close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Where are those days?

13. července 2009 v 12:15 | Cecily |  Jednorázovky
Něco je vymyšlené, něco inspirované životem.
Věnováno Eliz k svátku..:*


Kde jsou ty dny, kdy jsme znali rozdíl mezi objetím a pevným objetím? Mezi slovy Miluju tě a Ty víš, že tě miluju? Mezi posloucháním hlasu druhého a jeho slyšením? Mezi popřáním dobré noci a přikrytím druhého a čekáním, až usne?
Jsou pryč, odešly ve spálených dopisech, vzkazech a přáních, ve vyhozených drobných hloupostech, věnovaných z lásky, ve vyplakaných slzách i bolesti neviditelné navenek, ve vymazání vzkazů ze záznamníku, v pokusech o zapomínání a ve vlastních falešných přesvědčeních.
A já možná vím, proč. Tys byl něco jako děvka. Ale děvky ve skutečnosti nejsou děvkami. To zákazníci, ti, co využívají jejich služby - to jsou skutečné kurvy. Ale o těch se mlčí, těm se to toleruje. Nejsou opovrhovanými jednotkami celku, společnosti. A když si děvka vydělává tvrdou prací, je to v nepořádku, a politik, který sedí na zadku a bere víc - to je v pořádku.
Tos mě naučil ty. Jsi o deset let mladší, a přesto jsem věřil tvým názorům. Ale vždycky, když jsme se sešli, bylo něco, co jsem ti nemohl říct. Byla to přátelská a veselá setkání. Ale jsou věci, které neřeknete ani nejlepšímu příteli. Nevíte, jak. Je to prostě jenom ve vaší hlavě. Přátelé… ty potřebujete, ale co individualita? Já ji musel mít.
Vyčetl jsem ti, že se mnou trávíš málo času. A ty se od té doby bojíš říct: "Jdu za kámošem." Není to žárlivost nebo závist, ale sebelítost. Lítost, že já v tvém věku kámoše neměl a vzpomenu si na to.
Dokážeš to pochopit, i když ti to neřeknu? Rozhodně ne z očí do očí. Máš spoustu přátel… a já se začal bát, že jsem ten, komu lžeš, koho ignoruješ, koho bereš jen jako "jako přítele".
Nikdy jsme si neříkali všechno. Já rozhodně ne. Ale ne proto, že bych nechtěl. Jen to nešlo. Možná jsem tě měl příliš rád…
Kde jsou ty dny, kdy jsem vykouřil krabičku cigaret denně? Kdy jsem chodil venku v dešti celou noc, protože jsem bůhvíproč nemohl jít domů? Kdy jsem byl potom nemocný? Kdy jsem se opíjel na akcích? Kdy jsem nemohl spát?
Za to všechno teď tvrdě platím. Ale člověka nemůžete uchránit před sebou samým. A mě nemohl zachránit nikdo. Ani já.
Nemám odvahu se zabít. Nemám odvahu jít za tebou jako za přítelem. Ne proto, že mám hrdost, ani proto, že ti nechci přidělávat starosti. Myslel jsem si, že si přivodím smrt - chtěl jsem to. Chtěl jsem beznadějný život bez zítřka, brzy ukončený. Abych se nemusel starat o budoucnost. Chtěl jsem vědět, jaké to je, dýchat a procházet se přírodou, cítit vůni čerstvě posekané trávy, cítit vánek ševelící v korunách stromů, vidět honící se lidi, jak nakupují, vidět ruch velkoměsta, a při tom všem vědět, že za rok zemřu.
Smrt se prý vyhýbá těm, co po ní touží, a bere si ty, kdo jsou plní života. Tentokrát ne. Jenže… musím ti říct, že umírání není tak snadné. Myslel jsem, že budu mít odvahu utéct z nemocnice a strávit poslední roky s tebou. Myslel jsem, že to tolik nebolí. Myslel jsem, že budu po nocích vzhůru, toulat se v parcích a kouřit a pít. Myslel jsem, že nebudu plakat.
Jenomže teď - teď chci žít. Toužím mít před sebou tolik let, jako ti bezstarostí lidé kolem mě, od kterých jsem odloučen. Proto spím, trpím, zatím dýchám a doufám. Teď už vím, že jsem to nechtěl.
Prosím tě, odpusť mi ty slzy a roztřesené písmo v tomhle dopise. Prosím tě, přijeď. Nenechávej mě o samotě. Nezvládnu to…
Tvůj
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | 13. července 2009 v 13:04 | Reagovat

...
Chtěla bych ti poděkovat nejenom za věnování a přání, ale i za to, že si něco takového napsala. Je to nádherný. Opravdu. Vůbec nevim co psát. Nějak nemám slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama