Every end means start of something new. Even if you don't want to heart it.

22. února 2010 v 18:18 | Pip |  One-shots
Zas taková malá schíza...

Jakoby každý z nás psal knihu. Jakoby každý z nás dělil období svého života do kapitol, to odstavců, do vět.
Není to život, co se žije podle knihy, ale kniha, co se píše životem. Leckdo to tak vnímat nedokáže, někdo prostě jenom žije. Užívá si, píše stránku za stránkou a nedělá si hlavu s tím, že by měl dělat kapitoly. A přitom ve finále, když si své dílo čte, uvědomí, kolik tam těch kapitol vlastně bylo. A kolik věcí se změnilo. A kolik věcí zůstalo tak neměnných, jako třeba fakt, že pokaždé, když si jdete lehnout, ještě zkontrolujete, jestli máte zamčené dveře. A jak tak čte, musí se nad některými kapitolami pozastavit. Zavzpomínat. Musí si říct, že tohle byla zrovna část života, kterou by chtěl prožít ještě jednou. Ale už je pozdě. Už ji napsal. Už ji nemůže nikdy prožít znovu tak, jak by chtěl.
Ale co když pořád ještě píše? A co když už nějakou kapitolu, tu zatím nejpodstatnější rozepisuje už moc dlouhou dobu? Natahuje děj a zbytečně prodlužuje to čekání na konec větami, co už ho samotného nudí? Ale i přes to nechce skončit. Ta kapitola je zatím to nejkrásnější, co kdy mohl napsat. Něco jako bestseller. Prostě veledílo, ne jen tak nějaká hloupá povídka. Je to život, který miluje, který žije, který chce žít dál a napořád. A přitom už cítí, že ne všechno je tak jako dřív. Že vlastně nic už není takové, jaké to bývalo, protože děj se mění každým dnem. Přichází nové postavy, staré odchází, mění se prostředí a nálady, mění se styl psaní. Přirozený děj. Nic není jako dřív. A s ohlédnutím si každý autor uvědomí, že i kdyby sebevíc chtěl, nikdy už to takové nebude.
Postupem času si čím dál víc uvědomuje, jak už je unavený. Jak ho ničí a svírá to umělé nastavování a prodlužování, jak moc vyčerpávající je sedět pořád na tomtéž místě i přitom se chtít zvednout a prostě jít dál a třeba se ani neohlížet, protože cítí, že je třeba ukončit odstavec, useknout děj a psát zase něco trochu jiného. Nevláčet za sebou ten těžký provaz, byť krásných, vzpomínek. Chce se odpoutat, začít zase někde jinde a jinak, protože cítí, že změna je už potřeba. Že se blíží něco nového, nepoznaného, něco naprosto ztřeštěného.
Že se blíží konec.
Jenže je tu pár dalších věcí. Závazky, láska k tomu, co bylo. Spousta rozepsaných příběhů, co se ztratily kdesi v ději, spousta postav, co beze stopy zmizela. Ta neviditelná pouta k minulosti a touha zůstat tam, kde bylo nejlépe. Nějaká podivná magie, co hatí všechny plány a zamlžuje pohled do budoucna. Opustit něco tak krásného by byla přeci tragédie, řekne si. A má pravdu. Ale v nejlepším se má přestat, jak se povídá. A co když je to pověstné nejlepší už dávno pryč? Desítky stránek zpět? A co teprve, když se blíží jiné nejlepší? Co když je prostě čas na novou kapitolu, která by měla větší smysl bez toho, aby se v ní míchaly děje z té předchozí? Někdy je těžké přiznat si fakt, že je prostě načase skončit. Ať už je to dobře nebo špatně.
Protože části se špatným dějem se ukončují tak snadno. Ale když má skončit něco tak dlouhého a krásného, tak jednoduché to není. Je tu strach ze ztracených vzpomínek, z dalších zmizelých postav a nedokončených dějů. Z dalšího trápení.
A není nic horšího, než začít novou kapitolu špatným příběhem.
Psát pořád dokola totéž je ale smutné, otravné a těžké. Stejně jako přemýšlet o konci něčeho, co i v té pomyslné knize dokáže odkrýt to, jak se jeden malý život může stát velkým. Jak se osudy postav prolínají a proplétají, jak končí různé drobné příběhy, co nakonec utvoří pevný a silný řetěz celého toho obrovského díla. A každé ukončení kapitoly znamená, že těch postav z příběhu zmizelo už příliš mnoho. Znamená to, že se změnilo příliš mnoho věcí. A tím pádem je načase posunout se dál. I když nejtěžší bývá si to jenom přiznat.
Nebo si přiznat, že už to dávno skončit mělo.
Ale jak ukončit celou kapitolu? Někdy je totiž těžké udělat třeba jen tečku za větou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 cec cec | 22. února 2010 v 18:51 | Reagovat

někdy moc přemýšlíš :P
řekla bych, že až dojdeš na rozcestí, poznáš to...
není dobrý se odtrhnout od cesty a násilně si říct 'teď chci něco novýho', protože pak spíš povlečeš za sebou tu minulost...
je lepší počkat a sama ani nebudeš vědět, že už jsi vlastně jinde.. a potom tě to buď vyděsí, nebo si řekneš 'jsem dobrá'...
a od minulosti se můžeš osvobodit, ale nezapomeneš nikdy

2 Achája Eressiel Achája Eressiel | Web | 22. února 2010 v 18:56 | Reagovat

Tak to mi bude ještě dlouho vrtat hlavou.
The hardest part of this is leaving you...

3 Pip Pip | Web | 22. února 2010 v 19:08 | Reagovat

[1]: To nemá bejt o mně...
já už jidne dávno jsem...
jen je tu ještě něco, s čim musim skončit...
a nějak to zatim nedokážu...
ale přes tu hlavní část uzavírání jsem se přenesla už docela dávno

4 Čak Čak | 22. února 2010 v 19:26 | Reagovat

jámo, je to krásný. líbí se mi to téma a hlavně to, jak jsi to podala..:) seš hold umělec(promiň:D), no;)
a na nic nespěchej, i když se ti to může zdát/zdá vleklý a únavný. až bude čas aby to odešlo, odejde.

5 cec cec | 22. února 2010 v 20:05 | Reagovat

[3]: no a nechtěla bys mi říct, o co jde? tomuhle mluvení v hádankách nerozumím:)

6 Petra Petra | 23. února 2010 v 17:39 | Reagovat

Jestli je to o tom, o čem myslim že to je...tak si mi tim nejspíš moc pomohla to pochopit a překonat... i když mi to teď příde nemožný vyrovnat se s tim a odpoutat se, překonat to.Vážně je to moc hezky napsaný....vehnalo mi to slzy do očí...ostatně jako už po několikátý.

A nebo sem uplně mimo a je tehle článek uplně o něčem jinym.... :)

Děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama