close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

There’s nothing here in this soul left to say /4/

15. září 2009 v 19:09 | Cecily |  There’s nothing here in this soul left to say

Vím, že vás to strašně nudí, ale máte tu další díl.
Pardon, že je ten děj zatím tak nudný, to se od příštího dílu trochu změní.
Přesto to nebude tak dlouhá povídka.
A k-o-m-e-n-t-á-ř-e, prosím.
Zabije vás, když napíšete aspoň jednu blbou tečku?:D
Ať aspoň vidím, že to někdo čte.


It came out like a river once I let it out
When I thought that I wouldn't know how
Held onto it forever just pushing it down
Felt so good to let go of it now
Not wrapping this in ribbons
Shouldn't have to give a reason why

Bylo jedenáct hodin dopoledne. Christianovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že nevstal sám od sebe. Ale co ho probudilo? Budík - nahmatal ho. Vypnul. Ale řinčení pokračovalo.
Telefon? Ne. Zvonek!
Vyhrabal se z postele a s námahou se rozešel ke dveřím. Byl oblečený a na ruce měl hodinky. Vzpomněl si, co celou noc dělal. Žaludek měl jako na vodě a hlava mu třeštila. Došel ke dveřím a uvědomil si, kde je, co je za den, co se stalo v posledních dnech.
Zhluboka dýchal. Tolik si přál, aby za těmi dveřmi stál Oliver!
Ale byla to Julie. Bušení srdce nahradil vztek, rozrušení vystřídala záplava zklamání a lítosti. Sevřela ho bolest. Nechtěl ji vidět! Nechtěl ji! Proč ona, proč teď? Nejraději by jí zabouchl dveře před nosem a vrátil se a rychle zapomněl, že ji viděl. Ale už to nešlo. Možná to byl částečně její výraz. Čekal.
"Ahoj," řekla. "Můžu dál?"
Jak nenáviděl její hlas! Věděl, co tu chtěla. Nedokázal odpovědět, hrdlo měl sevřené pálivou křečí. Ustoupil, aby mohla projít.
Šel za ní do obýváku. Neposadila se - otočila se k němu. "Zvoním na tebe už deset minut. Vypadáš strašně."
Nebyl na to zvědavý. Nepotřeboval, aby mu to někdo říkal, obzvlášť ne ona. "Dáš si kafe?"
"Ne, díky."
Pokrčil rameny a zamířil do kuchyně. Nešla za ním - počkala, až se vrátí. Mezitím se usadila na gauč. "Myslím, že si musíme promluvit."
V Christianovi vybuchla vlna vzteku a zoufalství. Byl na dně, bezmocný, po probdělé noci ho bolela hlava a břicho měl v křeči, a to poslední, co chtěl, bylo usmířit se s Julií.
Rozhodně jí to nechtěl usnadnit. Ale pokračovala sama. "Christiane, já… mrzí mě, co se stalo. Přemýšlela jsem - a myslím, že ty taky-´´
Kdyby jen věděla, co ho skutečně trápilo!
"- a - je mi to líto. Byla to i moje chyba, a já… promiň. Miluju tě, a láska se přece neobejde bez občasných hádek. Ale kvůli tomu to snad nevzdáme…!"
Přesunula se k němu a obtočila mu ruce kolem ramen. Byla tak blízko a zahrnovala ho svým teplým tělem i nesmyslnými slovy. A on už se prostě nedokázal bránit. Teď tu byla ona, přišla první, a možná to byla i jiskřička pomsty vůči Ollimu. Namluvil si, že potřebuje lásku - tu, která je tady zrovna teď - a to byla ona.
Pousmál se a lehce ji políbil na ústa.
-
Tentokrát to byl mobil, který Christiana toho dne pozdě večer vyrušil. Rychle vstal a zavřel se v kuchyni, aby zvoněním neprobudil Julii, spící na jeho posteli.
Teprve potom se podíval, kdo mu volá - a znovu, tentokrát odůvodněně, se ozvalo jeho srdce. Na displeji svítilo jméno Olli.
Šok mu sevřel hrdlo a chvíli zaraženě sledoval ta osvětlená písmenka - potom se odhodlal, stiskl Přijmout hovor a přiložil telefon k uchu.
Ozval se Oliverův hlas - Christianovi připadalo, že ho neslyšel snad roky. "Ahoj."
Nadechl se. "Ahoj."
Oliver pokračoval, aniž by dlouho čekal: "Já… volám ti, že už jsem přijel. Mohl bych teď - jet k tobě?"
Christian se vzpamatoval. Objevila se i jakási mlhavá radost, že je Olli doma, ale stále přetrvával pocit… vlastně nevěděl, co cítí. Byl zmatený. "N-no, teď to nejde. Totiž - je tu Julie." Otočil se ke dveřím, jestli se neprobudila.
"Aha… tak… mohl bys - zajet do baru?"
"Samozřejmě, já - za hodinu tam budu."
"Dobře, díky." Znělo to, jako by se Oliverovi ulevilo.
"A - Olli?"
"Hm?"
"Co se děje?"
"Nic, já… řeknu ti to potom, okay?"
"Okay."
Přišlo mu to nekonečně dlouho, než konečně zaparkoval před zeleně osvětlenou hospodou. A celou tu dobu se nemohl dočkat, až Olliho uvidí. Přemýšlel, co se mohlo stát, že volal takhle pozdě, že se chtěl tak naléhavě sejít, že zněl po telefonu tak … vyčerpaně? Zoufale?
Seděl sám u baru. Christian k němu došel a objal ho. Bylo mu tak líto, že ho nemůže políbit. Vypadal stejně dobře, jako když ho Christian viděl naposledy, jen možná trochu unaveněji. Sledoval barmana, čistícího sklenice, a upíjel přitom ze svojí. Christian si sedl vedle něj a objednal si "dvakrát to samé".
"Takže jste se s Julií usmířili?" začal po chvíli Oliver.
"Ano."
"Nebude mít o tebe strach?"
"Nechal jsem jí lístek, kdyby se probudila."
Oliver přikývl.
"Proč jsi volal? Stalo se něco?" zeptal se Christian a přitom ho pozoroval.
Oliver odložil sklenici. "Nechtěl jsem, aby se to stalo."
Christian svraštil obočí: "O čem to mluvíš?"
"Já… už jsem to nemohl vydržet. Ten den, s tátou v práci, jak jsme se ráno pohádali… víš, než jsem odjel… zase mi zkoušel - promluvit do duše. Ty jeho kecy, že si mám někoho najít, osamostatnit se… nemohl jsem to vydržet." Napil se. "Jel jsem pryč, chtěl jsem někam… prostě na chvíli mít pokoj, ale potom - jel jsem k tetě. Zrovna pořádala oslavu narozenin jedné svojí - bývalé spolužačky nebo já nevím - a - náhodou jsem se tam s někým seznámil. Jmenuje se Katharina."
Christian mlčel. Vyčkával.
"Trochu jsem se napil a - prostě se to stalo."
Christiana polil chlad. "Vy jste spolu - spali?"
"Ano."
Uhnul pohledem z Olivera na stůl a rychle dopil sklenku.
"Pro mě to nic neznamenalo," pokračoval Oliver. Mluvil rychle, omluvně. "Vůbec nic. Byl jsem opilý. Jenže ona - se do mě zamilovala." Odmlčel se. "Byla to pitomost, já vím, ale - zavolal jsem tátovi, aby mi dovolil tam pár dní zůstat, potřeboval jsem si od všeho odpočinout, od jeho práce, od něj a jeho keců - přišlo mi to jako dobrá příležitost! Ale on to vzal vážně, trval na tom, že jí sem mám na pár dnů přivézt, aby se s ní mohl seznámit - jinak by mi to nedovolil… A já - prostě jsem se do toho zamotal, Christiane, já nevím, co s ní teď mám dělat, ty nevíš, jaká je! A jaký je otec! Neměl jsem to vůbec dovolit, ale - teď už nemůžu, nemůžu nic dělat, je moc pozdě…"
"Takže ona… je teď u tebe doma…?"
Oliver přikývl.
Christian cítil mrazení v zádech a jakousi chladnou i horkou mlhu před očima. Už to nemohl vydržet. Rychle vstal, až židle zaskřípěla po podlaze, a rázně se rozešel na parkoviště.
"Christiane!" volal za ním Olli.
Doběhl ho na parkovišti. "Christiane, počkej!"
"Co?" zuřivě se otočil. "Co chceš?"
Oliver stál několik metrů od Christiana a zoufale na něj hleděl. "Já jsem s ní nechtěl spát -´´
"Chápeš, že o tohle nejde?" vyjel na něj Christian. "Aspoň ne jenom o tohle?"
Znovu byl plný vzteku, který v posledních hodinách potlačoval. Ale teď přetekl. "Olli, já jsem si přísahal, že tohle ti neřeknu, až přijedeš, ale teď musím! Mám toho taky plný zuby! Chápu, že máš nemožného otce, ale tohle - já už takhle nemůžu!"
"Ale-´´
"Ne! Nech mě mluvit!" Přistoupil blíž k němu a Oliver ustoupil o krok zpátky. "Ty jsi odjel, když jsem se pohádal s Julií! Odjel jsi, když jsem tě nejvíc potřeboval, bez rozloučení, beze slova, a do telefonu jsi mi řekl, ať ti nevolám, že se mnou nechceš mluvit! Ať víš, jaké to je, teď s tebou nechci mluvit ! Opravdu nechci, Olivere! Chováš se jako lhostejný sobec, a je ti jedno, co cítím já! Co potřebuju! Teď jsi mě potřeboval, a já beze slova přijel! A přitom já jsem ten, kdo by si měl stěžoval, kdo by měl na tebe být naštvaný, a ty to moc dobře víš! A teď mi řekneš tohle a jak čekáš, že zareaguju?! Co sis myslel? Co vlastně chceš, Olivere? Nerozumím tomu, nerozumím tobě! Nevěřil bych, nikdy bych nevěřil, že budeš taková svině, která využije neznámou holku pro vlastní potřebu! A teď se mě ptáš, cos měl dělat? Odpovídám ti: Měl jsi to skončit rovnou! Neměl jsi tohle vůbec dovolit! Říkáš, že je už moc pozdě, ale za to si můžeš sám! Nejdřív si to srovnej ve vlastní hlavě a pak teprv přijď za mnou! A díky, že ses zeptal, jak jsem se ten týden - dobře, pár dní - bez tebe měl já!"
Pár vteřin si hleděli do očí. V těch Christianových byl vztek a nenávist a zklamání, v Oliverových bolest a ohromení a lítost. Několikrát otevřel ústa, aby Christianovi odpověděl, ale nezmohl se na nic.
Christian ani žádnou odpověď nechtěl - prudce otevřel dveře od auta, s pohledem pořád zuřivě upřeným na Olivera, nasedl a rychle se rozjel. Nechal Olliho stát, osamělého, zmateného a zraněného, na parkovišti, v chladné noci a mezi pár okolostojícími čumily, kteří si cosi šeptali, nemajícího sílu je okřiknout a sledujícího Christianovo odjíždějící auto.
Odtrhl pohled od zpětného zrcátka. Na lítost je ještě příliš brzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | 15. září 2009 v 19:16 | Reagovat

tečka:D *je unavená psát plnohodnotný komentář:D*

2 Cec Cec | 15. září 2009 v 19:23 | Reagovat

Díky, mně to stačí, já sem skromná :D:D

3 Pip Pip | 15. září 2009 v 21:12 | Reagovat

vykřičník :D *mooc hloupá na psaní inteligentních komentářů* :D

4 Cec Cec | 15. září 2009 v 21:13 | Reagovat

Si pr*el, děcka! :D:D:D:D:D:D

5 Nickey Nickey | 16. září 2009 v 14:37 | Reagovat

otazník *ehm...jak na to, skara?* xDD

6 Cec Cec | 16. září 2009 v 14:47 | Reagovat

Bože, jak vás miluju :D:D:D Díky :D:D:D

7 Piratka Piratka | Web | 17. září 2009 v 20:01 | Reagovat

můžu vám to zkazit trošku obsažnějším komentářem? :D
ou jé, ak tohle není dobrý..je mi jich hrozně líto...obou. a je to takový...hrozně depresivní..čím to asi bude?

8 Cec Cec | 17. září 2009 v 21:26 | Reagovat

oh, sem potěšena delším komentářem :D:D:D

9 Els Els | 7. ledna 2010 v 13:51 | Reagovat

těším se na pokračování. Čtu to uplně od začátku:) rozhodla jsem se, že okomentuju každý díl :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama