Chicken Tale chapter twelve

23. února 2010 v 17:26 | Pip |  Chicken Tale
A my i nadále pokračujeme, i když to nikdo nekomentuje!:D


"Promiň?" šeptl Robin, děsíc se Hubrechtova výrazu v obličeji.
"To je otázka?" zvedl blondýn jedno obočí a Robin polkl tak hlasitě, že si Sean pomyslel, že by si měl ještě přidat, protože má asi pořád hlad.
"Ne," houkl pak Rob. "Promiň." Opravil se a pomalu odložil vidličku, aby se náhodou nestalo ještě něco dalšího a pak se stejnou opatrností chytil svého přítele za ruku a odtáhnul mu jí ze zraněného místa. Hub sykl bolestí. "Ale, to nic není," zhodnotil jeho zranění Rob, otřel mu kapičku krve ubrouskem, dal mu letmou pusu na rty a dál se o tom nehodlal bavit. Hubrecht se dotčeně odvrátil a nervózně klepal nohou. Říkal si, že to se mu snad jenom zdá, začal chodit s absolutním ignorantem. Kdyby měl obě ruce zdravé, byl by ho uškrtil. Robin se chopil svojí vidličky a, jakoby nic, pokračoval v rozhovoru se stále se pochechtávajícím Zackym.
"A to je jako všechno?" zeptal se Hubča, poté, co se dokázal ovládnout a nezačal na něj ječet.
"A co by se mělo dít dál?" otočil se na něj Robin a nechápavě si ho prohlížel. "Nic to není, doma ti to pofoukám a udělám všechno proto, aby ti bylo líp a mně bylo odpuštěno," usmál se pak a nasadil perverzní tón hlasu. Hubrecht chvíli váhal, docela se mu ta nabídka zamlouvala, ale pak mu došlo, že na sex stejně ještě dnes přijde řada, tak se rozhodl pomstít. Chvíli dělal, jakože nic a pak to udělal. Vzal svou vidličku do levé ruky - která byla mimochodem doopravdy levá, neuměl si s ní zamíchat ani kafe. Proto se někteří divili, že vůbec dokáže hrát na kytaru - a pečlivě zaměřil Robinovo stehno. Nechtěl ho píchnout moc, jen spíš tak pošťouchnout. Ale protože to byl kluk šikovnej, opřel se do své rány vší silou a úspěšně Robinovo stehno minul, a tak se vidlička zabodla přesně tam, kam neměla. Mezi obě Robova stehna. Nebohý majitel napíchlého párku vyprskal všechno víno, kterého se právě napil, a zaječel tak nahlas, že se na jejich stůl opět soustředila pozornost celé restaurace. Doopravdy pomalu otočil hlavu na Hubrechta, který stále držel vidličku tam, kde přistála, a s vytřeštěnýma očima čekal na to, co se bude dít dál.
"Jejky," vydechl asi po deseti vteřinách a vytáhnul vidličku, hodil jí na stůl a dál už s ní neměl v úmyslu konzumovat své jídlo.
"Jejky?!" zakvičel Robin vysokým hlasem a začal si rukou šmátrat v rozkroku, aby se ujistil, že je všechno na svém místě a sjel Hubrechta naštvaným pohledem. "Tak za tohle bych ti měl přinejmenším vypíchnout oko, debile!"
"No dovol! Málem se ti to povedlo! A navíc, tohle byla nehoda!" bránil se Hubrecht.
"Taky jsem tě neškrábnul schválně! A ty se musíš chovat jako dítě a hned mi to oplatit!"
"Říkám, že to nebylo naschvál!" protočil Hubrecht oči. "A ty ses jako dítě choval první, když jsi mě srazil tenkrát na ulici!" zaútočil znovu. Brian se plácl do čela a schoval hlavu do dlaní, napadlo ho, že do téhle restaurace už asi nikdy nevkročí a v duchu se začal loučit s těmi úžasnými parketami, co tady mají. Ian do sebe nalil zbytek obsahu lahve vína a mávnul na číšníka, který okamžitě přiskotačil a přinesl mu další. Sean se provinile prohraboval ve svém talíři a říkal si, že do toho útoku na kuře neměl Robina nutit a Zacky se radši distancoval od veškerého dění a rozhodl se napsat esemesku mamince. Kdežto Robinovi už došla trpělivost.
"To to budeš pořád vytahovat?"
"Jo! Budu, abys věděl!" založil ruce na prsou Hub a mírně začal působit dětským dojmem. "Kdybys bezvládně ležel na zemi a nad tebou čuměl ksicht jako ty, taky bys z toho měl trauma!"
"Cože?" žasnul Robin. "Já jsem podle tebe ksicht?!" poslední slovo řekl s takovým opovržením, že z něj začal jí strach. Praštil příborem o stůl a otočil se na Hubrechta úplně. Ten zkameněl. "Hele, tak já se s tebou klidně teď hned můžu rozejít!" křikl. Zack přestal psát SMS, Brian vzhlédnul od parket, Sean se zarazil a Ian si dal další sklenici vína. Hubík na Robíka chvíli překvapeně zíral, napadlo ho, že takhle ten vztah ukončit nechce, vždyť teprve začal. Dokonce mu na mysl přišla i omluva, ale hned to zazdil. Robin se s ním doopravdy přeci rozejít nechce.
"No," protáhl. "To klidně můžeš!" odpověděl s ledovým klidem a Robin se zarazil. Chvíli si čučeli do očí a zbytek stolu, a blízcí sousedé od dalších stolů, napjatě vyčkávali, jak zareaguje.
"Tse," odfrkl si a přejel si Huba mírně znechuceným pohledem. "Tu radost ti neudělám." Pronesl, otočil se zpátky a jako by nic pokračoval v jídle. Po jednom soustu se ale znovu otočil na svého přítele. "Rozejdu se s tebou totiž až potom. Ne před celou restaurací." Řekl s ledovým klidem a pokračoval v jídle. Všichni osadníci stolu na něj zaraženě koukali. Nejvíc samozřejmě Hubrecht, který si chvilku přehrával v hlavě, co vlastně řekl, než mu to došlo. Aby nebylo poznat, že mu to vehnalo do očí slzy, napil se pořádně vína a sklonil se nad svůj talíř. Nemohl promluvit, protože by jeho hlas určitě nebyl tak sebevědomý, jako před tím. Vší silou se snažil vymyslet, jak z tohohle vybruslit. Nechtěl, aby se s ním rozešel. Bohužel jeho peroxidní hlavu nenapadlo, že by se prostě mohl omluvit. A tak tam dál seděl a snažil se dělat, jako by se nic nestalo. Třeba ho to do konce večeře přejde.
Od téhle události už se mluvilo jen málo. Vlastně jediný kdo mluvil, byl Brian, Zacky a Robin, který se snažil působit vyrovnaně, aby Hubrechta ještě víc dorazil. Ve skutečnosti měl co dělat, aby odtamtud neutekl a nešel rozkopat nějakou popelnici nebo něco podobného. Po jídle chvilku mlčky seděli a hromadně do sebe lili víno. Pro všechny tahle večeře byla náročná na nervy. Brian radši všechnu útratu zaplatil, aby nedošlo k dalším trapasům před zaměstnanci tohoto podniku a spěšně vykročil k východu. Zacky na tom nebyl jinak. Ostatní se ale se sklopenými hlavami šourali rychlostí splašené želvy. Zastavili se před podnikem a rozpačitě po sobě koukali.
"No kluci, mějte se. My radši půjdeme. Tohle si musíte vyřešit sami." Řekl Brian a Zacky přitakal. Společně ruku v ruce poodešli na roh ulice, kde si zastavili taxík.
"Ehm... Iane… já." Začal koktat jeden z blonďáků. Sean neměl tušení, co chce říct, ale věděl, že něco to být musí. Stál tam a koukal se na špičky bot. Kdyby to šlo, z hlavy by se mu kouřilo. Tak usilovně se snažil zapnout mozek, o jehož existenci většina lidí pochybovala. Ian na něj chvilku hleděl, dokud se nezačal smát. Už měl celkem upito, takže představa, že by byl dneska bez sexu, ho děsila. Proto byl ochotný zapomenout na incident u stolu. Navíc se Seanovi a jeho provinilému výrazu nedalo odolat.
