
Říkala jsem, že od tohohle dílu to bude víc dějové a míň nudné. Ehm, to beru zpátky :D
A přislibuju: Snad od příštího :D
Yeah you and I will be a tough act to follow (…)
Don't be surprised when we hate this tomorrow
God knows we tried to find an easier way (…)
The loving look that's left your eyes
That's why this comes as no, as no surprise
If I could see the future and how this plays out
I bet it's better than where we are now
But after going through this, it's easier to see the reason why
"Katy, tohle - tohle je Christian."
Oliver ukončil krátké představování a honem uhnul očima někam jinam.
"Jsem ráda, že tě poznávám!" zářivě se na Christiana usmála. Jemné rysy jejího obličeje byly ošlehané větrem, měla dlouhé rovné tmavé vlasy a stejně jako Oliver byla oblečená do kožené bundy a v podpaží držela helmu; Oliver jí sem odvezl na motorce.
Právě skončil - pro Christiana vítězný - zápas. Omluvně pozvedl ruce, na nichž ještě měl boxerské rukavice. "Já taky, ale ruku ti asi nepodám."
Naklonila se k němu a dala mu pusu na obě tváře. Julie k nim přistoupila a ovinula se kolem Christiana. "Gratuluju, lásko!" Políbila ho.
Christian od ní po chvíli odtáhl tvář a podíval se na Olivera. "Ehm… proč jste vlastně tady?"
Odpověděla mu Katharina: "Olli říkal, že máš dneska důležitý zápas - tedy, musela jsem to z něj doslova tahat -´´ zasmála se, "- tak jsme ho s panem Sabelem přesvědčovali, že tě musíme jet podpořit - ale Olli se hádal, že jste prý měli menší rozepři-´´
Christian pohlédl na Olivera.
"- ale nakonec jsme ho donutili. Nějak jsme to nestihli, ale jsme tu včas aspoň na gratulace!"
Oliver zakašlal. "Ehm… ano. Gratuluju ti." S námahou zvedl ke Christianovi oči a nuceně se usmál.
"Díky." Lehce poplácal Olivera po rameni, jako by ho napůl objímal. Rychle se odvrátil.
"Musíme to oslavit!" pokračovala Katy. "Přijď k nám dneska večer - že, Olli? - a vezmi i -´´
"Julie!" představila se.
"Katy," předvedla další ze svých zářivých úsměvů.
"Nemyslím, že-´´
"Ale no tak, nebuď suchar!" nenechala Olivera domluvit Katy. Vzala ho kolem ramen a jemně s ním zatřásla. "Tvůj kámoš vyhrál důležitý zápas, to přece musíme oslavit!"
Oliver se podíval na Christiana; ten si odkašlal. "Ehm… dobře. Přijdeme."
-
Oliver s Katy seděli naproti Christianovi a Julii. Mezi dvěma gauči stál nízký stolek a na něm několik lahví a skleniček.
Katy nalila sobě a Julii - připily si "Na přátelství!" a s propletenýma rukama vypily celý obsah sklenek; Julie odsunula na kraj stolu druhou prázdnou láhev.
"Ale stejně -´´ pokračovala Katy v jejich začatém hovoru - "chlapi aspoň nedělají žárlivé scény!"
Obě se hlasitě smály. Oliver si odfrkl, zavrtěl hlavou a dopil poloprázdnou sklenku. Zvedl oči a zaskočilo mu, když zjistil, že se na něj Christian zamračeně dívá. Jako kdyby to vzal jako urážku. Ale Olivera jen napadlo, že některé vztahy "bez žen" jsou mnohem komplikovanější; o tom Julie s Katy nic nevěděly. Nevěděly, že proti sobě sedí dva, kteří by měli sedět na jednom gauči.
Julie se v dalším záchvatu smíchu svalila na Christiana - ten se na ní usmál a najednou ji začal líbat. Oliver se mlčky díval. Nedal najevo, jak moc ho zranil pohled - tak vítězný, tak nenávistný a pomstychtivý -, kterým ho Christian zpražil.
Honem se podíval jinam a roztřeseně otevřel další láhev. "Kdo si dá ještě?"
Nechal Christiana s Julií a Katy a odešel ven, "Nadýchat se čerstvého vzduchu". Byla chladná noc. Chvíli stál na zápraží. Potom se prošel po zahradě a skončil před altánkem. Upíjel z lahve, kterou si vzal s sebou. Zapálil si cigaretu.
Vzpomínky posledních dní mu běhaly hlavou jako nezastavitelný kolotoč. Ano, přesně tak se cítil - jako na kolotoči na pouti. Byl příliš rychlý, točila se mu hlava a bylo mu špatně, ale seskočit nemohl.
To všechno, co mu Christian řekl; jeho auto, odjíždějící od něj; skřípot kol; ten pohled… Opravdu si tohle zasloužil? Jako by mu někdo v jeho hlavě ostře přitakával. Ano. Zasloužil. Ale nemohl takhle pokračovat. Nemohl přece za všechno…
Zaplavila ho další vlna intenzivní bolesti, vzteku a lítosti. Už ne! Už nikdy!
Podíval se na láhev, kterou držel v ruce. K čertu se vším! Zařval a vší silou ji mrštil proti zdi.
Ozval se třískot a střepy se rozletěly po trávníku. Na zdi zůstaly mokré skvrny. Ovčák se zvedl a zaštěkal.
Oliver klesl na kolena a jeho pláč se mísil se štěkotem psa, který po chvíli ztichl. Pláč však ne.
"Olli?"
Lekl se. Nevěděl, jak dlouho tu Christian stál. Honem vstal a utřel si slzy, ale zůstal k němu otočený zády.
"Ehm… jsi v pořádku?"
"J-jasně," hlesl chraptivě se sklopenou hlavou. Nechtěl ho vidět. Nechtěl, aby viděl jeho slzy. Nechtěl vědět, jak se tváří - stačil mu jeho hlas.
"Jak myslíš. Chci jen říct, že se po tobě Katy sháněla." Odcházel.
Ta hraná strohost v jeho hlase, to upozornění, že ho nesháněl Christian, a odevzdanost ve větě "Jak myslíš", jako by to nebyla jeho věc a vůbec mu na Oliverovi nezáleželo, v něm zburcovala další vlnu pláče a zoufalství. Prudce se otočil.
"Ne! Nic není v pořádku!" křikl za ním. Christian se otočil. "Jestli si myslíš, že si tohle zasloužím, tak jen do toho! Pokračuj! Nič mě dál! Nevím, jestli máš vůbec tušení, jak moc mě to zabíjí! Jak mě zabíjí, že se tváříš, že je všechno v pořádku, jak se mi chceš pomstít a jak přede mnou schválně líbáš Julii, jako by ses mi mstil za Katy, jak jsi souhlasil, že přijdeš, jen abys mi mohl ubližovat, a tak dál! Dobře, zasloužím si to! Uznávám! Je to moje vina, všechno jsem podělal!" Znovu klesl na kolena, ale nepřestával se na Christiana dívat. Skrz slzy pořádně neviděl, jak se tváří. Snížil hlas, ale to mu na zoufalství naopak přidalo. "Bože, Christiane… Já už nemůžu. Bez tebe nic nezvládám, protože tě potřebuju, potřebuju tvou lásku… Je mi to tak líto! Kdybys věděl, jak moc, kdybys věděl, jak se musím přemáhat, abych ti to řekl do očí…! Prosím… odpusť mi to. Já už nevím, jak víc se mám omluvit…"
Sklopil hlavu a rukávem si otřel oči. Zbytečně - slzy nepřestávaly téct.
"Ach, Olli!" Christian si k němu klekl a vzal ho do náruče. "Lásko moje… už se neomlouvej. Za tohle můžu já… promiň mi to, promiň… bože, jsem pitomec…" Hladil ho po vlasech. Stíral mu slzy a políbil ho. "To nic… už je to v pořádku."
Oliver si opřel tvář o jeho rameno a nechal se hladit po zádech. Tiskl se k Christianovi. Konečně ho zachránil z toho kolotoče.
Christian se od něj odtáhl a zašeptal: "Katy."
Olli se otočil. Oba vstali, ale už bylo pozdě něco předstírat. Přišla k nim: "Co se děje?"
Christian přišel s pohotovou odpovědí: "Tady Olli -´´ položil mu ruku na rameno - "měl všeobecnou depresi ze života, tak jsem ho musel utěšit." Nuceně se zasmál.
Oliver přikývl a setřel si poslední slzy.
"Oh," povzdechla Katy, "Olli! Pojď, já tě vyléčím." Zavěsila se do něj a odvedla ho dovnitř.
Otočil se na Christiana a ten zašeptal: "Přijdu za chvíli."
Zůstal venku. Sám, ve tmě, zmatený a smutný. Musel nechat Olliho jít se svou předstíranou láskou. Kolikrát už tohle podstoupili? A kolikrát ještě podstoupí?








oh...musim uznat, že ten konec mi vážně vhrknul slzy do očí...nádhera...