Dobrý den!!!
Mám pro vás překvápko, to jste rádi, co?:D
Už jste ani nečekali, že bych v tomhle mohla někdy pokračovat, žejo?:D
Už jste ani nečekali, že bych v tomhle mohla někdy pokračovat, žejo?:D
Tak, abyste věděli, budu!!
Ani nevíte, jak mi tohle dalo zabrat, a to se tam - jako v posledních pěti dílech - stejně nic moc neděje... :D
Tak bych chtěla tohle pokračování věnovat každému, kdo si na ten příběh vzpomněl a taky každému, kdo ho komentoval, a kdo ho komentovat BUDE!
Protože nechápu, co se vám na tom líbí:D
Tak přeju hodně štěstí!!:)

"A-ahoj,"vydechl jsem a ústa mi zůstala otevřená. Suzy na mě vycenila své bělostné zuby a Linda se zasmála.
"To je bratránek Joe, obvykle se chová normálně, ale nejspíš ztratil řeč."
"J-já jen… Suzy, neznáš - neznáš náhodou Sam Beckettovou? Nebo takhle, nejsi s ní příbuzná?"zeptal jsem se bez obalu. Protože tohle jinak vůbec nebylo možné. Linda se trochu zamračila, ale se Suzy ta otázka nijak neotřásla.
"Ne, ne, to nejsem."zakroutila hlavou a mile se usmála. "Proč?"
"A-ale to je jedno."šeptl jsem nevěřícně a dál se o tom nehodlal bavit. "Tak, holky, pojďte dovni-"
"To je jeho holka,"vykřikl Nick, strčil jsem do něj, aby mlčel, ale zřejmě to nepochopil. Ohlédl jsem se zpátky na Suzy. "Jsi jí totiž hrozně podobná."dodal a ve Suzyiných očích se temně zablesklo.
"Nicku,"zavrčel jsem a vstrčil ho do dveří, nedbaje na slušné vychování a to, že holky měly jít první. "Praštil ses do hlavy, nebo jsi se tak už narodil?"
"Co je?"zeptal se a dotčeně si masíroval rameno.
"To tě nenapadlo, že ta holka sem přijela sbalit si kluka na letní radovánky? A podle toho, že jsi jí prozradil, že vypadá jako moje holka, by ani nemusela za svojí kořistí chodit moc daleko!"vysvětlil jsem mu tiše, aby mě Linda z verandy, kde si sundávala boty, neslyšela. Nick se zašklebil.
"Si nějak moc věříš."
"Hele,"chytil jsem ho za límec košile. "Nerad bych problémy a pohled, co se jí objevil v očích, se mi moc nelíbil. Když vezmu v úvahu, že s ní budu muset, bůh ví, jak dlouho sdílet jeden dům, dost b y mě překvapilo, kdyby se té příležitosti nechytila. Zvlášť, kdyby ti náhodou vyklouzlo, že teď Sam není ve státě a zrovna to mezi námi neklape."syčel jsem mu do obličeje. Na pár okamžiků se v jeho očích objevil strach, ale povedlo se mu ho zase rychle zahnat. Ve tváři mu zase hrál ten jeho bezstarostný úsměv.
"Neměj strach, bratře,"sevřel moje nadloktí v náznaku, abych ho pustil. "Dám si pozor. A ty můžeš doufat, že si to nevyložila tak, jak si myslíš, pane paranoio."odstoupil ode mě. A poplácal mě po rameni. "A nemusíš hned tak vyjíždět."
"Hm,"zahučel jsem a loupl po bratrovi omluvnýma očima. Usmál se. "Já jen nechci další komplikace. Pohnojil jsem to už s tím Bertem a…" než jsem stihl větu nějak dokončit, do předsíně vtrhla Linda, v patách měla Suzy, a jala se vítat s mámou a Frankiem. Raději jsem se odebral do pokoje, abych se vyhnul tomu, že mi máti sdělí tu překvapivou novinku, že je Susan tak strašně podobná mé přítelkyni.
"To je bratránek Joe, obvykle se chová normálně, ale nejspíš ztratil řeč."
"J-já jen… Suzy, neznáš - neznáš náhodou Sam Beckettovou? Nebo takhle, nejsi s ní příbuzná?"zeptal jsem se bez obalu. Protože tohle jinak vůbec nebylo možné. Linda se trochu zamračila, ale se Suzy ta otázka nijak neotřásla.
"Ne, ne, to nejsem."zakroutila hlavou a mile se usmála. "Proč?"
"A-ale to je jedno."šeptl jsem nevěřícně a dál se o tom nehodlal bavit. "Tak, holky, pojďte dovni-"
"To je jeho holka,"vykřikl Nick, strčil jsem do něj, aby mlčel, ale zřejmě to nepochopil. Ohlédl jsem se zpátky na Suzy. "Jsi jí totiž hrozně podobná."dodal a ve Suzyiných očích se temně zablesklo.
"Nicku,"zavrčel jsem a vstrčil ho do dveří, nedbaje na slušné vychování a to, že holky měly jít první. "Praštil ses do hlavy, nebo jsi se tak už narodil?"
"Co je?"zeptal se a dotčeně si masíroval rameno.