"Prosím tě pojď." Chytl ho za ruku, pozdravil zbylý pár a táhnul Seana pryč.
Hubrecht se opíral o pouliční lampu a bál se na Robina podívat. Chtělo se mu zvracet. Nebyl zvyklý zvládat tolik emocí na jednou, ještě ke všemu když nebyly moc pozitivní.
"Bylo mi s tebou fajn. Ale s dítětem já chodit nebudu." Tentokrát se valily slzy i doRobinových očí. Nejradši by vzal zpátky, to co právě řekl, ale nešlo to. Má taky svoji hrdost, kterou už tenhle kluk dost dlouho pokoušel. Čekal, jestli nějak zareaguje, ale ničeho se nedočkal. Stál před ním se sklopenou hlavou, vlasy ve tváři, takže ani neviděl, jestli to s ním něco udělalo. "Měj se." Špitl a otočil se. Taxík se konat nebude. Půjde těch x kilometrů do hotelu pěšky. Potřeboval si pořádně vyčistit hlavu. A možná se i pořádně opít. Jo, rozhodně se musel hodně opít. Začal přemýšlet, kde je první nejbližší bar, aby do něj mohl hnedka zapadnout.
Pomalu se Hubrechtovi, ztrácel z dohledu. Možná to bylo spíš slzami v jeho očích. Prostě ho neviděl a to mu na psychice moc nepřidávalo. Cítil se ztracený jak Alenka v říši divů a neměl tušení, jak se má dostat zpátky. Zašel za roh, za další a pak ještě jeden, dokud ho nohy a mysl nezradily. Začal brečet jako malé dítě, složil hlavu do dlaní, opřel se o zeď nejbližšího domu a bezmocně se po ní sesunul k zemi. Nebál se, že ho někdo uvidí, vlastně mu to bylo docela jedno, protože jediné, co ho zajímalo, bylo, co asi dělá teď Hubrecht. Netušil, jak zareagoval, protože utekl moc brzo na to, aby na nějakou odpověď, nebo něco, postřehl. Robin seděl opřený o ten dům a otřásaly jím vzlyky. Ani nedokázal na nic pořádného myslet. Snad jen na to, že to tak proboha nemyslel, nechtěl se rozejít. Čím déle s Hubrechtem byl, tím víc si byl jistý, že se do něj doopravdy zamiloval. A neměl v úmyslu se s ním rozejít po pár dnech vztahu. Tohle byl všechno nesmysl. Doufal, že to je všechno jen sen a že se z něj brzo probudí. Vážně se mu nechtělo věřit, že by k němu Hub vůbec nic necítil. Že by aspoň nelitoval toho, že se pohádali a… rozešli. Přitáhl si kolena k hrudi, objal je a položil na ně hlavu, říkal si, že se to třeba nějak vyřeší samo.
Netušil, jak dlouho na té ulici byl, než z dálky zaslechl blížící se spěšné kroky. Nevěnoval jim pozornost, běžet kolem něj mohl každý. Že je něco jinak, mu došlo, až když se běžící zastavil přímo u něj. Netušil, jak to poznal, ale prostě to věděl. Bál se vzhlédnout. Hubrecht si k Robinovi kleknul a bez jakéhokoliv slova mu odtáhl ruce od těla. Robin se nebránil a nechal se obejmout, ale objetí neoplatil. Nějak na něj v sobě nenašel sílu.
"Promiň," zašeptal Hub po chvíli. Robin neodpověděl, ale konečně ho objal nazpátek. "Promiň," zopakoval Hubrecht. "Nechci, aby to skončilo, prosím. Neopouštěj mě." Škemral a sám si uvědomil, že takhle zničeně mluví snad poprvé v životě. Sám se zděsil toho, co řekl, protože mu s těmi slovy došlo, jak moc má Robina rád a jak velký omyl by byl, kdyby jejich krátký vztah dnes skončil. A tak hloupě. Bál se toho, že se zamiloval víc, než měl původně v plánu. Nebo se spíš bál toho, že nikdy nepozná, co je to někoho milovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama