Listopad 2009

My generation is zero

30. listopadu 2009 v 17:52 | Pip |  Site
"... all because of you I believe in angels, not the kind with wings, no, not the kind of halos..."

Dobrý den, mí milí zlatí boubelatí!
*předstírá, že sem řidávala POVÍDKY každý den a pravidelně podávala zprávy o tom, zda je živa*

Jaaaaak se máte? Já teda divně, protože jsem už druhý týden v kuse permanentně nemocná - ale ne natolik, abych mohla zůstat doma a léčit sse, místo toho, abych snášela kecy od tělocvikářky ... brrrr, jsem nakrknutá a celej svět se proti mně spiknul.
aaaah, leave me alone!
Zajímalo by mě, jestli tu ještě někdo něco vůbec čte!:D

No, ale to je jedno - mám dobré zprávy ohledně BS!
Jsem cca v půlce dalšího dílu, takže když se budu hooodně snažit, bude tu už - no, radši nebudu přesně říkat, kdy, protože bych to stejně pak nesplnila, že?:D
Halloweenská povídka je témě u konce (dobře, není, ale mám jí už dokonale vymyšlenou:D)!
Ha!

A taky bych chtěla oznámit něco ohledně Šílenství obyčejného života (vzpomínáte na to ještě někdo?:D Já skoro ne, ale to je jedno:D)
Myslím, že budu pokračovat, ale proběhnou tam změny - vím, že příběh ZDALEKA nebyl u konce, ale já už to prostě dokončit nemůžu. Už nejsem na gymplu a jsem na nové škole a to je tudíž nový příběh - řekla bych, že ještě šílenější, než ten předtím.
Je mi líto, jestli se vám to líbilo, ale přijde mi trošku ... zvláštní ... psát o něčem, co už prostě není a nikdy nebude.
Přijdou nové postavy - Gerard se tam samoržejmě oběvovat bude. I další, co neměli s gymlem nic společného. Prostě... nová kapitola.

Tak, to je asi tak všechno, mějte se famfárově a pilně komentujte!
:P
xxx

You make me wanna loose control

21. listopadu 2009 v 22:07 | Pip |  Site
" ... There is no escaping from a hardache, now I wanna put it back together... "

Ahoooj!
Tak, jak je??

Já se mám, kupodivu, zase fajn:D
Dosti bylo depresivních keců:D

No nic, přejděme k aktuálním a důležitým tématům!

Zajisté jste si všimli nového vzhledu, že?:D
No, a jak se vám líbí?
Mně se tedy líbí moc!! A vzniknul vlastně úplně náhodou!:D

Připomíná mi mimozemšťany - tudíž domov:D:D
Ani nevím, jak mě tohle napadlo, ale to je jedno, protože původně to mělo vypadat ÚPLNĚ jinak... a když říkám úplně, myslím docela úplně:D

Ale to je taky jedno (mně je nějak všechno jedno, kouám:D)

Každopádně se těším na vaše ohlasy:D

Taky jste si stoprocentně (no, i když si tím nejsem tak moc jistá) všimli nového dílu Bittersweet!!!
No ano! Je tady, a já čekám, až ho někdo okomentuje:D
Eliz, Cec a Pirátka nezklamaly, za což jsem jim také náležitě vděčná (!!!!), ale i ti, co sem chodí a zůstávají v anonymitě, by mohli občas taky něco napsat, neee?:D díky:D

Další díl totiž možná bude dřív, než je tady zvykem - no, i když se mi nerado vybočuje ze zajetých kolejí!:D

A co je důvodem mé povznesené nálady?:D
No, marihuana ne:D
Ale dneska je to můj včerejší zážitek - Koncert Alice Coopera (jestli ho neznáte, nic se neděje, on totiž koncertoval už když byli naši rodiče ve školce:D)!!!

Na pána v letech je ještě docela akční, to byste nevěřili!
Každopádně v Plzni převdel skvělou show, to asi jako vždycky, a moc jsem si to užila!
Skvělá kapela, on, to divadlo... Jednoznačně skvělý koncert:D

Ách, už mě bolí záda - nebo síš pořád mě bolí záda - tak se radši odebírám ke spánku.
Dobrou:):):)
xxx

Bittersweet XXII.

17. listopadu 2009 v 16:59 | Pip |  Bittersweet
Dobrý den!!!
Mám pro vás překvápko, to jste rádi, co?:D

Už jste ani nečekali, že bych v tomhle mohla někdy pokračovat, žejo?:D
Tak, abyste věděli, budu!!
Ani nevíte, jak mi tohle dalo zabrat, a to se tam - jako v posledních pěti dílech - stejně nic moc neděje... :D
Tak bych chtěla tohle pokračování věnovat každému, kdo si na ten příběh vzpomněl a taky každému, kdo ho komentoval, a kdo ho komentovat BUDE!
Protože nechápu, co se vám na tom líbí:D

Tak přeju hodně štěstí!!:)



Watching telly, drinking wine

10. listopadu 2009 v 18:02 | Pip |  Site
"... Who'd of known? Who'd of known? When you'd flash up on my phone, I'd no longer feel alone, no longer feel alone ..."

Dobrý den, mí milí zlatí boubelatí!
Jak se máte??
Já docela vytíženě.