"To tě nenapadlo, že ta holka sem přijela sbalit si kluka na letní radovánky? A podle toho, že jsi jí prozradil, že vypadá jako moje holka, by ani nemusela za svojí kořistí chodit moc daleko!"vysvětlil jsem mu tiše, aby mě Linda z verandy, kde si sundávala boty, neslyšela. Nick se zašklebil.
"Si nějak moc věříš."
"Hele,"chytil jsem ho za límec košile. "Nerad bych problémy a pohled, co se jí objevil v očích, se mi moc nelíbil. Když vezmu v úvahu, že s ní budu muset, bůh ví, jak dlouho sdílet jeden dům, dost b y mě překvapilo, kdyby se té příležitosti nechytila. Zvlášť, kdyby ti náhodou vyklouzlo, že teď Sam není ve státě a zrovna to mezi námi neklape."syčel jsem mu do obličeje. Na pár okamžiků se v jeho očích objevil strach, ale povedlo se mu ho zase rychle zahnat. Ve tváři mu zase hrál ten jeho bezstarostný úsměv.
"Neměj strach, bratře,"sevřel moje nadloktí v náznaku, abych ho pustil. "Dám si pozor. A ty můžeš doufat, že si to nevyložila tak, jak si myslíš, pane paranoio."odstoupil ode mě. A poplácal mě po rameni. "A nemusíš hned tak vyjíždět."
"Hm,"zahučel jsem a loupl po bratrovi omluvnýma očima. Usmál se. "Já jen nechci další komplikace. Pohnojil jsem to už s tím Bertem a…" než jsem stihl větu nějak dokončit, do předsíně vtrhla Linda, v patách měla Suzy, a jala se vítat s mámou a Frankiem. Raději jsem se odebral do pokoje, abych se vyhnul tomu, že mi máti sdělí tu překvapivou novinku, že je Susan tak strašně podobná mé přítelkyni.
***
Prakticky celý víkend jsem strávil zavřený v pokoji s tím, že se musím učit. Linda se Suzy nakonec stejně spaly v pokoji společně, tak jsem si já, i všichni mí bratři, mohl užívat svého osobního prostoru a komfortu plnými doušky. I když jsem se musel hodně snažit, abych se s jednou ze slečen nesrazil v koupelně. V jakoukoliv denní dobu. V neděli odpoledne mě přepadl pocit, že tam na mě číhají, aby si se mnou mohly popovídat, nebo se na mě jen kouknout a začít se chichotat a utéct. Ne, že by mi tohle nedělalo dobře a nelechtalo ego, ale Linda, proboha naše sestřenice, se mohla chovat i normálně. Vyrůstali jsme spolu, bože. Ale co naplat, rozhodně bylo dost těžké se těm dvěma vyhnout. Máma se také navíc rozhodla, že nám zkazí veškerý volný čas, který jsme mohli strávit ukrýváním se před našimi hosty. Naplánovala podrobný program toho, co budeme v následujících dnech společně s Lindou a Suzy dělat. Oba jsme samozřejmě skákali nadšením a mně nepomohla ani výmluva, že se musím učit na maturitu. Máti to zazdila tím, že mám ještě dost času. Dva týdny jsou doopravdy dost času. Tak jsme já a Nick, protože Kevin už nejspíš opustil rodinu, každé odpoledne vozili slečny na prohlídku města, na nákupy, na zmrzlinu, do parku a tak dál, a tak dál. Nechápal jsem, jak to dokážou tak bezstarostně dělat, když venku pořád nepřetržitě pršelo a v částech, kdy holky nakupovaly v obchodních domech, jsme s Nickem seděli v autě a zírali před sebe. Mohlo se totiž stát, že kdybychom šli do obchodu také, kolemjdoucí by nás, nespíš, považovali za dva roztomilé šťastné páry, podle toho, jak se na nás slečny věšely, když jsme někde byli všichni společně. A to mě, a bratra pravděpodobně taky, dost děsilo. A tak jsme zvolili plán ústupu a skrývání. Doopravdy mě to nudilo, tak jsem si v půli týdne začal do auta brát učebnice a Nick psal písničky. Sezením v autě jsme ten týden strávili víc času než spánkem.
"Až Kevin přijede, vykopnu ho z kapely."zamručel Nick, když holky se smíchem vyběhly z auta do dalšího obchodního centra. Protočil jsem oči.
"A kam vůbec zmizel? Naposledy jsem ho viděl v pondělí u snídaně. Co ho to popadlo?"zeptal jsem se s jistým vztekem v hlase.
"Proč asi? Nickieeee!"zapištěl vysokým hlasem a křečovitě se zašklebil. Přesně tak napodobil Lindu. Zasmál jsem se. "Nejspíš je u svojí holky."pokrčil rameny. Překvapeně jsem zamrkal.
"Holky?"
"No, asi jo…"odpověděl Nick, ale jistý si tím zrovna nebyl. Nepamatoval jsem si, jestli se nám Kevin o nějaké přítelkyni zmínil. Vždycky, když jsem se ho zeptal, jak na tom s dívkami je, jen se zasmál a změnil téma nebo dokonce odešel. Proto mi přišlo zvláštní, když beze slova odjížděl uprostřed noci a mizel někdy i na několik dní. Jako právě teď.
"Musíme to z něj vydolovat, až ho potkáme!"rozhodl jsem a zpečetil to ranou do palubní desky. Nick přikývl. "A hned potom odjedeme z města a necháme mu naše dvě kamarádky."
"Až Kevin přijede, vykopnu ho z kapely."zamručel Nick, když holky se smíchem vyběhly z auta do dalšího obchodního centra. Protočil jsem oči.
"A kam vůbec zmizel? Naposledy jsem ho viděl v pondělí u snídaně. Co ho to popadlo?"zeptal jsem se s jistým vztekem v hlase.
"Proč asi? Nickieeee!"zapištěl vysokým hlasem a křečovitě se zašklebil. Přesně tak napodobil Lindu. Zasmál jsem se. "Nejspíš je u svojí holky."pokrčil rameny. Překvapeně jsem zamrkal.
"Holky?"
"No, asi jo…"odpověděl Nick, ale jistý si tím zrovna nebyl. Nepamatoval jsem si, jestli se nám Kevin o nějaké přítelkyni zmínil. Vždycky, když jsem se ho zeptal, jak na tom s dívkami je, jen se zasmál a změnil téma nebo dokonce odešel. Proto mi přišlo zvláštní, když beze slova odjížděl uprostřed noci a mizel někdy i na několik dní. Jako právě teď.
"Musíme to z něj vydolovat, až ho potkáme!"rozhodl jsem a zpečetil to ranou do palubní desky. Nick přikývl. "A hned potom odjedeme z města a necháme mu naše dvě kamarádky."
***
Zmínkou o kapele ve mně Nick vyvolal pocit, že jsme něco propásli. Školní soutěž, která se měla konat devátého května. A fakt, že bylo už čtrnáctého, mě malinko znepokojil. Nick ale nevypadal nijak zvlášť nervózně, protože se o tom ani slovem nezmínil.
"Hele, pamatuješ si na tu soutěž, co měla způsobit proniknutí naší kapely do světa?"zeptal jsem se ho, když jsme konečně měli volnou chvíli doma. Seděli jsme v obýváku na sedačce a koukali skrz televizi.
"Myslíš tu školní?"otočil se na mě s nepřítomným pohledem v očích.
"Jo, přesně tu myslím."
"No, tak tu zrušili,"pokrčil rameny a dál se o tom nejspíš nehodlal bavit. Ovšem, když uviděl můj nechápavý výraz, opustil od plánu mě ignorovat. "Kvůli povodním."dodal na vysvětlenou. Opět úplně marně. Napřímil se v zádech a s nerudným zabručením se na mě pořádně podíval. Stále jsem na něj nechápavě civěl, tak protočil oči a zhluboka se nadechl. "Některým lidem z vedení školy přišlo trochu zvláštní pořádat soutěž talentů, když teď pár lidí, co se přihlásili, nemá kde bydlet. Spláchlo jim to domy a tak. Takže se místo toho pořádá sbírka na pomoc. Vážně už bys měl do školy začít chodit, všechno jde mimo tebe!"
"Mluvíš jako máma!"
"No, to asi protože má pravdu."sjel mě přísným pohledem, otočil jsem se zpátky k televizi, abych mu naznačil, že už se s ním nechci bavit. "A prospal jsi i dopis z nahrávacího studia."řekl jen tak mimochodem asi o minutu později. Při těch slovech jsem nadskočil.
"A?"pobídl jsem ho k pokračování. Nedočkavě jsem do něj strčil, ale Nick se jen potutelně usmál. Chvíli sledoval, jak se klepu nervozitou a užíval si moje trápení, než se konečně rozhodl mi udělat radost.
"A co? Líbilo se jim to… budeme nahrávat!"zakřičel šťastně a stáhl mě do objetí. Cítil jsem, jakoby mnou projela nová vlna energie, kterou jsem dlouho postrádal. Musel jsem se smát tak hlasitě, jak to jen šlo, protože takhle šťastný jsem už dlouho nebyl. To znamenalo, že budeme nahrávat desku, že budeme koncertovat a natáčet videoklipy. Že se třeba proslavíme a konečně… konečně se nám všem splní sen. To, že budeme moci dělat to, co nás baví a co umíme. Že prodáme svoje talenty, aby mohly těšit i jiné, než jen naše rodiče. Že budeme třeba cestovat po světě a poznáme věci, které se někomu nepoštěstí vidět za celý život. Mísily se ve mně samé pozitivní pocity. Téměř smazaly všechno okolo, dlouhou dobu jsem se takhle necítil. Vlastně ještě nikdy. Bylo to úžasné.
"Kdy začínáme?"zeptal jsem se po pár minutách absolutního nadšení.
"Na začátku prázdnin. Bože, už se nemůžu dočkat!"zasnil se brácha. Musel jsem se při pohledu na něj usmát. Jen jsem se trochu zarazil u faktu, že mě s touhle bezvadnou novinkou neseznámil o trochu dřív.
"A jak dlouho už to víme?"zeptal jsem se jako by nic.
"Hm, čtrnáct dní."pokrčil Nick rameny. Zamračil jsem se.
"A to jste mi to nemohli říct trochu dřív?"
"Měl jsi moc práce s depresí,"vyplázl na mě jazyk a já měl sto chutí mu ho vyrvat z pusy ven. Ovládl jsem se. "A chtěli jsme ti to s Kevinem říct spolu. Ale on je taky pořád někde v tahu, takže z toho sešlo."zahuhlal omluvným tónem.
"Aha."zabručel jsem a rozhodl se ho dál netrápit. Je škoda, že na nás teď Kevin jak se patří kašle. Ale co naděláme, třeba k tomu má nějaké vážné důvody, pro které nás vyškrtl ze seznamu. "No, to je jedno. Páni, představ si, jaký by to bylo, kdyby nám to vyšlo a my se fakt proslavili!"začal jsem nadšeně a Nick se vzrušením zavrtěl.
"Jo! Vyprodaný stadiony, miliony lidí by nás znaly! Bože, to je úžasný!"
"Jo, je to ta nejlepší zpráva za celou dobu od chvíle, kdy mi máma přestala volat čtyřikrát denně!"zakroutil jsem hlavou při té vzpomínce. Nick se zasmál a zahleděl se do dálky, zasnil se. Byl jsem tak nadšený z toho, co se může stát, že se mi doopravdy podařilo zapomenout na všechno okolo. "Musím to jít říct Sam!"vyskočil jsem energicky na nohy a jal se prohledávat svoje kapsy, abych našel mobil.
"Joe,"zaslechl jsem Nicka, ale odbyl jsem ho mávnutím ruky. Nalezení mobilu pro mě bylo nejpřednější, protože Sammy musela tuhle skvělou zprávu ihned slyšet. Jenže ten mobil jsem v kapse neměl, nebyl ani nikde v dohledu, což znamenalo jedině, že bude u mě v pokoji.
"Jdu si do pokoje pro mobil."oznámil jsem zvesela a dal se do kroku.
"Joe!"křikl Nick, když jsem procházel dveřmi. Podrážděně jsem se na něj otočil. Stál, v ruce držel můj telefon, ale nevypadal, že by mi ho chtěl podat. V očích mu stála zvláštní lítost a smutek. Nic neříkal, jen natáhl ruku, abych si od něj telefon vzal. Došlo mi, co se děje. Vzal jsem si mobil, ale na bratra jsem se nedíval. Slova se mi zadrhla v krku a vytvořila bolestivou a neprostupnou bariéru, která zadržovala moje slzy. Se skloněnou hlavou jsem se odebral po schodech nahoru. Bylo mi líto, že jsem Nickovi zkazil radost, bylo mi líto, že je všechno takhle komplikované a bylo mi tak líto, že tu Sam není. Možná by to bylo jednodušší, kdybych jí okamžitě zavolal, omluvil se a prosil ji, aby se vrátila zpátky. Nebo by možná bylo jednodušší, kdybych jí okamžitě zavolal a všechno to ukončil. Možná. Pomalu jsem prošel chodbou ke svému pokoji.
"Ahoj, Joe."usmála se Suzy, zatímco se opírala o moje dveře. Mdle jsem se usmál. "Čekala jsem tu na tebe." Ano, možná by bylo nejlepší na všechno zapomenout a skončit.
"Hele, pamatuješ si na tu soutěž, co měla způsobit proniknutí naší kapely do světa?"zeptal jsem se ho, když jsme konečně měli volnou chvíli doma. Seděli jsme v obýváku na sedačce a koukali skrz televizi.
"Myslíš tu školní?"otočil se na mě s nepřítomným pohledem v očích.
"Jo, přesně tu myslím."
"No, tak tu zrušili,"pokrčil rameny a dál se o tom nejspíš nehodlal bavit. Ovšem, když uviděl můj nechápavý výraz, opustil od plánu mě ignorovat. "Kvůli povodním."dodal na vysvětlenou. Opět úplně marně. Napřímil se v zádech a s nerudným zabručením se na mě pořádně podíval. Stále jsem na něj nechápavě civěl, tak protočil oči a zhluboka se nadechl. "Některým lidem z vedení školy přišlo trochu zvláštní pořádat soutěž talentů, když teď pár lidí, co se přihlásili, nemá kde bydlet. Spláchlo jim to domy a tak. Takže se místo toho pořádá sbírka na pomoc. Vážně už bys měl do školy začít chodit, všechno jde mimo tebe!"
"Mluvíš jako máma!"
"No, to asi protože má pravdu."sjel mě přísným pohledem, otočil jsem se zpátky k televizi, abych mu naznačil, že už se s ním nechci bavit. "A prospal jsi i dopis z nahrávacího studia."řekl jen tak mimochodem asi o minutu později. Při těch slovech jsem nadskočil.
"A?"pobídl jsem ho k pokračování. Nedočkavě jsem do něj strčil, ale Nick se jen potutelně usmál. Chvíli sledoval, jak se klepu nervozitou a užíval si moje trápení, než se konečně rozhodl mi udělat radost.
"A co? Líbilo se jim to… budeme nahrávat!"zakřičel šťastně a stáhl mě do objetí. Cítil jsem, jakoby mnou projela nová vlna energie, kterou jsem dlouho postrádal. Musel jsem se smát tak hlasitě, jak to jen šlo, protože takhle šťastný jsem už dlouho nebyl. To znamenalo, že budeme nahrávat desku, že budeme koncertovat a natáčet videoklipy. Že se třeba proslavíme a konečně… konečně se nám všem splní sen. To, že budeme moci dělat to, co nás baví a co umíme. Že prodáme svoje talenty, aby mohly těšit i jiné, než jen naše rodiče. Že budeme třeba cestovat po světě a poznáme věci, které se někomu nepoštěstí vidět za celý život. Mísily se ve mně samé pozitivní pocity. Téměř smazaly všechno okolo, dlouhou dobu jsem se takhle necítil. Vlastně ještě nikdy. Bylo to úžasné.
