když nemůžu dát najevo, co cítím, protože by mě ostatní považovali za zbabělce. Já sám bych se za něj považoval. A já vždycky tušil, že ty tak nějak… vycítíš, co nemůžu říct. Že ty mě pochopíš. Protože s Bobem… se něco změnilo a já si nejsem dost dobře jistý tím, jestli za to nemůžu.
Já se omlouvám za svá slova. Jen jsi mi jednou říkal, - už je to hodně dávno, třeba si to ani nepamatuješ - že s tebou mám jednat radši na rovinu, od srdce. Že si nebudeme lhát, protože lži ničí přátelství.
Nejsem si jistý, ale častěji ničí přátelství pravda, ne lež.
Tak proto vám, tobě i Bobovi říkám na rovinu: nejspíš se teď cítím osamělý. Ne sám, osamělý. A všichni moc dobře víme, že osamělost je horší než samota. Všichni tři to víme. Neberte to, prosím vás, jako nějaké obvinění. Je mi jedno, kolik času spolu trávíte, protože jste přátelé! A já vám to přeju víc, než kdo jiný. Ale vždycky doufám, že si na mě aspoň vzpomenete, když jste spolu.
Protože jsme tři. To přemýšlení o nás mě dostalo až k myšlence, že když je nás na přátelství víc, vždycky se najde někdo, kdo se cítí odstrčený. Ne, to není to slovo. Opomíjený? Ne, taky ne. Navíc? Ne, ne. Osamělý. To je ono. Vždycky se najde někdo, kdo se z nějakého důvodu cítí osamělý. A teď je nejspíš řada na mě. Ale co na tom sejde? Ono se to vstřebá, vždycky se to vstřebalo.
Tak proč mi teď najednou přijde, že tři jsou na přátelství prostě moc?
Tři jsou moc a zároveň málo. Ideální je mít jednoho blízkého přítele nebo tři. Prostě sudý počet. Pamatuji si ze základky, že když jsme byli tři nedělalo to dobrotu. Občas jsem se cítila, přesně takhle.