
Následující příběh je o jednom obyčejném chlapci a odehrává se v jeho vzpomínkách. Jmenuje se Kevin.
…
Sedí v lese na lavičce a vdechuje vůni podzimu. Listí v něm vyvolává léta staré vzpomínky. Paměť ho přenáší do mladých let - ještě si přesně pamatuje, jak s Nickem tenkrát, když byli malí, běhali po spadaném listí, skákali do jeho hromad a chytali to, které létalo vzduchem. Pamatuje si barvy i vůni listů - to se nemění. Jen Nickova tvář je vybledlá. Pamatuje si ho z časů, kdy byli mladí a šťastní. Kdy byli zamilovaní. Pamatuje si ho jako bratra a milence. Vzpomíná s nechladnoucí bolestí na jeho odjezd, na hádky, na vyřčená slova i slova stokrát vzatá zpátky, ale tím více vrytá do té části paměti, kde vzpomínat bolí. A nejvíc tenkrát bolela Nickova slova: Musím odjet, nebo si zničím život. Objetí, polibky, slzy, úsměvy, slova. Všechno tisíckrát zopakované v tisícerých obměnách. Ale stále stejný důvod: láska. Když Nick odjížděl, ještě patřil Kevinovi. Potom přišly rozhovory po telefonu, zprávy, dopisy. Doposud dlouhé a plné emocí. A Kevin se děsil chvíle, kdy se začnou zkracovat, až z nich zbudou jen jednotlivé věty a potom slova. A nakonec nic. Protože dálka rozdělí všechno - i bratrství a lásku. Ale tentokrát to nebyla dálka, co je rozdělila. Byla to nešťastná náhoda, která způsobila Nickovu smrt. A v plameni Kevinovy bolesti zurčel pramínek útěchy: vědomí, že Nick byl neustále s ním. Věděl to. Věděl, že ho Nick pořád miloval. Že i přes dálku zůstal s ním. Že odešel dřív, než je mohlo něco rozdělit. Svým způsobem za to byl Kevin vděčný. A on sám svého bratra nikdy nepřestal milovat.
…
To byl krátký příběh o chlapci, který sedával na lavičce v lese a vzpomínal tam na bratra a životní lásku. Sedával tam, dokud zimní sníh neodvál poslední listí.
Jmenoval se Kevin…








*líbí se mi*