Abyste věděli, ta škola mi dává jakože docela zabrat... nebo mám syndrom únavy jako Frank, ale na to to moc nevidím:D

Abyste byli v obraze ohledně mého psaní, začnu důležitou zprávou o Lie that fade away and die...
V nejbližší době (pravděpodobně hned, jak zveřejním tenhle článek) zruším rubriku.
Ne nebudu mazat povídku, jen jí přepíšu a bude trochu odlehčenější než jsem úůvodně zamýšlela.
Prostě mě nebaví psát vážně.
Nebude to úplně komedie typu Joerardu, ale bude tam lehký náznak onoho kousavého rýpání, který si nedokážu odpustit... pardon, já už se tak narodila!:D
Takže povídka zůstane, jen změním název a odsunuji zvěřejnění prvního dílu na Silvestra! HAHA!:D:D

A když už jsem se zmínila o Joerardu... někdo se dožadoval pokračování, tak vám můžu říct, že se ně co takového bude konat.
VÝHLEDOVĚ napíšu pokračování... ale ne přímo Joerard. Nějak jsem si zamilovala dvojici úchyl/chudáček (Gerard/Joe), že trochu pozměním dvojici, ale v základu to bude totéž... lehce... :D
Nová dvojice!! Anooo, ráda vymýšlím nové dvojice!
A když už jsme u prznění teplejch bratrů... připravte se na slash Bert/Nick!
HAHA!! :D:D

A když mluvíme ve slibech, brzy dokončím Halloweenskou povídku... i když maličko se zpožděním.
Já jsem v době HW neměla moc náladu na psaní, tak jsem to musela odložit.
Ale můžu vás potěšit, že jsem teď načerpala novou inspiraci a povídka čeká na dokončení!:D
Haha...

A abyste neplekali, že se vám nehlásí mé zaneprázdněné, nemocné a bůhvícoještěspoluatorky, možná se od Eliz (která si konečně uvědomila, že by se mohla vrátit ke psaní s Cec a se mnou:D) brzy dočkáme části pokračování On the thin ice (i když už to asi nikdo nečte:D), pak to s Cec dokončíme, když bude potřeba a další díl bude na světě!!
HAHA!:D

Taky jsem vám říkala, že dostanu k vánocům basovku, a že se moc těším a bla bla bla... :D
Nakonec jsem dostala nejluxusnější obyčejnou elekrtickou kytaru na světě!!
A vůbec mi to nevadí, protože jsem zjistila, že když se naučím na kytaru, basa už pak půjde sama a navíc budu moct zahrát i něco pořádnýho, co všichni známe pod názvem písnička:D
Takže jsem happy happy happy, kytara je ZDE, takže... ách, jako kytara pro začátečníka je to naprostý SEN!!
Jsem ráda a děkuju Ježíškovi! (Santa nechť políbí mi záda...:D)
***
A taky se zdokonaluju ve psaní deseti prsty!! I když jsem celý tenhle článek napsala, jak se mi zlíbilo:D
Už ani nevím...
Jo, takže moc nepočítejte, že sem něco přibyde rychle, ale na to už jste si zvykli, že?:D
**
A ještě, s Eliz a Cec jsme se v pátek zúčastnily koncertu Rise Against, jak už tady Cec předtím psala!!
Byl to vážně fenomenální koncert!!
Závidtě, kdo jste tam nebyl:P :D
HAHA!!

Tak se mějte krásně!!
xxx



Leaves

4. listopadu 2009 v 14:04 | Cecil |  Jednorázovky

Následující příběh je o jednom obyčejném chlapci a odehrává se v jeho vzpomínkách. Jmenuje se Kevin.
Sedí v lese na lavičce a vdechuje vůni podzimu. Listí v něm vyvolává léta staré vzpomínky. Paměť ho přenáší do mladých let - ještě si přesně pamatuje, jak s Nickem tenkrát, když byli malí, běhali po spadaném listí, skákali do jeho hromad a chytali to, které létalo vzduchem. Pamatuje si barvy i vůni listů - to se nemění. Jen Nickova tvář je vybledlá. Pamatuje si ho z časů, kdy byli mladí a šťastní. Kdy byli zamilovaní. Pamatuje si ho jako bratra a milence. Vzpomíná s nechladnoucí bolestí na jeho odjezd, na hádky, na vyřčená slova i slova stokrát vzatá zpátky, ale tím více vrytá do té části paměti, kde vzpomínat bolí. A nejvíc tenkrát bolela Nickova slova: Musím odjet, nebo si zničím život. Objetí, polibky, slzy, úsměvy, slova. Všechno tisíckrát zopakované v tisícerých obměnách. Ale stále stejný důvod: láska. Když Nick odjížděl, ještě patřil Kevinovi. Potom přišly rozhovory po telefonu, zprávy, dopisy. Doposud dlouhé a plné emocí. A Kevin se děsil chvíle, kdy se začnou zkracovat, až z nich zbudou jen jednotlivé věty a potom slova. A nakonec nic. Protože dálka rozdělí všechno - i bratrství a lásku. Ale tentokrát to nebyla dálka, co je rozdělila. Byla to nešťastná náhoda, která způsobila Nickovu smrt. A v plameni Kevinovy bolesti zurčel pramínek útěchy: vědomí, že Nick byl neustále s ním. Věděl to. Věděl, že ho Nick pořád miloval. Že i přes dálku zůstal s ním. Že odešel dřív, než je mohlo něco rozdělit. Svým způsobem za to byl Kevin vděčný. A on sám svého bratra nikdy nepřestal milovat.
To byl krátký příběh o chlapci, který sedával na lavičce v lese a vzpomínal tam na bratra a životní lásku. Sedával tam, dokud zimní sníh neodvál poslední listí.
Jmenoval se Kevin…