"Kdy začínáme?"zeptal jsem se po pár minutách absolutního nadšení.
"Na začátku prázdnin. Bože, už se nemůžu dočkat!"zasnil se brácha. Musel jsem se při pohledu na něj usmát. Jen jsem se trochu zarazil u faktu, že mě s touhle bezvadnou novinkou neseznámil o trochu dřív.
"A jak dlouho už to víme?"zeptal jsem se jako by nic.
"Hm, čtrnáct dní."pokrčil Nick rameny. Zamračil jsem se.
"A to jste mi to nemohli říct trochu dřív?"
"Měl jsi moc práce s depresí,"vyplázl na mě jazyk a já měl sto chutí mu ho vyrvat z pusy ven. Ovládl jsem se. "A chtěli jsme ti to s Kevinem říct spolu. Ale on je taky pořád někde v tahu, takže z toho sešlo."zahuhlal omluvným tónem.
"Aha."zabručel jsem a rozhodl se ho dál netrápit. Je škoda, že na nás teď Kevin jak se patří kašle. Ale co naděláme, třeba k tomu má nějaké vážné důvody, pro které nás vyškrtl ze seznamu. "No, to je jedno. Páni, představ si, jaký by to bylo, kdyby nám to vyšlo a my se fakt proslavili!"začal jsem nadšeně a Nick se vzrušením zavrtěl.
"Jo! Vyprodaný stadiony, miliony lidí by nás znaly! Bože, to je úžasný!"
"Jo, je to ta nejlepší zpráva za celou dobu od chvíle, kdy mi máma přestala volat čtyřikrát denně!"zakroutil jsem hlavou při té vzpomínce. Nick se zasmál a zahleděl se do dálky, zasnil se. Byl jsem tak nadšený z toho, co se může stát, že se mi doopravdy podařilo zapomenout na všechno okolo. "Musím to jít říct Sam!"vyskočil jsem energicky na nohy a jal se prohledávat svoje kapsy, abych našel mobil.
"Joe,"zaslechl jsem Nicka, ale odbyl jsem ho mávnutím ruky. Nalezení mobilu pro mě bylo nejpřednější, protože Sammy musela tuhle skvělou zprávu ihned slyšet. Jenže ten mobil jsem v kapse neměl, nebyl ani nikde v dohledu, což znamenalo jedině, že bude u mě v pokoji.
"Jdu si do pokoje pro mobil."oznámil jsem zvesela a dal se do kroku.
"Joe!"křikl Nick, když jsem procházel dveřmi. Podrážděně jsem se na něj otočil. Stál, v ruce držel můj telefon, ale nevypadal, že by mi ho chtěl podat. V očích mu stála zvláštní lítost a smutek. Nic neříkal, jen natáhl ruku, abych si od něj telefon vzal. Došlo mi, co se děje. Vzal jsem si mobil, ale na bratra jsem se nedíval. Slova se mi zadrhla v krku a vytvořila bolestivou a neprostupnou bariéru, která zadržovala moje slzy. Se skloněnou hlavou jsem se odebral po schodech nahoru. Bylo mi líto, že jsem Nickovi zkazil radost, bylo mi líto, že je všechno takhle komplikované a bylo mi tak líto, že tu Sam není. Možná by to bylo jednodušší, kdybych jí okamžitě zavolal, omluvil se a prosil ji, aby se vrátila zpátky. Nebo by možná bylo jednodušší, kdybych jí okamžitě zavolal a všechno to ukončil. Možná. Pomalu jsem prošel chodbou ke svému pokoji.
"Ahoj, Joe."usmála se Suzy, zatímco se opírala o moje dveře. Mdle jsem se usmál. "Čekala jsem tu na tebe." Ano, možná by bylo nejlepší na všechno zapomenout a skončit.
***
"Už by mohlo přestat pršet!"pronesla máma jen tak do vzduchu, zatímco rozlévala čaj do sedmi hrnků. Opřel jsem se loktem o stůl a podložil si hlavu, počasí mi bylo ukradené. Ze všeho nejradši bych stejně jen seděl u sebe v pokoji a snažil se nevylézat, místo toho, abych dělal šoféra Lindě a Suzy a poslouchal Nickovy stížnosti. Jenže s mámou se nedalo smlouvat. Na dnešek jsme měli naplánovaný výlet do místního aquaparku, máma si asi myslela, že to mě a Nicka zaujme natolik, že se budeme chtít také zúčastnit, tak koupila rovnou čtyři lístky. Což znamenalo, že se tam musíme aspoň na chvíli ukázat, aby holky viděly, že se jim nestraníme.
"A co holky, pánové?"zeptala se Linda po chvilce zvesela. Nick se rychle napil čaje, aby nemusel hned odpovídat a já se zarazil v půlce žvýkání sousta. Vytřeštil jsem na sestřenici oči, ale jí zřejmě nepřišlo, že tohle není zrovna vhodné téma ke konverzaci u snídaně. Jakmile to máma zaregistrovala, uctivě vyklidila pole. Ale mám pocit, že poslouchala za dveřmi, aby zjistila, jak se mi z toho podaří vybruslit. Linda se stále usmívala a šibalsky pomrkávala na Suzy, která seděla vedle mě. Nevím proč zaujala zrovna tuhle pozici, ale snad jí dojde, že nemá šanci, když začnu mluvit o Sam. Nechal jsem se ještě jednou pobídnout k hovoru, než jsem vůbec začal přemýšlet o tom, jak vysvětlím, že se tady Sam za celou tu dobu ani jednou neukázala.
"Hm, no…"protáhl jsem, abych získal nějaký ten čas. "Jak vám Nick už prozradil, jednu holku mám."pokrčil jsem rameny a dál mlčel. V duchu jsem doufal, že to bude návštěvnicím stačit, ale ty se jen tak odbýt nenechaly.
"A jak se jmenuje?"zeptala se Linda tónem, kterým by mluvila s idiotem.
"Jmenuje se Samantha,"odpověděl jsem jí stejně. "A chodíme spolu do třídy, má červené vlasy a bydlí a opačné straně města."odříkal jsem rychle a téměř nesrozumitelně. Zaslechl jsem Nickovo tiché pochechtávání.
"A proč jsi nám ji ještě nepředstavil? Ráda bych ji poznala."sjela mě Linda dotčeným pohledem.
"To protože teď není ve městě. Jela… k babičce."vychrlil jsem kvapně a vteřinu na to zachytil Nickův pohled, který v sobě nesl jasné známky posměchu. Snažil jsem se vykouzlit nějaký úsměv na rtech, abych působil uvolněně a naprosto vyrovnaně, ale podle smíchu mého drahého bratra to nejspíš stejně vypadalo jako křečovitý škleb. Linda pochybovačně zvedla jedno obočí.
"A proč ses nám o ní ještě ani jednou nezmínil?"
"No, nechtěl jsem vás otravovat… jste tu na návštěvě, tak je to přece…"zadrhl jsem se, do kuchyně totiž vešla máma a začala s tím, že se nesmíme flákat, protože ještě nemáme připravené věci a do aquaparku máme jít už ne jedenáctou, protože přes oběd tam není tolik lidí a tím pádem si to budeme moct víc užít. Vyrazili jsme za necelou půlhodinu. Nick se snažil vtipkovat a projevit tak svou snahu o to, aby se holky skutečně bavily, ale moc mu to nevycházelo. Jeho křečovité úsměvy a nucený smích spíš poukazovaly na to, že se neskutečně nudí. Já radši jen poslušně a tiše řídil. Nezkoušel jsem se zapojit do rozhovoru, protože chichotání skutečně nebyl můj obor. Snažil jsem se soustředit vyloženě na provoz, protože pořád ještě pršelo, ne sice tak hustě jako předtím, ale stejně. Nechtěl jsem myslet na nic jiného, protože by to stejně nemělo žádný valný smysl, když už jsem to zkoušel posuzovat ze všech možných perspektiv. S tím, jak běžel čas, jsem začínal docházet k názoru, že to ve finále bude stejně všechno jedno.
"A co holky, pánové?"zeptala se Linda po chvilce zvesela. Nick se rychle napil čaje, aby nemusel hned odpovídat a já se zarazil v půlce žvýkání sousta. Vytřeštil jsem na sestřenici oči, ale jí zřejmě nepřišlo, že tohle není zrovna vhodné téma ke konverzaci u snídaně. Jakmile to máma zaregistrovala, uctivě vyklidila pole. Ale mám pocit, že poslouchala za dveřmi, aby zjistila, jak se mi z toho podaří vybruslit. Linda se stále usmívala a šibalsky pomrkávala na Suzy, která seděla vedle mě. Nevím proč zaujala zrovna tuhle pozici, ale snad jí dojde, že nemá šanci, když začnu mluvit o Sam. Nechal jsem se ještě jednou pobídnout k hovoru, než jsem vůbec začal přemýšlet o tom, jak vysvětlím, že se tady Sam za celou tu dobu ani jednou neukázala.
"Hm, no…"protáhl jsem, abych získal nějaký ten čas. "Jak vám Nick už prozradil, jednu holku mám."pokrčil jsem rameny a dál mlčel. V duchu jsem doufal, že to bude návštěvnicím stačit, ale ty se jen tak odbýt nenechaly.
"A jak se jmenuje?"zeptala se Linda tónem, kterým by mluvila s idiotem.
"Jmenuje se Samantha,"odpověděl jsem jí stejně. "A chodíme spolu do třídy, má červené vlasy a bydlí a opačné straně města."odříkal jsem rychle a téměř nesrozumitelně. Zaslechl jsem Nickovo tiché pochechtávání.
"A proč jsi nám ji ještě nepředstavil? Ráda bych ji poznala."sjela mě Linda dotčeným pohledem.
"To protože teď není ve městě. Jela… k babičce."vychrlil jsem kvapně a vteřinu na to zachytil Nickův pohled, který v sobě nesl jasné známky posměchu. Snažil jsem se vykouzlit nějaký úsměv na rtech, abych působil uvolněně a naprosto vyrovnaně, ale podle smíchu mého drahého bratra to nejspíš stejně vypadalo jako křečovitý škleb. Linda pochybovačně zvedla jedno obočí.
"A proč ses nám o ní ještě ani jednou nezmínil?"
"No, nechtěl jsem vás otravovat… jste tu na návštěvě, tak je to přece…"zadrhl jsem se, do kuchyně totiž vešla máma a začala s tím, že se nesmíme flákat, protože ještě nemáme připravené věci a do aquaparku máme jít už ne jedenáctou, protože přes oběd tam není tolik lidí a tím pádem si to budeme moct víc užít. Vyrazili jsme za necelou půlhodinu. Nick se snažil vtipkovat a projevit tak svou snahu o to, aby se holky skutečně bavily, ale moc mu to nevycházelo. Jeho křečovité úsměvy a nucený smích spíš poukazovaly na to, že se neskutečně nudí. Já radši jen poslušně a tiše řídil. Nezkoušel jsem se zapojit do rozhovoru, protože chichotání skutečně nebyl můj obor. Snažil jsem se soustředit vyloženě na provoz, protože pořád ještě pršelo, ne sice tak hustě jako předtím, ale stejně. Nechtěl jsem myslet na nic jiného, protože by to stejně nemělo žádný valný smysl, když už jsem to zkoušel posuzovat ze všech možných perspektiv. S tím, jak běžel čas, jsem začínal docházet k názoru, že to ve finále bude stejně všechno jedno.
***
Když jsme dorazili k samotné budově aquaparku, pustila se do mě zima. Nikam se mi nechtělo chodit, natožpak plavat. Odolával jsem pokušení odejít někam do kavárny, vzít si knihu a znovu si projít některé maturitní otázky. Zkusil jsem to navrhnout ostatním, ale Nickův útrpný výraz a moje bratrská láska - nebo spíš pud sebezáchovy - mi nedovolila odejít. Nakonec jsem tedy skončil v plavkách v bazénku s vodou po kolena a s nafukovacím kruhem v ruce. Linda si mě a Nicka takhle chtěla vyfotit, aby tetě mohla ukázat, jak jsme od doby, co jsme byli naposledy u tety a koupali se v bazénu, vyrostli. Bylo mi vážně hodně do smíchu. Zatímco jsem já tiše trpěl, Nick se začal zbavovat krunýře netečného hocha a dobře se s děvčaty bavil. Snažil se mě do víru zábavy vtáhnout také, a já mu docela dlouho a statečně odolával, než jsem dvacet minut před tím, než jsme měli odejít, podlehl. Což mělo za následek spoustu smíchu a fotek a také prodloužení rezervace ještě o hodinu. Nakonec jsem musel uznat, že s Lindou a Suzy není zas taková nuda a že když přehlednu ty jejich bezdůvodné a nekontrolované výbuchy smíchu, jsou vlastně docela normální a milé. Když jsem potom hodnotil celou situaci, vlastně jsem si to docela užil.
***
Když jsme dorazili domů, nahnali jsme se rovnou do kuchyně, kde na nás čekala vydatná svačina v podobě pečeného kuřete, které měl zbytek rodiny k obědu. A také Kevin, náš straší bratr, po němž už jsme málem vyhlásili pátrání. Jakmile ho Linda spatřila, vrhla se mu do náručí a hlasitě se s ním vítala. Nevypadal příliš nadšeně, ale statečně se držel.
"A kde ses toulal celou tu dobu? Jsme tu už skoro týden, a ty ses ani jednou neukázal!" ptala se Linda, když jsme se všichni usadili ke stolu. Kevin po mně a po Nickovi loupnul omluvným pohledem, ale my se radši vůbec nevyjadřovali a věnovali se jídlu. Stejně jako Suzy, která nevěděla, co jiného dělat.
"Byl jsem mimo město, musel jsem něco zřídit ohledně školy…"řekl tiše a sklopil pohled k desce stolu. Tušil, že se na něj s Nickem poděšeně otočíme.
"Školy?!"vyjekli jsme oba najednou, Kevin kývl kudrnatou hlavou.
"Jdu na vysokou,"pronesl odevzdaně. Nestačil jsem popadat dech a můj ctěný mladší bratr na tom asi nebyl o nic lépe. Mlčky jsme na Kevina civěli a snažili se, abychom si dobře přebrali to, co nám právě naservíroval. Linda se podivila, jak nás to vzalo, ale když na ni nikdo nereagoval, došlo jí, že do tohohle se motat nemůže. Kevin se stále vyhýbal našim pohledům.
"Cože?"zeptal jsem se nepřirozeně vysokým hlasem, Kevin na mě provinile mrknul. Nadechl se, že něco řekne, ale Nick ho hlasitě přerušil. "Jak si to představuješ? Teď, když nám přišel ten dopis a my budeme nahrávat?! To ti nedošlo, že tě taky potřebujeme, abychom to album vůbec nahráli?"vyskočil od stolu, strčil do něj a všechen čaj z převrácených hrnků stékal po stole na zem. Nikdo se nenamáhal to utírat. Nick shlížel na Kevina a nebylo poznat, jestli je víc naštvaný nebo zklamaný.
"Nicku, s tím albem si vůbec nemůžeme být jistí, je to padesát na-"
"Chceš říct, že se takovou dobu dřeme - zlepšujeme, a ty ani nevěříš, že by se nám to mohlo povést?"ptal se Nick tónem, ze kterého bylo jasně poznal pohrdání a vztek. Za jiných okolností by mě vyděsilo, že ten tón používá a možná by mi Kevina bylo i líto, jenže teď jsem musel dát za pravdu mladšímu bráchovi. Protože teď nás ten starší zklamal.
"To jsem neřekl!"vyjel ostře Kevin a postavil se také. "Ale prosím tě, pochop, že je to nejisté! Kdyby to nevyšlo, musím taky něco dělat! A už se mi dál nechce válet se doma a přiživovat se u rodičů!"
"Ale no tak!"odfrkl si Nick.
"Je to pravda!"
"A nemyslíš, že jsi nám to mohl aspoň sdělit? Protože my se tu radujeme z úspěchu a ty zatím odkopáváš naší sebedůvěru s tím, že nejsme tak dobří, jak si myslíme!"obvinil Kevina Nick, ale to už mi napovídalo, že by mohlo dojít k něčemu horšímu, než je jen malá výměn názorů.
"Nicku,"pomalu jsem vstal. "I když se mi to těžko říká, Kevin má pravdu. Nikdo neřekl, že budeme mít úspěch…"poznamenal jsem tiše. Nick se na mě prudce otočil a vypadal, že na mě začne plivat lávu. Chvilku trvalo, než se uklidnil.
"Jo, to je pravda."pokrčil rameny. "Ale ty sis - i když teď maturuješ - nenašel,"otočil se na Kevina. "Vysokou."štěkl, otočil se na patě a s dusotem opustil místnost. Kev na mě hodil omluvný pohled, ale já se otočil směrem k oknu, neměl jsem náladu na nějaké omluvy. Pořád pršelo.
"A kde ses toulal celou tu dobu? Jsme tu už skoro týden, a ty ses ani jednou neukázal!" ptala se Linda, když jsme se všichni usadili ke stolu. Kevin po mně a po Nickovi loupnul omluvným pohledem, ale my se radši vůbec nevyjadřovali a věnovali se jídlu. Stejně jako Suzy, která nevěděla, co jiného dělat.
"Byl jsem mimo město, musel jsem něco zřídit ohledně školy…"řekl tiše a sklopil pohled k desce stolu. Tušil, že se na něj s Nickem poděšeně otočíme.
"Školy?!"vyjekli jsme oba najednou, Kevin kývl kudrnatou hlavou.
"Jdu na vysokou,"pronesl odevzdaně. Nestačil jsem popadat dech a můj ctěný mladší bratr na tom asi nebyl o nic lépe. Mlčky jsme na Kevina civěli a snažili se, abychom si dobře přebrali to, co nám právě naservíroval. Linda se podivila, jak nás to vzalo, ale když na ni nikdo nereagoval, došlo jí, že do tohohle se motat nemůže. Kevin se stále vyhýbal našim pohledům.
"Cože?"zeptal jsem se nepřirozeně vysokým hlasem, Kevin na mě provinile mrknul. Nadechl se, že něco řekne, ale Nick ho hlasitě přerušil. "Jak si to představuješ? Teď, když nám přišel ten dopis a my budeme nahrávat?! To ti nedošlo, že tě taky potřebujeme, abychom to album vůbec nahráli?"vyskočil od stolu, strčil do něj a všechen čaj z převrácených hrnků stékal po stole na zem. Nikdo se nenamáhal to utírat. Nick shlížel na Kevina a nebylo poznat, jestli je víc naštvaný nebo zklamaný.
"Nicku, s tím albem si vůbec nemůžeme být jistí, je to padesát na-"
"Chceš říct, že se takovou dobu dřeme - zlepšujeme, a ty ani nevěříš, že by se nám to mohlo povést?"ptal se Nick tónem, ze kterého bylo jasně poznal pohrdání a vztek. Za jiných okolností by mě vyděsilo, že ten tón používá a možná by mi Kevina bylo i líto, jenže teď jsem musel dát za pravdu mladšímu bráchovi. Protože teď nás ten starší zklamal.
"To jsem neřekl!"vyjel ostře Kevin a postavil se také. "Ale prosím tě, pochop, že je to nejisté! Kdyby to nevyšlo, musím taky něco dělat! A už se mi dál nechce válet se doma a přiživovat se u rodičů!"
"Ale no tak!"odfrkl si Nick.
"Je to pravda!"
"A nemyslíš, že jsi nám to mohl aspoň sdělit? Protože my se tu radujeme z úspěchu a ty zatím odkopáváš naší sebedůvěru s tím, že nejsme tak dobří, jak si myslíme!"obvinil Kevina Nick, ale to už mi napovídalo, že by mohlo dojít k něčemu horšímu, než je jen malá výměn názorů.
"Nicku,"pomalu jsem vstal. "I když se mi to těžko říká, Kevin má pravdu. Nikdo neřekl, že budeme mít úspěch…"poznamenal jsem tiše. Nick se na mě prudce otočil a vypadal, že na mě začne plivat lávu. Chvilku trvalo, než se uklidnil.
"Jo, to je pravda."pokrčil rameny. "Ale ty sis - i když teď maturuješ - nenašel,"otočil se na Kevina. "Vysokou."štěkl, otočil se na patě a s dusotem opustil místnost. Kev na mě hodil omluvný pohled, ale já se otočil směrem k oknu, neměl jsem náladu na nějaké omluvy. Pořád pršelo.








...