Ach ano, věnováno Pétě.
Od svých šestnácti let byl Brian zvyklý na vojenskou snídani, kafe a cigaretu - narozdíl od Stefana. Byl to celkem paradox, téměř ironie - musel se uchechtnout, když na to pomyslel. Bylo to dětinské, ale opravdu by se k němu hodily spíše Stefanovy topinky, míchaná vajíčka a namazané chleby. To on, Brian, byl ten poženštělý, submisivní - ale někdy ho to hodně stálo a to on nechtěl.
Zapálil si a začal přemýšlet. Přitom pomalu, požitkářsky vtahoval kouř a zase ho pouštěl do vzduchu. Možná… ale ne! Nesmí přemýšlet o včerejšku. Ale myšlenky se mu automaticky honily hlavou. Teď, když to viděl z odstupu, věděl, jak se choval a jak se chovat měl. Žárlivé scény jsou jako bouře; přiženou se po větru a potom odejdou, a my vidíme zpřelámané větve, padlé stromy přes cesty, zraněné city a nestálost lásky. To všechno je najednou jasné. Tak se cítil, jako po noční bouři. Ta slova, slova vyřčená na přelomu dvou dní, na přelomu citů a životů - slova, která se říkají jen v noci.
"Briane, já jsem ti nabízel, ať jdeš se mnou, tak tu teď nevyváděj! Jsou to moji kamarádi, proboha! Neviděli jsme se od střední, mohl bys to pochopit!"
"Ale proč jsi je sem vodil? Myslel jsem, že se vrátíš sám, že budeme spolu -´´
"Kriste pane, ty jsi tak naivní, nechutný, žárlivý -´´
"A jaký mám být, když s tím jedním, který je zjevně ´stejný´, naprosto nepokrytě flirtuješ?! Nejsem tak pitomý, abych to nepoznal! Nezkoušej to na mě!"
A potom Stefovy oči, vyjadřující chlad a pohrdání a netrpělivost a zuřivost. Přesto promluvil klidně, tiše, chladně - a skoro jako syčící had. "Běž se vyspat."
Šel, ale usnout nemohl. Pálil ho vztek, slzy a bolest. Bylo půl druhé ráno a on pořád slyšel z obývacího pokoje smích a zábavu. Nakonec usnul.
A když se ráno vzbudil, byl Stef pryč. Nenechal mu žádný lístek, žádný hovor ani zprávu. Postel vedle Briana byla ustlaná. Nespal tu. Nejspíš jel k sobě domů nebo se potuloval po nočních barech a parcích.
Kuchyň i obývák byly čisté, uklizené, jako by tu v noci nikdo kromě Briana nebyl.
Po chvíli, kdy utíkáme a nechceme toho druhého vidět, po chvílích zrady, vzteku, beznaděje a lítosti - přijde nutkání, tak nepopiratelné jako jízdenka na poslední vlak, jedoucí na místo, kam jste se celý život chtěli podívat, vidíte ji na stole a zbývá vám pět minut na to, dostat se na nástupiště. Najednou si uvědomíte, že nejste vůbec klidní -
Okamžitě vyskočil a skoro dokouřenou cigaretu nechal ležet v popelníku. Musel ho hned vidět. Musel mu hned poděkovat, omluvit se, poprosit ho. Všechno.
Rychle si oblékl plášť a seběhl dolů po schodech.
Je to tak prosté a nepostradatelné, jako čekání na východ slunce po probdělých nocích. Jen s tím rozdílem, že teď už byl ochotný přiznat svou bezmoc, odevzdání a závislost nejen sobě, ale i jemu.
Zatímco přecházel ulici, přemítal si v hlavě všechno, co mu řekne.
"Prosím, Stefe… drž mě, nepouštěj mě; jako bych ležel na kraji vysoké propasti, ale přesto se cítil v bezpečí, protože mě necháš ve svojí náruči, staráš se o mě, chráníš mě… a já jsem proti tobě tak bezmocný, naprosto a beznadějně, až do dna svých možností a šancí a lásky - pohlcuješ mě, potřebuju tě jako tráva svou ranní rosu, jako déšť mraky… Víc. Víc než cokoliv potřebuje cokoliv, kdokoliv kohokoliv.
Ve tvém objetí jsem tak šťastný, až musím zadržovat slzy, které chtějí vyplakat ven lásku, na níž už úsměv nestačí. Tvoje vůně je plášť, který mě chrání před vším včetně mě. Dovol mi dát ti všechno, co můžu, umím a dokážu, dovol mi se obětovat, přepnout síly, být ti užitečný -´´
Otočil se přímo uprostřed silnice na jedoucí auto o jednu vteřinu později, než měl.
Byl mrtvý na místě.
Krev z rozdrcené hlavy mu zakrývala tvář, oči, nos i ústa bez úsměvu.
Byl už jen ležícím tělem uprostřed silnice, bez snů a vzpomínek.
Očekávání bez dočkání se; nejen pro něj, ale možná i pro někoho jiného.
Cigareta, kterou nechal v kuchyni, dohasla až několik minut potom.








Díky moc z a věnování...
Je to... prostě nemám slov. Nádhera... úplně mě to zmrazilo.
Chtěla bych napsat dlouhej komentář, ale nezmůžu se na nic jinýho, než abych čuměla... díky.