
Věnováno Pétě k svátku.
I've practiced this for hours, gone round and round
And now I think that I've got it all down
And as I say it louder I love how it sounds
Cause I'm not taking the easy way out
Not wrapping this in ribbons
Shouldn't have to give a reason why
Oliver seděl na okně a poslouchal hudbu. Venku šuměl déšť a bouřka. Vedle něj stála židle a pes na ni vyskočil předníma tlapama. Oliver ho podrbal. Znovu se zahleděl z okna.
Připadal si náhle jako malá hvězda ztracená ve vesmíru. Malý filozof, zaměřující se v literatuře, filmu a hudbě jen na estetickou funkci, hodnotící a přemýšlející o životě a o světě, a přitom o něm nevěděl nic.
Ten první den po návratu je vždycky nejhorší. První večer. Ještě tu nebyl, ale jeho stíny už se přibližovaly, aby zaplavily mozek všemi chmurnými myšlenkami a sevřely žaludek nevysvětlitelnou úzkostí.
Už to znovu nechtěl. Věčně myslet jenom na Christiana a vědět, že je s Julií. Vstal ještě dřív, než se rozhodl. Nechtěl být znovu sám, ale nemohl si dnes vyjít ani s Chrisem, ani s kamarády. Nikdo neměl čas. Nenáviděl tenhle den.
Jel kamsi do centra města - ne autem, ale dopravními prostředky. Celý večer chodil ulicemi, pozoroval fastfoody, koleje a tramvaje, lidi, auta a taxíky, autobusy, budovy a restaurace. Zastavoval se na rozích a kouřil, potom se zase rozešel a nevěděl kam.
Stmívalo se, přiblížil se večer a nakonec byla tma. Celý den bylo horko a teď bylo taky. Oliver si nechtěl hned jít sednout. Chtěl se potloukat po nočním městě, sledovat noční život. Přiblížila se jedenáctá a začalo pršet. Stál na chodníku naproti tramvajové zastávce a pozoroval clonu deště před lampou. Ve tmě se chodník černě třpytil a lampa stála u stromové temné aleje, vedoucí do kopce.
Po chodníku procházeli opilí lidé, bledí v uměle zářivém světle jinak černě temného města. Nedaleko zastavilo auto, otevřely se dvířka a kdosi se vyzvracel na kraj silnice. U vrat v zapadlých uličkách, schovaní pod střechou před deštěm, stáli a seděli mladí kluci s lahvemi v rukou.
Oliver zabočil nahoru do temné ulice. Déšť ho prudce omýval. Cigareta se mu rozmočila v ruce. Stoupl si pod střechu a po chvíli se vrátil zpět na hlavní silnici. Šel kolem fontány, stříkající hustými proudy vody. Náměstíčko. Osamělost na něj dolehla - možná to bylo deštěm a postranní ulicí, temnou a opuštěnou.
Procházel ulicemi a nakonec zakotvil v jedné hospodě, spíše klubu, kde nedávno seděli s kamarády.
-
Christian ležel v posteli a čekal na Julii. Připravovala - nebo odstrojovala - se ve vedlejším pokoji. Večeřeli dnes venku a potom jeli k Julii domů.
"Proč jsme vlastně nemohli jet k tobě?" zavolala Julie odvedle. Zrovna si smývala make-up. "Měli bychom to blíž."
"Já nevím, zlato. Tady je to provoněné tebou." Věděl, že se usmála, ačkoliv jí neviděl. Pravý důvod byl samozřejmě ten, že s ní nerad jezdil k sobě domů. Jako by tím Olivera zrázel víc. Pokud to bylo možné.
Přede dveřmi se mihl stín a potom se v nich objevila. Měla uvolněné vlasy; neuspořádané a lehce zvlněné jí spadaly na ramena až k prsům. Jeden pramen měla zastrčený za ucho a vlasy jí zakrývaly lopatku. Měla na sobě hedvábný župan a protože v pokoji bylo rozsvíceno, mohl ji Chris vidět. Viděl její tvář, plné rty, úzký nos, krásně a ostře tvarované oči a štíhlou pevnou postavu. Byla pěkná.
Zhasla a přesunula se k němu do postele. Ještě zahlédl její oříškovo-zelené oči, světlé, ostře klenuté obočí, než se k němu sklonila a svými hnědožlutými vlasy zakryla jeho tvář, aby ho políbila. Cítil její vůni a dech, když ho začala líbat. Ale nic víc necítil.
We're crashing
Into the unknown
We're lost in this
But it feels like home
Bylo pět ráno, když se Oliver vracel z hospody domů. Svítalo; bylo léto. Myslel si, že si zavolá taxi a pojede domů brzy - už jen proto, že v hospodě nebude mít společnost. Ale našlo se tam pár lidí na odvázaný hovor.
I když teď bude mít jen tři hodiny na spánek, než bude muset do práce, bylo mu to jedno. Zase jednou unikl, jednou se zachránil před tím svíráním žaludku a zoufalstvím mysli.
Zabočil do své ulice. Takhle brzy ráno byla prázdná - lidé ještě nechodili do práce nebo venčit psy. Přicházel k brance a všiml si, že u ní stojí osamocená postava.
Prošel kolem svého auta a teprve tady osobu poznal - byl to Christian.
"Chrisi!" vyrazil ze sebe ohromeně a přistoupil k němu. Protřel si unavené oči. Chris vypadal ztrápeně a skoro zoufale. "Co se děje?"
Viděl, že má na sobě jen lehkou bundu a pod ní košili na spaní, kalhoty bez pásku a svoje neoblíbené boty.
"Ahoj," pozdravil tiše.
Oliver zaraženě stál, než se vzpamatoval. "Pojď - pojď dovnitř."
V domě si sedli do obýváku a Oliver uvařil kafe. Postavil hrnky s vřící tekutinou na stůl a vzduch na chvíli provoněla káva. Sedl si ke Chrisovi. "Co se stalo?"
Chris si povzdechl a sledoval svoje sepjaté ruce. "To - to Julie," řekl potom. Bez viny. Už dávno se o ní nebavili jako o něčem, za co by se měl Oliver na Christiana zlobit. Mluvili o ní jako o společném problému.
Opřel se o Olivera. "Víš, jak nenávidím lhaní a přetvářku. Dneska… dneska v noci to prostě nešlo. Nemohl jsem. Ona - všimla si, že se mnou něco je. Ví to, ví to už dlouho, ale teď - to bylo jiné. Ona… bylo to horší. Musel jsem vypadnout."
Oliver ho objal kolem ramen. "Proč jsi nezavolal?"
"Neměl jsem s sebou mobil, peníze, klíče, nic. Prostě jsem zdrhl."
"A tos byl celou noc tady? Proč jsi nezazvonil?"
"Tvoje okno nesvítilo. Auto jsi měl tady. Vím, že jsi šel pít. Znám tě. A bál jsem se, že tví rodiče jsou doma a spí."
"Nejsou tu."
Chris se k němu víc přitiskl. Oliver věděl, že má opravdu strach. Já idiot, pomyslel si Oliver rozhořčeně. Chlastám, jsem v pohodlí a bezpečí, sám utíkám, a on tu sedí celou noc před mým domem, zatímco já sedím v hospodě. Proč jsem se aspoň nevrátil dřív?!
"V noci pršelo," řekl. "Musí ti být zima. Vyliju to kafe a uvařím ti čaj. Lehneš si ke mně do postele, abys nenastydl."
Chris se od něj poslušně odtáhl a Oliver uvařil čaj. V posteli se Christian rozplakal; najednou byl zase dítě, čekající na záchranu a plačící zoufalstvím, touhou po útěše a opoře. "Já už se nevydržím přetvařovat."
Řekl to s takovou zoufalou bezmocí, až to Olivera zasáhlo, dojalo a zlomilo. Pevně ho objal a schoval jeho slzy na svém rameni.
Čekal na mě, pomyslel si Oliver. Zalila ho něha k tomu usínajícímu teplému tělu vedle sebe. Jenom na mě, jako na poslední a jedinou záchranu. Jako na loď v přístavu, jinak opuštěném.
-
Christiana probudil křik z obýváku. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo, ale potom poznal po hlase Olivera a jeho otce.
"Co to s tebou sakra je? Zařídil jsem ti místo ve firmě, zařídil jsem ti vzdělání, a ty vůbec nedokážeš být vděčný! Ani trochu! Jediné, co děláš, je, že nám tu zůstáváš na krku, mně a matce! Chodíš po hospodách a taháš sem kamarády, jako by tu byl nějaký motel, a ještě nepřijdeš do práce!"
"Zaspal jsem-´´
"Jistě, zaspal - nedivím se, když celou noc prochlastáš! Takhle jsme tě s matkou nevychovali!"
"Tati, promiň, už se to nebude opakovat!"
"No to si piš, že nebude! Dej se dohromady, ale rychle! Čekám v autě, potřebuju tě v práci. A dělej!"
Christian zaslechl bouchnutí dveří. Potom kroky - Oliver přišel do pokoje. Chris se zvedl. "Zůstaň ležet," řekl Oliver vyčerpaně. Začal roztržitě hledat oblek, aby se převlékl. "Zaspal jsem. Otec mi ráno volal, ale neslyšel jsem mobil. Tak přijel a našel mě, jak tu spím na pohovce a tebe na posteli. Promiň, že tě ten křik probudil."
"To nic. Já bych se měl omlouvat. Způsobil jsem ti problémy."
Oliver si natáhl sako a upravil si kravatu. Dal Chrisovi pusu. "Kdybych spal s tebou v posteli, byl by to daleko větší průšvih. Velmi mírně řečeno."
U dveří se zastavil. "Můžeš tu zůstat, ale jen proto, že tě táta zná. Jinak by to nedovolil. Ale musíš počkat, až večer přijdu. Nesnáší nezamčený byt. Ještě se prospi. Počítám, že takhle ven nepůjdeš."
"Děkuju."
Oliver odešel a Chris zůstal sám. Už nemohl spát. Šel do kuchyně a sledoval z okna odjíždějící auto. Připravil si kávu. Ačkoliv nepil, připadal si, jako by měl kocovinu. Cítil, jak se jeho život pomalu začíná hroutit. Nejdřív to s Julií, a teď tohle.
Začátek konce.








achjo, depka nad depky...
konečně to někdo nemá tak lehký jako "normálně"